ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.317.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 317/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky , se sídlem v Praze 11 – Chodově, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo osoby 00020729, proti žalovanému městysi Machov , se sídlem v Machově 119, identifikační číslo osoby 00272809, zastoupenému JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o zaplacení částky 18.543.465,75 Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 79/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2009, č. j. 38 Co 2/2009-102 , takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem II usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2009, č. j. 38 Co 2/2009-102, se odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2009, č. j. 38 Co 2/2009-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 C 79/2008-52, ve znění opravného usnesení ze dne 28. května 2008, č. j. 5 C 79/2008-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2.730.670,- Kč, co do částky 15.812.795,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Předmětem řízení byl nárok na smluvní úrok z prodlení ve výši 18.543.465,75 Kč. Podle zjištění soudu prvního stupně uzavřel žalobce s žalovaným dne 5. května 1997 smlouvu o poskytnutí podpory, na jejímž základě žalovaný obdržel ze státních prostředků dotaci a bezúročnou půjčku na výstavbu kanalizace a čistírny odpadních vod. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit půjčku poskytnutou mu ve výši 11.525.000,- Kč ve sjednaných splátkách a v případě prodlení zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,1‰ z dlužné částky za každý den prodlení. Bylo dohodnuto, že pokud dojde z důvodu podstatného porušení smlouvy příjemcem podpory k odstoupení žalobce od smlouvy, považují se peněžní prostředky do té doby poskytnuté za prostředky neoprávněně použité ve smyslu ustanovení §30 zákona č. 576/1990 Sb. a žalovaný je v takovém případě povinen veškeré poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit penále ve výši 0,1‰ z neoprávněně použitých prostředků za každý den ode dne, kdy byly tyto prostředky připsány na jeho účet, až do dne jejich opětovného připsání na účet žalobce. Strany sjednaly, že pokud smlouva nebo zvláštní obecně závazný předpis nestanoví jinak, řídí se vztahy podle této smlouvy ustanoveními obchodního zákoníku. Žalovaný se dostal se splácením půjčky do prodlení a platebními výměry Finančního úřadu v Náchodě mu byl za porušení rozpočtové kázně uložen jednak odvod ve výši poskytnuté dotace a nesplaceného zůstatku půjčky, jednak penále, jehož podstatná část mu však byla rozhodnutími Ministerstva financí České republiky prominuta. Soud prvního stupně dovodil, že smluvený úrok z prodlení činí celkem 18.543.465,75 Kč, dospěl však k závěru, že co do částky 15.812.795,- Kč se právo na jeho zaplacení promlčelo.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků usnesením označeným ve výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Finančnímu úřadu v Náchodě (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dovodil, že předmětná smlouva, jíž bylo realizováno správní rozhodnutí ministra životního prostředí o poskytnutí podpory ze Státního fondu životního prostředí České republiky (dále též „Fond“), je smlouvou veřejnoprávní povahy a vychází z rozpočtových pravidel, jimiž je vymezen její obsah; též povinnost k vrácení prostředků do státního rozpočtu vyplývá z veřejnoprávního předpisu. S poukazem na ustanovení §1 odst. 1 písm. j) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož vykonávají územní finanční správu odvodů za porušení rozpočtové kázně územní finanční orgány, odvolací soud uzavřel, že náleží-li podle žalobce k zadrženým částkám půjčky ze státního fondu, jejíž nesplacený zůstatek včetně penále bylo žalovanému již uloženo pro porušení rozpočtové kázně odvést, též její příslušenství - smluvený úrok z prodlení, nelze než dospět k závěru, že posouzení této věci nenáleží do pravomoci soudu, nýbrž do pravomoci místně příslušného finančního úřadu. Pravomoc soudu patří mezi podmínky řízení, jejichž nedostatek nelze v řízení odstranit, a řízení je třeba zastavit.
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti jeho oběma výrokům, podal žalobce dovolání. Namítl, že při podání žaloby vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 69/2005, podle něhož soudu nepřísluší rozhodovat o penále ze zadržených prostředků, avšak přísluší mu rozhodovat o smluvených úrocích z prodlení za prodlení s úhradou dohodnutých splátek, které jsou příslušenstvím jistiny (splátek půjčky). Zdůraznil, že o zadržení prostředků jde v případě, kdy příjemce podpory nerespektuje jeho výzvu k vrácení podpory podle bodu 12 smlouvy o podpoře, a že v případě prodlení s úhradou splátek jde o prodlení s běžnou úhradou pohledávky podle bodu 11 smlouvy o podpoře, nikoliv o zadržení prostředků. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 1637/2005 zpochybnil závěr odvolacího soudu, že smlouva o poskytnutí podpory je veřejnoprávní smlouvou. Brojil též proti výroku odvolacího soud o nákladech řízení a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná osoba uvedená v §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (zaměstnanec právnické osoby pověřený statutárním orgánem), která má právnické vzdělání a jíž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné není. Dovolání v části směřující proti výroku pod bodem II napadeného rozhodnutí proto podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části směřující proti výroku pod bodem I napadeného usnesení je dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným a tudíž dovolání přípustným, neboť toto rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud explicitně vyřešena, a přitom ji řeší odlišně od řešení, jež lze z judikatury Nejvyššího soudu dovodit (je v ní obsaženo implicite). Protože Nejvyšší soud se nehodlá od svých dosavadních judikatorních závěrů odklonit, pojí se se závěrem o přípustnosti dovolání též závěr o jeho důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v části podrobené dovolacímu přezkumu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 2).
Podle ustanovení §30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), účinného do 31. prosince 2000 (jež platilo v této podobě též v době uzavření předmětné smlouvy o poskytnutí podpory), neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky (odstavec 1). Odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán (odstavec 6).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 69/2005, in www.nsoud.cz , zrušil rozsudky soudů nižších stupňů v části týkající se penále ze zadržených prostředků státního rozpočtu, řízení v této části zastavil a věc v tomto rozsahu postoupil příslušnému finančnímu úřadu, neboť z ustanovení §30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. dovodil, že v této části věci není dána pravomoc soudů. V části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě Fondu na zaplacení úroků z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky ze státních prostředků, však k tomuto závěru nedospěl; rozsudky soudů nižších stupňů v této části po jejich přezkoumání zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Smlouvu o půjčce posoudil sice jako smlouvu spíše veřejnoprávní povahy, neboť jí bylo realizováno správní rozhodnutí (rozhodnutí ministra životního prostředí o poskytnutí podpory ze Státního fondu životního prostředí České republiky) formou bezúročné půjčky ze státních prostředků, jejíhož poskytnutí, čerpání, jakož i splácení se smlouva týkala, uzavřel však, že pokud smlouva veřejnoprávní povahy vyžaduje řešení otázek (v souzené věci otázka změny sjednané splatnosti splátek půjčky a navazující prodlení s jejich úhradou), které příslušné veřejnoprávní předpisy správního práva neobsahují, lze přiměřeně aplikovat předpisy soukromého práva, pokud to neodporuje charakteru a povaze smlouvy, jakož i právním předpisům veřejného práva. Zdůraznil v této souvislosti ujednání smlouvy o půjčce, podle něhož pokud tato smlouva či zvláštní obecně závazný právní předpis nestanoví jinak, řídí se vztahy dle této smlouvy příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku.
Od toho názoru se Nejvyšší soud v projednávané věci, v níž jde typově o tentýž předmět řízení (o žalobu Fondu na zaplacení úroků z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky ze státních prostředků), nehodlá odchýlit.
Pro posouzení, zda je projednání nároku na zaplacení úroků z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky poskytnuté Fondem ze státních prostředků a rozhodnutí o něm v pravomoci soudů či správních orgánů, není podstatné, zda smlouva o poskytnutí podpory formou bezúročné půjčky z Fondu je smlouvou povahy soukromoprávní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 5380, svazek CD-6, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 66/2010, in www.nsoud.cz ) či smlouvou povahy spíše veřejnoprávní (srov. v té souvislosti závěr vyjádřený v rozsudku zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 7. května 2010, sp. zn. Konf 14/2010, uveřejněného pod číslem 2115/2010 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož právní vztah vzniklý poskytnutím dotace je vztahem veřejnoprávním). Určující je, že – oproti nárokům Fondu na odvod neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků a na zaplacení penále z takových prostředků - nemá ujednání smlouvy o poskytnutí podpory, jež má zakládat nárok Fondu na úroky z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky, oporu v předpisech veřejného práva a tento nárok je tedy třeba posoudit (v intencích názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 32 Odo 69/2005 přiměřeně) podle předpisů soukromoprávních, tj. podle občanského zákoníku, popřípadě podle zákoníku obchodního, jak na to ostatně – též v projednávané věci - pamatuje smlouva o poskytnutí podpory ve svém článku 19. Bez zřetele na to, jaké povahy jsou ostatní právní vztahy smlouvou založené, je vztah z ujednání o úrocích z prodlení svou podstatou soukromoprávním závazkovým vztahem (občanskoprávním či obchodním), a protože jeho projednání a rozhodnutí o něm nebylo zákonem svěřeno jinému orgánu, náleží vzhledem k ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. do pravomoci soudu.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu