ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5164.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5164/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce CPP, Inc. a Californian Corporation 3803 East Bayshore Road, Palo Alto, Kalifornie, Spojené státy americké, zastoupeného Mgr. Liborem Douděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 15, proti žalovaným 1) PhDr. M. Č., a 2) Management Press s.r.o., IČO 26126940, se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 10/290, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října č. 1001/3, o nároky z porušení autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 157/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2009, č.j. 3 Co 74/2008-165, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Jablonského, advokáta se sídlem v Praze 1, ul. 28. října č. 1001/3.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č.j. 37 C 157/2006-139, výrokem I. zamítl žalobu, že se prvnímu žalovanému zakazuje, aby pořizoval jazykové překlady, zpracovával nebo jakkoliv užíval typologii Myers-Briggs Type Indicator R a na ní založenou teorii osobnosti, výrokem II. zamítl žalobu, že se prvnímu žalovanému dále zakazuje jakékoliv jiné jednání, jímž by došlo k ohrožení nebo zasahování do práv žalobce, jako výhradního vykonavatele autorských práv k typologii Myers-Briggs Type Indicator R a na ní založené teorie osobnosti, výrokem III. zamítl žalobu, že se druhému žalovanému zakazuje vydávání a distribuce publikace „Kdo jsem já, kdo jste vy?: Typologie osobnosti pro manažery“ a Typologie osobnosti: Přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti“, jejichž autorem je první žalovaný a jakýchkoliv jiných publikací založených na typologii Myers-Briggs Type Indicator R a související teorii osobnosti, výrokem IV. zamítl žalobu, že druhý žalovaný je povinen stáhnout z distribuce veškeré dosud prodávané výtisky publikací „Kdo jsem já, kdo jste vy?: Typologie osobnosti pro manažery“ a „Typologie osobnosti: Přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti“, jejichž autorem je první žalovaný a tyto výtisky zničit, výrokem V. zamítl žalobu, že první žalovaný je povinen zničit materiály použité k vytvoření publikací „Kdo jsem já, kdo jste vy?: Typologie osobnosti pro manažery“ a „Typologie osobnosti: Přátelé, milenci, manželé dospělí a děti“, jejichž je autorem, výrokem VI. zamítl žalobu, že druhý žalovaný je povinen zničit materiály, které mu byly prvním žalovaným předány za účelem vydání jeho výše uvedených publikací, výrokem VII. a VIII. zamítl žalobu, aby první a druhý žalovaný zaplatili žalobci na náhradu nemajetkové újmy podle §40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“) každý 100.000,- Kč a výrokem IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č.j. 3 Co 74/2008-165, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., VII. a VIII. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil; ve zbývajícím jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Potvrzení výroků II., VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tak, že pokud mělo být prvnímu žalovanému zakázáno „jakékoliv jiné jednání, jímž by došlo k ohrožení nebo zasahování do práv žalobce jako výhradního vykonavatele autorských práv“ k předmětnému dílu (výrok II.), jedná se o obecný požadavek, který vyplývá přímo z autorského zákona a žádná tvrzení a žádný důkaz k tomu, že by v budoucnu hrozilo konkrétní jednání, které by odůvodňovalo event. zdržovací výrok, z celého řízení nevyplynulo. Pokud pak uplatnil žalobce proti oběma žalovaným nárok na zadostiučinění v penězích podle §40 odst. 1 písm. e) autorského zákona, má právo jako oprávněný k užití díla podle ustanovení §41 autorského zákona se domáhat jen nároku podle §40 odst. 1 písm. b) až d) a odst. 3 a 4 autorského zákona, nikoliv přiměřeného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv. Navíc ani žalobcem nebyla tvrzena způsobená nemajetková újma.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti té jeho části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (s výjimkou potvrzení výroku II.) podal žalobce dne 30. července 2009 dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tzn., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za vadu řízení žalobce označil skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, když se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s tím, že předmětnou licenční smlouvou autoři díla, resp. jejich právní nástupci, udělili žalobci výhradní oprávnění k výkonu všech práv souvisejících s autorským právem k dílu, včetně práva domáhat se ochrany autorských práv proti třetím osobám, které do těchto práv zasáhly nebo jejichž zásah do práv hrozí. Předkládá pak k rozhodnutí otázku zásadního právního významu, „zda-li §41 autorského zákona zakazuje výhradně oprávněnému k výkonu majetkových práv domáhat se nároku podle ustanovení §40 odst. 1 písm. e) autorského zákona, t.j. nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, resp. diskvalifikuje uvedené ustanovení §41 autorského zákona výhradně oprávněného z možnosti domáhat se jiných než v tomto ustanovení jmenovaných nároků, za situace, kdy výhradně oprávněný je autorem zmocněn či jinak pověřen k vymáhání všech autorskoprávních nároků souvisejících s jeho autorským dílem, tedy také k vymáhání nároku podle ustanovení §40 odst. 1 písm. e) autorského zákona, tj. nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.“ Dovolatel na závěr navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (s výjimkou potvrzení výroku II. rozsudku soudu první stupně) a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní podáním ze dne 21. prosince 2009, ve kterém navrhli jeho zamítnutí. Na závěr požádali dovolací soud, „aby ve svém rozhodnutí vyslovil právní názor, kterým by zavázal soudy nižších instancí zabývat se jednoznačným faktem, že 56ti položkový dotazník prvního žalovaného byl vytvořen o tři resp. šest let dříve než předmětné testy Form M a Form Q a případně též o soudní interpretaci pojmu „metoda“, jež nepodléhá ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 autorskoprávní ochraně“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., když není naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §40 a §41 autorského zákona odvolací soud posoudil zcela přiléhavě a nedostal se v tomto ohledu do jakýchkoliv případných interpretačních obtíží, resp. do eventuálního rozporu s obsahem a účelem této právní úpravy.
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. e) autorského zákona autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat zejména (též) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, zejména
1. omluvou,
2. zadostiučiněním v penězích, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu do práva došlo; tím není vyloučena dohoda o narovnání.
Podle ustanovení §41 autorského zákona udělí-li autor jiné osobě výhradní oprávnění k výkonu práva dílo užít, nebo je-li této osobě toto oprávnění nebo výkon majetkových práv k dílu svěřen ze zákona, má právo se domáhat nároků podle §40 odst. 1 písm. b) až d) a odst. 3 a 4 pouze osoba, jejíž takto smluvně nebo zákonem nabyté výhradní oprávnění bylo ohroženo nebo porušeno; právo autora domáhat se ostatních nároků, jakož i v této souvislosti nároku podle §40 odst. 3 zůstává nedotčeno.
Je třeba připomenout, že právo na náhradu nemajetkové újmy je v tomto případě spojeno výlučně s osobou poškozeného autora, takže úvahy vztahující se k této otázce, které přináší dovolání, není možno akceptovat.
Námitkami proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů žalobce fakticky uplatňuje (§41 odst. 2 o.s.ř.) zejména též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Obdobné lze uvést, pokud dovolání výslovně odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. Žalovaní vynaložili v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 písm. b) a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 12.500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), t.j. celkem 13.100 vše zvýšené o 20% DPH v částce 2.620,- Kč. Celkovou částku 15.720,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalované v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu