ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4004.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4004/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Ing. F. Š. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 28/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č.j. 1 Co 227/2009-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal ochrany osobnosti s požadavkem omluvy za to, že jej žalovaný označil jako darebáka, dne 16. 10. 2007 v Olomouci, v předsálí budovy, kde se konal sněm Konfederace politických vězňů, jejímž místopředsedou je žalovaný, což natáčela a pak odvysílala i Česká televize na programu ČT 24 v pořadu Report. Označení za darebáka považoval žalobce za hanlivé a difamační, zasahující do jeho práva na čest a důstojnost zvýšené tím, že tak žalovaný učinil úmyslně před televizní kamerou.
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.3.2009, č.j. 36 C 28/2008-69 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaslat žalobci písemnou omluvu (v něm přesně uvedenou) a uveřejnit ji na vlastní náklady, do třiceti dnů od právní moci rozsudku ve formě nejméně 1/8 tiskové strany v celostátním deníku Lidové noviny a rozhodl o nákladech řízení a nákladech státu. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §11 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §13 odst. 1 obč. zák. považoval za významné především to, že předmětný výrok „jste darebák“ je pouze jedním z mnoha difamujících výroků, navíc zcela okrajový vedle výroků jiných, které by bylo možno označit za právem nedovolené, které však předmětem sporu nebyly. Použitý výrok žalovaného pak soud prvního stupně považoval za hodnotící soud, subjektivní hodnocení charakteru osoby, a zdůraznil nutnost benevolentnějšího přístupu k němu se zdůrazněním na kontext užití, význam i další rozhodné okolnosti. Dále soud prvního stupně poukázal na střet dvou základních ústavních práv ve sporech obdobného charakteru, práva na svobodu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na čest a důstojnost podle čl. 10 Listiny a dovodil, že výraz, který žalovaný užil vůči žalobci je sám o sobě urážlivý a difamující, ale při řešení, zda je namístě zasahovat do svobody projevu v konkrétní situaci, dospěl k závěru, že nikoliv, že hodnotící soud byl pronesen ve veřejném diskursu. Předmětný výrok považoval sice za expresivní, nadsazený, ale poukázal i na to, že v běžné řeči i v životě je považován za méně závažný a bývá mu přisuzován menší význam. Újma na cti žalobce se dle názoru soudu prvního stupně nijak neprojevila, vztahy mezi účastníky zůstaly stejně špatné jako předtím a ostatní zúčastnění zůstali rozděleni ve vztahu ke stranám tak, jako před předmětnou události. Soud prvního stupně, s odkazem na další judikaturu přihlížel k otázce, zda si původce zásahu sám nezjednal satisfakci vlastním nedovoleným zásahem, dovodil, že obě strany se chovaly na hranici práva na ochranu osobnosti a za hranicí normálního a slušného chování, že oba měli dojem, že jsou poškozeni, snažili si zjednat svoje práva. Poukázal i na zavinění vzniklé situace žalobcem, a na to, že přiznání omluvy by v tomto případě popřelo zásadu rovnosti stran a rovná práva obou účastníků. Poukázal i na politický rozměr celého sporu, kdy Konfederace politických vězňů i žalobce deklarují ve své činnosti podobné politické cíle.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21.1.2010, č.j. 1 Co 227/2009-95 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o povinnosti nahradit náklady státu a o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že ze soudem prvního stupně provedeného dokazování vyplynul důvod atmosféry před pronesením předmětného výroku žalovaným v předsálí místa, kde probíhal sněm Konfederace politických vězňů (dále též „KPV“); že se jednalo o atmosféru vypjatou, že se žalobce proti vůli pořadatelů snažil na sněm dostat, což vyvolalo reakce a střety mezi těmi, kteří podporovali žalobce a těmi, kteří se mu snažili v jeho úmyslu zabránit. Nic na tom nemění to, o čem hodlal žalobce delegáty sněmu informovat, že chtěl svobodně na tomto sněmu, jak uvádí, vyjádřit svůj názor o okolnostech, týkajících se vedení KPV, a i podle odvolacího soudu je zcela irelevantní, zda šlo o sněm (či jeho část) veřejnou či nikoliv. Odvolací soud - ačkoliv nesouhlasil s úvahami soudu prvního stupně o volbě difamujícího výroku či politickým rozměrem případu – nedovodil odpovědnost žalovaného za zásah do žalobcova práva podle §13 odst. 1 obč. zák. Odkázal proto na „základní odůvodnění“ rozsudku soudu prvního stupně a doplnil, že předmětný výraz nelze vytrhnut ani z kontextu celé pronesené věty žalovaného, který předmětný výrok pronesl vzhledem k provokativnímu jednání žalobce. Všechny další kvalifikované okolnosti případu, jak byly zjištěny již soudem prvního stupně, byly důvodem i pro závěr odvolacího soudu, že expresivita použitého předmětného výrazu, obsahující i prvky hodnotícího soudu, nebyla v daném případě s těmito okolnostmi v nepoměru, že předmětný výraz výrazně nevybočil z mezí, v demokratické společnosti uznávaných pravidel slušnosti. Šlo sice o výraz hrubý, ale nikoliv vulgární a neslušný, pronesený ve vypjaté situaci. Odvolací soud považoval za nutné zdůraznit, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je nejen neoprávněný zásah, ale i objektivní způsobilost přivodit újmu na právech, chráněných v §11 obč. zák. Ani tato objektivní způsobilost nebyla v daném případě dána, i když subjektivně tak mohla být žalobcem vnímána. Nebyl-li tedy shledán zásah do osobnostních práv žalobce, nemohla být ani shledána odpovědnost žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“). Za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.), které je v rozporu s konstantní rozhodovací praxí soudů. Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, že výraz „darebák“ výrazně nevybočil z mezí v demokratické společnosti uznávaných pravidel slušnosti a to s přihlédnutím k okolnostem situace, zejména k předchozím konfliktům mezi stranami. Poukazoval přitom na (nepublikované) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14.3.2006, sp.zn. 1 Co 47/2006, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31.8.2006, sp.zn. 24 C 66/2005 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.1.1996, sp.zn. 23 C 96/95, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 4/1996. Má za to, že zatímco v jiných rozhodnutích soudy vycházejí ze závěru, že zásahy do osobnostních práv, jež jsou se zásahem naříkaným zcela souměřitelné, nelze tolerovat jako legitimní kritiku ani v případech, kdy konflikt představuje vyústění nedobrých předchozích vztahů mezi stranami, napadený rozsudek zcela bez ohledu na zmiňovanou judikaturu dospěl k opačnému závěru s odůvodněním, že do osobnostních práv žalobce nebylo invektivou žalovaného objektivně nijak zasaženo. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se s odvoláním vypořádal pouze zcela formálně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť dovolatel jednak otázku zásadního právního významu nevymezuje a současně nejde o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Otázku výkladu ustanovení §11 obč. zák. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k otázce oprávněnosti kritiky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2005, číslo 11, str. 413, k hodnotícím soudům např. rozsudek ESLP, č. 26958/95, ve věci Jerusalem proti Rakousku, rozsudek ESLP, č. 29032/95, ve věci Feldek proti Slovensku, k přiměřenosti zásahu např. rozsudek ESLP, č. 48898/99, ve věci Perna proti Itálii). Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c ) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu