ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3906.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3906/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně EMPL - LIBEREC spol. s r.o. se sídlem v Liberci, Pobočná č. 239, IČ 25039181, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, proti žalované H. M. , zastoupené JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem Českém Brodě, Husovo nám. 64, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 6/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2010 č.j. 28 Co 590/2009-67, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,-Kč k rukám JUDr. Alexandra Šoljaka, advokáta se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) dne 10. 2. 2006 domáhala, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 5. 8. 2004, kterou J. M. daroval žalované, své matce H. M. nemovitosti, a to jednu ideální čtvrtinu domu č.p. 220 na stavební parcele č. 238, stavební parcely č. 238 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 325 m 2 , parcely č. 791/11 o výměře 360 m 2 , parcely č. 791/11 dle původního pozemkového katastru o výměře 51 m 2 tak, jak bylo vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín na LV č. 304 pro k.ú. a obec C., v části obce C., okres K.,“ je vůči žalobkyni neúčinná.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 31. 7. 2006 č.j. 7 C 33/2006-30 rozhodl, že „žaloba, aby soud určil, že darovací smlouva ze dne 5. 8. 2004, kterou J. M. daroval žalované, své matce H. M. nemovitosti, a to jednu ideální čtvrtinu domu č.p. 220 na stavební parcele č. 238, stavební parcely č. 238 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 325 m2, parcely č. 791/11 o výměře 360 m2 a parcely č. 791/11 dle původního pozemkového katastru o výměře 51 m2 tak, jak bylo vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín na LV č. 304 pro k.ú. a obec C., v části obce C., okres K., je vůči žalobkyni neúčinná,“ a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.257,- Kč k rukám advokáta JUDr. Borise Jančáka. Toto v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením ze dne 14.11.2006, č.j. 28 Co 658/2006-51, Krajského soudu v Praze zrušeno a věc vrácena soud prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že rozsudek soudu prvního stupně je „nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť z jeho výroku není zřejmé, jak bylo rozhodnuto,“ a že toto pochybení nelze považovat za „zřejmou nesprávnost nebo písařskou chybu, které by bylo možné odstranit opravným usnesením,“ když stejně nesprávně byl tento rozsudek vyhlášen.
Okresní soud v Kolíně poté rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č.j. 7 C 33/2006-63, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 18.264,- Kč k rukám advokáta JUDr. Borise Jančáka. Ze shodných důvodů jako ve svém předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 5. 8. 2004 není vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.4.2007, č.j. 28 Co 225/2007-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává; ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.581,- Kč k rukám advokáta JUDr. Borise Jančáka.
K dovolání žalobkyně byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 21 Cdo 4250/2007, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 1. 2007, č.j. 7 C 33/2006-63, zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem. Nejvyšší soud k otázce vyvinutí „náležité pečlivosti“ osobou oprávněnou ze zkracujícího právního úkonu mimo uvedl, že vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Konkrétně v projednávané věci - jak bylo soudy zjištěno - je žalovaná matkou dlužníka J. M.; darovací smlouva ze dne 5. 8. 2004 tedy představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. I kdyby žalovaná nevěděla nebo nemusela vědět o úmyslu dlužníka J. M. zkrátit touto smlouvou věřitele, mohla se - jak vyplývá z výše uvedeného - ubránit odpůrčí žalobě, jen kdyby v řízení před soudy tvrdila a prokázala, že úmysl dlužníka J. M. zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla poznat, ačkoliv vyvinula „náležitou pečlivost“ k poznání tohoto dlužníkova úmyslu, tedy, řečeno jinak, ačkoliv vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu darovací smlouvy ze dne 5. 8. 2004 takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době darovací smlouvy, z jejich výsledků poznala (aby se o tomto úmyslu dozvěděla).
Okresní soud v Kolíně poté rozsudkem ze dne 1. června 2009 č.j. 7 C 6/2009-29, žalobě vyhověl a určil (ve znění opravného usnesení), že „darovací smlouva ze dne 5. 8. 2004, kterou J. M. daroval žalované, své matce H. M. nemovitosti, a to jednu ideální čtvrtinu domu č.p. 220 na stavební parcele č. 238, stavební parcely č. 238 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 325 m2, parcely č. 791/11 o výměře 360 m2 a parcely č. 791/11 dle původního pozemkového katastru o výměře 51 m2 tak, jak bylo vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín na LV č. 304 pro k.ú. a obec C., v části obce C., okres K., je vůči žalobkyni neúčinná,“ a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 83.858,- Kč k rukám advokáta JUDr. Alexandra Šoljaka.V odůvodnění vyložil, že z doplňující výpovědi žalované zjistil, že od roku 2003, kdy dlužník přestal ve firmě žalobce pracovat, měl finanční potíže, půjčoval si peníze od „lichvářů“ a žalovaná sama mu zprostředkovala půjčku. Vypověděla rovněž, že se cítila ohrožena, protože se obávala ztráty rodinného domu v důsledku nesplácení dlužníkových (synových) půjček. Ze sdělení soudního exekutora Mgr. Tomáše Pospíchala odvolací soud zjistil, že k 13. 1. 2010 bylo na úhradu vymáhané pohledávky oprávněného - žalobce vymoženo toliko 255.000,- Kč, povinný (syn žalované) pohledávku splácí v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000,- Kč. Proti povinnému je však souběžně vedeno více exekucí, včetně několika přednostních, a s ohledem na možnost uplatnění §256a trestního zákona ze strany ostatních věřitelů považuje exekutor pravidelnost, výši splátky a spolupráci povinného za velmi pozitivní. Na základě doplněného dokazování uzavřel, že žalovaná nevyvinula náležitou pečlivost k rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka a to i za situace, kdy dlužník uzavřením darovací smlouvy plnil svou „morální“ povinnost vůči žalované.
Krajský soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem ze 4. února 2010, č.j. 28 Co 590/2009-67, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení tak, že tyto činí 83.466,- Kč; dále uložil žalované nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 13.080,- Kč k rukám zástupce žalobce. Odvolací soud doplnil dokazování čtením listin k zjištění rozsahu závazků dlužníka v rozhodném období a uzavřel, že žalovaná nejenže nečinila žádné aktivní kroky (vyjma otázek na syna ohledně jeho finanční situace), ale že ji byl zkracující úmysl syna znám. Tento závěr učinil odvolací soud zejména na základě její výpovědi před soudem prvního stupně, kde žalovaná vyjádřila obavu, že pro dluhy dlužníka by rodina mohla přijít o předmětné nemovitosti. Žalovaná aktivitu v intenzitě náležité pečlivosti nevyvinula a na základě jí vyvinuté aktivity musela (objektivně posuzováno) úmysl syna-dlužníka zkrátit jeho věřitele předmětnou darovací smlouvou seznat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst.1 písm. c), §237 odst. 3 o.s.ř., když zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že právní otázka podmínek odporovatelnosti byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudku sp.zn. 30 Cdo 2435/2006. Zde dovolatelka namítá, že z hlediska splnění podmínky objektivního zkrácení věřitelovy pohledávky je rozhodující posouzení obecné ceny majetku postiženého odpůrčí žalobou, tedy v dané věci předmětu darovací smlouvy ze dne 5. 8. 2004, které by bylo možné dosáhnout při jeho prodeji k tomuto datu. Z tohoto hlediska má předmět právního úkonu nulovou hodnotu, přičemž soudy se vůbec nezabývaly hodnotou předmětu právního úkonu tj. darovaných nemovitostí v době jejich převodu ani poukazem na to, že se jedná o ideální čtvrtinu nemovitostí, která je za dané situace neprodejná a z hlediska uspokojení žalobce a celkové finanční situace syna žalované, vyšlé najevo v odvolacím řízení nedostatečná. Další námitka dovolatelky směřuje k požadavku vyvinutí náležité pečlivosti při rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka. Zde uzavírá, že právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 2008, sp.zn. 21 Cdo 4250/2007, nelze naplnit, neboť žádný právní předpis žalované neumožňuje takovou náležitou pečlivost vynaložit a žalovaná si ani nedovede představit, jak by se měla zachovat, aby se podle vysloveného právního názoru ubránila odpůrčí žalobě. Žalovaná se několikrát zajímala o finanční situaci svého syna, on jí však řekl, že nikdy nikoho svými problémy nezatěžoval, že jeho situace je dobrá, ať se o něj nezajímá, dokonce jí před předmětným převodem říkal, že má potvrzení o bezdlužnosti od finančního úřadu, poukazoval rovněž na zakoupení automobilu a spotřebních věcí, později se s žalovanou odmítal bavit, pouze jí sdělil, že o dům se postará až to uzná za vhodné. Z toho dovolatelka dovozuje, že dlužník neměl v úmyslu podíl na domu na matku převést a učinil tak pouze pod jejím nátlakem. Konečně dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou neplatnosti předmětné darovací smlouvy z hlediska možného uplatnění §256a tr. zákona proti dlužníkovi ze strany ostatních dlužníkových věřitelů. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že soud prvního stupně poté, co již ve věci jednou rozhodoval dovolací soud, provedl veškeré potřebné dokazování, dospěl k správným právním závěrům a tyto závěry pak byly potvrzeny odvolacím soudem. Navrhla proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 22.1.2007 č.j. 7 C 33/2006-63, ve věci samé stejně jako v rozsudku ze dne 31.7.2006, č.j. 7 C 33/2006-30, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 14.11.2006, č.j. 28 Co 658/2006-51, zrušen. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) není splněna ani tehdy, jestliže právní názor, jímž byl odvolací soud, případně i soud prvního stupně, při vydání nového (obsahově odlišného) rozhodnutí ve věci samé vázán, byl obsažen v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo v kasačním nálezu Ústavního soudu. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není přípustné.
Podle ustanovení §42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů osoba dlužníkovi blízká ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku prokáže, že „dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.“ Odvolací soud tuto právní otázku posoudil v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 2008, sp.zn. 21 Cdo 4250/2007, a z tohoto namítaného důvodu dovolání nemůže napadený rozsudek představovat rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jak již Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 21 Cdo 4250/2007, úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost.“ Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V projednávané věci je žalovaná matkou dlužníka J. M.; darovací smlouva ze dne 5. 8. 2004 tedy představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. I kdyby žalovaná nevěděla nebo nemusela vědět o úmyslu dlužníka Jiřího Moravce zkrátit touto smlouvou věřitele, mohla se ubránit odpůrčí žalobě, jen kdyby v řízení před soudy tvrdila a prokázala, že úmysl dlužníka J. M. zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla poznat, ačkoliv vyvinula „náležitou pečlivost“ k poznání tohoto dlužníkova úmyslu, tedy, řečeno jinak, ačkoliv vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu darovací smlouvy ze dne 5. 8. 2004 takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době darovací smlouvy, z jejich výsledků poznala (aby se o tomto úmyslu dozvěděla).
Odvolací soud v napadeném rozsudku - poté co sám doplnil dokazování - dospěl k závěru, že žalovaná aktivitu v intenzitě náležité pečlivosti nevyvinula a na základě jí vyvinuté aktivity musela (objektivně posuzováno) úmysl syna-dlužníka zkrátit jeho věřitele předmětnou darovací smlouvou seznat. Odvolací soud přitom žalovanou tvrzenou a prokazovanou aktivitu (spočívající v podstatě v ujišťování jejího syna o tom, že převod je v pořádku) nepovažoval za náležitou s ohledem k okolnostem provázejícím uzavření darovací smlouvy ze dne 5. 8. 2004, neboť v té době již žalovaná - jak sama ve své výpovědi připustila - o dluzích syna věděla. Takto posuzováno dovolací soud nevybočil z právního názoru dovolacího soudu vyjádřeném v citovaném rozhodnutí. Další námitky dovolatelky týkající se vztahu mezi ní a synem, jakož i pohnutek či motivů vedoucím k uzavření darovací smlouvy z 5. 8. 2004 jsou pro posouzení náležité pečlivosti nerozhodné, jak již ostatně dovolací soud uvedl v citovaném rozhodnutí.
Není rovněž naplněn ani druhý dovolací důvod, spočívající v tom, že právní otázka podmínek odporovatelnosti byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudku sp.zn. 30 Cdo 2435/2006.
V rozsudku ze dne 5. března 2008, sp.zn. 30 Cdo 2435/2006, Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Tento zákonný požadavek může být tedy splněn pouze při současném naplnění dvou podmínek: 1. majetek dlužníka má v důsledku odporovatelného právního úkonu objektivně menší hodnotu ve srovnání se stavem před tímto úkonem a 2. zmenšení majetku dlužníka má za následek, že věřitel se z tohoto majetku nemůže uspokojit, ačkoliv nebýt odporovatelného právního úkonu, byl by se uspokojil. Z uvedeného vyplývá, že odporovatelnými nemohou být nikdy tzv. ekvivalentní právní úkony, při kterých nedochází k objektivnímu zmenšení majetku dlužníka. Je však zapotřebí, aby šlo o reálně ekvivalentní právní úkony. V řízení o odpůrčí žalobě musí být proto závěr, že napadený právní úkon je úkonem ekvivalentním, vždy bezpečně prokázán, a to nikoliv poukazem na jeho znění, ale zjištěním, že za plnění, které jím dlužník pozbyl, nabyl jiné plnění skutečně ekvivalentní povahy.
Shora uvedený právní názor - od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit - však byl vysloven ve věci, kde namítaným zkracujícím úkonem dlužníka byla kupní smlouva, na jejímž základě došlo k převodu nemovitosti. Kupní smlouva jako synallagmatický vztah vyžaduje vzájemné protiplnění, u něhož se předpokládá, že je vyvážené (ekvivalentní). Uvedený požadavek však nepřichází v úvahu u darovací smlouvy, kde obdarovaný dárci žádné protiplnění neposkytuje, pouze v rámci dvoustranného smluvního vztahu plnění dárce přijímá. Z uvedeného je zřejmé, že závěry platné v rozsudku ze dne 5. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006, nelze bez dalšího přenést na projednávanou věc. Protože i tato podmínka odporovatelnosti byla odvolacím soudem vyřešena shodně s ustálenou judikaturou, nemohl ani tento dovolací důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Zbývá tak k posouzení poslední dovolací důvod a sice tvrzený - a soudy obou stupňů - neposuzovaný - závěr o neplatnosti darovací smlouvy ze dne 5. 8. 2004. Dovolatelce lze přisvědčit potud, že je-li právní úkon neplatný (absolutně), nelze zkoumat jeho neúčinnost (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 104 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134). Jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. v těchto souvislostech např. ustanovení §256 a §256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák. Důvodem neplatnosti tu však není rozpor s dobrými mravy, nýbrž právě skutečnost, že takový právní úkon svým účelem odporuje zákonu. Z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. (jak citováno výše) naopak plyne, že učinil-li dlužník (jako prodávající) dvoustranný právní úkon (kupní smlouvu) v úmyslu zkrátit své věřitele a byl-li tento úmysl dlužníka cum animo fraudandi druhé smluvní straně (kupujícímu) znám nebo je-li u ní znalost tohoto úmyslu presumována (v případě, že kupující byl osobou dlužníku blízkou), způsobuje to nikoli neplatnost kupní smlouvy, nýbrž její neúčinnost (jež může být vyslovena na základě odpůrčí žaloby). Jinak řečeno, následkem, jejž zákon bez dalšího spojuje s vědomostí druhé smluvní strany o dlužníkově úmyslu zkrátit právním úkonem své věřitele, je možnost dosáhnout vyslovení neúčinnosti právního úkonu. S touto vědomostí se naopak bez dalšího nepojí úsudek, že druhá smluvní strana rovněž jednala v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele. A contrario, jestliže by měla platit posledně uvedená premisa, pak by institut odporovatelnosti právního úkonu obsažený v §42a obč. zák. pozbyl smyslu, neboť každá vědomost druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele by v duchu této logiky způsobovala neplatnost právního úkonu proto, že svým účelem odporuje zákonu (§39 obč. zák.); neplatný právní úkon přitom za neúčinný prohlásit nelze. Nejvyšší soud k tomu dodává, že institut odporovatelnosti právních úkonů dlužníka, potažmo jejich zákonné neúčinnosti se v právním řádu vyvinul (u vědomí zřejmé společenské škodlivosti jednání, jimiž dlužník zkracuje své věřitele) mimo jiné právě proto, že neplatnost podobných právních úkonů, založená na závěru o shodném úmyslu obou smluvních stran zkrátit věřitele dlužníka se prokazuje velmi obtížně a že k takovému závěru lze zpravidla dospět jen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 2008, sp.zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro přezkoumávanou věc z výše uvedeného plyne, že nebylo-li žalující stranou tvrzeno (když žalobci se v tomto ohledu meze nekladou), ani v řízení jinak nevyšlo najevo, že žalovaná darovací smlouvu uzavřela alespoň v nepřímém úmyslu zkrátit některého z věřitelů dlužníka, pak tuto skutečnost nebylo třeba zkoumat. Potřebnost provedení dokazování v tomto směru dle názoru dovolacího soudu neplyne ani ze sdělení soudního exekutora Mgr. Tomáše Pospíchala. Odvolací soud tak i tuto otázku vyřešil v souladu se shora uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Ani posledně uvedený dovolací důvod tak není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady spočívající v odměně za zastupování advokátem ve výši 4.500,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Alexandr Šoljak osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 960, - Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu