ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3500.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3500/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně Dělnické tělocvičné jednoty Prostějov , se sídlem v Prostějově, Netušilova 7, identifikační číslo 70 91 83 09, zastoupené JUDr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 150.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 308/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, č. j. 15 Co 114/2010 – 63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, č. j. 15 Co 114/2010 – 63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 1. 2010 uložil žalované povinnost, aby žalobkyni zaplatila 25.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 125.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Částky 150.000,- Kč se žalobkyně domáhala z titulu tvrzeného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Prostějově v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 227/2002. Nesprávný úřední postup měl spočívat v nepřiměřené délce řízení. Žalobou ze dne 27. 8. 2002 žalobkyně požadovala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení. Soudní poplatek zaplatila dne 20. 9. 2002, vyjádření k žalobě bylo zasláno dne 4. 11. 2002. Žalobkyně podáním ze dne 12. 9. 2003 žalobu rozšířila a soudní poplatek zaplatila dne 14. 4. 2004. Následovalo další rozšíření žaloby dne 11. 10. 2004, vyjádření k žalobě ze dne 18. 11. 2004 a částečné zpětvzetí žaloby dne 11. 5. 2005. Dne 21. 11. 2005 bylo nařízeno jednání ve věci, načež řízení bylo přerušeno ode dne 21. 11. 2005 do 9. 6. 2006. Další jednání ve věci proběhlo dne 18. 10. 2006. Dne 1. 3. 2007 byl soudem ustanoven znalec a znalecký posudek byl vypracován dne 18. 6. 2007. Ve věci se konala ještě další dvě jednání, přičemž při jednání dne 31. 3. 2008 bylo řízení znovu přerušeno a usnesením ze dne 22. 12. 2008 bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení před Okresním soudem v Prostějově došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že samotné konstatování porušení práva se nejevilo dostačujícím, zejména vzhledem k celkové délce řízení přesahující šest let. Věc byla složitá, žalobkyně částečně přispěla k průtahům, když dvakrát svou žalobu rozšířila a jednou ji vzala částečně zpět. Zároveň však zasílala urgence o nařízení jednání.
Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel soud z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), zejména z rozsudku velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01. Řízení trvalo přes šest let, přičemž bylo na dobu třinácti měsíců přerušeno. Tuto dobu nelze do celkové doby řízení započítat. V počáteční fázi řízení shledal soud průtahy, které však zohlednil v tom směru, že právě ony způsobily nepřiměřenost délky řízení. Bylo také nutné od celkové doby odpočítat dobu, která by měla být dobou přiměřenou k projednání věci. Tuto dobu soud stanovil na tři roky. Nad rámec přiměřené doby jednání tak řízení trvalo jeden rok a čtyři měsíce. Částka za rok trvání řízení je i v judikatuře ESLP stanovena zhruba na 25.000,- Kč. Celkové zadostiučinění by tak činilo 30.000,- Kč. Tuto částku však soud ponížil o 5.000,- Kč s ohledem na manipulaci s žalobou.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i s právními závěry soudu prvního stupně. V řízení došlo k průtahům, nicméně bylo značně složitým („účastníci původního řízení vedli více jak sedmnáct let spory, které se projevily před všemi druhy soudů, včetně soudu Ústavního“). V řízení docházelo ze strany žalobkyně ke změnám žalobního žádání a došlo též k přerušení řízení. Odpovídající částkou zadostiučinění se tedy jeví 25.000,- Kč.
Proti oběma výroků rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost opírá o tvrzení, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla míz za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudům vyčítá, že účelově přihlédly pouze ke změnám žaloby a k přerušení řízení, a naopak se nezabývaly otázkou nesmyslného postupu soudu v řízení, který měl mnohem větší a zásadnější vliv na průtahy. Částka 25.000,- Kč je nepřiměřeně nízká, a to především s ohledem na délku trvání soudního řízení. Soudní řízení po odečtení doby, po níž bylo přerušeno, trvalo pět let a čtyři měsíce. První jednání bylo po urgencích nařízeno teprve po třech letech. Znalec byl přibrán až po pěti letech, ačkoliv „byl navržen již v žalobě“. Jestliže soudy argumentují tím, že přiměřená délka tohoto řízení by činila tři roky, pak se takové odůvodnění „zdá být přinejmenším účelové a pro žalobce zcela nepřijatelné.“ Také argument soudu odvolacího, že sedmnáctileté předsoudní spory mezi účastníky způsobily složitost řízení, je zcela účelový. Je též nutno přihlédnout k důvodům, pro které bylo řízení zastaveno. Žalobkyně vzala žalobu zpět proto, že mezi ní a žalovaným došlo dne 1. 12. 2008 k uzavření dohody o narovnání. Tato dohoda byla uzavřena z důvodu, že soudní řízení bylo vedeno před soudem prvního stupně již skoro šest let a strany neměly důvěru v rychlé a efektivní soudní řízení (čl. II dohody o narovnání). Žalobkyně brojí i proti výroku o náhradě nákladů řízení, namítajíc že náklady soudního řízení jí měly být přiznány podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího má za zcela správné a plně se s nimi ztotožňuje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí je řešena otázka, kterou je možno charakterizovat jako zásadně právně významnou. Jedná se o posouzení celkové doby řízení pro účely stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění. Dovolání je proto přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka sice jako dovolací důvod uvedla, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale nijak tento dovolací důvod blíže nevymezila, přičemž její argumenty se soustředily toliko proti právnímu posouzení věci. Dovolací soud pak takovou vadu řízení neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk se vychází z toho, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Dovolatelka mimo jiné namítá, že jestliže soudy odůvodňují svá rozhodnutí tím, že přiměřená délka tohoto řízení by činila tři roky, pak se takové odůvodnění „zdá být přinejmenším účelové a pro žalobce zcela nepřijatelné.“
Ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti“.
K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že i v judikatuře ESLP se ustálila praxe, dle níž se přiměřené zadostiučinění poskytuje v zásadě za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, nikoliv tedy za rok trvání průtahů v řízení (viz i výše uvedený rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, odst. 111). Pro výši zadostiučinění má význam jen to, jaká byla celková doba řízení, a to v porovnání „s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a přihlédnutím k počínání účastníků považovat za dobu přiměřenou“ (viz Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář . 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 178).
V citovaném stanovisku Nejvyšší soud označil za nesprávnou úvahu obsaženou v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, č. j. 54 Co 336/2009, že „[…] nárok na přiměřené zadostiučinění je odůvodněn tím, že věc nebyla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě. Každé řízení přitom nějakou objektivně nutnou dobu musí trvat a samotná tato doba z logiky věci není nepřiměřená. Nesprávný úřední postup spočívá v tom, že tato doba byla překročena […], a právě za to náleží účastníku řízení odškodnění. Přiznané odškodnění by proto mělo odpovídat této době „navíc“, nikoliv celkové délce řízení jako takové, byť jinak jde nepochybně o kritérium relevantní pro závěr, že došlo k porušení práva.“
Není tedy namístě stanovovat a od celkové doby řízení odpočítávat dobu, po kterou by dle úvah soudu to či ono řízení v daném případě mohlo trvat. Je možno poukázat (mimo výše uvedené stanovisko) i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, v němž je obsažen podrobný a instruktivní návod pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění.
Obecně však Nejvyšší soud zastává názor, že vynásobením celkové doby řízení v letech a částky za jeden rok řízení (přibližně 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, mimo dvou prvních let, kdy je třeba počítat částku poloviční) se dospěje k základní částce přiměřeného zadostiučinění. Tu je třeba následně upravit aplikací kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, a to buď snížením, či zvýšením základní částky.
Odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že posuzované řízení bylo složité (kritérium §31a odst. 3, písm. b/ OdpŠk). Dovolací soud však ve shodě s dovolatelkou zcela nerozumí tomu, kterak závěru o složitosti řízení nasvědčuje skutečnost, že strany sporu měly neshody již sedmnáct let před započetím soudního řízení. Je přece možné, a dokonce zcela běžné, že se subjekty práva nemohou dohodnout na řešení právně a skutkově zcela jednoduché záležitosti, a proto svůj spor předkládají k rozhodnutí nezávislému a nestrannému soudu.
Při aplikaci §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk dospěly soudy k závěru, že dovolatelka přispěla k nepřiměřené délce řízení nadměrnou dispozicí se žalobním návrhem. Přiměřené zadostiučinění bylo proto sníženo o 5.000,- Kč, tedy o 1/6. Hodnocení míry, s jakou chování poškozeného přispělo k celkové délce řízení, je sice spíše úkolem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, dovolací soud však – vzhledem k dovolacím námitkám žalobkyně – nemůže ani tyto úvahy nepodrobit přezkumu. Dovolatelka v průběhu řízení dvakrát rozšířila svůj žalobní návrh a jednou vzala částečně svou žalobu zpět. Takové chování může jistě vést k prodloužení doby řízení (viz k tomuto kritériu stanovisko Cpjn 206/2010). V daném případě ale nelze přehlédnout, že rozšíření žalobního návrhu bylo v obou případech toliko rozšířením objemu požadovaného finančního vyrovnání, bylo založené na totožných skutkových tvrzeních, a to jen s rozdílem časového období, v němž se tyto skutečnosti odehrály. Částečné zpětvzetí žaloby v důsledku mimosoudní dohody mezi stranami sporu nemohlo představovat žádné větší zdržení projednávání věci.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů považoval rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, neboť při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vycházel z nesprávného výkladu dotčených právních předpisů. Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). V dalším rozhodování o věci samé přihlédne soud zejména k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu a znovu posoudí aplikaci jednotlivých kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk na souzený případ.
Co se náhrady nákladů řízení týče, nemá dovolací soud možnost rozhodnutí soudu odvolacího přezkoumat, neboť dovolání proti výroku, jímž bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto, není obecně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Považuje nicméně za nezbytné upozornit na závěry obsažené např. v nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 180/54 SbNU 249, či v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2541/10; obě rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. července 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu