ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4065.2010.2
sp. zn. 30 Cdo 4065/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. P. , zastoupené JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, proti žalované NEMOKREDIT, a. s. , se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 39/580, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 31/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č.j. 62 Co 77/2010-407, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č.j. 62 Co 77/2010-407, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
J. M., původní žalobce a právní předchůdce nynější žalobkyně, který zemřel dne 21. května 2003, podal dne 13. března 2002 (původně) u Obvodního soudu pro Prahu 3 proti žalované společnosti žalobu, jíž se domáhal vydání rozsudku, aby bylo určeno, že „bytová jednotka č. 1597/9 umístěná ve třetím nadzemním podlaží domu čp. 1597, postaveného na pozemku p.č. 2749, vše v k.ú. D., obec P. a spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a pozemku o velikosti 653/8264, připadajících k této jednotce, o podlahové ploše 65,3 m2, vše zapsané na LV č. 3005 u Katastrálního úřadu Praha - město (dále též „bytová jednotka“ nebo „byt“) , je ve vlastnictví žalobce.“ Z hlediska skutkové stránky žalobce v žalobě také tvrdil, že kupní smlouvu ze dne 1. června 2001 (na základě které byl ve prospěch žalované příslušným katastrálním úřadem povolen vklad vlastnického práva k předmětné bytové jednotce) nepodepsal, má za to, že zde došlo k podvodnému jednání ze strany žalované a synovce žalobce L. (správně V.) J., který si od žalované půjčil částku 400.000,- Kč, přičemž žalobce „zde figuroval jako ručitel, který vlastní shora uvedenou bytovou jednotku, i když jsem půjčku pro synovce vyřizoval já.“
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. března 2007, č.j. 6 C 31/2002-253, v procesní situaci, kdy (v důsledku úmrtí původního žalobce) usnesením ze dne 24. března 2004, č.j. 6 C 31/202-89, podle §107 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o tom, že v řízení bude nadále pokračováno namísto žalobce J. M. se žalobkyní Z. V. (nyní P.), bytem shora, zamítl žalobu jednak na určení, že původní žalobce J. M., zemř. dne 21. května 2003, byl ke dni úmrtí vlastníkem předmětné bytové jednotky a v uvedeném rozsahu spoluvlastníkem společných částí předmětného domu a spoluvlastníkem předmětných pozemků, a dále na určení, že na žalobkyni přešla ke dni úmrtí zůstavitele předmětná vlastnická a spoluvlastnická práva.
Tento (ve věci prvně vydaný) rozsudek soudu prvního stupně byl následně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 26. září 2007, č.j. 62 Co 275/2007-283, z důvodů, že nalézací soud se dostatečně nezabýval způsobilostí J. M. uzavřít dne 1. června 2001 kupní smlouvu o prodeji bytu, jakož i tím, zda by takováto smlouva s ohledem na výši poskytnutého plnění nebyla v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvního stupně poté (v pořadím druhým) rozsudkem ze dne 30. června 2009, č.j. 6 C 31/2002-355, určil, že původní žalobce byl ke dni svého úmrtí (21. května 2003) vlastníkem předmětné bytové jednotky se specifikovaným spoluvlastnickým podílem na společných částech v rozsudku označeného domu a v uvedeném rozsahu též spoluvlastníkem označených pozemků. Zamítl pak žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že došlo k přechodu předmětné bytové jednotky a spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech na její osobu, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně J. M. se obrátil na žalovanou s žádostí o zprostředkování prodeje předmětného bytu, jehož byl výlučným vlastníkem a přistoupil na kupní cenu nabízenou žalovanou ve výši 450.000,- Kč. Účastníci poté uzavřeli kupní smlouvu, na základě byl (ve prospěch žalované) povolen vklad vlastnického práva k předmětné bytové jednotce. J. M. „podepsal převzetí částky ve výši kupní ceny 450.000,- Kč “ a tuto částku následně předal svému synovci V. J. J. M. v době uzavírání kupní smlouvy netrpěl žádnou duševní poruchou. Podpis na kupní smlouvě ze dne 1. června 2001 je pravým podpisem J. M., který až po uzavření kupní smlouvy začal tvrdit, že žádnou smlouvu s žalovanou „nepodepsal, že předpokládá, že svůj byt dává pouze žalovanému do zástavy na půjčku ve výši 400.000,- Kč, kterou měl poskytnout žalovaný synovci ...V. J.“ Soud prvního stupně zjistil obecnou (obvyklou, „tržní“) cenu bytu ve výši 2.10.350,- Kč, resp. pro případ jeho obsazenosti ve výši 804.104,- Kč a z hlediska právního posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v části týkající se určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, a to pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. Ze znaleckého posudku znalce Ing. K. bylo totiž zjištěno, že obecná cena bytu „minimálně dvakrát (...) převyšuje cenu, za kterou byl prodej bytu mezi J. M. a žalovaným fakticky realizován.“ Soud prvního stupně dále odůvodnil zamítavý výrok svého rozhodnutí, jakož i akcesorické (nákladové) výroky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným (rovněž v pořadí druhým) rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (jímž bylo žalobě vyhověno) tak, že se žaloba zamítá. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkaz kupní smlouvou ze dne 1. června 2001, dokazování doplnil znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který zpracovala znalkyně Mgr. J. Ž., a dále znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, projektování a ekonomika, který zpracoval Ing. J. K. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uvedená kupní smlouva splňuje všechny zákonné náležitosti. S odkazem na zjištění ze znaleckého posudku vzal za prokázané, že J. M. tuto smlouvu vlastnoručně podepsal a že jmenovaný v době jejího uzavření netrpěl duševní poruchou, která by ho učinila k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilým ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. V řízení před soudem prvního stupně nebylo spolehlivě prokázáno, zda žalovaná půjčila V. J. částku 400.000,- Kč, když uvedené tvrdil zmíněný svědek a dále svědkyně I. J., zatímco žalovaná toto tvrzení popírala. Pro právní posouzení věci jsou tyto okolnosti nerozhodné, stejně jako neobjasněná podstata vztahů mezi původním žalobcem a svědkem J. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že původní žalobce, resp. jeho právní nástupkyně svá skutková tvrzení v průběhu řízení účelově měnili v návaznosti na výsledky dokazování. Odvolací soud se nezabýval otázkou lichevní smlouvy, protože tato by musela být podle původního žalobce uzavřena mezi žalovanou a svědkem J., tedy mezi subjekty odlišnými od smluvních stran kupní smlouvy; případná neplatnost této lichevní smlouvy by tak na neplatnost kupní smlouvy neměla žádný vliv. I když kupní cena ve výši 450.000,- Kč je nižší než obecná tržní cena určená znaleckým posudkem, dospěl odvolací soud k závěru, že tento rozdíl není natolik extrémní, že by činil kupní smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. za použití §3 odst. 1 cit. zák. „Výši kupní ceny mohlo ovlivnit i to, že žalobce požadoval peníze rychle, když fakticky tyto peníze byly určeny pro jeho synovce, svědka V. J.“ Nebylo ani tvrzeno, že by kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že by od této smlouvy původní žalobce, resp. žalobkyně odstoupili. Z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně je zřejmé, že platnost kupní smlouvy začal původní žalobce zpochybňovat až více než půl roku po jejím uzavření, kdy obdržel výzvu z tehdejšího Katastrálního úřadu Praha-město, aby se dostavil k vyzvednutí stejnopisu kupní smlouvy s doložkou o provedeném vkladu. Nelze přehlédnout ani to, že původní žalobce týž den (roz. v den uzavření předmětné kupní smlouvy) podepsal doklad o tom, že kupní cenu v hotovosti převzal a stejně tak podepsal návrh na vklad do katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dále ve smyslu písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu (ve stručnosti shrnuto z její dovolací argumentace), že se odklonil od verifikace skutečností, pro které byl předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla nalézacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Přitom hodnota předmětného bytu několikanásobně převyšovala údajnou kupní cenu uhrazenou žalovanou. Není přitom jasné, proč odvolací soud najednou změnil svůj názor a odůvodnil tuto možnost smluvní volností, „když bylo v řízení prokázáno, že peníze vyzvedl žalovaný v bance a přinesl je do auta, kde k žádnému podpisu potvrzení o převzetí peněz dojít nemohlo, což však soud v rozporu s o. s. ř. neřešil.“ Dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, a obšírně poukazuje na okolnosti, které podle jejího názoru měly být v řízení verifikovány, avšak zůstaly pominuty. Předkládá svou skutkovou verzi případu, podle které „pan Š. jako statutární zástupce firmy NEMOKREDIT a. s. půjčil panu J. dle výpovědi svědků částku 400.000,- Kč a tuto si nechal jistit fiktivní »kupní smlouvou«. Částku vyzvedl v peněžním ústavu za účasti svědků a předal ji panu J. Kupní smlouvu, o které předpokládal pan M., že jde pouze o zástavu, podal k zápisu na katastr, když z následného zjištění šlo o kupní smlouvu...“ Odvolací soud vyjma shora uvedeného jiné dokazování neprováděl, poučení stranám nedal a vydal neočekávaný rozsudek, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Tedy rozhodoval v rozporu s platným zněním občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále dovolatelka navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky vyvrací dovolací argumentaci a ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu obsaženým v napadeném rozsudku. Rozporuje závěry dovolatelky stran zdravotního stavu J. M. Zdůrazňuje, že sama skutečnost, že kupní cena je nižší než obecná cena určená znaleckým posudkem, nečiní smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Není pravdivé tvrzení dovolatelky, že odvolací soud nevysvětlil ani řádně nezdůvodnil, proč neuvěřil svědku J. a svědkyni J. Výpověďmi těchto svědků se odvolací soud podrobně zabývá na straně 7 odůvodnění napadeného rozsudku a poukazuje na podstatné rozpory v těchto výpovědích. K tvrzení dovolatelky, že žalovaná poskytuje půjčky, které jsou často zajištěny nemovitostmi bez příslušného povolení na lichevní úrok, žalovaná uvedla, že půjčky poskytuje podle občanského zákoníku, nejedná se však o úvěry. Zajištění pohledávek žalované bylo ve všech případech řešeno řádnou zástavní smlouvou, vždy byla uzavřena písemná smlouva o půjčce a o všech splátkách vystavuje žalovaná svým dlužníkům písemné potvrzení. V tomto případě nebylo prokázáno ani poskytnutí půjčky ze strany žalované V. J. natož její splácení. Žalovaná se dále vyjádřila k výpovědím svědků J. T., M. S. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky zamítl a uložil dovolatelce povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Nejvyšší soud takové dvě jiné vady, zatěžující odvolací řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zaregistroval.
Výrok je esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, in www.nalus.usoud.cz ). Je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tzn. že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3590/2009, in www.nsoud.cz (pokud jde o zdroj citace rozhodnutí dovolacího soudu - dále již „tamtéž“)]. Tedy jinými slovy řečeno, nezbytnou součástí výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, nebo ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, in tamtéž).
K výkladu §155 odst. 1 o. s. ř. uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici z 23. listopadu 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo »návrh se zamítá«.“ V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003 (in tamtéž), Nejvyšší soud vyložil, že za vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.
Jestliže v daném případě odvolací soud měnící rozsudečný výrok v dovoláním napadeném rozsudku formuloval tak, že „Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba zamítá.“ , je z vyloženého zřejmé, že obsah rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nebyl ve výroku rozsudku vysloven dostatečně určitě. Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tak naplněn.
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud v souvislosti s verifikací okolností, jež se měly vztahovat k předmětnému majetkoprávnímu úkonu (uzavření kupní smlouvy), dílčím způsobem přistoupil k hodnocení výslechů žalobkyně či svědka V. J., aniž by způsobem zákonem předvídaným přistoupil k zopakování těchto důkazů (§213 odst. 2 o. s. ř.). I v tomto směru došlo k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Především však absence důkazní verifikace okolností, jež přecházely či byly spojeny s uzavřením kupní smlouvy, prozařuje v důsledku nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka totiž v dovolání uplatnila také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak vadně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Zatímco soud prvního stupně spojoval neplatnost předmětné kupní smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. (jako právní úkon, který se příčí dobrým mravům) již s okolností, že kupní cena předmětného bytu „minimálně dvakrát...převyšuje cenu, za kterou byl prodej bytu mezi J. M. a žalovaným realizován“ , odvolací soud v těchto intencích absolutní neplatnost převodní smlouvy nedovodil a soudem prvního stupně zaujatý právní názor nesdílel. Tento právní názor odvolacího soudu sice odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku odkázal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 5040/2007, in www.nsoud.cz ), nereflektuje však již další (v úvahu přicházející) okolnosti, jež mohou být v souvislosti s posuzováním, zda se daný právní úkon ve smyslu §39 ve vazbě na §3 odst. 1 obč. zák. příčí dobrým mravům či nikoliv, právně významné. Reflexe takového aplikačního náhledu se projevila v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu prostřednictvím rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (in www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud judikoval: „Platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.“ Nutno ovšem dodat, že i bez takové judikatury nebylo ani v předchozí době žádného důvodu pomíjet ty skutečnosti, jež by ve spojení s příliš nízkou cenou u daného majetkoprávního úkonu mohly být podřaditelné pod jednání příčící se dobrým mravům a byly tak z uvedeného důvodu způsobilé přivodit neplatnost předmětného právního úkonu (smlouvy). Pokud v těchto skutkových souvislostech odvolací soud, který nesdílel právní názor soudu prvního stupně, neuvažoval a za tím účelem nepřistoupil k důkazní verifikaci právně významných okolností, případně seznatelným způsobem takový verifikační postup nevytěsnil např. s přihlédnutím k tomu, že v tomto směru soud prvního stupně učinil zcela správná a úplná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, pak je třeba uzavřít, že zmíněný důkazní, resp. skutkový deficit v odvolacím řízení jde na vrub správnosti odvolacím soudem učiněného právního názoru.
Nelze přitom nepostřehnout, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka V. J., synovce původního žalobce J. M., - pokud tento svědek „vypověděl, že pan M. měl dát žalovanému svůj byt...pouze do zástavy“ - jako nevěrohodnou, na straně druhé u svědkyně I. J., spolupodnikatelky a přítelkyně svědka J., pouze dílčím způsobem zhodnotil, že „svědkyně... sice vypověděla, že nesla splátky do kanceláře žalovaného, aniž by žádala potvrzení o zaplacení, avšak soud jí vzhledem k blízkému lidskému i obchodnímu vztahu se svědkem neuvěřil. Svědek J. neměl důvod netrvat na písemném potvrzení splátky půjčky, pokud by nějaká existovala, již z toho důvodu, aby mohl doložit, že půjčku splatil a zanést si tyto platby do svého účetnictví, když tvrdil, že peníze použil pro svoji podnikatelskou činnost.“ Svědkyně J. však ve své výpovědi uvedla i další okolnosti související s uzavřením předmětné kupní smlouvy a motivem, resp. kauzou předmětného závazku, které již z tohoto důvodu měly být v rámci postupu podle §132 o. s. ř. soudem prvního stupně hodnoceny, a to jak v rámci tohoto důkazu, tak i s přihlédnutím k důkazům dalším, resp. s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (viz např. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. září 2004 na č.l. 97 a násl. - arg.: „Myslím, že v roce 2001 si půjčoval pan J. od pana Š., který zastupoval firmu NEMOKREDIT, nějaké peníze. Bylo to 400.000,- Kč, ta půjčka byla na zakoupení tahače...Vím také, že v této věci hrál roli pan M....Byl v té době vlastníkem bytu, který byl zastaven proti půjčce. 1.6. 2001 jsem byla u toho, kdy se všechno vyřizovalo...toho dne jsme jeli s panem J. a ještě s panem M. do P....V době, kdy jsme čekali s panem J. ve voze, byl pan Š. s panem M. někde...u notáře. Potom odešel pan Š. s panem J. do spořitelny...a tam vybrali těch 400.000,- Kč...když se vrátili, tak ve voze...pan Š. předával panu J. tyto peníze, přede mnou tyto peníze přepočítávali...Pana M. jsem příliš neznala...ještě předtím, než došlo k této transakci (,) jsem byla s panem J. v bytě u pana M.... Pan J. se tehdy ptal pana M., zda by pro tuto půjčku zastavit (l) svůj byt a pan M. s tím souhlasil...Na otázku, z jakého důvodu jsem byla přítomna úkonům mezi panem J. a panem Š. (,) odpovídám, že pan J. zřejmě chtěl, aby u toho byla ještě nějaká další nezávislá osoba. To platilo i o jeho jednání s panem M.“ ). Výpověď svědkyně J. bylo pak zapotřebí také hodnotit s dalšími výpověďmi svědků, kteří vnímali chování J. M. v inkriminovaném období (např. svědek JUDr. J. N., ředitel domova důchodců, ve kterém žil J. M., nebo svědkyně G. V., pracovnice téhož domova důchodců) či vypovídali o úmyslu V. J. půjčit si peníze (svědek Ing. P. K.), neboť jen důsledné zhodnocení všech důkazních prostředků v intencích §132 o. s. ř. s promítnutím učiněných závěrů v odůvodnění rozsudku mohlo vytvořit korektní zdroj pro zjištění skutkového stavu věci a jeho následné právní posouzení.
Nejvyšší soud sice ve svém rozsudku ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98 (in Civilní judikatura, Linde Praha, a. s., 2. vydání, str. 609, příp. ASPI) judikoval, že ustanovení §35 obč. zák. zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil právě logikou věci, když absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly, avšak při respektování takového interpretačního náhledu je nezbytné vždy důsledně reflektovat i další okolnosti, které souvisely, resp. doprovázely chování účastníků v předkontraktačním období, zejména pak při uzavření předmětné smlouvy. Uvedenou optikou logiky je potřeba pohlížet též na chování účastníků a pochopit jejich stimul, pohnutky, které je vedly k předmětnému smluvnímu jednání, jež po formálně právní stránce nakonec vyústilo v uzavření předmětné smlouvy.
Informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ, jež by umožňoval soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla chování, resp. pro absenci právní reglementace tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. tak, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zásadě volného hodnocení důkazů, jak je obsažena v cit. paragrafu, však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku v odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2001, sp. zn. 29 Odo 1438/2000, in Civilní judikatura, Linde Praha, a.s., 2005, 2. vydání, str. 300, příp. in ASPI).
V případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených důkazů (např. určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných z hlediska skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty, dochází k situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností právně významných pro meritorní rozhodnutí.
V poměrech této posuzované věci soud prvního stupně dokazování zaměřil na zjištění, zda vskutku předmětná kupní smlouva byla uzavřena, jaký byl v předmětném období zdravotní stav J. M. a jaký byl (ne)poměr mezi kupní cenou a obvyklou (tržní) cenou prodávaného bytu, když z hlediska právní stránky považoval za relevantní zjištění, že obecná cena bytu „minimálně dvakrát...převyšuje cenu, za kterou byl prodej bytu...fakticky realizován.“ Uvedené jednání považoval za kolidující s dobrými mravy, v důsledku čehož shledal kupní smlouvu (dvoustranný právní úkon) absolutně neplatnou. Odvolací soud toto právní posouzení věci soudem prvního stupně nesdílel, pominul však - jak již bylo vyloženo shora citovaným judikátem dovolacího soudu - že v takovém případě bylo nasnadě verifikovat ty okolnosti případu, jež soud prvního stupně s ohledem na jím sledovaný právní úsudek či též v důsledku nedostatečně zhodnocených důkazů ponechal stranou. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu okolnosti tohoto případu - [starý a podle zjištění soudu prvního stupně vážně tělesně nemocný člověk (J. M., roč. 1926), trpící Parkinsovou nemocí, žijící v domově důchodů, měl podstupovat daný majetkoprávní úkon (uzavřít s žalovanou kupní smlouvu) jen z důvodu, aby podle dalšího zjištění soudu prvního stupně půjčil svému synovci V. J. částku 450.000,- Kč, kterou získal prodejem tohoto bytu, ačkoliv cena obvyklá tohoto bytu byla oproti kupní ceně dvojnásobná] - přitom vybízely k důsledné verifikaci skutečností vyplývajících z provedených důkazů, a to z hlediska posouzení jejich souladu s dobrými mravy a s přihlédnutím k řešení otázky platnosti předmětné kupní smlouvy.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu