ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4823.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4823/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce MUDr. D. H. , zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 8, proti žalovanému M. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 151/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2010, č.j. 21 Co 160/2008-171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2010, č.j. 21 Co 160/2008-171, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. července 2007, č.j. 8 C 151/2004-118, určil, že „M. H., zemř. 10.11.2003, byla ke dni úmrtí vlastnicí nemovitostí, a to budovy, č.p. 370 v O. u P. na parcele č. st. 443, parcely č. st. 443 o výměře 420 m2, zastavěné plochy a nádvoří, a parcely č. 426/4 o výměře 1403 m2, orné půdy, zapsaných na LV 421 pro okres P., k.ú. a obec O. u P., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště v Prostějově“ (dále již „předmětné nemovitosti“) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II.až IV.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zemřelá M. H. nebyla dne 18. března 2003 při uzavírání darovací smlouvy se žalovanou o převodu předmětných nemovitostí schopna posoudit následky svého jednání. Dovodil, že dotčená darovací smlouva je proto dle ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. neplatná a že nemovitosti, které byly předmětem darovací smlouvy, byly ke dni úmrtí M. H. v jejím vlastnictví.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že M. H. byla ke dni úmrtí vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až V.). Odvolací soud po doplnění dokazování s přihlédnutím k důkazům konstatovaným soudem I. stupně vycházel na rozdíl od soudu prvního stupně ze skutkového závěru, že nebylo bezpečně zjištěno, že by M. H. nebyla dne 18. března 2003 při uzavírání předmětné darovací smlouvy se žalovanou schopna posoudit následky svého jednání. Proto uzavřel, že žalobce tuto relevantní skutečnost neprokázal, resp. jeho tvrzení bylo provedenými důkazy vyvráceno. Za tohoto stavu dovodil v souladu s judikaturou, že ve smyslu ustanovení §38 odst. obč. zák. nemůže být předmětná darovací smlouva ze dne 18.3.2003 neplatná, a proto rozsudek ve výroku ve věci samé změnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále již „dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nebylo bezpečně zjištěno, že by M. H. nebyla dne 18.3.2003 při uzavírání předmětné darovací smlouvy se žalovanou schopna posoudit následky svého jednání. Ve svém obsáhlém podání podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalované pro posouzení věci významné. Odvolacímu soudu vytýká formální schematický přístup k posuzované věci a jeho nekritické přejímání závěrů znaleckého posudku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je po skutkové i právní stránce zcela správné, a dovolání není důvodné. Zdůraznila, že nebylo bezpečně zjištěno, že by dárkyně (babička žalované) uzavřela darovací smlouvu v době, kdy již nedokázala posoudit následky svého jednání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za spravedlivé, vycházející z logických závěrů i současné judikatury při vyhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich souvislosti. Navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1/). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2/).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o.s.ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 6-7/1966 pod č. 64, rozhodnutí téhož soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 9/1968 pod č. 92).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010 (jež je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), vyložil, že odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.
Změní-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§220 odst. 1 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový postup popírá i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, v návaznosti na čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb.).
Z uvedených (judikovaných) závěrů odvolací soud nevycházel. V projednávané věci soud prvního stupně závěr, že zemřelá M. H. nebyla dne 18.3.2003 při uzavírání darovací smlouvy se žalovanou o převodu předmětných nemovitostí schopna posoudit následky svého jednání dovodil nejen ze znaleckého posudku a z výslechu znalce, ale i z dalších provedených důkazů – vedle listinných důkazů i z výpovědi žalobce a svědků MUDr. O. H. (otce žalobce) a svědkyně L. H. Výpovědi žalované a svědka J. H. (syna M. H.) hodnotil jako nevěrohodné. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – závěr, že nebylo bezpečně zjištěno, že by M. H. nebyla dne 18.3.2003 při uzavírání předmětné darovací smlouvy se žalovanou schopna posoudit následky svého jednání, po rozsáhlém doplnění dokazování, založil na jiných skutkových zjištěních, než soud prvního stupně. Přitom uvedené důkazy výpověďmi účastníků a svědků provedené soudem prvního stupně – co do věrohodnosti a pravdivosti – hodnotil jinak, aniž ovšem tyto důkazy opakoval (§132, §211 a §213 odst. 2 o.s.ř.); tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Protože řízení je postiženo výše uvedenou vadou, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu