ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3045.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3045/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Yusen Logistics (Czech) s. r. o., se sídlem v Říčanech, Jažlovicích, Na Dlouhém 82, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 26 50 03 29, zastoupené JUDr. Pavlem Florianem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Václavkova 12/323, PSČ 160 00, proti žalované Van Huet Teplice s. r. o ., se sídlem v Teplicích, Tolstého 463, PSČ 415 03, identifikační číslo osoby 60 28 09 56, zastoupené JUDr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 40, PSČ 110 00, o zaplacení částky 235.472,64 EUR a 12.143,36 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 47/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 12 Cmo 193/2008-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. prosince 2007, č. j. 33 Cm 47/2005-48, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 235.472,64 EUR s 5% úrokem z prodlení od 17. září 2003 do zaplacení a částku 12.143,36 USD s 5% úrokem z prodlení od 17. září 2003 do zaplacení (výrok I.), co do 5% úroku z prodlení z částky 235.472,64 EUR a 12.143,36 USD za dobu prodlení od 5. srpna 2003 do 16. září 2003 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že mezi účastnicemi nedošlo k uzavření smlouvy o přepravě podle ustanovení §610 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ale k uzavření zasílatelské smlouvy podle ustanovení §601 a násl. obch. zák., a z toho důvodu je nutné posuzovat i odpovědnost za škodu odchylně, než učinil odvolací soud. V té souvislosti poukazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 29 Odo 337/2001, v němž byl posuzován obdobný skutkový stav jako v projednávané věci. Dovolatelka se podrobně zabývá předpoklady odpovědnosti za škodu zasílatele a dospívá k závěru, že byla-li sama poškozena trestným činem dopravce, jde o okolnost vylučující odpovědnost podle ustanovení §374 odst. 1 obch. zák.
Pokud by měl být vztah mezi účastnicemi posuzován jako vztah ze smlouvy o přepravě, na kterou se vztahuje vyhláška č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) [dále jen „Úmluva CMR“], pak odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení o omezení náhrady škody, nevzal-li v úvahu její tvrzení, že se na ni vztahuje ustanovení čl. 23 odst. 3 Úmluvy CMR.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se nemůže ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR dovolávat těch ustanovení, která vylučují nebo omezují odpovědnost dopravce nebo přenášejí důkazní břemeno, a namítá, že na její straně nemůže jít o úmysl, ať již přímý nebo nepřímý. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2004, sp. zn. 32 Odo 1186/2003, podotýká, že se sama stala obětí podvodu ze strany řidiče, jehož považovala za zaměstnance jiného dopravce. Jde tedy o okolnost, kterou nemohla odvrátit a není ani v její moci odstranit následky této okolnosti. Tato okolnost je však liberačním důvodem její odpovědnosti podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení smlouvy uzavřené mezi účastnicemi jako smlouvy o přepravě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je dána odpovědnost žalované jako dopravce za škodu vzniklou ztrátou zásilky, protože odpovídá i za jednání osob, které použila při provádění přepravy, není ani v rozporu s hmotným právem (čl. 17 odst. 1 a čl. 3 Úmluvy CMR) a judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 1658/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, podle níž odvolací soud nepřihlédl k čl. 17 odst. 3 Úmluvy CMR limitujícím výši náhrady škody, neboť dovolatelka přehlíží, že toto ustanovení určuje výši náhrady škody, nelze-li výši škody určit podle odst. 1 a 2 čl. 17.
Odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 29 Odo 337/2001 a ze dne 22. září 2004, sp. zn. 32 Odo 1186/2003, není přiléhavý, protože obě tato rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu, který byl určující pro právní závěry v nich formulované.
Jelikož dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. dubna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu