ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3069.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3069/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované Národní družstevní záložně „v likvidaci“, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 19, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 25632060, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 22, o zaplacení částky 2.913.124,61 Kč a o vzájemném návrhu ve výši 1.936.099,46 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 152/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. července 2009, č.j. 25 Co 83/2009-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. července 2009, č. j. 25 Co 83/2009-235, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. srpna 2007, č. j. 10 C 152/2005-123, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci Zajišťovacímu fondu družstevních záložen (dále též jen „Fond“) částku 2.913.124,61 Kč, představující dlužné příspěvky žalované do fondu družstevních záložen, byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 1.936.099,46 Kč z titulu přeplatků zaplacených do tohoto fondu a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 14. října 2009 dovolání.
V průběhu dovolacího řízení, dne 31. prosince 2010, Fond na základě ustanovení §1 zákona č. 290/2009 Sb., o zrušení Zajišťovacího fondu družstevních záložen, zanikl. Podle ustanovení §2 odst. 1 tohoto zákona dnem 1. ledna 2011 vstoupila do všech práv a povinností Fondu plynoucích z právních vztahů, ve kterých byl Fond účastníkem, Česká republika, jejímž jménem jedná v těchto právních vztazích Ministerstvo financí, a podle ustanovení §3 se k témuž datu stala Česká republika ze zákona (aniž by o tom bylo nutno vydávat jakékoliv rozhodnutí, včetně rozhodnutí podle §107 občanského soudního řádu), procesním nástupcem Fondu v řízeních, v nichž Fond vystupoval jako účastník. Nejvyšší soud proto od 1. ledna 2011 jednal jako se žalobkyní bez dalšího s Českou republikou – Ministerstvem financí.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není - oproti jejímu naznačenému očekávání - přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť jde o rozsudek potvrzující. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti, stanovené účastníkům rozhodnutími, jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků [srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 90/2003 tamtéž a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 132, svazek 2/2001]. V souzené věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal procesní obranu žalované neúspěšnou a její vzájemnou žalobu neopodstatněnou z toho důvodu, že žalovaná neunesla důkazní břemeno stran tvrzených skutečností, na nichž svou procesní obranu a vzájemnou žalobu založila. Na povaze rozsudku odvolacího soudu jako potvrzujícího pak nemění nic to (jak shora vyloženo), že odvolací soud připojil navíc - podpůrně – též závěr o tom, že i kdyby žalovaná uplatněné vzájemné pohledávky měla, byly by promlčeny, a že její procesní postoj je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, opodstatňujícím odepření soudní ochrany.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem. Dovolání pak nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. července 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. k tomu blíže např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, natož pak takovou, pro jejíž řešení by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno (srov. §120 odst. 1, odst. 3 větu druhou o. s. ř.), není - oproti mínění dovolatelky - závěrem právním, nýbrž závěrem skutkovým, vyplývajícím z hodnocení provedených důkazů (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 168/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 3429, svazek CD-3/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, svazek CD-9/2009). Dovolatelkou formulovaná otázka, „zda se soudy mohou zprostit povinnosti ve věci spravedlivě rozhodnout poté, co náležitě neprovedou a nezhodnotí jednou ze stran předložené důkazy, pouze s odkazem na skutečnost, že jsme svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní důsledně nesplnili“, žádnou právní otázku nezahrnuje; podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) nejde o nic jiného než o polemiku s výsledkem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jímž je závěr o neunesení důkazního břemene, a o kritiku procesního postupu těchto soudů při zjišťování skutkového stavu věci dokazováním, obsahující též výtku, že soudy učinily závěr o neunesení důkazního břemene, aniž provedly všechny navržené důkazy, popřípadě aniž přihlédly ke všem důkazům, které byly provedeny (srov. §120 odst. 1, odst. 3 věta druhá a §132 o. s. ř.).
Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. kategorickou dikci ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.), stejně jako ji nemohou založit ani okolnosti uplatněné dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O situaci, kdy je prostřednictvím námitky procesní vady předložena právní otázka (neboť námitka je odrazem střetu názorů na výklad normy procesního práva) a je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Uplatněním dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nezahrnujícím podmínku zásadního právního významu, je též kritika procesního postupu soudu prvního stupně při plnění jeho poučovací povinnosti stanovené v §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. (věcně související se zpochybněním závěru o neunesení důkazního břemene), jakož i námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu založené na jiném důvodu bylo překvapivé a nerespektovalo tzv. zásadu dvojinstančnosti soudního řízení (k tomu ostatně srov. shora podaný výklad k otázce konformity rozhodnutí soudů nižších stupňů).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni (ani její právní předchůdkyni), která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu