ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4038.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4038/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce K. H. , zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.785.713,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 159/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 18 Co 248/2010 – 66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 18 Co 248/2010 – 66, se v části, ve které jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 2. 2010, č. j. 20 C 159/2009 – 40, o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v částce 956.000,- Kč s příslušenstvím, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 2. 2010, č. j. 20 C 159/2009 – 40, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 2.785.713,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal náhrady škody (v částce 1.799.000,- Kč a 30.713,- Kč) a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 1.000.000,- Kč) z důvodu porušení jeho práva na projednání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 129/93, v přiměřené lhůtě.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 18. 6. 1993 zahájil žalobce řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6, vedené pod sp. zn. 9 C 129/93 (dále také „posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení byl nárok žalobce na náhradu škody na zdraví, jež mu byla způsobena v souvislosti s dopravní nehodou. Dne 7. 12. 1993 se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno za účelem upřesnění identifikace žalovaných. Dne 1. 7. 1994 bylo nařízeno další jednání, na kterém byl žalobce vyzván ke specifikaci žaloby. Dne 27. 7. 1994 byl proveden výslech žalobce za přítomnosti tlumočníka. Na jednání dne 12. 9. 1994 navrhl žalobce ustanovení znalce. Dne 2. 1. 1995 byl ustanoven znalec z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie. Dne 4. 6. 1996 se o věc zajímalo Ministerstvo spravedlnosti ČR na základě stížností žalobce. Znalec požádal soud o zproštění ustanovení vypracování znaleckého posudku, a to z důvodu překážek ze strany žalobce (znalci nebyla předložena zdravotní dokumentace žalobce, jenž se rovněž nedostavil ke klinickému vyšetření). Dne 10. 1. 1997 byl ustanoven jiný znalec (prof. MUDr. R.) z téhož oboru. V průběhu dalších dvou let soud zjišťoval, zda se žalobce může dostavit ke znalci na vyšetření, které bylo potřebné pro vyhotovení znaleckého posudku. Dne 17. 3. 1999 byl ustanoven další znalec MUDr. N. Soud zjišťoval pobyt jednoho z žalovaných, jehož advokátka vypověděla plnou moc pro zastupování, dne 3. 1. 2000 byl tomuto žalovanému ustanoven opatrovník z důvodu jeho neznámého pobytu. Dne 11. 2. 2000 byl soudu doručen znalecký posudek MUDr. N. Dne 2. 5. 2000 vstoupila do řízení Česká pojišťovna, a. s. jako vedlejší účastník na straně žalované. Dne 26. 9. 2000 se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno za účelem výslechu znalce prof. R., který byl vyslechnut na jednání dne 22. 11. 2000. Na jednání dne 23. 1. 2001 byl vyslechnut znalec MUDr. N., jednání bylo opět odročeno za účelem doplnění znaleckého posudku. Doplněný znalecký posudek byl soudu doručen dne 5. 4. 2001. Další jednání se konalo dne 4. 12. 2001, na jednání dne 21. 12. 2001 byl vyhlášen rozsudek. Proti tomuto rozsudku se žalobce a vedlejší účastník odvolali. Odvolací soud dne 31. 10. 2002 věc vrátil obvodnímu soudu bez věcného vyřízení s tím, že je třeba učinit šetření ohledně pobytu prvého žalovaného a rozsudek mu doručit. Odvolací soud následně částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně dne 30. 9. 2003, uvedl, že soud prvního stupně rozhodoval na základě nesrozumitelné žaloby, neboť žalobce nároky přesně nevymezil a neuvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Dne 5. 5. 2004 žalobce žalobu upřesnil, soud prvního stupně se dále snažil odstranit nedostatky žalobcových podání. Dne 26. 9. 2006 byl žalobce na jednání poučen podle ust. §118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o nutnosti doplnit tvrzení a důkazní návrhy. Při jednání dne 14. 11. 2006 byl vyhlášen rozsudek. Na základě podaného odvolání se konalo jednání před odvolacím soudem dne 7. 6. 2007. Dne 26. 3. 2008 změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce usnesením, jež nabylo právní moci dne 17. 3. 2009. Žalovaná žalobci na základě jeho žádosti mimosoudně vyplatila částku 44.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci byla způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
Odvolací soud k nároku na náhradu škody uvedl, že v předmětné věci nebyla splněna žádná z podmínek zakládající odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Uzavřel, že nebylo prokázáno, že by v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu nebo vydání nezákonného rozhodnutí, rovněž podle odvolacího soudu nebyl prokázán vznik škody, která měla spočívat v tom, že bylo žalobci přiznáno podle rozhodné právní úpravy odškodnění za utrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění stanovené z hodnoty bodu rovnající se 15,- Kč, což odpovídalo cenové hladině kupní síly koruny k dolaru v tehdejší době, zatímco v okamžiku rozhodnutí věci v původním řízení byla hodnota bodu již 120,- Kč. Žalobci se tak dostalo na odškodnění bolesti částky 4.387,- Kč při hodnotě bodu 15,- Kč, namísto 35.100,- Kč při hodnotě bodu 120,- Kč, když rozdíl těchto částek představuje žalobcem tvrzenou škodu v částce 30.713,- Kč. Na odškodnění ztížení společenského uplatnění se žalobci dostalo ze stejných důvodů částky 257.000,- Kč, namísto částky 2.056.000,- Kč, kde tvrzená škoda spočívající v rozdílu těchto částek činí 1.799.000,- Kč. Odškodnění poskytnuté žalobci v posuzovaném řízení, považoval odvolací soud za zcela odpovídající hodnotě i hladině cen v roce 2008, kdy byl žalobci nárok v posuzovaném řízení přiznán, když došlo ke zvýšení základního odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění na čtrnáctinásobek.
Co se týče náhrady nemajetkové újmy, dospěl odvolací soud k závěru, že celková délka řízení (15 let a 8 měsíců) byla nepřiměřená. Konstatoval, že řízení bylo složité (žalobce uplatnil několik nároků, žil mimo území České republiky, bylo nutno vyslechnout řadu svědků, vypracovat znalecké posudky), probíhalo opakovaně před soudy obou stupňů a soudem dovolacím a žalobce sám k délce řízení přispěl, když specifikaci žaloby v podstatě provedl až v odvolacím řízení v roce 2008. Žalobce se nijak délku řízení aktivně nesnažil ovlivnit (nepodal žádnou stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu). Odmítl se podrobit znaleckému zkoumání, ačkoli sám tento důkaz navrhl. Předmětné řízení nehodnotil jako řízení se zvýšeným významem pro žalobce. Odvolací soud stanovil výši odškodnění žalobce podle ust. §31a odst. 3 OdpŠk (základní částku, která se rovná 15.000,- Kč za jeden rok řízení vynásobil šestnácti lety /celkovou délkou řízení/, snížil o 80% z důvodu složitosti věci, projednávání věci na třech stupních soudní soustavy, z důvodu menšího významu pro žalobce a pro jednání žalobce, který se aktivně nesnažil délku řízení ovlivnit, naopak k délce řízení výrazně přispěl) a uzavřel ve shodě se soudem prvního stupně, že mimosoudně poskytnuté odškodnění žalovanou v částce 44.000,- Kč je v předmětné věci vzhledem ke konkrétním okolnostem adekvátní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro stručnost odkázal na obsah žaloby, ve které shrnul posuzované řízení. Odškodnění vyplacené žalovanou považuje za zcela nedostatečné. Dovodil, že spravedlivým zadostiučiněním za nemajetkovou újmu v jeho případě by měla být částka 210.000,- Kč (tj. 15.000,- Kč vynásobeno čtrnácti lety délky řízení, když podle názoru žalobce mohlo původní řízení obecně trvat dva roky), resp. 166.000,- Kč po odpočtu již vyplaceného odškodnění. Nesprávně podle žalobce soudy postupovaly i v případě posouzení nároku na náhradu škody, kde žalobce odkázal na žalobu v posuzovaném řízení a v řízení o odškodnění. Soudům vytýká, že nijak nevysvětlily, proč (dle jeho názoru nedůvodně) snížily žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy o 80 %. Brojí proti tomu, že soudy částku snížily z důvodu, že nepodal stížnosti na průtahy či návrhy na určení lhůty. Upozornil zároveň, že tato námitka se nezakládá na pravdě, neboť v řízení osobně urgoval odstranění průtahů. Dále pro stručnost odkázal dovolací soud na všechna svá předchozí podání ve věci, tedy nejen na žalobu, ale i na odvolání. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. pokud zruší i rozsudek soudu prvního stupně, ať věc vrátí tomuto soudu.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci napadá žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu ohledně tří nároků se samostatným skutkovým základem, u kterých je třeba přípustnost dovolání posoudit samostatně.
U nároku na náhradu škody v částce 30.713,- Kč s příslušenstvím není dovolání přípustné, jelikož dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto v daném rozsahu dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu ohledně dvou zbylých nároků není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Na tomto místě považuje dovolací soud za nezbytné zdůraznit, že pro účely přezkumu přípustnosti (ale následně i důvodnosti) dovolání nemohl přihlédnout k obsahu jiných podání žalobce, než je dovolání samotné. Pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Co se týče nároku na náhradu škody v částce 1.799.000,- Kč, odvolací soud potvrdil zamítnutí této části žaloby proto, že žalobce neprokázal vznik škody, nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a příčinnou souvislosti mezi nimi. Jakkoli obsahuje rozhodnutí odvolacího soudu rozpor v tom, že pro účely náhrady škody v původním řízení existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk neshledává, aby jej shledal v témže řízení ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy žalobce, je pro posouzení přípustnosti dovolání v dané části podstatné, že žalobce neprokázal existenci škody, jež mu měla v důsledku nepřiměřené délky původního řízení vzniknout. Tento závěr odvolacího soudu žalobce v dovolání nezpochybňuje a s ohledem na podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani zpochybnit nemůže, neboť jde o otázku skutkovou, která přípustnost podle daného ustanovení nezakládá (srov. ust. §237 odst. 3 část věty za středníkem a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003). Proto v této Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
K nároku na odškodnění nemajetkové újmy v částce 956.000,- Kč Nejvyšší soud uvádí, že obecně je postup odvolacího soudu správný, když vyšel ze základní částky odškodnění odpovídající počtu let, po které posuzované řízení trvalo, a tuto částku upravil podle kritérií §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn IV. ÚS 128/11 a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Dovolací soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je přitom především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. V dovolacím řízení Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %).
Samotná skutečnost, že odvolací soud základní částku odškodnění snížil o 80 % z důvodů, které ve svém rozsudku vysvětlil, by přípustnost dovolání nezakládala, pokud by odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího nepřihlédl k tomu, že se žalobce nedomáhal odstranění průtahů v řízení a snížení základní částky odškodnění neopřel mimo jiné i o tuto skutečnost.
Dovolání žalobce je tedy přípustné pro nesprávné posouzení kritéria jednání poškozeného v řízení ve smyslu ust. §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího. V daném rozsahu je dovolání také důvodné.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, jakým způsobem je institut odškodnění imateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do vnitrostátního právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za imateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“) vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska).
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud konstatoval, že nepodání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném do 30. 6. 2009, a nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži. Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, §51).
K uvedenému Nejvyšší soud dodal, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil.
Pokud odvolací soud snížil základní odškodnění z důvodu, že se žalobce nesnažil původní řízení urychlit, je jeho právní posouzení nároku žalobce v daném ohledu nesprávné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částky 956.000,- Kč s příslušenstvím nesprávně, a proto dovolací soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při novém rozhodování o nároku žalobce bude odvolací soud vycházet ze Stanoviska a podrobně vysvětlí, z jakých důvodů a o kolik upravil základní částku odškodění (viz také postup upravený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu