ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2036.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2036/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně MOBIKO Hranice s. r. o. , se sídlem v Hranicích, Plynárenská 139, PSČ 753 01, identifikační číslo osoby 46 57 79 80, zastoupené JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 22, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) J. H. a 2) Ing. V. P. , zastoupenému JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Švédská 6, PSČ 772 00, o zaplacení částky 1,062.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 267/2008, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. ledna 2010, č. j. 8 Co 627/2009-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání druhého žalovaného potvrdil rozsudek pro uznání vydaný podle ustanovení §153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ze dne 26. února 2009, č. j. 20 C 267/2008-64, jímž Okresní soud v Ostravě uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,062.000,- Kč a náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly v dané věci splněny. Soud prvního stupně vyzval druhého žalovaného v souladu s ustanovením §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. usnesením ze dne 1. prosince 2008, č. j. 20 C 267/2008-36, doručeným druhému žalovanému 23. prosince 2008 k podání písemného vyjádření k žalobě ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení a současně jej poučil o následcích nesplnění výzvy. Druhý žalovaný podal k poštovní přepravě 16. ledna 2009 vyjádření doručené soudu prvního stupně 19. ledna 2009, v němž pouze uvedl, že nárok neuznává v celém rozsahu, a že podrobné zdůvodnění zašle do deseti dnů, a to z důvodu dovolené svého právního zástupce. K datu podání vyjádření druhý žalovaný nebyl zastoupen. Uvedené podání druhého žalovaného není kvalifikovaným vyjádřením k žalobě, neboť obsahuje pouze sdělení důvodu, který měl bránit včasnému vyjádření se, aniž však jde ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. o důvod vážný. Marným uplynutím soudem určené lhůty k podání písemného vyjádření nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku druhým žalovaným a nic na tom nemění jeho námitka, že mu nebylo řádně doručeno usnesení z 22. ledna 2009, kterým byl soudem prvního stupně vyzván k doplnění tvrzení ohledně dovolené právního zástupce a doložení plné moci. Za nedůvodnou považoval rovněž výhradu o neúplnosti žalobních tvrzení, maje je za úplná, umožňující učinit závěr, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobkyně domáhá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, posoudil, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, dospěl-li k závěru o úplnosti žalobních tvrzení. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že nebyly dány podmínky pro postup podle ustanovení §114b o. s. ř., protože žaloba trpí vadami, které brání jejímu projednání. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení ušlého hrubého zisku ve výši 1,062.000,- Kč ze smlouvy o dílo na provedení zámečnických a klempířských prací v celkovém objemu prací v hodnotě 2,125.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty, která nebyla podepsána a dílo nebylo realizováno z důvodu zahájení insolvenčního řízení žalovanými proti žalobkyni. Podle žaloby měl hrubý zisk činit nejméně 50 % z uvedené částky, přičemž 20 % z této částky měly představovat mzdové a režijní náklady za období dvou kalendářních měsíců, kdy žalobkyně podle svého tvrzení byla schopna dílo vyrobit a namontovat, a 30 % pak její čistý zisk. Ze smlouvy o dílo přiložené k žalobě však vyplývá, že měl být sjednán předpokládaný termín zahájení prací 1. května 2008 a termín ukončení 31. prosince 2008. Dílo tak mělo být zhotoveno v průběhu osmi měsíců a nikoliv dvou měsíců, jak tvrdí žalobkyně. Tvrzení o ušlém zisku a jeho výši jsou tak neúplná, neurčitá a rozporná.
Dovolatel zdůrazňuje, že žalobkyně v žalobě netvrdí, kolik by činily její mzdové náklady a režijní náklady na zhotovení díla. Tyto náklady nejsou specifikovány a nelze je dovodit ani z rozpočtu, který je součástí smlouvy o dílo. Z rozpočtu nelze dovodit ani čistý zisk žalobkyně ve výši 30 %. Přitom čistý zisk v této výši je nereálný, nedůvodný a zcela nepřiměřený. Tvrzené režijní a mzdové náklady ve výši 20 % z ceny díla nemohou být ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku, neboť by nepředstavovaly zvětšení či rozmnožení majetku žalobkyně, ale šlo by o náklady snižující zisk. Požadavek žalobkyně na zaplacení ušlého zisku ve výši 20 % z ceny díla je tak zjevně bezdůvodný. Žalobkyní uplatněný nárok na ušlý hrubý zisk je nejen nedůvodný, ale i „nepřezkoumatelný“ pro stručnost vylíčení skutkového stavu.
Dovolatel poukazuje i na rozpor mezi tvrzeními o tom, že ušlý hrubý zisk činí 1,062.500,- Kč, v petitu žaloby je však uvedena částka 1,262.000,- Kč.
Za situace, kdy usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2009, č. j. KSOS 8 INS 1175/2008 2 VSOL 134/2009-A-46, ve věci návrhu na zahájení insolvenčního řízení proti žalobkyni, jímž bylo rozhodnuto o odvolání J. H., nenabylo právní moci, nebyla pro vydání rozsudku pro uznání splněna ani hmotně právní podmínka pro vyhovění žalobě a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak „předčasná“.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, zastává názor o důvodnosti požadavku na náhradu vzniklých režijních a mzdových nákladů.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že otázkou náležitostí žaloby podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., a tedy i žaloby, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí a dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 209, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, usnesení ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v tomtéž časopise číslo 1, ročník 1998, pod číslem 4, usnesení ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné rovněž v časopise Soudní judikatura číslo 17, ročník 1998, pod číslem 119 a další).
Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že z obsahu žaloby a z listin k ní připojených je zřejmé, že žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 1,062.000,- Kč ze smlouvy o dílo, kterou v důsledku zahájení insolvenčního řízení k návrhu žalovaných odmítl objednatel uzavřít. Vyčíslila-li ušlý zisk v důvodech žaloby částkou o 500,- Kč vyšší, pak je jejím právem požadovat po žalovaných méně, a odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenými závěry, považoval-li žalobu za dostatečně určitou, obsahující základní skutková tvrzení nezbytná pro vymezení skutku, jenž je předmětem řízení. Dovolatelem namítaný logický rozpor není rozporem mezi skutkovými tvrzeními, ale rozporem, který zpochybňuje výši žalované částky odstranitelným při projednání věci.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu s ustanovením §147 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a jeho řešení (insolvenčního zákona), pokud nevyčkaly právní moci rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Z insolvenčního rejstříku se totiž podává, že odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu prvního a druhého žalovaných, podal pouze J. H. a proti dovolateli nabylo rozhodnutí právní moci 16. července 2008. Rozhodnutí proto namítaná překážka nebránila.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (ve výši 2.060,- Kč), a činí celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu