ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5115.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5115/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hodkovická 767, proti žalovaným 1) P. N., 2) Č. N., a 3) Mgr. R. P., zastoupenému JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 48/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2009, č.j. 20 Co 110/2009-130, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Krumicha, advokáta se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19; ve vztahu mezi ostatními účastníky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi, rozsudkem ze dne 15. prosince 2008, č.j. 10 C 48/2008-80, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. prosince 2008, č.j. 10 C 48/2008-84, zamítl žalobu, aby soud určil, že vůči žalobci jsou neúčinné právní úkony: 1) smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, uzavřená dne 3. 8. 2000 mezi žalovaným P. N. a žalovanou Č. N. a 2) smlouva kupní uzavřená dne 12. 3. 2007 mezi žalovanou Č. N. jako prodávající a žalovaným Mgr. R. P. jako kupujícím. Doplňujícím usnesením pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a třetím žalovaným.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. července 2009, č.j. 20 Co 110/2009-130, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a třetím žalovaným. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího výroku ve věci samé vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k prvnímu žalovanému, vycházeje z tvrzení žalobce, že první žalovaný je jeho dlužníkem, který měl svými právními úkony zkrátit uspokojení jeho vymahatelných pohledávek, dovodil, že odpůrčí žaloba vůči tomuto žalovanému nemůže být úspěšná pro nedostatek pasivní věcné legitimace ve smyslu ustanovení §42a odst. 3 obč. zák.
Ve vztahu k druhé žalované krajský soud vyšel ze závěru, že žalobce uplatnil své nároky na určení neúčinnosti odporovaného právního úkonu (zúžení společného jmění manželů) až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, stanovené jako jedna z podmínek odporovatelnosti ustanovením §42a odst. 2 obč. zák. Na základě tohoto závěru odvolací soud uzavřel, že uvedenému právnímu úkonu žalobce nemohl úspěšně odporovat z důvodu zániku (prekluze) práva.
V případě odpůrčí žaloby, kterou se žalobce domáhal neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi druhou žalovanou a třetím žalovaným, odvolací soud konstatoval, že nejsou splněny podmínky podle §42a obč. zák., neboť druhá žalovaná není dlužníkem žalobce, přičemž žalobce ani netvrdí že má proti této žalované splatnou pohledávku.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadl žalobce dne 29. října 2009 dovoláním. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a domnívá se, že je ve věci řešena právní otázka, která byla odvolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Dovolatel namítá, že pokud se odvolací soud ztotožnil s uplatněnou námitkou o uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, stalo se tak v rozporu s dobrými mravy. Soudy by v tomto případě neměly aplikovat pouhé gramatické znění zákona, ale měly by uvažovat i o délce řízení, a o jejích důvodech. Domnívá se, že právu žalobce nebyla v řízení u obou soudů poskytnuta dostatečná právní ochrana, čímž podle jeho názoru došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož podstatou je právo na spravedlivý proces. Upozorňuje na jiné rozhodnutí téhož krajského soudu vydané ze dne 25. března 2009 pod sp. zn. 26 Co 26/2009, kterým je řešena totožná otázka aplikace §42a obč. zák. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (a současně podle §221 odst. 2 o.s.ř. nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát).
K dovolání se vyjádřil třetí žalovaný, který navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O tento případ však v souzené věci, pokud soudy aplikovaly ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., nejde, a dovolatel v zásadě ani neuvádí nic, co by k takovému závěru vedlo.
Pokud z obsahu dovolání vyplývá fakticky dovolatelem akcentovaný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení třetího žalovaného, které sestávají z paušální odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení ve výši 2.250,- Kč (§8, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a dále z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, tj. činí celkem 2.250,- Kč, přičemž po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) je představována částkou 3.060,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.), kterou je dovolatel povinen zaplatit tomuto žalovanému k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Protože pak ostatním žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo ve vztahu mezi nimi a žalobcem, který nemá na náhradu nákladů řízení nárok, rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu