ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3774.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3774/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva SVÉBYT v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Petřínská 18, zastoupeného Mgr. Petrem Martinů, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 33, proti žalované Nadaci Svébyt , se sídlem v Brtnici č. 1, zastoupené Mgr. Miroslavem Ambrožem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 8/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009, č.j. 27 Co 37/2007-183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009, č.j. 27 Co 37/2007-183, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2006, č.j. 3 C 8/2005-137, zamítl žalobu, jíž se žalobce proti žalované domáhal určení, že je vlastníkem „nemovitostí (,) tj. zámku čp. 1 na stavební parcele č. kat. 510, stavební parcely č. 510, pozemkové parcely č. kat. 243/1, p.p.č. 243/10, ppč. 246, ppč. 247, vše kat. území B., zapsané na LV č. 964 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště v Jihlavě (dále též »předmětné nemovitosti« nebo »zámek«) “ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně oproti žalobci nedospěl k závěru o neplatnosti předchozích převodních smluv a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku tak, že určil, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce. Navazujícími výroky pak rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované zaplatit státu specifikovaný soudní poplatek. Odvolací soud po částečném zopakování listinných důkazů vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly hospodářskou smlouvou ze dne 1. července 1989 převedeny ze státního podniku PAL MAGNETON do vlastnictví Stavebního bytového družstva Svébyt (jako důvod převodu bylo uvedeno, že se jedná o přebytečný majetek). Platnost této smlouvy byla řešena Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 1 Cm 284/93 a Okresním soudem v Jihlavě ve věci sp. zn. 5 C 181/2003 pouze jako otázka předběžná (o platnosti této smlouvy nebylo rozhodováno rozsudkem), přičemž Městský soud v Praze – rozsudkem ze dne 29. ledna 2002, č.j. 1 Cm 284/93-355 (právní moc dne 2. května 2002) - tuto smlouvu považoval za neplatně uzavřenou na rozdíl od posledně uvedeného okresního soudu. Účastníky tohoto sporu byli na straně žalobce JUDr. Miloslav Průcha, správce konkursní podstaty Stavebního bytového družstva Svébyt v likvidaci, a na straně žalované Meziodvětvový svaz družstev v likvidaci. Z Meziodvětvového svazu družstev (jehož předsedou byl Ing. arch. O. R.) přešel uvedený majetek na akciovou společnost Svébyt, ve které v období od 23. října 1992 do 6. října 1993 působil jako předseda představenstva Ing. arch. O. R. Tato společnost posléze darovací smlouvou ze dne 23. července 1993 darovala předmětné nemovitosti žalované, jejímž zakladatelem byl Ing. arch. O. R. Odvolací soud s odkazem na §159a odst. 4 o. s. ř. a nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 27. srpna 2007, sp. zn. I. ÚS 647/02, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Zdůraznil, že podle uvedeného nálezu Ústavního soudu se závaznost pravomocného rozsudku má posuzovat šířeji, kdy u změny účastníků má být brán ohled na předchozí pravomocné rozhodnutí, „přičemž tito noví účastníci řízení jakoby byli právními nástupci původních (jiných) účastníků řízení.“ Z účastníků v tomto sporu je žalobce vázán oběma předchozími rozsudky, když ve sporu před Městským soudem v Praze byl na straně žalobce, přičemž z tohoto rozsudku vyplynulo, že hospodářská smlouva uzavřená mezi žalobcem a Meziodvětvovým svazem družstev ze dne 30. listopadu 1990, č. 846636/90, je neplatná. V řízení před Okresním soudem v Jihlavě stál žalobce na straně žalované, přičemž rozhodováno bylo o návrhu žalující České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kdy (shora již cit.) rozhodnutím byla žaloba zamítnuta. Z obou rozhodnutí vyplývá pro žalobce závěr, že předmětné nemovitosti převedl na Meziodvětvový svaz družstev neplatně, a že Česká republika není vlastníkem zámku a přilehlých pozemků. Byla-li totiž pravomocně shledána neplatnost smlouvy o převodu majetku mezi žalobcem a Meziodvětvovým svazem družstev, nemohl dále uvedený subjekt tento majetek převádět na další subjekty, neboť těmito smlouvami převedl více práv, než která mu náležela. Odvolací soud se pak dále zabýval otázkou dobré víry z hlediska příp. vydržení předmětných nemovitostí, přičemž dospěl k závěru, že žalovaná (která byla zřízena v červnu 1993 a jejímž zřizovatelem byl Ing. arch. O. R.) musela vědět o tom, že o vlastnictví majetku je veden spor již od roku 1991 a že vlastnicí Meziodvětvového svazu družstev k předmětnému majetku bylo zpochybňováno, tedy, že majetek nenabyla v dobré víře. Hospodářskou smlouvu ze dne 1. července 1989 č. 0901/práv/89-1, uzavřenou mezi PAL-MAGNETON, st. p. Kroměříž a žalobcem, shledal odvolací soud platnou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. b) cit. par. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V obšírně podaném dovolání dovolatelka podrobně vymezuje jednotlivé dovolací důvody. Namítá, že dřívější pravomocné soudní rozhodnutí nemůže být bez dalšího závazné pro toho, kdo nebyl jeho účastníkem. Pravomocný meritorní výrok (shora cit.) rozsudku Městského soudu v Praze proto dovolatele nezavazuje a soudy v tomto řízení nemohou vycházet z toho, že o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 30. listopadu 1990 již bylo pravomocně rozhodnuto. Dospěl-li odvolací soud v tomto směru k jinému závěru, pak jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ačkoliv dovolatelka v řízení opakovaně zpochybnila oprávnění T. Z. jednat v tomto řízení za žalobce, odvolací soud se touto námitkou nezabýval. Postupem odvolacího soudu byla dovolatelce odňata reálná a efektivní možnost jednat před obecnými soudy garantovaná mj. dodržením zásady dvojinstančnosti řízení. V rozporu s touto zásadou se odvolací soud zabýval zásadní námitkou vydržení, kterou uplatnila dovolatelka, když soud prvního stupně s odkazem na důvody, které jej vedly k zamítnutí žaloby, tuto otázku vůbec nezkoumal. Odvolací soud učinil nesprávný (logicky vadný) skutkový závěr o tom, že dovolatelce (členům jejího statutárního orgánu) bylo známo zmiňované zpochybnění vlastnického práva Meziodvětvového svazu družstev k nemovitostem v soudním sporu vedeném mezi třetími osobami před Městským soudem v Praze. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku v jeho výrocích II. a IV. do právní moci rozhodnutí, kterým bude dovolací řízení skončeno.
Žalobce se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a o dovolání rozhodl podle právní úpravy před účinností zákona č. 7/2009 Sb.
V posuzované věci dovolání dovolatelky proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), bylo podáno včas a obsahuje též způsobilé dovolací důvody. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je toto dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Dovolatelka v dovolání mj. uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházejícím ze závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je přitom omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V posuzované věci odvolací soud při právním posouzení věci ve vztahu k rozhodnutím Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Cm 284/93 a Okresního soudu v Jihlavě ve věci sp. zn. 5 C 181/2003, vycházel z ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. stanovícího, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné orgány, je závazný též pro všechny orgány, ač dovolatelka nebyla účastnicí předmětných řízení, v nichž byla řešena otázka platnosti hospodářské smlouvy ze dne 30. listopadu 1990, kdy oba soudy dospěly k závěru, že „zámek spolu s dalšími nemovitostmi převedl Meziodvětvový svaz družstev neplatně, a že Česká republika není vlastníkem zámku a přilehlých pozemků“ Odvolací soud závaznost uvedených rozsudků dovodil na základě interpretace nálezu Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02 s tím, že „se závaznost pravomocného rozsudku má posuzovat šířeji, kdy u změny účastníků řízení má být brán ohled na předchozí pravomocné rozhodnutí, přičemž tito noví účastníci jakoby byli právními nástupci původních (jiných) účastníků řízení.“ Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku a z odůvodnění písemného vyhotovení cit. nálezu Ústavního soudu, odvolací soud Ústavním soudem judikovaný právní názor ne zcela úplně citoval a interpretoval, což ve svém důsledku přivodilo, že odvolací soud pochybil při právním posouzení věci.
V předmětném nálezu Ústavní soud totiž zdůraznil, že (pozn. v cit. textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud) „si je vědom četné a ustálené judikatury obecných soudů týkající se výkladu ust. §159a odst. 1 o. s. ř. (dříve ust. §159 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném před 1. 1. 2001), z jehož doslovného izolovaného výkladu by snad bylo možno dovozovat, že pouhá změna účastníků činí předchozí rozhodnutí zcela irelevatním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001 in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK "Soubor NS" 6/2001: »Řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné.« - též Soudní rozhledy, C. H. Beck 8/2001) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, Soubor NS 18/2002: »Rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení.«). Ústavní soud však tato rozhodnutí, jejichž právní věty by mohly svádět k restriktivnímu pojetí pojmu totožná věc, chápe jako rozhodnutí, jejichž cílem je zabránění odmítnutí spravedlnosti, což má umožnit dříve nezúčastněné osobě podílet se na dokazování takových nových tvrzení, která nemohla být v předchozím řízení uplatněna. S větami uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 311/2001, se Ústavní soud nemůže bez dalšího ztotožnit. Komentářová literatura se napětím mezi zákonem proklamovanou obecnou nezávaznosti rozsudků s principem právní jistoty a důvěry právo blíže nezabývá (srov. např. Bureš, J., Drápal, L, Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str. 363-369 a 443-449 nebo I. díl 6. vydání téhož, str. 506-513 a 612-621). Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů, vyplývá jak z požadavku právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).“
Jestliže odvolací soud ve skutkových poměrech dané věci bez dalšího vycházel ze závěru o vázanosti shora uvedenými rozsudky Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Jihlavě, učinil tak nejen v rozporu s ustanovením §159a odst. 4 o. s. ř., ale také i s judikovaným právním názorem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, z nějž vyplývá, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že dovolatelka proti odvolacím soudem zamýšlenému právnímu posouzení věci brojila uplatněnými námitkami (srov. písemný závěrečný návrh dovolatelky na č.l. 175 a násl.), na které ovšem odvolací soud v napadeném rozsahu nijak nereagoval. Tím došlo, kromě nesprávného posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), též k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícího v závěru, že odvolací řízení zatěžuje jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 o.s.ř).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutím o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu