ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3555.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3555/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. Z. P. , zastoupeného JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, proti žalované UNEX a.s. , se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, PSČ 783 93, identifikační číslo osoby 45192049 , zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, o 2 497 662 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 232/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 486/2008-233, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 486/2008-233, v první větě prvního výroku a ve druhém a třetím výroku, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou (po její úpravě v průběhu řízení) po žalované zaplacení kupní ceny dodaného zboží, jakož i úroku z prodlení a smluvní pokuty za prodlení s její úhradou.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. června 2008, č. j. 10 Cm 232/2003-173, uložil žalované zaplatit žalobci 2 497 262 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu ohledně 15% úroku z prodlení p. a. z částky 1 443 504 Kč od 22. května 1999 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod III. výroku).
Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalobce svou povinnost vyplývající z kupní smlouvy uzavřené se žalovanou splnil, žalovaná kupní cenu ve lhůtě splatnosti neuhradila, a proto se dostala od 22. května 1999 do prodlení. V kupní smlouvě použitá formulace „smluvní penále 0,05 % za meškající den“ má podle jeho posouzení charakter smluvní pokuty podle §544 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), když obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) pojem penále nezná a občanský zákoník jej definuje jako speciálním zákonem stanovenou pokutu za porušení smluvní povinnosti. V období předmětné kontraktační povinnosti účastníků se penálem podle soudu prvního stupně v obchodní praxi vždy rozuměla smluvní pokuta, nikoli dohoda o úrocích z prodlení v jiné než zákonné výši. Podle právního názoru soudu prvního stupně uvedené slovní spojení vyhovuje i požadavku určitosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., přičemž základem pro výpočet sjednané smluvní pokuty je jen ta část fakturované částky, s jejíž úhradou se žalovaná dostala skutečně do prodlení. Za situace, kdy žalobce požadoval smluvní pokutu za období od 25. května 2003 do 25. května 2007 a kdy nešlo o smluvní pokutu nepřiměřenou, soud prvního stupně – mu vedle nároku na úhradu kupní ceny ve výši 1 443 504 Kč – přiznal i nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 053 758 Kč; v části týkající se úroku z prodlení žalobu z důvodu promlčení žalobního nároku zamítl.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku ohledně částky 1 053 758 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první věta výroku I.), a potvrdil ho v bodu II. výroku (druhá věta výroku I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). V bodu I. výroku ohledně částky 1 443 504 Kč (představující kupní cenu dodaného zboží) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláními účastníků řízení napaden.
Odvolací soud se při přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně v dotčené části nejprve zabýval otázkou, zda ujednání bodu 4. kupní smlouvy, uzavřené dne 22. února 1999 mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující, v němž je sjednáno „smluvní penále 0,05 % za meškající den“, lze posoudit jako určitou a srozumitelnou sankci v podobě smluvní pokuty. Při výkladu uvedené formulace použil interpretační pravidla projevu vůle upravená v §266 obch. zák., přičemž při zkoumání významu, jaký tomuto ujednání přikládala žalovaná, t. j. osoba, jíž byl tento projev vůle určen, vyšel z výpovědi svědka J. D., který jménem žalované kupní smlouvu podepsal a který výslovně uvedl, že v době podpisu smlouvy nevnímal použitý pojem „smluvní penále“ jako smluvní pokutu, nýbrž jako sankci ve formě úroku z prodlení, a že v inkriminované době nebyly smluvní pokuty běžně sjednávány. Za tohoto stavu nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by bylo možné uvedenou sankci považovat za smluvní pokutu. K závěru o smluvní pokutě by však podle odvolacího soudu nebylo možné dospět ani z důvodu neurčitosti předmětného ujednání podle §37 odst. 1 obč. zák. Podle posouzení odvolacího soudu totiž zvolená formulace „smluvní penále 0,05 % za meškající den“ neobsahuje jak náležitosti, které vymezuje ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. pro platné sjednání dohody o smluvní pokutě, tak ani náležitosti stanovené obecně pro platnost právních úkonů. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva je v rozsahu sankčního ujednání neplatná, a proto žalobci nárok na požadovanou smluvní pokutu nevznikl. Pochybení se však podle posouzení odvolacího soudu nedopustil soud prvního stupně zamítnutím požadovaného úroku z prodlení, neboť žalobce uplatnil nárok na jeho zaplacení až po uplynutí zákonné čtyřleté promlčecí doby.
Rozsudek odvolacího soudu (vyjma druhé věty jeho prvního výroku) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že ho odvolací soud v rozsahu měnícího výroku ve věci samé nesprávně poučil. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a současně poukazuje na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle dovolatele odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nevěnoval otázce jeho nároku na smluvní pokutu dostatečnou pozornost, neboť ji neposuzoval v celém kontextu a svůj zamítavý závěr o nepřiznání smluvní pokuty řádně neodůvodnil. Výpověď svědka J. D. pokládá za účelovou. Odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, přičemž na podporu názoru o oprávněnosti svého žalobního nároku argumentuje rozhodnutím téhož odvolacího soudu v jiných dvou sporech mezi týmiž účastníky o shodně formulovanou smluvní pokutu, které vyznělo ve prospěch dovolatele na základě závěru, že předmětné ujednání splňuje požadavek určitosti právního úkonu dle §37 odst. 1 obč. zák. ve vztahu ke způsobu určení smluvní pokuty.
Dovolatel dále argumentuje i právními závěry v rozsudcích ze dne 8. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, a ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, jimiž Nejvyšší soud rozhodl ve sporech mezi týmiž účastníky o nárocích na smluvní pokuty dle totožného ujednání obsaženého v kupních smlouvách s tím, že se v nich vyjádřil i k otázce určitosti předmětného ujednání a zaujal stanovisko ke způsobu aplikace §266 obch. zák. Odvolací soud však v souladu s judikaturou dovolacího soudu nepostupoval, dospěl-li k závěru, že smluvní pokuta nebyla platně sjednána.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Podle jejího přesvědčení není uplatněný dovolací důvod dán, odvolací soud věc skutkově i právně správně posoudil a k závěru o neplatnosti předmětného sankčního ujednání dospěl za použití §266 obch. zák., které aplikoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, jímž argumentuje dovolatel. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (a proti závislým výrokům o nákladech řízení), a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel nenamítal a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel brojí jednak proti postupu odvolacího soudu při aplikaci §266 obch. zák. a dále proti jeho právnímu závěru o neurčitosti smluvního ujednání o „smluvním penále“.
V obdobných věcech mezi týmiž účastníky, v nichž šlo (stejně jako v posuzované věci) vedle nároku o zaplacení kupní ceny dodaného zboží i o smluvní pokutu za prodlení s její úhradou, kterou žalobce nárokoval na základě obsahově zcela shodného smluvního ujednání, Nejvyšší soud rozhodoval již v rozsudcích ze dne 8. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008 a ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, na něž poukazuje v dovolání i dovolatel. Ve věci sp. zn. 32 Cdo 2199/2009 šlo kromě toho o nároky z téže kupní smlouvy, která byla mezi účastníky uzavřena dne 22. února 1999 na základě objednávky žalované č. 1030/614 ze dne 25. listopadu 1998, přičemž v obou uvedených rozhodnutích se Nejvyšší soud shodně vyjádřil k otázce určitosti předmětného smluvního ujednání a dále pak k postupu při aplikaci §266 obch. zák. Vysvětlil, že odvolací soud postupoval správně, jestliže ze zařazení ujednání o „smluvním penále“ do bodu 4. smlouvy, nadepsaného „Platební podmínky“ a obsahujícího dále pouze větu „Splatnost faktury 30 dnů po dodávce.“ dovodil, že „meškajícím dnem“ je den prodlení kupující (žalované) se zaplacením fakturované kupní ceny, přičemž zajišťovanou povinností je třeba rozumět povinnost kupující k zaplacení kupní ceny. Dovolací soud přitom neshledal ani žádné pochybení, považoval-li odvolací soud za základ pro výpočet „smluvního penále“ jen tu část fakturované kupní ceny, s jejíž úhradou se dostala žalovaná do prodlení. Od těchto závěrů nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v posuzované věci, v níž je předmětné ujednání formulováno zcela stejným způsobem. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že účastníky dohodnuté sankční ujednání „smluvní penále 0,05 % za meškající den“ nesplňuje kritérium určitosti ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., a proto je v jeho rozsahu smlouva neplatná, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v otázce určitosti předmětného ujednání naplněn.
Nejvyšší soud však shledává opodstatněnou i námitku dovolatele, že odvolací soud pochybil při aplikaci ustanovení §266 obch. zák., které podle svého vyjádření použil při výkladu předmětného ujednání. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2892/2008 objasnil, jakým způsobem je třeba postupovat při výkladu projevu vůle za použití interpretačních pravidel obsažených v §266 obch. zák. Vysvětlil, že nejprve je třeba naplnit jeho odstavec 1 a zabývat se tak výkladem projevu vůle jednajících osob a zjišťovat jejich úmysl, co konkrétně předmětným ujednáním sledovaly, a teprve v případě negativního výsledku podle odstavce 1 nastupuje možnost výkladu výrazu „penále“ podle významu, který se mu zpravidla přikládá v obchodním styku. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2199/2009 Nejvyšší soud akcentoval, že otázku, zda lze sjednané „penále“ vykládat jako smluvní pokutu nebo jako smluvní úrok z prodlení, nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy, neboť okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle se v jednotlivých případech odlišují, přičemž správnost výkladu projevu vůle závisí na správném výkladu a aplikaci interpretačních pravidel zakotvených v §266 obch. zák.
Odvolacímu soudu je třeba v posuzované věci vytknout, že se závěry Nejvyššího soudu formulovanými v jeho dvou předchozích (shora označených) rozhodnutích neřídil a že si §266 obch. zák. nesprávně vyložil a aplikoval, postavil-li svůj závěr, že uvedené smluvní ujednání o „smluvním penále“ nelze vyložit jako ujednání o smluvní pokutě, pouze na výpovědi svědka J. D. (který jménem žalované kupní smlouvu podepsal), že sjednávání smluvních pokut nebylo v té době obvyklé a že sjednané „smluvní penále“ chápal jako úrok z prodlení, a považoval-li tohoto svědka ve smyslu §266 odst. 2 obch. zák. za osobu, které byl projev vůle určen. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku přitom nevyplývá, na základě jakých skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že text ujednání o „smluvním penále“ je projevem vůle žalobce určeným žalované.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn i v otázce nesprávného postupu při výkladu a aplikaci §266 obch. zák.
S ohledem na popsaná právní pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v obou závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).´
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. prosince 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu