ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.305.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 305/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Apston Capital Limited , se sídlem 4th floor, Hanover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irská republika, registrační číslo 408579, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované M. B. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, o zaplacení částky 1,921.014,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 174/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2008, č. j. 7 Cmo 12/2008-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Vrchní soud v Olomouci potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2007, č. j. 26 Cm 174/2000-188, ve správném znění tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,921.014,89 Kč s 16% úrokem z částky 1,881.708,10 Kč od 18. června 1997 do zaplacení společně a nerozdílně s J. Ď. a Š. O., kterým byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,921.014,89 Kč s příslušenstvím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2001, č. j. 26 Cm 7/98-80, s Ing. M. H., které byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 87.115,- Kč rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2001, č. j. 26 Cm 174/2001-48, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2003, č. j. 4 Cmo 281/2003-85, s tím, že plněním žalované zaniká v rozsahu plnění povinnost J. O., kterému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,921.014,89 Kč s příslušenstvím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2001, č. j. 26 Cm 7/98-80 (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítá, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil (ne)platnost ručitelského prohlášení ze dne 23. srpna 1994, zejména co do posouzení vážnosti vůle podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dokladem toho, že nechtěla svým projevem vůle způsobit právní účinky, je skutečnost, že po doručení platebního rozkazu vydaného v této věci podala odpor, v němž uváděla, že ručitelský závazek nepodepsala. Nadto byl ručitelský závazek „zcela nerealizovatelný“, když s manželem měli v době podpisu ručitelského prohlášení minimální příjem. Jde tak o plnění nemožné, jehož důsledkem je neplatnost úkonu podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. Namítá, že z výslechů svědků vyplynulo, že byla-li uzavřena zástavní smlouva, nebylo třeba ručitelského prohlášení k zajištění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo povinností banky zjišťovat majetkové poměry ručitele a seznámit ji s obsahem ručitelského závazku, považuje za rozporný s ustanovením §37 obč. zák.
Zdůrazňuje, že společně se svým manželem byla podvedena jak realitní kanceláří, jež zástavní smlouvu připravila, tak úvěrovým dlužníkem J. O., a rovněž pracovnicí právní předchůdkyní žalobkyně, České spořitelny, a. s. Při podpisu zástavní smlouvy nebyl manžel ze zdravotních důvodů schopen si ji přečíst a dovolatelka neměla k přečtení časový prostor. Ručitelský závazek byl zřejmě do zástavní smlouvy podstrčen, jinak by jej nepodepsali.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud „rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde (soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem rozhodl stejně jako v předcházejících dvou - žalobě vyhověl) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti ručitelského prohlášení dovolatelky, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s hmotným právem (ustanoveními §303 a násl. obchodního zákoníku a §37 obč. zák.) ani judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, usnesení téhož soudu ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/ 2003, rozsudek ze dne 10. června 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007 a usnesení ze dne 2. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 687/2004, jež jsou dostupné na jeho webových stránkách).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek týkajících se zástavní smlouvy k nemovitostem uzavřené 23. srpna 1994 mezi věřitelkou a manželi B. rovněž k zajištění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru, protože posouzením zástavní smlouvy se odvolací soud nezabýval a na posouzení této smlouvy své rozhodnutí nezaložil, když žalobkyně opírala svůj nárok nikoli o zástavní smlouvu, ale o ručitelské prohlášení dovolatelky.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady ke skutkovým zjištěním a k tomu, že nebyl proveden důkaz kompletním úvěrovým spisem a výslechem navržené svědkyně Ing. D. P., protože jde o výhrady podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatelka u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady (jako je tomu v projednávané věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu