ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3618.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3618/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně 1. základní organizace Svazu branné přípravy , se sídlem v Karviné – Novém Městě, Sokolovská 601, zastoupené Mgr. Richardem Merkunem, advokátem Advokátní kanceláře RAKOVSKÝ & PARTNERS v. o. s., se sídlem v Praze 1, Konkviktská 1005/30, proti žalovanému R. K. , zastoupenému Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě 1, Husova 2, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 75/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. srpna 2007, č.j. 57 Co 145/2007-58, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. tím není dotčeno.
Okresní soud v Karviné (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 26 C 75/2006-36, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 4089 pro katastrální území Karviná – Město, a to pozemků p.č. 724/1, p.č. 725, p.č. 726 a budovy čp. 601 – jiné stavby na pozemku p.č. 726“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Za nové skutečnosti, k nimž nepřihlížel, považoval skutková tvrzení (k nimž se upínalo i jejich právní posouzení) žalobkyně v podaném odvolání o tom, že P. S. (věřitel žalobce), P. K. a R. K. jednali ve shodě s cílem získat nemovitosti a za tímto účelem odkoupili pohledávku za žalobcem z titulu smlouvy o půjčce, zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem, a následně uzavřeli kupní smlouvu, která „posloužila“ zástavnímu věřiteli jako úhrada zástavním právem zajištěného dluhu, a dále že se jedná fakticky o tzv. propadnou zástavu, která je právně nedovolená a kupní smlouva je i proto absolutně neplatná. Podle odvolacího soudu jejich základem není tvrzení skutečností, které by nastaly (vznikly) až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ing. B. O. byl oprávněn uzavřít předmětnou kupní smlouvu za žalobkyni (s kupujícím R. K.), když jednal za žalobkyni jako statutární orgán, tj. jako jednatel a nikoliv na základě písemné generální plné moci z roku 1995. Neplatnost předmětné kupní smlouvy nelze dovodit ani z výroku rozsudku vydaného v trestní věci proti obžalovanému Ing. B. O. (rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 27. září 2005, č.j. 5 T 237/2004-379), jímž je soud v občanskoprávním řízení vázán. Jak správně uvedl soudu prvního stupně, z výroku uvedeného rozsudku nevyplývá, že by předmětná kupní smlouva byla uzavřena neplatně, nýbrž pouze to, že došlo ke zpronevěře získané kupní ceny a že kupní cena byla uzavřena bez vědomí ostatních členů výboru žalobkyně. Za situace, kdy jiné důvody neplatnosti žalobkyní za řízení před soudem prvního stupně tvrzeny nebyly a nebyly zjištěny ani důvody neplatnosti předmětné kupní smlouvy uvedené v §37 a násl. obč. zák., k nimž soud musí přihlížet z úřední povinnosti, je závěr soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 2. ledna 2004 je platným právním úkonem, na jejímž základě vkladem do katastru nemovitostí žalovaný nabyl předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, správný, v důsledku čehož je věcně správné rozhodnutí uvedeného soudu o zamítnutí žaloby na určení, že žalobkyně je vlastnicí těchto nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle písm. b) téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadní význam napadeného rozsudku dovolatelka spatřuje zejména v následujících třech otázkách, které podle jejího úsudku dosud nebyly dovolacím soudem řešeny a jejichž právní posouzení je významné pro věc samu:
„ 1. Je z pohledu civilního práva absolutně neplatný právní úkon, kterým byl spáchán trestný čin, zvlášť za situace, když byl jeho pachatel v trestním řízení pravomocně uznán vinným?
2. Lze výslovný projev vůle v podobě výrazu »zast.« u jména podepisující osoby vyložit tak, že se nejedná o jednání zmocněnce za zmocnitele, ale o jednání statutárního orgánu jménem právnické osoby?
3. Jsou novým tvrzením, jehož uplatnění až v odvolacím řízení není v principu neúplné apelace přípustné, i skutečnosti, které sice v řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo, ale účastník je shrnul a právně zhodnotil až v odvolání?“
V další části dovolání pak dovolatelka podrobně rozvádí jednotlivé argumenty, které podle jejího názoru zakládají přípustnost a i důvodnost dovolání v této věci. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání dovolatelky písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani podle písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle písm. c) téhož zákonného ustanovení. Řešení první dovolatelkou formulované právní otázky nevykazuje judikatorní přesah, neboť závěr, který ve shodě se soudem prvního stupně v tomto směru učinil odvolací soud, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu [k tomu srov. např. R 36/2008, resp. zejména rozsudek (velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, in www.nsoud.cz ]. Druhou právní otázku dovolatelka vyvozuje na základě své skutkové verze, přičemž zcela pomíjí, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud limitován skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, případně odvolacím soudem, resp. z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud. Zjevně ani nejde o právní otázku zásadního významu, jíž by bylo možno přiznat judikatorní přesah, neboť má význam pouze a jen pro tuto věc a to s ohledem na konkrétní skutková zjištění. Jinými slovy řečeno, úzká provázanost s jedinečnými skutkovými zjištěními brání tomu, aby mohlo jít o otázku obecné povahy, neboť její řešení se vztahuje bude vztahovat vždy pouze na určitý specifický případ a význam jejího řešení nebude přesahovat konkrétní věc. Nemůže-li přitom v dovolání nastolená otázka mít obecný dopad na rozhodovací činnost soudů v obdobných případech, nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, in Soubor civilních rozhodnutí NS, C 203, sešit 2/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, in Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3079, sešit 31/2005). Ani třetí právní otázce, jež podle úsudku dovolatelky má naplňovat dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebylo možno přiznat zásadní právní význam. Je tomu tak již z toho důvodu, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241a o. s. ř. písm. a), jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyšší soud ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem taková otázka – jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu – řešena nebyla, přičemž ani ze skutkových zjištění, které v řízení učinil soudu prvního stupně (opět zde vycházeje z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nalézacího soudu), uvedené skutkové souvislosti nebylo možno dovodit. Přitom podle odvolacího soudu nebyly zjištěny ani důvody neplatnosti předmětné kupní smlouvy uvedené v §37 a násl. obč. zák., k nimž by soud musel z úřední povinnosti přihlédnout. Poněvadž se tedy odvolací soud ani v otázce procesněprávního charakteru nedopustil žádného pochybení (z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nelze dovodit, že by odvolací soud zaujal takový výklad procesního pravidla chování, který by byl v rozporu s občanským soudním řádem, s judikaturou dovolacího soudu, tedy že by se v tomto směru jednalo o řešení otázky zásadního právního významu), dovolatelce se ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepodařilo přípustnost jejího dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založit.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 věty první a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), když dovolatelka v něm byla bezúspěšná a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu