ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2714.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2714/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, PSČ 674 01, proti žalovanému M. V. , zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, PSČ 140 00, o zaplacení částky 1,652.905,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 102/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č. j. 2 Cmo 60/2008-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2007, č. j. 49 Cm 102/2005-82, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,652.905,41 Kč s 0,2% úrokem z prodlení denně od 15. října 2002 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena 7. září 1998 leasingová smlouva č. 3800095 (dále jen „smlouva“) podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě žalobkyně předala žalovanému do užívání sklízecí mlátičku CASE IH AF (dále jen „předmět leasingu“) a žalovaný se zavázal hradit leasingové splátky podle dohodnutého splátkového kalendáře, včetně plnění dalších povinností. Vzájemná práva a povinnosti upravovaly všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu (dále jen „VSP“), jež byly součástí smlouvy. K návrhu žalovaného vyslovila žalobkyně 18. července 2000 souhlas s přenecháním předmětu leasingu do užívání třetí osobě podle článku 1.6.9. VSP. Současně výslovně upozornila na povinnosti vyplývající pro žalovaného jako leasingového nájemce ze smlouvy, zejména na povinnost plnit finanční závazky. Vyslovením souhlasu nedošlo ke změně smluvních stran ani ke změně jejich práv a povinností. Žalovaný porušil povinnost hradit leasingové splátky, žalobkyně proto smlouvu s odkazem na článek 4.4. VSP přípisem ze 6. dubna 2001 vypověděla. V konečném vyrovnání z 30. září 2002 vyčíslila své nároky ze smlouvy částkou 1,652.905,41 Kč zahrnující tři dlužné leasingové splátky do doby výpovědi smlouvy ve výši 342.524,- Kč, úroky z prodlení ze splátek splatných do doby výpovědi smlouvy ve výši 122.629,- Kč a účetní zůstatkovou hodnotu předmětu leasingu, který nebyl žalovaným vrácen, ve výši 1,705.625,- Kč, od nichž odečetla nezúčtovanou zálohu na úhradu splátek ve výši 508.937,50 Kč a zůstatek časového rozlišení splátek ve výši 8.945,09 Kč.
Námitku žalovaného, že třetí osobou, které byl předmět leasingu se souhlasem žalobkyně přenechán do užívání, byl předmět leasingu odcizen, nepovažoval za důvodnou s tím, že bylo na žalovaném, aby své tvrzení prokázal. Prokázání této skutečnosti by mělo vliv na otázku důvodnosti výpovědi smlouvy dané žalobkyní podle článku 4.4. VSP, když v úvahu by přicházel i postup podle článku 4.3. VSP, podle něhož smlouva skončí uplynutím posledního dne kalendářního měsíce, v němž bude pojistitelem uznáno, že předmět leasingu byl zničen nebo odcizen a nelze-li stanoviska pojistitele dosáhnout, má se za to, že leasingová smlouva skončí uplynutím posledního dne kalendářního měsíce, v němž bude vydáno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, obsahujícího zjištění, že předmět leasingu byl zničen nebo odcizen. Protože žádná taková skutečnost prokázána nebyla, „platí“, že smlouva skončila výpovědí podle článku 4.4. VSP.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobou uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody, ale nárokem na vypořádání leasingového vztahu účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v řešení otázky vypořádání nároků leasingového pronajímatele po ukončení smlouvy. Vadu řízení spatřuje v postupu soudů obou stupňů, a to v otázce přenesení důkazního břemene ze žalobkyně na něho ohledně tvrzení o odcizení předmětu leasingu.
Dovolatel rekapituluje, že žalobkyně uplatnila nároky ze smlouvy s tvrzením, že nesplnil povinnost vrátit předmět leasingu po ukončení smlouvy. V průběhu řízení tvrdil, že třetí osoba - společnost Monika Pospíšilová, s. r. o. (dále jen „společnost“), užívající předmět leasingu se souhlasem žalobkyně, odvezla předmět leasingu na Ukrajinu, bez vědomí žalobkyně i dovolatele, a nehradila leasingové splátky, k nimž se zavázala ve smluvním vztahu se žalovaným. Žalobkyně smlouvu vypověděla a vyúčtovala dovolateli dlužné splátky a zůstatkovou hodnotu předmětu leasingu. Jednatel společnosti J. P. byl však za vyvezení předmětu leasingu na Ukrajinu pravomocně odsouzen pro neoprávněné užívání cizí věci podle ustanovení §249 odst. 1 trestního zákona. V důsledku tohoto jeho jednání nemohl dovolatel předmět leasingu vrátit žalobkyni.
Dovolatel namítá, že z žaloby není zřejmé, zda k ukončení smlouvy mělo dojít podle článku 4.3. VSP pro trvalé vyřazení předmětu leasingu z provozu v případě jeho prokazatelného zničení nebo odcizení, nebo podle článku 4.4. pro neplacení leasingových splátek dovolatelem, když v žalobě je odkazováno na obě tato ustanovení. Soudy obou stupňů se s tímto rozporem vypořádaly tak, že dovolatel neprokázal odcizení předmětu leasingu a smlouva byla ukončena v souladu s článkem 4.4. VSP. Mezi účastníky však bylo nesporné, že J. P. byl odsouzen za neoprávněné užívání cizí věci, nikoliv odcizení a žalobkyně je nadále vlastníkem předmětu leasingu. Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů přenesly důkazní břemeno na něho, byť rozpor byl zjištěn v tvrzeních žalobkyně. Řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala svá tvrzení.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, dovolatel nesouhlasí se závěrem, podle něhož je ustanovení smlouvy, o které žalobkyně opírá svůj nárok, platné. Žalobkyně uplatňuje veškeré nároky ze smlouvy, včetně nároku na zůstatkovou hodnotu předmětu leasingu, ačkoliv dovolatel nemá předmět leasingu ve svém držení a vlastnicí zůstala žalobkyně. Výše nároku uplatněná jako část zůstatkové hodnoty předmětu leasingu se téměř shoduje s výší splátek, které měly být zaplaceny až do ukončení smlouvy uplynutím sjednané doby. Žalobkyně tak požaduje nároky, které jsou v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Judikatura dovolacího soudu zohledňuje právo leasingového pronajímatele na splátky do doby zrušení smlouvy. Považuje proto za nemravné, je-li po něm požadována zůstatková hodnota předmětu leasingu, který nemá ve svém držení, nezapříčinil jeho zašantročení a nemůže jej vrátit, protože k němu nemá žádná práva. Proto navrhuje, aby Nejvyšší zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že odvolací soud posoudil nároky žalobkyně jako leasingové pronajímatelky, vycházející z ujednání smlouvy pro případ předčasného ukončení smlouvy v důsledku neplacení leasingových splátek a nevrácení předmětu leasingu leasingovým nájemcem, v souladu se závěry formulovanými v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výhrada o nesprávnosti závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o tom, že předmět leasingu byl odcizen, přestože to byla žalobkyně, kdo v žalobě uvedl, že vypořádání nároků ze smlouvy je provedeno podle článku 4.3. VSP, tedy pro případ odcizení předmětu leasingu. Dovolatel prostřednictvím této výhrady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Pro úplnost je nutno dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů se vylíčení rozhodných skutečností identifikujících skutek, na jehož základě věřitel svůj nárok uplatňuje, může stát též v přiložené listině, na kterou je v žalobě odkazováno (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35). V situaci, kdy žalobkyně tvrdila, že k ukončení smlouvy došlo výpovědí přípisem ze 6. dubna 2001 podle článku 4.4.1. písm. a) VSP pro neplacení leasingových splátek a tento přípis připojila k žalobě, měla povinnost prokázat toto své tvrzení. Dovolatel dovozuje povinnost žalobkyně prokázat i skutečnost, že předmět leasingu byl odcizen jen z odkazu na článek 4.3. v žalobě u tvrzení o výši dlužné částky. V žalobě ani v průběhu řízení však žalobkyně netvrdila, že předmět leasingu byl odcizen, a to že je důvodem předčasného ukončení smlouvy. Tuto skutečnost tvrdil dovolatel, podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. měl proto i důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu