ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5242.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5242/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce RUBIDIUM s.r.o ., IČ 27816061, se sídlem v Olomouci, Nová Ulice, Wellnerova 558/4, zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti žalovanému PEGAS – SLUŽBY a.s. , se sídlem v Přerově I – Město, Husova 2846/2, IČ 26841690, zastoupenému JUDr. Lenkou Vidovičovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 3a, o zaplacení částky 158.704,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 13/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2009, č. j. 4 Cmo 59/2009-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.644,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Vidovičové, advokátky se sídlem v Olomouci, Zámečnická 3a.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Rozsudkem ze dne 13. srpna 2009, č. j. 4 Cmo 59/2009-97, Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2008, č. j. 37 Cm 13/2007-66, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 158.704,70 Kč s příslušenstvím. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že právní předchůdce žalobce, Stavební podnik Přerov, s.r.o. „v likvidaci“ měl na základě smlouvy o dílo pohledávku na zaplacení žalované částky vůči společnosti PRECHEZA a.s., kterou však (spolu s dalšími pohledávkami) postoupil žalovanému. Postoupení pohledávky oznámil dlužníkovi dne 5. 11. 2004. Žalovaný na základě smlouvy o postoupení pohledávek uhradil Stavebnímu podniku Přerov, s.r.o. v likvidaci, částku 330.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení byla neplatná pro nedostatek písemného souhlasu správce podniku, jde tedy o plnění z neplatné smlouvy podle ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“). Pokud žalobce tvrdí, že se po žalovaném domáhá nikoli toho, co bylo získáno na základě neplatné smlouvy, ale toho, co žalovaný v důsledku neplatné smlouvy uplatnil u třetí osoby, pak se odvolací soud domnívá, že nejde o obohacení na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uvedl odvolací soud, že vzhledem k ustanovení §457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický závazek a v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Neplatnou smlouvou převedl právní předchůdce žalobce na žalovaného své pohledávky v celkové výši 577.460,90 Kč za úplatu, jež činila 100 % nominální hodnoty pohledávek a žalovaný za ně zaplatil žalobci 330.000,- Kč. Měl tedy právní předchůdce žalobce vrátit žalovanému částku 330.000,- Kč oproti vrácení postoupených pohledávek. Vzhledem k tomu, že vrácení pohledávek z faktur není reálně možné, protože tyto pohledávky zanikly splněním dlužníka postupníkovi, přichází v úvahu poskytnutí ekvivalentu v penězích, tedy částky 158.704,70 Kč. Jelikož tento peněžitý ekvivalent nepřesahuje peněžité plnění, které podle smlouvy žalovaný poskytl právnímu předchůdci žalobce, nelze žalobci zažalovanou částku přiznat. Odvolací soud odmítl i argument žalobce, že nenamítal-li žalovaný nic proti postoupení žalované pohledávky z původního na nynějšího žalobce, zbavil se možnosti provést vypořádání vzájemných pohledávek ze smlouvy. Uvedl, že postoupením pohledávky se na jejím právním důvodu nic nemění, takže i nadále se jedná o synallagmatický závazek, jehož splnění se může domáhat jen ten, kdo je sám připraven jej splnit, popřípadě ho sám již splnil. Závěrem pak odvolací soud poukázal na to, že za situace, kdy z neplatné smlouvy obdržel žalovaný pohledávku, jejímž peněžitým ekvivalentem je částka 158.704,70 Kč, zatímco sám poskytl vzájemné plnění ve výši 330.000,- Kč, se žalovaný nijak neobohatil, když žádný majetkový prospěch nezískal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 11. listopadu 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej použil. Zásadní právní význam spatřuje žalobce v otázce týkající se způsobu vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení za situace, kdy mezi osobami, jež byly účastny neplatného právního úkonu zakládajícího následné vypořádání, k takovému vypořádání nedošlo a jedna z těchto osob převedla svůj nárok na vypořádání na třetí osobu. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovaným jsou na obou stranách plnění, ohledně nichž by mělo dojít k jejich vrácení, protože žalobce, resp. jeho právní předchůdce se domáhal nikoli toho, co bylo získáno na základě neplatné smlouvy, ale toho, co žalovaný v důsledku neplatné smlouvy uplatnil u třetí osoby, tj. u původního věřitele (správně zřejmě dlužníka) úpadce. Poukazuje i na nedostatečná skutková zjištění, učiněná soudy obou stupňů. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který se domnívá, že odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, když správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací soud sice nesdílí názor soudu odvolacího, že postupník se obohatil na úkor dlužníka, když mu uhradil částku 158.704,70 Kč (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 3341/2010), na druhé straně však odvolací soud zcela správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007 aj.). Jestliže si tedy účastníci neplatné smlouvy poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany. Od tohoto závěru dovolací soud nevidí důvod se odchylovat ani za situace, kdy na straně žalobce vystupuje jeho právní nástupce, na něhož přešla veškerá práva a povinnosti vyplývající z vydražené pohledávky.
Pokud z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které sestávají z paušální odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení ve výši 8.570,- Kč (§3 odst. 1 bod 4, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a dále z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, tj. činí celkem 8.870,- Kč, přičemž po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) je náhrada nákladů řízení představována částkou 10.644,- Kč, kterou je dovolatel povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu