ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.164.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 164/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalovanému Ing. M. N., zastoupenému Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Stejskalové 62, o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 139/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. ledna 2010, č. j. 10 C 139/1998-183, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 7. září 2010, č. j. 54 Co 373/2010-213, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. ledna 2010, č. j. 10 C 139/1998-183, se zastavuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 7. září 2010, č. j. 54 Co 373/2010-213, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č. j. 10 C 139/1998-183, nepřipustil změnu žaloby, podle níž mělo být žalovanému uloženo zaplatit vedle jistiny též úroky z prodlení (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).
Žalobkyně označená jako Česká republika Okresní úřad Třebíč (v podání ze dne 14. října 2009 upřesněno, že žalobkyní byla Česká republika, zastoupena Okresním úřadem Třebíč) se žalobou podanou dne 13. července 1995 po žalovaném domáhala zaplacení částky 100.000,- Kč s tím, že žalovaný jako nabyvatel majetku privatizovaného subjektu Horácké noviny s. p. Třebíč byl podle přílohy č. 7 písm. c) zápisu o předání privatizovaného majetku povinen odvést tuto částku do rozpočtu Okresního úřadu v Třebíči; jednalo se o odvod příspěvkové organizace Horácké noviny Okresnímu úřadu v Třebíči jako jejímu zřizovateli za první čtvrtletí roku 1995.
Soud prvního stupně zjistil, že Okresní úřad v Třebíči zakládací listinou ze dne 15. května 1991 založil s účinností od 1. července 1991 příspěvkovou organizaci Horácké noviny, nezávislý týdeník třebíčského okresu, přičemž stanovil, že zásady osobní hmotné zainteresovanosti pracovníků organizace na zlepšených hospodářských výsledcích, jakož i problematika provádění odvodů ze zisku a odpisů budou stanoveny pro vymezené časové období písemnou formou jako dodatek zakládací listiny. Přednosta okresního úřadu rozhodnutím ze dne 30. prosince 1991 uložil odvětvovým referátům stanovit po schválení rozpočtu okresu na příslušný rok ukazatele určující finanční vztah mezi zřizovatelem a příslušnou příspěvkovou organizací a určil stanovit hospodářský výsledek, jako rozdíl mezi plánovanými náklady a výnosy, a odvod z provozu. Z listiny ze dne 14. března 1995, dodatku ze dne 26. května 1995 a z rozvahy rozpočtové a příspěvkové organizace k 30. dubnu 1995 soud prvního stupně zjistil, že byly schváleny výsledky hospodaření za rok 1994. Dále vzal za prokázané, že v době od 13. února 1995 do 19. dubna 1995 byl příspěvkové organizaci doručen přípis ze dne 13. února 1995 označený jako Stanovení prioritních úkolů hmotné zainteresovanosti pro rok 1995. Na základě privatizačního projektu č. 25585 a kupní smlouvy o prodeji podniku č. 223/95 ze dne 30. dubna 1995 se nabyvatelem majetku privatizovaného subjektu Horácké noviny s. p., Třebíč, stal žalovaný, přičemž podle přílohy č. 7 písm. c) zápisu o předání privatizovaného majetku byl povinen odvést do rozpočtu Okresního úřadu v Třebíči odvod za 1. čtvrtletí roku 1995 ve výši 100.000,- Kč.
S odkazem na ustanovení §18 odst. 2 vyhlášky č. 205/1991 Sb., o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací, soud prvního stupně usoudil, že se jednalo o odvod z provozu. Z ustanovení §18 odst. 4 této vyhlášky, podle něhož příspěvková organizace v působnosti okresního úřadu provádí odvod v termínech stanovených zřizovatelem, a ze zakládací listiny podle jeho názoru vyplývá, že „Horácké noviny byly příspěvkovou organizací Okresního úřadu v Třebíči a proto byly odvody prováděny v termínech stanovených zřizovatelem, tj. ve výši 100.000,- Kč za první čtvrtletí roku 1995“. Soud prvního stupně uzavřel, že z ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, vyplývá, že se jednalo o závazek příspěvkové organizace vůči zřizovateli, že tento závazek ekonomicky souvisí s privatizovaným majetkem podle zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), a že tento závazek poté, co byla dne 30. dubna 1995 uzavřena smlouva o prodeji privatizovaného majetku podniku a byl převeden majetek podniku Horácké noviny na žalovaného, příspěvková organizace Horácké noviny zanikla podle ustanovení §11 zákona č. 92/1991 Sb. ke dni 30. dubna 1995 a tím zanikl i vztah mezi zřizovatelem a touto příspěvkovou organizací. V důsledku toho pohledávky spojené s tímto vztahem přestaly být pohledávkami zřizovatele vůči příspěvkové organizaci, které by bylo možno řešit podle ustanovení §§28 a 31 zákona č. 576/1990 Sb., a staly se přímo pohledávkou státu, v době podání žaloby pohledávkou České republiky - Okresního úřadu v Třebíči, posléze na základě zákona č. 320/2002 Sb. pohledávkou České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla ve věci od počátku aktivně legitimována, a námitku promlčení shledal s poukazem na ustanovení §§101 a 102 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nedůvodnou; dovodil, že žaloba byla podána dne 13. července 1995 před uplynutím tříleté promlčecí doby běžící od 15. června 1995, dokdy měl žalovaný podle výzvy předmětnou částku zaplatit.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 54 Co 373/2010-213, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II a III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1051/2008, z jehož závěrů v poměrech projednávané věci dovodil, že „přechod všech závazků, tedy v předmětné věci i odvodu z provozu došlo na žalovaného ze zákona ve chvíli, kdy došlo k účinnosti smlouvy o prodeji příspěvkové organizace“. Zdůraznil též, že žalovaný o závazku věděl. Uvedl, že správnost stanovení a výši odvodu není oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí zřizovatele, jak vyhodnotí hospodaření příspěvkové organizace za předcházející kalendářní rok a stanoví jí pro běžný rok na kalendářní čtvrtletí výši odvodu z provozu. Odvolací námitku týkající se aktivní věcné legitimace žalobkyně označil za irelevantní. Argumentoval, že okresní úřady neměly procesní způsobilost a proto nemohly samy podávat žaloby, a vyslovil názor, že tuto jejich procesní způsobilost, resp. nezpůsobilost neupravuje žádný zákon. Zdůraznil, že „majetek Okresního úřadu“ byl ještě před privatizací „vyveden“ do Fondu národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“), a vyslovil názor, že Fond „byl jedním z orgánů České republiky a měl tudíž způsobilost být účastníkem předmětného řízení, neboť jak výše uvedeno tuto Okresní úřad v žádném případě neměl a nemohl tedy sám za sebe podávat žaloby a musel tak činit prostřednictvím státu“. Z tohoto důvodu nemohlo podle závěru odvolacího soudu dojít ani k promlčení nároku.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, oba ve všech jejich výrocích, napadl žalovaný dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel především podrobil kritice řešení otázky aktivní věcné legitimace v době podání žaloby. Namítl, že majitelem pohledávky v době podání žaloby nebyla Česká republika, nýbrž Okresní úřad v Třebíči, a zpochybnil závěr odvolacího soudu, že okresní úřady neměly procesní způsobilost. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu argumentoval, že okresní úřady byly právnickými osobami, jestliže vystupovaly v jiných právních vztazích než které vznikaly při výkonu státní správy, vyslovil názor, že Okresní úřad v Třebíči v pozici zřizovatele příspěvkové organizace nerealizoval výkon státní správy, nevystupoval jako orgán státu, nýbrž ve vztahu k Horáckým novinám vystupoval jako právnická osoba, a byl to tedy v okamžiku podání žaloby tento okresní úřad, kdo byl ve věci aktivně legitimován. Vyjádřil mínění, že privatizace, to jest převod podniku na Fond a následně na něho, mohla mít za následek pouze změnu na straně dlužníka, nikoliv na straně věřitele, a že Česká republika se stala majitelem pohledávky až na základě zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), kdy se okresní úřady staly organizačními složkami státu, které nejsou právnickými osobami. V té době již však byl nárok promlčen.
Jako další otázku zásadního právního významu dovolatel označil otázku, zda je soud oprávněn zkoumat naplnění podmínek pro stanovení odvodu příspěvkové organizaci. Argumentoval, že mezi Okresním úřadem v Třebíči a Horáckými novinami nebyl vztah nadřízenosti a podřízenosti, nýbrž běžný občanskoprávní vztah, založený na rovném postavení účastníků. Stanovení odvodu příspěvkové organizace tak není „interní“ záležitostí zřizovatele, při jejímž výkonu není zřizovatel nikterak omezen; zřizovatel se při stanovení odvodu musí řídit příslušnými právními předpisy, tj. vyhláškou č. 205/1991 Sb., a pokud na základě takového úkonu vznikla pohledávka, soud se musí zabývat tím, zda taková pohledávka vznikla po právu.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak a jenž by byl zrušen odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Otázku, zda okresní úřady měly podle právní úpravy účinné do 1. ledna 2001 procesní způsobilost, odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou, Nejvyšší soud tedy shledal jeho rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. S tím se pak nutně pojí nejen závěr o přípustnosti dovolání, nýbrž též o jeho důvodnosti.
Podle ustanovení §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Podle ustanovení §20 o. s. ř. (ve znění účinném do 30. června 2002) každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Podle ustanovení §18 odst. 1 obč. zák. způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby.
Podle ustanovení §19a odst. 1 obč. zák. způsobilost právnické osoby nabývat práva a povinnosti může být omezena jen zákonem.
Je sice otázkou, zda odvolací soud nezaměnil ve své argumentaci procesní způsobilost se způsobilostí být účastníkem řízení (s procesní subjektivitou), zodpovězení této otázky však není – jak plyne z dalších úvah – pro posouzení významu napadeného rozhodnutí po právní stránce a pro jeho přezkum podstatné.
Způsobilost být účastníkem řízení (procesní subjektivita) znamená způsobilost být nositelem procesních práv a povinností, které zákon přiznává, popř. ukládá účastníkům. Jde o způsobilost být subjektem procesněprávního vztahu jakožto jeden ze základních předpokladů pro vznik procesněprávního vztahu v zahájeném občanském soudním řízení. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti, procesní subjektivita tudíž splývá s právní (hmotněprávní) subjektivitou (srov. shodně v rozhodovací praxi soudů např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 1/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v právní literatuře dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 103). Procesní způsobilostí se pak rozumí způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení, a to buď samostatně nebo prostřednictvím zvoleného zástupce. Procesní způsobilost přiznává zákon každému v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, tj. v jakém má podle hmotného práva způsobilost k právním úkonům . Ten, kdo je účastníkem řízení, procesní způsobilost mít nemusí, avšak ten, kdo má procesní způsobilost, má vždy též způsobilost být účastníkem řízení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1847/1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1998, pod číslem 56 a shora citované dílo, s. 113). Vzhledem k vazbě procesní subjektivity na právní subjektivitu a procesní způsobilosti na způsobilost k právním úkonům je u právnických osob procesní subjektivita a procesní způsobilost dána již od samotného jejich vzniku a trvá až do jejich zániku (srov. shodně citované dílo, s. 104 a 114).
Nejvyšší soud vyložil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 22. dubna 1998, sp. zn. Cpjn 68/97, uveřejněném pod číslem 32/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že okresní úřady byly nejen správními úřady, ale i právnickými osobami, jestliže vystupovaly v jiných právních vztazích než které vznikaly při výkonu státní správy, tedy ve vztazích soukromého práva (srov. shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 2178, 2238/2004, ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 260/2009, in www.nsoud.cz ). V usnesení ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1999/2009, in www.nsoud.cz , pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že okresní úřady v soukromoprávních vztazích mohly před účinností zákona č. 219/2000 Sb. vystupovat jako subjekty vybavené způsobilostí mít práva a povinnosti a vlastními úkony je nabývat. Tento právní režim platil až do 1. ledna 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizačními složkami státu (§3 odst. 1) a jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (§3 odst. 2 věta první). Až od 1. ledna 2001 tedy okresní úřady v soukromoprávních vztazích nevystupovaly jako subjekty práva (vybavené též způsobilostí k právním úkonům), nýbrž toliko jako organizační složky státu příslušné jednat za stát jako právní subjekt.
Ve světle uvedených judikatorních závěrů byl tedy v době, kdy měla vzniknout předmětná pohledávka a kdy byla uplatněna u soudu, Okresní úřad v Třebíči v soukromoprávních vztazích (mezi něž odvolací soud posuzovaný vztah zřejmě zařadil, nedospěl-li k závěru o nedostatku pravomoci soudů) právnickou osobou způsobilou mít práva a povinnosti a způsobilou tato práva a povinnosti vlastními úkony nabývat (měl právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům), měl tudíž také způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (procesní subjektivitu) a měl procesní způsobilost. Je-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu (lhostejno zda ve vztahu k procesní subjektivitě či k procesní způsobilosti) založeno na opačném závěru, pak již z tohoto důvodu nemůže obstát, neboť je naplněn dovolací důvod stanovený v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolateli je třeba přisvědčit též v tom, že není zřejmá role, kterou odvolací soud při posouzení aktivní věcné legitimace v době podání žaloby přičítá účasti Fondu národního majetku v procesu privatizace příspěvkové organizace Horácké noviny. V tomto směru je rozsudek odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný a je tudíž – oproti očekávání dovolatele - naplněn též dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávný je ostatně závěr, z něhož odvolací soud zřejmě vycházel, totiž že Fond národního majetku byl státním orgánem. Již ze samotného názvu zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, na němž odvolací soud svůj závěr zřejmě založil, je patrno, že zákonodárce upravil Fond jako další entitu vedle státních orgánů. Ustanovení §4 tohoto zákona pak charakterizuje Fond jako právnickou osobu zapisovanou do obchodního rejstříku. V rozhodovací praxi soudů ani v právní doktríně není pochyb, že Fond, tak jako též jiné právnické osoby nadačního typu zřízené ve veřejnoprávním režimu, byl účelovým sdružením majetku ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 písm. b) obč. zák. (srov. též §15 odst. 3 zákona č. 576/1990 Sb., podle něhož Česká republika neodpovídá za závazky státního fondu republiky a státní fond republiky nedopovídá za závazky České republiky). Ať již tedy byla blíže neosvětlená úvaha odvolacího soudu jakákoliv, v každém případě vycházela z chybného předpokladu.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu již ze shora uvedených důvodů není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V zájmu ekonomiky dalšího řízení Nejvyšší soud konstatuje, že se neztotožňuje s názorem dovolatele, že vztah mezi okresním úřadem a jeho příspěvkovou organizací byl běžný občanskoprávní vztah, založený na rovném postavení účastníků. Ze zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění účinném do 23. dubna 1995, a z prováděcí vyhlášky č. 205/1991 Sb., o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací, ve znění účinném do 26. března 1995, vyplývá, že okresní úřad příspěvkové organizace zřizoval, a to k plnění úkolů v oboru své působnosti (srov. §31 odst. 1 zákona), že příspěvkové organizace, které zřídil, též řídil, přičemž vztah mezi ním a jím zřízenou příspěvkovou organizací byl vztahem finančním, jehož obsah určoval zřizovatel. Příspěvková organizace byla povinna plnit určené úkoly a dodržovat stanovené finanční vztahy k rozpočtu svého zřizovatele (srov. §32 odst. 1, odst. 3 zákona). Hospodařila s finančními prostředky získanými vlastní činností a s prostředky získanými z rozpočtu zřizovatele v rámci finančních vztahů stanovených zřizovatelem (§1 odst. 1 vyhlášky), finanční vztah mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací byl určen závaznými ukazateli stanovenými zřizovatelem a zřizovatel byl oprávněn stanovit příspěvkové organizaci závazně odvod z provozu a odvod z odpisů (§16 odst. 1, odst. 2 vyhlášky). Zřizovatel poskytoval příspěvkové organizaci příspěvek na činnost, jehož výši a čerpání během roku mohl vázat na stanovené ukazatele a který mohl krátit či zvýšit (§17 vyhlášky).
Přítomnost prvků nadřízenosti a podřízenosti ve vztahu mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací je tedy zcela zřejmá. Dovolateli lze jistě přisvědčit v tom, že zřizovatel byl při stanovení odvodu z provozu, tak jako při veškerém jiném svém postupu vůči příspěvkové organizaci, povinen dbát obecně závazných právních předpisů. Dikce citovaných ustanovení zákona č. 576/1990 Sb. a vyhlášky č. 205/1991 Sb. však neskýtá prostor k pochybám, že zřizovatel stanovil odvod z provozu jednostranným a pro příspěvkovou organizaci závazným aktem a že tento akt nebyl právním úkonem ve smyslu ustanovení §34 občanského zákoníku, o jehož platnosti či neplatnosti jakožto kategorii soukromého práva by bylo lze uvažovat, nýbrž opatřením hospodářského řízení.
S tímto posouzením se však nutně pojí pochybnost, zda je projednání a rozhodnutí této věci skutečně v pravomoci soudů (srov. §7 o. s. ř.). Odvolací soud při zkoumání pravomoci nepostupoval důsledně, jestliže se bez dalšího spokojil s vyjádřením dotázaných správních orgánů a na vlastní zkoumání předmětného právního vztahu z hlediska jeho povahy jako soukromoprávního či veřejnoprávního zcela rezignoval. Bude tedy na odvolacím soudu, aby se v dalším řízení – a to v prvé řadě – znovu a důsledněji zabýval otázkou pravomoci soudů.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu