ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1615.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1615/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované K. K. , zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 15, o 157 998 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 469/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 21 Co 245/2009-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 21 Co 245/2009-108, v měnící části prvního výroku ohledně částky 148 212 Kč s příslušenstvím a ve druhém výroku, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. února 2009, č. j. 11 C 469/2007-73, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 9 786 Kč s příslušenstvím a změnil ho ohledně zbývající částky 148 212 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil o výsledky svého dokazování. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nepovažoval za potřebné se dále zabývat částkou 36 228,73 Kč, kterou žalobkyně požaduje z titulu neuhrazených leasingových splátek splatných do data ukončení leasingové smlouvy, neboť žalovaná tento nárok uznává. Proto podle svého vyjádření soustředil pozornost na zbývající částku, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá z titulu náhrady škody.
Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že mezi žalobkyní jako leasingovou pronajímatelkou a žalovanou jako leasingovou nájemkyní byla dne 13. listopadu 2002 uzavřena smlouva o finančním leasingu na vůz Seat Leon Stella 1,9 TDI s pořizovací cenou 560 000,10 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Podle posouzení soudů šlo o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejíž součástí se staly Obchodní podmínky finančního leasingu motorových vozidel u společnosti ŠkoFIN s. r.o. (dále též jen „obchodní podmínky“). Žalovaná zaplatila při převzetí vozu akontaci ve výši 56 000 Kč a první leasingovou splátku ve výši 11 645,93 Kč, přičemž se ve smlouvě zavázala splácet zbytek pořizovací ceny v měsíčních splátkách po dobu 72 měsíců a doplatit po uplynutí finančního pronájmu zůstatkovou hodnotu vozu ve výši 122 Kč. Se splácením leasingových splátek se však dostala do více než jednoměsíčního prodlení, a proto žalobkyně využila svého oprávnění a smlouvu k 7. září 2005 vypověděla.
Odvolací soud vyšel z odst. 5.4.1. obchodních podmínek, podle něhož v případě předčasného ukončení smlouvy má společnost vůči klientovi nárok na zaplacení nesplacené části leasingu podle odst. 1.2.9., a to bez ohledu na právní důvod ukončení smlouvy. Není-li to v rozporu s obecně závazným předpisem, společnost má právo nárok uplatnit jako náhradu škody. Tím není podle odvolacího soudu dotčeno právo společnosti na jiné nároky související s předčasným ukončením smlouvy vyplývající z příslušných ustanovení čl. 5 obchodních podmínek.
Podle zjištění odvolacího soudu žalovaná uhradila žalobkyni celkem 428 669,76 Kč (32 leasingových splátek v celkové výši 372 669,76 Kč a zálohu 56 000 Kč). Připočte-li se k této částce ještě suma 184 500 Kč, kterou žalobkyně obdržela od pojišťovny Kooperativa z titulu pojistného plnění za totální likvidaci vozu v důsledku jeho havárie, získala celkem částku 613 169,76 Kč, nepočítaje spoluúčast žalobkyně na pojištění ve výši 20 500 Kč. Došlo-li proto k předčasnému ukončení leasingové smlouvy na základě neplacení leasingové splátky žalovanou, je podle odvolacího soudu důvodným pouze nárok žalobkyně na doplacení leasingových splátek splatných do ukončení leasingového vztahu, ale nikoliv již náhrada škody po tomto datu. Tyto tři nezaplacené leasingové splátky představují podle propočtu odvolacího soudu celkovou částku 36 229 Kč, z níž po odpočtu části zálohy ve výši 26 443,70 Kč zbývá žalované k doplacení částka 9 786 Kč, přičemž odvolací soud považuje jedině tento nárok ve vztahu k leasingové smlouvě za odůvodněný a spravedlivý. Jestliže žalobkyně na předchozích platbách pořizovací ceny vozu dosáhla (sama žalobkyně ji vyčíslila v průběhu odvolacího řízení na částku 459 016,40 Kč bez daně z přidané hodnoty), žádná škoda jí podle odvolacího soudu nevznikla, a pokud se domáhá po žalované zaplacení dalších finančních služeb, není ani tento její nárok důvodný, neboť žádné služby žalované po ukončení leasingového vztahu neposkytla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, přiznal-li jí pouze nárok na zaplacení leasingových splátek splatných do ukončení leasingové smlouvy. Rovněž mu vytýká, jestliže posoudil uplatněný nárok jako náhradu škody, konkrétně ušlý zisk. Zdůrazňuje, že se v řízení nedomáhá náhrady škody, nýbrž zaplacení sjednaného finančního vypořádání po mimořádném ukončení smlouvy výpovědí. Jestliže žalobkyně dohodnutý postup pro vyčíslení finančního vypořádání dodržela a soud nevyslovil neplatnost některého z ustanovení smlouvy, resp. obchodních podmínek, nebyl důvod pro zamítnutí žaloby dán. Dovolatelka vysvětluje, že se v řízení nedomáhá ničeho jiného než neuhrazené části pořizovací ceny předmětu leasingu, nákladů vzniklých v důsledku předčasného ukončení smlouvy a úroku z pořizovací ceny vozu, jenž představuje zisk leasingového pronajímatele.
Dovolatelka, popisujíc smysl a principy leasingu, dále uvádí, že položka označená ve finančním vypořádání jako „náhrada škody“ je pouze jednou položkou finančního vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy, když finanční vypořádání zahrnuje i další položky, a to jak ve prospěch leasingového pronajímatele, tak i ve prospěch leasingového nájemce, a to vždy dle konkrétních okolností předčasného ukončení smlouvy. Za zásadní označuje skutečnost, že se strany v leasingové smlouvě dohodly na způsobu finančního vypořádání pro případ jejího předčasného ukončení, a žalobkyně v souladu s touto dohodou žalovanou částku vyčíslila. Zdůrazňuje, že v daném případě došlo k předčasnému ukončení smlouvy výpovědí pro neplacení leasingových splátek podle odst. 5.2.1. a odst. 3.2.7. obchodních podmínek, tedy v důsledku porušení povinností žalované. Skutečnost, že předmětný vůz havaroval a žalovaná tak neměla zájem na jeho dalším užívání, v žádném případě neopravňuje žalovanou k tomu, aby přestala platit leasingové splátky, neboť podle odst. 3.1.9. obchodních podmínek nemožnost dočasně či trvale řádně užívat vozidlo nezbavuje klienta povinnosti hradit leasingové splátky splatné do dne ukončení smlouvy. Dovolatelka poukazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž riziko zničení, poškození, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení předmětu leasingu nese nájemce a to i tehdy, když na těchto událostech nenese vinu, přičemž výskyt těchto událostí nezbavuje nájemce povinnosti platit leasingové splátky po celou sjednanou dobu leasingu. Rovněž tak zdůrazňuje rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, podle něhož není výkon práva leasingového pronajímatele na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, které bylo sjednáno v leasingové smlouvě, v rozporu s poctivým obchodním stykem. Dovolatelka na podporu své argumentace dále odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu ve dvou shodných věcech mezi žalobkyní a jiným žalovaným.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje dovolatelka v zamítnutí žaloby odvolacím soudem bez konkretizace důvodů takového rozhodnutí.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Tvrdí-li dovolatelka, že se v řízení nedomáhá náhrady škody, nýbrž sjednaného finančního vypořádání po mimořádném ukončení smlouvy výpovědí, zpochybňuje podle žalované své obchodní podmínky, konkrétně jejich odst. 5.4.1. Rovněž tak poukazuje na to, že výše požadovaného zisku ze strany žalobkyně je pro svou naprostou nepřiměřenost v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně zisku dosáhla, neboť obdržela mnohem vyšší částku než činila pořizovací cena vozidla. Žalovaná dále tvrdí, že žalobkyně neučinila žádné úkony, za jejichž provedení jí dle odst. 5.4.3. obchodních podmínek přísluší v případě předčasného ukončení smlouvy náhrada nákladů, stejně jako se nepokusila posléze ani o získání náhrady škody. Žalovaná rovněž nesouhlasí s dovolatelkou, má-li napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Tvrdí-li dovolatelka, že se v řízení nedomáhala náhrady škody, nýbrž zaplacení sjednaného finančního vypořádání pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy, je tato její námitka oprávněná.
Podle zjištění odvolacího soudu učiněného z odst. 5.4.1. věty první a druhé obchodních podmínek platí, že v případě předčasného ukončení smlouvy má společnost vůči klientovi nárok na zaplacení nesplacené části leasingu podle odst. 1.2.9., a to bez ohledu na právní důvod ukončení smlouvy. Není-li to v rozporu s obecně závazným právním předpisem, společnost má právo nárok podle předchozí věty uplatnit jako nárok na náhradu škody.
Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobkyně požaduje žalovanou částku převážně z titulu náhrady škody, není tato jeho výchozí úvaha správná. Žalobkyně v žalobě popsala, že žalovanou částku 157 998 Kč s příslušenstvím požaduje na základě jí vyhotoveného finančního vyrovnání, které jí žalovaná, ač vyzvána, neuhradila. Nejen ze žalobního návrhu, ale ani z dalších podání žalobkyně nevyplývá, že by vymáhanou částku uplatňovala jako náhradu škody. I kdyby však tomu tak bylo, není soud právní kvalifikací žalobního nároku vázán. Dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával žalobce, nic mu nebrání věc po právní stránce takto posoudit (srov. právní závěry například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 52, a v rozsudku téhož soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v témže časopise č. 9, ročník 2002, pod číslem 178).
Otázkou právní kvalifikace nároků vyplývajících ze smluvního ujednání pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce se Nejvyšší soud zabýval ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 25/2011“). Vysvětlil v něm, že „obchodní podmínky, na něž odkazují leasingové smlouvy, často rozlišují mezi výpovědí leasingové smlouvy (přičemž k zániku leasingového vztahu dochází doručením výpovědi leasingovému nájemci) a odstoupením od této smlouvy. Ve skutečnosti však nejde o výpověď leasingové smlouvy, ale jde vždy o odstoupení od smlouvy za různě sjednaných podmínek. O výpověď leasingové smlouvy nejde z toho důvodu, že tomu odporuje povaha závazku. Obsahem leasingové smlouvy není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět určitou činnost, ...“ Dále v něm uvedl, že „ustanovení §351 obch. zák. má povahu dispozitivní normy. Leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, obvykle obsahují úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle §351 odst. 2 obch. zák.“
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 24/2011“) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že právním důvodem vzniku pohledávky, představující souhrn splátek splatných pod dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je ujednání stran smlouvy o majetkovém vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy, které není v rozporu s dispozitivním ustanovením §351 obch. zák.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že žalobkyni žádná škoda nevznikla, neboť obdržela z titulu předmětné leasingové smlouvy (od žalované a od pojišťovny Kooperativa) celkovou vyšší částku než činila pořizovací cena vozu, přičemž další finanční služby, jejichž úhrady se domáhá, po skončení leasingového vztahu žalované neposkytovala. Jestliže se však žalobkyně žalované částky z titulu náhrady škody nedomáhala, je v důsledku nesprávné právní kvalifikace žalobního nároku ze strany odvolacího soudu pak pro posouzení oprávněnosti žaloby bez významu, zda plnění, které žalobkyně obdržela z titulu leasingové smlouvy, přesahuje pořizovací cenu předmětu leasingu či nikoli. V tomto směru je proto oprávněná námitka dovolatelky, že pokud soud neshledal neplatnost smluvních ujednání, resp. obchodních podmínek o majetkovém vypořádání pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy, pak neměl důvod pro zamítnutí žaloby.
Důvodná je též výhrada dovolatelky, že předčasné ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce nezbavuje nájemce povinnosti hradit podle smluvního ujednání (odst. 5.4.1. obchodních podmínek) i všechny zbývající leasingové splátky splatné po té, kdy došlo k předčasnému ukončení smlouvy. Dovolatelka v této souvislosti na podporu své argumentace správně poukázala na rozsudek R 24/2011, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr (od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci), že sjedná-li si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných částek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Ke shodnému právnímu závěru pak Nejvyšší soud dospěl i v již zmíněném stanovisku R 25/2011.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Dovolací soud dále zkoumal (srov. §242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady dovolací soud neshledal, i když dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud vady při vydání rozhodnutí dopustil, čímž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (t. j. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Naplnění tvrzené vady řízení spatřuje dovolatelka v tom, že v napadeném rozhodnutí nejsou uvedeny důvody, pro které odvolací soud v podstatné části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Tento názor dovolatelky dovolací soud nesdílí. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud důvody svého měnícího rozhodnutí uvedl, když žalobní návrh posuzoval z titulu náhrady škody se závěrem, že žádná škoda žalobkyni nevznikla, neboť plnění, které žalobkyně obdržela z titulu leasingové smlouvy, převyšovalo pořizovací cenu předmětu leasingu. Nejde tedy o vadu řízení, jak se mylně domnívá dovolatelka, nýbrž o nesprávné právní posouzení věci, jak již bylo zdůvodněno výše.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnící části prvního výroku ohledně částky 148 212 Kč s příslušenstvím (a v závislém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. září 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu