ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4685.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4685/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. F., zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Kpt. Vajdy 3046/2, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 24/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 26. května 2010, č.j. 11 Co 184/2010-314, takto:
I. Dovolaní žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360- Kč,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Kosíka, advokáta se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Kpt. Vajdy 3046/2.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2009, č.j. 10 C 24/2006-274, určil, že „vlastníkem nemovitostí pozemku parc. č. 1052 – ostatní plocha o výměře 483 m2, pozemku parc. č. 1053/2 – lesní pozemek o výměře 721 m2, pozemku parc. č. 1056/1 – trvalý travní porost o výměře 14466 m2, pozemku parc. č. 1056/2 – orná půda o výměře 737 m2, pozemku prac. č. 1056/18 – orná půda o výměře 592 m2, zapsaných na LV č. 529 pro katastrální území P., obec P. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, byla k datu 12.11.2006 M. Ch.“ (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. května 2010, č.j. 11 Co 184/2010-314, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále již „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, které vycházejí ze správného závěru o skutkovém stavu věci. Po doplnění dokazování uzavřel, že ke dni uzavření darovací smlouvy (kterou měla zůstavitelka M. Ch., matka žalobkyně, darovat předmětné nemovitosti své sestře E. P., matce žalovaného) trpěla M. Ch. středně těžkou demencí, která během roku vyvrcholila těžkou demencí, proto nemohla posoudit smysl právního úkonu (darování), který učinila a tento její psychický stav ji činil k tomuto právnímu úkonu neschopnou a uzavřená darovací smlouva je tedy absolutně neplatným právním úkonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod (výslovně) spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolatel však ve svém dovolání neuvádí v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Má za to, že „oprávnění podat dovolání mu svědčí proto, že v jeho neprospěch vyznělo poměření nepříznivého výsledku, který odvolací soud pro něj mohl založit svým rozhodnutím a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil.“ Z obsahu dovolání pak vyplývá, že dovolatel v něm pouze opakuje své argumenty, které již uplatnil v odvolacím řízení a obsáhle napadá skutkové závěry soudů obou stupňů. Poukazuje i na „otázku podjatosti soudu prvního stupně“ a na porušení rovnosti účastníků sporu. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uvedla, že neobsahuje žádnou argumentaci a nelze z něj dovodit, v čem by mělo rozhodnutí odvolacího soudu mít ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe. Takovou otázku s judikatorním přesahem ovšem dovolání vůbec neobsahuje. Navíc nelze uzavřít, že by předběžnou právní otázku platnosti darovací smlouvy mezi M. Ch. jako dárkyní a E. P. jako obdarovanou řešil odvolací soud v napadeném rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, když na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, se jedná o právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§38 odst. 2 o.z.). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Konečně ani k dovolatelem tvrzené námitce podjatosti soudce, resp. k námitce, že měl v dané věci rozhodovat vyloučený soudce, nebylo možno při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout. Je tomu tak z toho důvodu, že podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, bylo dovolacímu soudu zapovězeno zabývat se otázkou existence uvedených vad, resp. jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [viz. ustanovení §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu