ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4826.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4826/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní žalobkyně PharmDr. D. H. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Jurákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, K. Čapka 16 proti žalované P. K. , o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 34 C 124/2007, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.4.2010 č.j. 1 Co 374/2009-88, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2009 č.j. 34 C 124/2007-56 zamítl žalobu na zaplacení částky 2.000.000,- Kč s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno porušení jakékoliv právní povinnosti žalované ve vztahu k žalobkyni, v důsledku čehož by vznikla žalobkyni jakákoliv nemajetková újma. Soud prvního stupně v hodnocení jednání žalované (které mělo spočívat v uvedení nepravdivých a pomlouvačných údajů o žalované, kdy do opakované stížnosti na žalobkyni ze dne 20.9.2004, adresované Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu v Teplicích, uvedla, že žalobkyně ve svém bytě chová nadměrný počet koček a tím dochází k nadměrnému šíření zápachu do jejího bytu a na chodbu domu, což obtěžuje a znemožňuje pobyt v bytě a dále ve spojení s vniknutím zaměstnanců družstva do jejího bytu dne 28.9.1999) nespatřoval šikanózní výkon práva, jímž by bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobkyně. Ohledně dílčího tvrzení o odcizení celoživotních úspor z bytu žalobkyně při kontrole jejího bytu zaměstnanci bytového družstva nebyla prokázána účast žalované, což vyústilo v závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalované. Náklady řízení u soudu prvního stupně nebyly uloženy žádnému z účastníků.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2010 č.j. 1 Co 374/2009-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasně se soudem prvního stupně posoudil jednání žalované jako výkon práva nevykazující prvky vybočení, jehož přípustnost je odůvodněna společenským zájmem na nerušeném výkonu subjektivních práv. Ztotožnil se dále se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalované ve vztahu ke ztrátě finančních úspor při kontrole v bytě žalobkyně. Shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do osobnostních práv žalobkyně a nelze proto dovodit ani odpovědnost žalované podle §13 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „že se jedná o posouzení příčinné souvislosti mezi útoky a urážkami ze strany žalované, v důsledku nichž došlo ke zhroucení dovolatelky s trvalými zdravotními následky a škodou, která představuje rozdíl mezi příjmem získaným v plném pracovním nasazení a příjmem plynoucím z invalidního důchodu“. Soudům obou stupňů dále vytýká, že nezjišťovaly zda se v bytě žalobkyně kočky skutečně nacházely, že nezjišťovaly příjmy dovolatelky z posledního pracovního poměry a neporovnaly je s výší invalidního důchodu žalobkyně a že v řízení nebylo provedeno dokazování obsahem spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 9 C 307/2000 k osvětlení důvodů, pro něž zaměstnanci družstva vnikli do bytu žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že pouze vykonávala své právo spojené s nájmem družstevního bytu a že stížnost neobsahovala lži ani pomluvy. S odkazem na jednotlivé přílohy pak podrobně označuje místa, v nichž se žalobkyně v řízení zmiňovala o svých kočkách. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. dubna 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Soudy obou stupňů žalobu podle §13 odst. 1 občanského zákoníku zamítly z důvodu, že jednáním žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Tento závěr však dovolatelka nezpochybňuje. Za otázku zásadního právního významu označuje posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem materiální škody v podobě ušlého zisku. Na vyřešení této právní otázky však rozhodnutí soudů obou stupňů vystavěno není. Dospěly-li oba soudy k závěru o neprokázání neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, jako předpokladu vzniku odpovědnosti podle §13 odst.1 občanského zákoníku, pak bylo nadbytečné zabývat se úvahu o příčinné souvislosti mezi (neprokázaným) neoprávněným zásahem na straně jedné a vznikem (nadto nemajetkové) újmy na straně druhé. Dovolatelka sice uplatnila obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadla jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá.
Další výtky dovolatelky se vztahují k neúplně zjištěnému skutkovému stavu a vycházejí fakticky (§41 odst. 2 o.s.ř.) z ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k nimž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu