ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4996.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4996/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. Š. , zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalované O. N. , zastoupené JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 7, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C 250/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č.j. 11 C 584/2008-138, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č.j. 11 C 584/2008-138, v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. února 2008, č.j. 47 C 250/2004-122, v části výroku I. jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalobce k ideální jedné třetině bytové jednotky č. 1256/12 v domě čp. 1256 v P. na pozemku st. p. č. 1350 v katastrálním území H., se spoluvlastnickým podílem 10973/218032 na společných částech domu a pozemku st. p. č. 1350, a v nákladovém výroku II., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. února 2008, č.j. 47 C 250/2004-122, v části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalobce k ideální jedné třetině bytové jednotky č. 1256/12 v domě čp. 1256 v P. na pozemku st. p. č. 1350 v katastrálním území H., se spoluvlastnickým podílem 10973/218032 na společných částech domu a pozemku st. p. č. 1350, a dále v nákladovém výroku II., se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. února 2008, č.j. 47 C 250/2004-122, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že vlastníkem dvou třetin bytové jednotky č. 1256/12 v domě čp. 1256 na pozemku stavební parcele č. 1350 v kat. úz. H., spolu s vlastnickým podílem 10973/218032 na společných částech domu a pozemku stavební parcela č. 1350 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též »předmětný byt« nebo »předmětná bytová jednotka«) , je žalobce“ , a dále rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování vycházel ze skutkového zjištění, že: „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 3. 2000 nabyly vlastnictví k předmětnému bytu z titulu dědictví po své matce M. M. každý ze sourozenců, a to žalovaná J. V. a M. M. Na základě smlouvy o prodeji a koupi ideální třetiny celku bytové jednotky dne 27. 7. 2000 prodal svoji ideální třetinu M. M. J. V....kupní smlouvou ze dne 6. 12. 2000 pak J. V. prodala ideální dvě třetiny předmětného bytu žalobci...Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 15 C 82/2001 bylo...rozhodnuto, že žalobce je povinen uzavřít se žalovanou kupní smlouvu ohledně předmětných dvou třetin nemovitostí. Důvodem bylo porušení předkupního práva J. V. Vklad vlastnického práva žalované do katastru byl pravomocně zamítnut s odůvodněním, že ke dni podání návrhu na vklad citovaného pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, byl žalobce omezen ve výkonu smluvní volnosti týkající se předmětného vlastnictví, a to zápisem usnesení o nařízení exekuce proti žalobci jako povinnému....rozsudkem ze dne 23. 1. 2006 byla J. V. uznána vinnou pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3, písm. b) trestního zákona, když společně s P. Š. vylákala na svém bratru M. M. souhlas k odprodeji ideální třetiny předmětného bytu a uzavřela s ním smlouvu o odprodeji této třetiny bytu za částku 600.000,- Kč, i když tyto prostředky neměla a společně s P. Š. vystavili směnku znějící na uvedenou částku splatnou do 31. 8. 2000, i když neměli žádnou reálnou možnost v této lhůtě směnku vyplatit a dne 6. 12. 2000 prodali dvě třetiny uvedeného bytu za částku 500.000,- Kč L. Š., avšak tuto částku jim L. Š. nepředal, neboť ji použil k umoření dluhu P. Š. váznoucího u L. Š.“ Soud prvního stupně poté posoudil uvedenou kupní smlouvu „z hlediska ust. §39 o. z., tedy z hlediska neplatnosti právního úkonu, který svým účelem se příčí dobrým mravům. Rozpor s dobrými mravy spatřuje soud nejen v tom, že se jednalo o podvodné jednání mezi sourozenci, ale též v tom, že bylo využito psychiatrického zdravotního stavu prodávajícího k nátlaku, aby předmětnou část svého vlastnictví převedl.“ Uvedl dále, že od neplatnosti tohoto převodu se pak odvíjí další právní úkony na tuto kupní smlouvu navazující, tj. i převod vlastnictví dvou ideálních třetin předmětného bytu z vlastnictví J. V. na žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé „ohledně 1/3“ předmětné bytové jednotky změnil tak, že „žalobce je jejím vlastníkem“ a „ohledně 1/3 těchto nemovitostí“ rozsudek podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl v řízení dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožnil zjistit skutkový stavu věci, jenž však po právní stránce posoudil správně pouze zčásti, a to pokud se týká ideální jedné třetiny předmětného bytu a odpovídajícího podílu na společných částech domu a pozemku, které původně náležely M. M. Správně dovodil, že kupní smlouva mezi J. V. a M. M. ohledně převodu ideální jedné třetiny předmětného bytu je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Je třeba vycházet z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. ledna 2006, sp. zn. 4 T 29/2004, kterým bylo rozhodnuto, že se J. V. dopustila trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3, písm. b) tr. zák. právě v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy s M. M. Podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že J. V. se nestala vlastnicí ideální jedné třetiny předmětného bytu převodem spoluvlastnického podílu od M. M., takže sama nemohla následně tento spoluvlastnický podíl žalobci prodat. Žalobce je však nadále vlastníkem ideální jedné třetiny předmětné bytové jednotky, kterou J. V. získala dědictvím po své matce a jež na něho převedla kupní smlouvou, jejíž neplatnosti se žalovaná nedovolala.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl v meritu věci potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně vlastnictví žalobce k předmětné bytové jednotce v rozsahu jedné ideální třetiny, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm – jak zřejmé z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a ve smyslu §241a odst. 3 o. s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval důkazním materiálem, který dovolatel nemohl předložit v řízení před soudem prvního stupně (že J. V. neměla v úmyslu dopustit se podvodného jednání). Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo dovolací soud“) „nechal připojit k posouzení případu“ označené soudní spisy Obvodního soudu pro Prahu 7, z nichž dovolatel v dovolání činí skutkové závěry. Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že dovolatel brojí též proti závěru odvolacího soudu stran absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi M. M. a J. V. Navrhl, aby dovolací soud (v uvedeném rozsahu – viz obsah dovolání) zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. Ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu. Námitka dovolatele o tom, že sestra J. V. nabídla žalované ke koupi ideální dvě třetiny předmětného bytu za celkovou částku 1.200.000,- Kč a že žalovaná tuto nabídku neakceptovala, je právně bezvýznamná pro posouzení věci. Významná je pouze ta skutečnost, že J. V. dne 6. prosince 2000 uzavřela s dovolatelem kupní smlouvu ohledně téhož bytu, kterou mu prodala ideální dvě třetiny bytu za celkovou částku 500.000,- Kč, čímž porušila předkupní právo žalované. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovolání dovolatele zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II. bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, kterým bylo též dovolání sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání směřující proti části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva dovolatele k ideální jedné třetině předmětné bytové jednotky, je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť předmětný rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 27. května 2000 mezi M. M. a J. V. - jak bude rozvedeno níže - v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je přitom činnost soudu, která spočívá v podřazení zjištěného skutkového stavu věci příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je pak nesprávné tehdy, jestliže se soud dopustil při této činnosti omylu, tzn. kdy na správně zjištěný skutkový stav aplikoval (použil) jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, anebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze závěru, že „kupní smlouva mezi J. V. a M. M. ohledně 1/3 bytu a odpovídajícího podílu na společných částech domu a pozemku je absolutně neplatná podle §39 obč. zák.“ , když „Je třeba vycházet z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 29/2004 ze dne 23. 1. 2006, kterým bylo rozhodnuto, že se J. V. dopustila trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3, písm. b) trestního zákona v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy s M. M.“
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Ustanovení §49a obč. zák. pak určuje, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
V posouzení otázky, zda smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, je neplatná podle ustanovení §378 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek vážné vůle) nebo podle ustanovení §39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení), sjednotil Nejvyšší soud právní praxi již svým rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněným posléze pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 36/2008). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a 4 tr. zák. [poznámka: od 1. ledna 2010 nově účinný trestní zákoník č. 40/2009 Sb. obsahuje v ustanovení §209 skutkovou podstatu přečinu, resp. zločinu podvodu, a dále skutkové podstaty přečinu, resp. zločinu pojistného podvodu (§210), úvěrového podvodu (§211) a dotačního podvodu (§212)] nečiní smlouvu absolutně neplatnou ani podle §37 odst. 1 obč. zák., ani podle §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). Zaujal též právní názor, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). K závěrům obsaženým v R 36/2008 se přihlásil např. i Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (in http://nalus.usoud.cz ) judikoval, že „naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák.).“ Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu na uvedené právní závěry navázal ve svém rozsudku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (in www.nsoud.cz ), a to s následujícím právním názorem: „Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).“
Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při posuzování otázky platnosti předmětné kupní smlouvy nesprávně dovodil, že tím, že J. V. spáchala trestný čin podvodu v souvislosti s uzavřením převodní smlouvy s M. M., je uvedená smlouva ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná. Tento právní názor však správný není, jak je zřejmé ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu České republiky.
Dovolatel tak dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnil důvodně. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil v dovoláním dotčené části meritorního výroku I., jakož i v navazujícím nákladovém výroku II., jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku. Protože důvody, pro které byl v dotčené části zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalobce k ideální jedné třetině bytové jednotky č. 1256/12 v domě čp. 1256 v Praze 7 na pozemku st. p. č. 1350 v katastrálním území Holešovice, se spoluvlastnickým podílem 10973/218032 na společných částech domu a pozemku st. p. č. 1350, a dále v nákladovém výroku II., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243 odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu