ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2650.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2650/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem 2 Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, registrační číslo B90447, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalované V. J. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Bojasova 21, PSČ 182 00, o zaplacení částky 1,196.780,60 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 147/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 311/2008-473, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. 32 Cm 147/98-41 (v pořadí třetím), zamítl žalobu o zaplacení částky 1,196.780,60 Kč (výrok I.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok IV.) a částečně zrušil svá usnesení o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek (výrok V.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně Česká spořitelna, a. s. (dále jen „spořitelna“) uzavřela 5. června 1992 s F. R. (dále jen „dlužník“) smlouvu o úvěru č. 103/347 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr na zásoby ve výši 2,000.000,- Kč s 5% úrokem nad základní sazbu spořitelny splatný ve dvou splátkách, a to k 16. prosinci 1992 a k 16. březnu 1993, nejpozději do 31. března 1993. Sjednaný úrok byl splatný čtvrtletně, vždy k poslednímu dni čtvrtletí. V bodě IV odst. 3 smlouvy bylo dohodnuto, že při opožděné úhradě splátky nebo úroku z prodlení poskytne spořitelna dlužníku krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků úročený 16 % nad základní sazbu spořitelny. Žalovaná částka sestává z nezaplacených úroků a úroků z prodlení (splatných od 31. března 1993) ke dni 13. listopadu 1996 ve výši 1,180.777,60 Kč a z poplatků za vedení účtu ve výši 16.003,- Kč. Spořitelna postoupila pohledávku žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou 17. července 2003.
Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavní smlouvou k nemovitostem ve společném jmění žalované a jejího manžela (zemřelého v průběhu řízení 2. července 2002) z 5. června 1992 (dále jen „zástavní smlouva“). Zástavní právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí.
S odkazem na ustanovení 121 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „obč. zák.“) dospěl soud prvního stupně ohledně požadovaných bankovních poplatků ve výši 16.003,- Kč k závěru, že těchto se žalobkyně domáhat nemůže, neboť je nelze považovat za příslušenství pohledávky, a ze zástavní smlouvy nelze dovodit, že by zástavním právem bylo zajištěno i jejich zaplacení. K námitce promlčení vznesené žalovanou uzavřel, že právo v rozsahu částky 591.010,30 Kč bylo uplatněno žalobou doručenou soudu 15. října 1998; zbývající část nároku rovněž ve výši 591.010,30 Kč pak byla uplatněna rozšířením žaloby doručeným soudu 29. září 2004, přitom úvěr byl splatný k 31. březnu 1993 a promlčecí doba podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. uplynula 1. dubna 2003. Nárok uplatněný u soudu až 29. září 2004 tedy nelze vzhledem k ustanovení §100 odst. 1 a 2 obč. zák. a vznesené námitce promlčení přiznat.
Zabývaje se tvrzením žalobkyně, že zajištěné právo jí bylo vůči dlužníkovi přiznáno rozhodčím nálezem a následným návrhem na výkon rozhodnutí se promlčecí doba stavěla i ve vztahu k zástavnímu právu, soud prvního stupně uvedl, že zástavní dlužník režim promlčení, který je mezi věřitelem a dlužníkem v obligačním vztahu, nesdílí. Právo zástavního dlužníka na uplatnění námitky promlčení je nezávislé na jiném subjektu právního vztahu, a to nejen z hlediska promlčení zástavního práva, ale i z hlediska promlčení zajištěné pohledávky. Co do částky 591.010,30 Kč uplatněné původně žalobou však námitka promlčení důvodná není, neboť nárok zanikl splněním. Dlužník plnil z významnější části závazek ze smlouvy o úvěru, jakož i závazek z další smlouvy o úvěru č. 103/346 uzavřené se spořitelnou rovněž 5. června 1992, kterou mu byl poskytnut investiční úvěr ve výši 7,400.000,- Kč (splatný na základě odstoupení spořitelny od smlouvy jednorázově v září 1993), až v lednu 1996, kdy byla dlužníkovi obcí Kravaře zaplacena kupní cena ve výši 10,000.000,- Kč za prodej z investičního úvěru pořízené nemovitosti (nákupního střediska), k níž bylo k zajištění pohledávky ze smlouvy o investičním úvěru zřízeno zástavní právo smlouvou uzavřenou mezi spořitelnou a dlužníkem. Z výpovědi dlužníka plyne, že dohoda mezi věřitelem a dlužníkem byla taková, že výnos z prodeje nákupního střediska měl být použit na úhradu jistin obou úvěrů (ve výši 9,400.000,- Kč) a zbytek (600.000,- Kč) na zaplacení daně z převodu nemovitosti. Spořitelna si však tuto částku ponechala a dlužník splácí daň z převodu nemovitostí doposud. S ohledem na ustanovení §330 odst. 3 obch. zák. dospěl soud prvního stupně k závěru, že při absenci výslovného určení ze strany dlužníka a při existenci dvou závazků dlužníka k zaplacení příslušenství dvou úvěrových pohledávek se poskytnuté plnění ve výši 600.000,- Kč týká závazku dříve splatného, tedy závazku na zaplacení příslušenství ze smlouvy o úvěru na zásoby.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 16.003,- Kč (první výrok), ve zbývající části ve věci samé jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit částku 1,180.777,60 Kč s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky jen z výtěžku prodeje ve výroku specifikovaných nemovitostí (druhý výrok), žalované dále uložil zaplatit náklady řízení státu (třetí výrok) a náklady řízení před soudy obou stupňů žalobkyni (čtvrtý výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že ve svém usnesení ze dne 21. června 2007, č. j. 5 Cmo 11/2007-351, kterým byl zrušen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, se zabýval uplatněným nárokem i věcně a na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ujednání v bodě IV odst. 3 smlouvy nelze vykládat izolovaně jako ujednání o samostatné úvěrové smlouvě stojící fakticky mimo „základní“ smlouvu. Uvedené ustanovení upravuje splácení pohledávky z úvěru a tvoří s ostatními ustanoveními smlouvy jednotu. Podle bodu III smlouvy byla spořitelna oprávněna inkasním příkazem strhávat splatné pohledávky z běžného účtu dlužníka a účet uvedený v bodě IV smlouvy odpovídá číselným označením běžnému účtu dlužníka s rozlišeným předčíslím. Inkaso z běžného účtu dlužníka však mohlo být provedeno jen při dostatku finančních prostředků na účtu. Pro případ, že tomu tak nebylo, byl v bodě IV smlouvy sjednán závazek spořitelny přesunout finanční prostředky za účelem úhrady splatných a neuhrazených splátek úroků. Výklad soudu prvního stupně, podle něhož je v bodě IV smlouvy obsažena další smlouva o poskytnutí krátkodobého úvěru, nebyl správný, protože v takovém případě by zástavní smlouva neměla co zajišťovat, závazek z úvěru by byl v případě prodlení dlužníka vždy splacen z tohoto „jiného“ úvěru a dlužník by tak nikdy nebyl v prodlení.
Odvolací soud doplnil dokazování příkazem k úhradě spořitelny z 21. března 1996 a zjistil, že spořitelna poukázala částku 700.000,- Kč na účet obce Kravaře s tím, že jako účel platby uvedla prostředky na daň z převodu nemovitosti. Z toho dovodil, že částka 600.000,- Kč, jež zůstala z peněz za prodej nákupního střediska, které jako nemovitá zástava zajišťovalo pohledávku ze smlouvy o investičním úvěru, nebyla inkasována spořitelnou a nemůže být tak započtena jako plnění na žádný z úvěrů dlužníka, tedy ani na úhradu pohledávky z úvěru na zásoby.
Dále se odvolací soud zabýval otázkou promlčení. Výkladem ustanovení §100 odst. 2 obč. zák., podle něhož se zástavní právo nemůže promlčet dříve, než se promlčí zajištěná pohledávka, dospěl k závěru, že odvozuje-li se promlčecí doba ohledně zástavních práv zcela od promlčecí doby, kterou má k dispozici dlužník ze zajištěného závazku, nelze úspěšně vznést námitku promlčení zástavního práva, dokud ji nemůže účinně vznést dlužník. Naproti tomu promlčení zástavního práva není nijak ovlivněno okolností, zda obligační dlužník námitku promlčení vznese nebo nikoliv. V tomto směru je postavení zástavce samostatné. Skutečnost, že dlužník námitku promlčení neuplatnil, i když tak mohl učinit, nebrání zástavci v jejím uplatnění a naopak, dlužníkova námitka nemůže nahradit uplatnění námitky promlčení zástavcem.
Rozhodné je tedy, kdy mohl dlužník námitku promlčení uplatnit. Vzhledem ke čtyřleté promlčecí době určené ustanovením §397 obch. zák. a nejstaršího, ještě v úvahu přicházejícího okamžiku splatnosti (16. prosince 1992), odvolací soud dovodil, že vznášet námitku promlčení dlužníku, a tedy ani zástavnímu dlužníku, nepřísluší. Podle smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a spořitelnou bylo rozhodování sporů mezi nimi ze smlouvy o úvěru svěřeno rozhodci. Podle ustanovení §403 obch. zák. promlčecí doba přestala běžet doručením rozhodčí žaloby rozhodci (i dlužníku) dne 20. listopadu 1996, tedy před 16. prosincem 1996, kdy se mohlo právo promlčet nejdříve. I rozhodčí nález, kterým byl dlužník zavázán k úhradě částky 1,182.080,60 Kč, je z 29. listopadu 1996, tedy rovněž z doby před tím, než k promlčení mohlo dojít. Řízení o výkon rozhodčího nálezu bylo možno zahájit nejpozději do deseti let od splatnosti závazku podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. s tím, že v rámci včas zahájeného řízení o výkon rozhodnutí nelze již námitku promlčení uplatnit ani v případě, že mezitím desetiletá lhůta uplynula. Exekuční řízení vedené vůči dlužníku u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 4102/2002 bylo zahájeno v rámci této doby a do 29. září 2004 neskončilo.
Odvolací soud uzavřel, že uplatnění práva vůči dlužníku (i uznání závazku dlužníkem, k němuž došlo 6. září 1996) mají s ohledem na ustanovení §100 odst. 2 obč. zák. vliv na běh promlčecí doby zástavního práva. Žaloba podaná 15. října 1998 i její rozšíření doručené soudu 29. září 2004 spadají do doby, kdy dlužník nemohl účinně namítat promlčení, a proto tak nemůže učinit ani žalovaná jako zástavní dlužnice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že částka 600.000,- Kč nebyla spořitelnou „inkasována“, a proto nemohla být započtena na dlužné příslušenství. Setrvává na tvrzení, že částku spořitelna přijala a ponechala si ji. „Půjčila-li či darovala“ po několika měsících obci Kravaře částku 700.000,- Kč, nesouvisí to s úvěry dlužníka a šlo o volnou dispozici spořitelny s vlastními prostředky. Za rozhodné považuje to, že dlužník zaplatil spořitelně „celých“ 10,000.000,- Kč, čímž zaplatil jistiny obou úvěrů a již splatný úrok. Zdůrazňuje, že každá platba musí být použita na splátku dluhu, neurčí-li dlužník platbu na něco jiného. V tomto případě dlužník jasně uvedl, že jím zaplacených 10,000.000,- Kč je na zaplacení obou úvěrů, přitom úhrada příslušenství má přednost před jistinou. Převedla-li spořitelna plnění dlužníka na třetí osobu, nemůže požadovat plnění znovu na dlužníkovi ani na zástavním dlužníku. Závěr odvolacího soudu je tak v rozporu s ustanovením §559 a násl., §151a obč. zák. a §330 obch. zák.
Dovolatelka nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, podle něhož došlo ke stavení promlčecí doby v důsledku zahájení rozhodčího řízení. Jestliže se dlužník po uplynutí splatnosti dohodne s věřitelem, že splacení dluhu bude řešit rozhodce, pak se tato skutečnost nemůže promítnout v běhu promlčecí doby pro zástavce, pro něhož právo namítnout promlčení zástavního práva nemůže být touto dvoustrannou dohodou dotčeno. Uznání dluhu dlužníkem pak zavazuje pouze dlužníka. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že výklad ustanovení §100 odst. 2 obč. zák. provedený odvolacím soudem je nesprávný a v neprospěch dovolatelky.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že zástavní smlouva byla výslovně uzavřena podle občanského zákoníku, a proto i promlčení je třeba posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku. To znamená, že promlčecí doba je tříletá a nikoliv čtyřletá, jak určil odvolací soud s odkazem na to, že smlouva o úvěru je absolutním obchodem, a proto je třeba promlčení posuzovat podle úpravy v obchodním zákoníku. Právo žalobkyně tak bylo promlčeno již v roce 1995, resp. 1996.
Dovolatelka považuje za významné, že původně žaloba zněla na něco jiného, než co je předmětem sporu. Její petit zněl „na exekuci“. Teprve 15. srpna 2000 žalobkyně navrhla to, o čem se jedná, a tato změna petitu byla připuštěna až 31. srpna 2004. Žaloba s návrhem výroku, o němž bylo rozhodnuto, tak byla podána ve skutečnosti až v roce 2000 a v roce 2004 byl tento nárok z roku 2000 rozšířen o polovinu.
Za nesprávný dovolatelka považuje i názor odvolacího soudu, že závazek ze zajištěného vztahu nezanikl poskytnutím krátkodobého úvěru dlužníku podle bodu IV smlouvy. Má za to, že zástava „vznikla pouze pro dluh uzavřený v zástavní smlouvě“. Jestliže spořitelna poskytla dlužníku nový úvěr, pak tento již zajištěn zástavou nebyl.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je dovolací soud zamítl, považujíc napadený rozsudek za správný.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Přestože dovolatelka dovolací důvody nepodřadila pod příslušné zákonné ustanovení, je zřejmé, že uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů vyplývá, že dovolatelka své výhrady zpochybňující závěr odvolacího soudu o určení částky 600.000,- Kč (zbývající z prodeje zastavených nemovitostí zajišťujících pohledávku ze smlouvy o investičním úvěru po úhradě jistin obou úvěrů) dlužníkem po dohodě s věřitelem na úhradu daně z převodu těchto nemovitostí, staví na argumentaci, že dlužník jasně určil, že částkou 10,000.000,- Kč mají být zaplaceny oba úvěry, přičemž úhrada příslušenství má přednost před úhradou jistiny. Dovolatelka zcela pomíjí, že soud prvního stupně z výpovědi dlužníka F. R. jako svědka zjistil, že se dohodl se spořitelnou na úhradě jistin obou úvěru z částky 10,000.000,- Kč a na úhradě daně z převodu nemovitostí ze zbývající částky 600.000,- Kč, a že tudíž ve smyslu ustanovení §330 odst. 3 obch. zák. dlužník určil, že uvedená částka bude použita na úhradu daně z převodu nemovitostí. Tomu odpovídalo i následné jednání spořitelny, která podle zjištění odvolacího soudu poukázala 21. března 1996 na úhradu daně částku 700.000,- Kč na účet obce Kravaře. V tomto směru jsou proto výhrady dovolatelky, jež jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) neopodstatněné.
Dovolací soud nepřisvědčil dovolatelce ani co do výhrad o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Z ustanovení §403 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.
Podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Dovolatelka se mýlí, zastává-li názor, že zahájení rozhodčího řízení o zaplacení dlužných úroků a úroků z prodlení ze smlouvy o úvěru, k němuž došlo podle rozhodčí smlouvy uzavřené mezi spořitelnou a dlužníkem, nemá vliv na běh promlčecí doby zástavního práva. Vyplývá-li z ustanovení §403 odst. 1 obch. zák., že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, nastává tento důsledek - v podobě stavení běhu promlčecí doby - ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 obč. zák. i ohledně běhu promlčecí doby zástavního práva. Kdyby tomu tak nebylo a promlčecí doba zástavního práva by bez ohledu na zahájení rozhodčího řízení běžela dále, došlo by k promlčení zástavního práva dříve než k promlčení zajištěné pohledávky v rozporu s citovaným ustanovením.
Rovněž námitka, že zástavní smlouva byla uzavřena podle občanského zákoníku, a proto i promlčecí doba je tříletá a nikoliv čtyřletá, jak dovodil odvolací soud, není důvodná. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu. Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé [tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§101 obč. zák.)]. Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roku (§397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§391 odst. 1 obch. zák.). Byla-li pohledávka pravovomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Protože se podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nepromlčení zástavního práva ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák., je v souladu se závěry vyslovenými v citovaném rozhodnutí, byť odvolací soud určil počátek běhu promlčecí doby práva na úroky a úroky z prodlení ze smlouvy nesprávně, a to ve prospěch dovolatelky. Odvolací soud vycházel ze splatnosti první splátky úvěru k 16. prosinci 1992, neuhrazeny však zůstaly a předmětem rozhodčího řízení byly úroky a úroky z prodlení splatné podle smlouvy k 31. březnu 1993. toto pochybení však nemělo vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Opírá-li dovolatelka nesprávnost závěru o nedůvodnosti námitky promlčení o tvrzení, že petit žaloby původně zněl „na exekuci“ a žalobkyně navrhla to, o čem bylo rozhodnuto, až v podání doručeném soudu 15. srpna 2000, přehlíží, že předmětem řízení od podání žaloby (15. října 1998) bylo stále právo na plnění ze zástavní smlouvy. Skutková tvrzení žaloby nebyla podáním doručeným soudu 15. srpna 2000 změněna a toto podání, stejně jako rozšíření žaloby podáním doručeným soudu 29. září 2004, žalobkyně učinila v průběhu plynutí promlčení doby podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák.
Opodstatněná není rovněž námitka dovolatelky, že ujednání v bodě IV odst. 3 smlouvy je ujednáním o poskytnutí nového úvěru, na který se zástavní smlouva nevztahovala, a pohledávka z tohoto nového úvěru tak nebyla zástavním právem zajištěna.
Sporné ujednání v bodě IV odst. 3 smlouvy o úvěru podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zní: “Opožděná úhrada splátky nebo úroku je považována za porušení podmínek smlouvy. K úhradě splátky nebo úroku v prodlení spořitelna zároveň s klientem sjednává, že mu poskytne na účtě číslo 393-6017753-428 krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků s úrokovou sazbou + 16 % nad základní sazbu spořitelny a lhůtou splatnosti 1 měsíc.”
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák., §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, je nepochybné, že ujednání neobsahuje podstatné náležitosti smlouvy o úvěru tak, jak jsou stanoveny v ustanovení §497 obch. zák., k nimž patří určení výše peněžních prostředků, které by měly být poskytnuty a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit. Jde o ujednání, kterým je ve vazbě na ujednání pod bodem III smlouvy řešena situace, kdy na běžném účtu dlužníka nebude dostatek prostředků k provedení inkasa spořitelny k úhradě splatné pohledávky z úvěru, a nikoliv o jinou smlouvu o úvěru.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud z obsahu spisu ani neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto. Žalované tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení sestávající z odměny advokátky ve výši 4.500,- Kč za zastoupení v řízení v jednom stupni, v němž zástupkyně žalobkyně učinila jeden úkon (vyjádření k dovolání) určené podle ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu