ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3022.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3022/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Stanislavou Proškovou, advokátkou, se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 299, PSČ 353 01, o zaplacení částky 400.145,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 131/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2009, č. j. 2 Cmo 281/2008-154, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 16. března 2009, č. j. 2 Cmo 281/2008-154, jimiž Vrchní soud v Praze rozhodl o nákladech řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26.808,- Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2008, č. j. 4 Cm 131/2007-119, zamítl žalobu o zaplacení částky 400.145,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku I. co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 338.775,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 338.775,- Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně z částky 335.229,- Kč od 28. dubna 2006 do zaplacení, ve zbývající odvoláním napadené části, tj. co do zamítnutí žaloby o zaplacení 0,15% úroku z prodlení denně z částky 3.564,- Kč od 28. dubna 2006 do zaplacení, výrok I. potvrdil (první výrok), dále jej změnil ve výroku II. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud po doplnění dokazování článkem 4.4.4. Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu (dále jen „VSP“) vyšel z toho, že účastníci uzavřeli 12. března 2004 leasingovou smlouvu (dále též jen „smlouva“) podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které předala žalobkyně žalovanému do užívání předmět leasingu - vozidlo DAF 95 XF 380. Součástí smlouvy byly VSP. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož důvodem předčasného ukončení smlouvy bylo odstoupení od smlouvy podle ustanovení §344 a násl. obch. zák. Ze strany žalobkyně jako leasingové pronajímatelky došlo k výpovědi smlouvy v souladu s článkem 4.4. VSP. Podle článku 4.4.1. písm. a) VSP byla žalobkyně oprávněna smlouvu vypovědět z důvodu prodlení leasingového nájemce se zaplacením leasingové splátky nebo úroku z prodlení nebo smluvní pokuty, a to bez ohledu na okolnost, pro kterou leasingový nájemce své smluvní závazky neplní. Přitom skutečnost, že žalovaný jako leasingový nájemce byl v prodlení minimálně s placením dvou splátek a neuhradil ani úrok z jejich opožděného zaplacení, žalovaný nepopíral. Opřel-li soud prvního stupně své závěry o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, není tato argumentace na místě, neboť obě rozhodnutí řeší problematiku jednostranného odstoupení od smlouvy, a jejich závěry proto na tento případ nedopadají. Soud prvního stupně při posuzování účelu leasingové smlouvy zcela opomenul zájem druhé smluvní strany, leasingového pronajímatele, kterému jde nejen o splacení ceny předmětu leasingu včetně pojištění, nýbrž i o dosažení zisku. Dojde-li k předčasnému ukončení smlouvy z důvodu na straně leasingového nájemce, nelze dovozovat neplatnost smluvního ujednání o vzájemném vyrovnání pro tento případ pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák. Odvolací soud uzavřel, že v článku 4.4.4. VSP je upraveno vypořádání vzájemných nároků účastníků smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení výpovědí. Žalobkyně má podle tohoto ujednání nárok na dlužné úroky z prodlení za opožděné platby dvou leasingových splátek [ve výši 3.564,- Kč - písm. a) článku 4.4.4.], dále nárok na ztrátu z prodeje předmětu leasingu (ve výši 298.725,- Kč) podle písm. f) a g) článku 4.4.4. VSP. Podle písm. g) tohoto článku by žalobkyně mohla požadovat zaplacení částky až do výše sumy všech zbývajících splátek podle smlouvy, což je částka mnohem vyšší, než požaduje. Podle písm. e) článku 4.4.4. VSP má rovněž nárok na sjednanou splátku (ve výši 36.486,- Kč) splatnou 10. září 2005 z toho důvodu, že vozidlo po ukončení smlouvy k 6. září 2005 bylo žalovaným vráceno až 10. října 2005.
Proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel se s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004 a zásady poctivého obchodního styku plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení jen těch leasingových splátek, které odpovídaly době trvání smluvního vztahu. Odvolací soud pochybil, pokud právní závěry plynoucí z uvedených judikátů v projednávané věci neaplikoval.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda sjednaný rozsah náhrady škody - ušlého zisku není nepřiměřeně vysoký, a tím neplatný pro rozpor s dobrými mravy, příp. pro rozpor s poctivým obchodním stykem. Uvádí, že porušil svou povinnost platit leasingové splátky, neboť předmět leasingu se stal nepojízdným a on neměl k dispozici částku 150.000,- Kč na opravu. Předmět leasingu vrátil, ale zaplatí téměř totéž jako by na něj předmět leasingu „přešel“. Pokud se odvolací soud těmito otázkami nezabýval, je jeho závěr neúplný, a proto nepřezkoumatelný. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolání bylo jako „nepřípustné odmítnuto“, případně zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalovaného směřující proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné, když přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se z obsahu spisu nepodávají.
V podmínkách projednávané věci takovou vadou není ani dovolatelem namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Přezkoumatelné, tj. srozumitelné a řádně odůvodněné, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků výhradě dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu přisvědčit nelze. Odvolací soud se dostatečně vypořádal se závěry soudu prvního stupně, popsal své skutkové závěry, ke kterým dospěl po doplnění dokazování a tyto závěry hodnotil po stránce právní. Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). O takový případ v projednávané věci nejde.
Dovolací soud poté přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.) co do správnosti právního posouzení věci, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v předmětné věci přezkoumat z pohledu dovolacích námitek správnost právního závěru odvolacího soudu, že výkon práva vyplývajícího z dohody, podle níž v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy má leasingový pronajímatel právo na vypořádání vzájemných nároků tak, jak určuje smlouva, není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák., resp. v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudů nižších stupňů vycházela především ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004 (na které poukazuje dovolatel), byť nikoliv bezvýjimečně (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 2 Cmo 380/2005-128). Velký senát Nejvyššího soudu však v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2011“), zaujal odlišný právní názor.
Podstatou tzv. finančního leasingu (a právě o něj v této věci jde) je - jak uvádí posledně uvedené rozhodnutí - závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za niž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně. Leasingový pronajímatel nadto na rozdíl od běžného pronajímatele nemá zájem na vrácení předmětu leasingu po ukončení smlouvy, protože jednak v průběhu leasingu dochází ke znehodnocení předmětu leasingu, jednak mu tím vznikají další náklady spojené s údržbou, uskladněním, následnou realizací apod.
Sjednali-li tedy účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky jí uhradit.
S ohledem na závěry vyjádřené v R 24/2011 jsou námitky dovolatele neopodstatněné. Není-li v rozporu s poctivým obchodním stykem požadavek leasingového pronajímatele požadovat po leasingovém nájemci v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy úhradu všech leasingových splátek, které se staly splatnými po ukončení smlouvy (žalobkyně právo na zaplacení všech splátek splatných po odstoupení od smlouvy neuplatnila), protože v nich jsou rozloženy náklady na pořízení předmětu leasingu a přiměřený zisk, pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem či v rozporu s dobrými mravy požadavek na zaplacení jedné dlužné splátky splatné 10. září 2005, tedy po ukončení smlouvy, ale do doby vrácení předmětu leasingu nájemcem vyplývající z článku 4.4.4. písm. e) VSP, a tím méně může být rozporný s poctivým obchodním stykem požadavek na zaplacení úroků z prodlení za opožděné úhrady splátek splatných do ukončení smlouvy, protože jde o nárok vzniklý za trvání smluvního vztahu. Nárok na ztrátu z prodeje předmětu leasingu je založen ujednáním v článku 4.4.1. písm. f) VSP a je v souladu s ustanovením §351 odst. 1 obch. zák. Rovněž požadavek na zaplacení této částky není v rozporu s poctivým obchodním stykem z důvodů uvedených v R 24/2011, jak byly výše zmíněny.
Pro úplnost je nutno uvést, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně od smlouvy neodstoupila, ale smlouvu vypověděla, není správný. K otázce ukončení leasingových smluv se Nejvyšší soud vyjádřil ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že přestože obchodní podmínky, na něž odkazují leasingové smlouvy, často rozlišují mezi výpovědí a odstoupením od smlouvy, ve skutečnosti nejde o výpověď leasingové smlouvy, ale jde vždy o odstoupení od smlouvy za různě sjednaných podmínek. O výpověď nejde z toho důvodu, že obsahem leasingové smlouvy není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět určitou činnost, přičemž vzhledem k charakteru předmětných závazků nelze dovodit, že v případě výpovědi by se tato nedotýkala vzájemných práv a povinností před účinností výpovědi. Nelze totiž oddělit práva a povinnosti vzniklé před účinností této „výpovědi“ a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu. V těchto případech je nutno provést vzájemné vypořádání účastníků daného závazkového vztahu.
Nesprávné posouzení úkonu žalobkyně, jehož důsledkem bylo ukončení smluvního vztahu, nemělo vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, že dovolatel porušil povinnost hradit leasingové splátky nezaviněně, když vozidlo se stalo nepojízdným a neměl prostředky na odstranění závady. Podle zjištění odvolacího soudu byla žalobkyně oprávněna podle článku 4.4.1. písm. a) VSP vypovědět smlouvu z důvodu prodlení nájemce se zaplacením splátky nebo úroku z prodlení bez ohledu na okolnost, pro kterou nájemce své smluvní závazky neplní. Důvod, pro který dovolatel neplatil splátky, tak není ve smyslu smluvního ujednání rozhodný.
Protože se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto. Žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení sestávající z odměny advokáta ve výši 22.040,- Kč za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení), v němž zástupce žalobkyně učinil jeden úkon (vyjádření k dovolání) určené podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 4.468,- Kč, celkem tedy částku ve výši 26.808,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. února 2011
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu