ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1256.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1256/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovaným 1) H. D. , zastoupené opatrovníkem Michalem Hovorkou, vyšším soudním úředníkem Obvodního soudu pro Prahu 5 a 2) L. Š. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou se sídlem v Jaroměři, Husova 112, o 174 845,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 634/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č. j. 54 Co 239/2009-159, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č. j. 54 Co 239/2009-159, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po obou žalovaných zaplacení nároků z leasingové smlouvy, od níž jako leasingová pronajímatelka odstoupila z důvodu jejího podstatného porušení ze strany žalované 1), která v ní nastoupila na místo žalovaného 2) jako leasingového nájemce s tím, že žalovaný 2) se stal ručitelem za splnění jejich závazků z leasingové smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. února 2009, č. j. 18 C 634/2007-134, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni 174 845,91 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého ze žalovaných.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 4. března 2003 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným 2) leasingovou smlouvu řídící se režimem obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Dne 15. března 2004 byla mezi žalobkyní a oběma žalovanými uzavřena ve smyslu §531 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) smlouva o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy č. 03 0047122, na základě níž žalovaný 2) převedl veškerá práva a povinnosti z leasingové smlouvy na žalovanou 1), která se stala novou uživatelkou předmětu leasingu, a žalovaný 2) převzal ve smyslu §303 a násl. obch. zák. ručitelský závazek za včasné a řádné plnění závazků žalované 1) z leasingové smlouvy. Žalovaná 1) se dostala do prodlení s placením leasingových splátek, a proto žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupila, odebrala a prodala předmět leasingu a vyčíslila svou pohledávku za žalovanou 1), která jí však nic neuhradila. S ohledem na to, že žalovaná 1), ač vyzvána, nesplnila svůj závazek z leasingové smlouvy uhradit žalobkyni v případě jejího předčasného ukončení finanční vyrovnání ve výši žalované částky, která sestává z dlužných a všech zbývajících leasingových splátek, nákladů na vymáhání smluvně převzatých povinností a nákladů vzniklých v souvislosti s odebráním a prodejem předmětu leasingu po odečtu výnosu z jeho prodeje, vznikla podle posouzení soudu z titulu ručitelského závazku povinnost uhradit finanční vyrovnání žalobkyni také žalovanému 2). Soud prvního stupně neshledal důvodnou jeho obranu založenou na argumentaci, že ručitelský závazek nepřevzal a že je jeho ručitelské prohlášení neplatné pro neurčitost.
K odvolání žalovaného 2) Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 2) tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) navzájem za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o vzniku ručitelského závazku na straně žalovaného 2). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pominul, že jednání žalované 1), jež mělo vést ke změně leasingové smlouvy v osobě leasingového nájemce a přijetí ručitelského závazku žalovaným 2), bylo v trestním řízení kvalifikováno jako naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z toho je nutné podle názoru odvolacího soudu dovodit, že žalovaná 1) nemínila převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy vážně, jejím cílem bylo pouze vzbudit takový dojem a na tomto základě získat majetkový prospěch. To má podle dovolacího soudu důsledek, že smlouva o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy je neplatná podle §37 odst. 1 a §39 obč. zák., na základě neplatné smlouvy nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z leasingové smlouvy na žalovanou 1) a žalovaný 2) se nemohl stát ručitelem za splnění neexistující povinnosti. S ohledem na tento závěr se odvolací soud již nezabýval otázkou, zda byl zmocněnec žalovaného 2) oprávněn sjednat ručitelský závazek, popř. zda jeho překročení zmocnění bylo zhojeno, ani dalšími námitkami odvolatele.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, jehož se podle dovolatelky dopustil odvolací soud při posouzení otázky vzniku ručení žalovaného 2). Podle přesvědčení dovolatelky splňuje ručitelské prohlášení žalovaného 2), které je obsaženo v předmětné postupní smlouvě, veškeré zákonné náležitosti, a proto jde o platný ručitelský závazek. Dovolatelka, poukazujíc na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, rovněž namítá, že podvodné jednání žalované 1) nemůže mít za následek neplatnost smlouvy podle §37 odst. 1 či §39 obč. zák., jak nesprávně dovodil odvolací soud. V daném případě by se žalovaný 2) mohl podle §40a obč. zák. dovolat pouze neplatnosti smlouvy z důvodu omylu podle §49a obč. zák., který žalovaná 1) svým jednáním vyvolala. Žalovaný 2) však tak v obecné tříleté promlčecí době, která počíná běžet ode dne uzavření předmětné postupní smlouvy, neučinil; přesto však z opatrnosti dovolatelka vznáší námitku promlčení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 15. března 2004 o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy č. 03 0047122 podle §37 odst. 1 a 39 obč. zák.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Ustanovení §49a obč. zák. pak určuje, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Podle ustanovení §40a věty první a druhé obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu mimo jiné podle ustanovení §49a, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
Dovodil-li odvolací soud, že předmětná postupní smlouva nemohla založit ručitelský závazek žalovaného 2), neboť je pro nedostatek vážné vůle žalované 1) při jejím uzavírání (v důsledku jejího podvodného jednání, spočívajícího v tom, že při uzavření smlouvy věděla, že nebude schopna uhradit měsíční leasingové splátky) neplatná podle §37 odst. 1 a 39 obč. zák., nemůže tento jeho názor obstát, neboť je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž ostatně poukazuje i dovolatelka.
V posouzení otázky, zda smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, je neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek vážné vůle) nebo podle ustanovení §39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení), sjednotil Nejvyšší soud právní praxi již svým rozsudkem uveřejněným pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
Od těchto závěrů, k nimž se přihlásil (ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) výslovně i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), a Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, v níž odvolací soud dovozoval rovněž důsledky z jednání, za něž byl jeden z účastníků smlouvy (žalovaná 1) pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu, jehož se dopustil při jejím uzavírání. Jak dovolací soud vysvětlil již v cit. rozhodnutích, skutečnost, že podvodné jednání posléze vyšlo najevo a že účastník smlouvy z něj byl usvědčen, totiž nevypovídá nic o tom, zda jednání odsouzeného účastníka smlouvy v době jejího uzavření bylo známo (muselo být známo) jejímu druhému účastníku a že při uzavření smlouvy nepředstavovalo jen účastníkem neprojevenou pohnutku, popřípadě vnitřní výhradu (mentální rezervaci). Přijetí právního názoru o tom, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy má bez dalšího za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, by ve svých důsledcích znamenalo, že druhý účastník smlouvy nemá právo na sjednané plnění, i kdyby smlouvu uzavřel vážně a i kdyby ji sám splnil (byl připraven splnit).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu