ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3840.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3840/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., identifikační sídlo osoby 251 24 986, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 32/117 , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 13.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 154/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008, č.j. 58 Co 279/2008 – 49, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2008, č. j. 19 C 154/2007 – 25, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2011, č. j. 19 C 154/2007 – 58, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 13.000.000,- Kč jako náhrady majetkové (ve výši 1.737.360,- Kč) a nemajetkové újmy (ve výši 11.262.640,- Kč), jež měla být žalobkyni způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 208/99.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že proti žalobkyni byla dne 30. 9. 1999 podána žaloba u Městského soudu v Brně, vedená pod sp. zn. 35 C 208/99 (dále také „posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení bylo nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy na prodej pozemku par. č. 3805/10 v k. ú. K. P. Posuzované řízení bylo přerušeno dne 21. 12. 2005, neboť soud vyčkával rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006. Proti přerušení řízení se odvolala žalobkyně a dne 11. 5. 2006 došlo ke zrušení usnesení o přerušení řízení odvolacím soudem. Z důvodu zpětvzetí žaloby dne 3. 1. 2007 bylo řízení pravomocně skončeno dne 26. 1. 2007. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobkyně o mimosoudní poskytnutí odškodnění.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době. Neshledal však příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody, která měla spočívat v ušlém zisku v důsledku nemožnosti žalobkyně nakládat se sporným pozemkem a neshledal ani vznik škody na straně žalobkyně z téhož důvodu. Zdůraznil, že po celou dobu posuzovaného řízení byla žalobkyně procesně nečinná a řízení skončilo zastavením v její prospěch. Během řízení mohla žalobkyně s pozemkem volně disponovat, čehož také využila (pozemek zatížila zástavním právem). Co se týče poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ztotožnil se odvolací soud s posouzením kritérií dle ust. §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), jak je provedl soud prvního stupně (žalobkyně byla v řízení procesně nečinná, první úkon učinila cca po 5 letech, nevyužila prostředků způsobilých odstranit průtahy, význam řízení pro ni nebyl nijak značný) a nadto neprokázala vznik nemajetkové újmy na své straně, která by byla ve vztahu příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval odvolací soud za dostačující formu zadostiučinění konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je třeba obecně vymezit základní předpoklady pro stanovení přiměřeného zadostiučinění a jeho výši. Konstatovala, že doložila účetní uzávěrku, ze které vyplývalo rapidní zhoršení její ekonomické situace před rozhodnutím v původním řízení. Namítla, že soudy neprovedly všechny důkazy (domáhala se vypracování znaleckého posudku ohledně její ekonomické situace), které navrhovala, čímž byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces. Má za to, že soud by jí mohl přiznat i částečné majetkové odškodnění, jak by vyplývalo ze znaleckého posudku. Omezením jejího majetkového práva na nepřiměřenou dobu byl porušen „Dodatkový protokol k úmluvě o ochraně lidských práv a základních lidských svobod“. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc, aby vrátil Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, jež je, stejně jako dále uvedené Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu jedinou otázku, kterou vymezila rozsah dovolacího přezkumu a jež se týká „nutnosti obecně vymezit základní předpoklady pro stanovení přiměřeného zadostiučinění a pro jeho výši“. Ta však není zásadně právně významná, neboť podmínky pro odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup způsobený nepřiměřenou délkou řízení již Nejvyšší soud stanovil ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatelka jinou otázku zásadního právního významu neformuluje a vzhledem k vázanosti Nejvyššího soudu dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nemohl dovolací soud dospět k jinému závěru, než že je dovolání žalobkyně nepřípustné.
Pokud žalobkyně nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (ohledně její možnosti nakládat se sporným pozemkem a neexistencí příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou škodou i nemajetkovou újmou a zjištěným nesprávným úředním postupem), nejde o námitku způsobilou založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, jelikož se jedná o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoli přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu