ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3641.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3641/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ROS, v. o. s. , se sídlem v Brně, Poříčí 1c, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 18825575, zastoupené Mgr. Josefem Milichovským, advokátem, se sídlem v Brně, Soběšická 151, proti žalovaným 1) SEPARA spol. s r. o., se sídlem v Brně, Jaselská 25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 00566845, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 23, 2) Mgr. M. P. a 3) FAVART-MORAVIA, s. r. o., se sídlem v Brně, Duhová 2134/4, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 25306260, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 62/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2010, č. j. 47 Co 29/2004-328, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Radka Kellera, se sídlem v Brně, Jaselská 23.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Artura Ostrého, se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. října 2003, č. j. 17 C 62/95-217, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 855/1 ostatní plocha, parc. č. 855/16 ostatní plocha a parc. č. 855/17 ostatní plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 1226 pro katastrální území Kohoutovice, obec Brno, okres Brno – město, u Katastrálního úřadu Brno – město (výrok pod bodem I), a že je vlastníkem pozemku parc. č. 331 zastavěná plocha, zapsaného na listu vlastnictví č. 327 pro katastrální území Trnitá, obec Brno, okres Brno – město, u Katastrálního úřadu Brno - město (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III, IV a V).
Stran pozemků, o nichž rozhodl výrokem pod bodem I, soud prvního stupně zjistil, že pozemek parc. č. 855/1, jenž byl v průběhu řízení rozdělen na tyto pozemky, byl ve vlastnictví státu, přičemž právo hospodaření svědčilo od 1. listopadu 1988 Československým automobilovým opravnám, státní podnik, Brno (dále též jen „ČSAO“). Usnesením vlády České republiky ze dne 29. června 1992 byl schválen privatizační projekt ČSAO, na základě čehož ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky rozhodl dne 29. července 1992 o vynětí části majetku tohoto státního podniku podle stavu ke dni 31. března 1992 a jejím převedení na Fond národního majetku České republiky (dále též jen „FNM“) ke dni 1. srpna 1992. Dne 31. července 1992 pak byla mezi FNM jako prodávajícím a právním předchůdcem žalobkyně jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, podle jejíž přílohy č. l byl součástí převáděného majetku též pozemek parc. č. 855/1; strany se dohodly, že smlouva nabývá účinnosti dne 1. srpna 1992. Hospodářskou smlouvou č. 9724/6/92 o převodu práva hospodaření s majetkem státu uzavřenou podle ustanovení §347 hospodářského zákoníku (dále též jen „HZ“) dne 29. června 1992 byl s účinností ke dni 30. června 1992 sjednán převod práva hospodaření k pozemku parc. č. 855/1 mezi ČSAO jako organizací předávající a Středním odborným učilištěm dopravním se sídlem v Brně (dále též jen „SOUd“) jako organizací přejímající. Dne 5. října 1992 byla tato smlouva schválena ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj jako zřizovatelem ČSAO a schválena byla též ministerstvem vnitra jako zřizovatelem SOUd. Dne 9. prosince 1992 pak byla státním notářstvím registrována kupní smlouva uzavřená mezi SOUd jako prodávajícím a první žalovanou jako kupující, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. 855/1 a která byla téhož dne schválena zřizovatelem, tj. Ministerstvem vnitra České republiky. Dne 9. července 1998 byla ohledně tohoto pozemku uzavřena kupní smlouva mezi první žalovanou jako prodávající a třetí žalovanou jako kupující, přičemž účinky vkladu vlastnického práva vznikly ke dni 10. července 1998.
Soud prvního stupně především uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. č. 855/1, parc. č. 855/16 a parc. č. 855/17 v katastrálním území Kohoutovice vůči první žalované ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť ta již není zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí. Ve vztahu k třetí žalované naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledal.
Ve vztahu k uvedeným pozemkům soud prvního stupně dovodil, že na ČSAO jako státní podnik se vztahoval zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku, podle jehož ustanovení §6 odst. 2 má státní podnik právo majetek, se kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy; hospodářskou smlouvou č. 9724/6/92 uzavřenou podle ustanovení §347 HZ (v souladu s §761 odst. 1 obchodního zákoníku) tedy ČSAO realizoval právo nakládat s majetkem státu. Soud prvního stupně usoudil, že tato smlouva splňuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení §347 odst. 1 HZ, neboť je v ní určen převáděný majetek i den převodu, a vyhovuje též požadavku vyplývajícímu z ustanovení §12 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, neboť právo hospodaření bylo převedeno bezplatně; právo hospodaření přešlo dnem 30. června 1992 stanoveným ve smlouvě. Souhlas zřizovatelů s převodem práva hospodaření byl podle názoru soudu prvního stupně udělen nadbytečně, neboť ČSAO jako státní podnik byl oprávněn právo hospodaření převádět volně. Podle ustanovení §30 vyhlášky č. 119/1988 Sb. hospodaření s národním majetkem státními podniky upravuje zákon o státním podniku, jiné zvláštní předpisy a §31 a §35 této vyhlášky. Ustanovení §31 a §35 vyhlášky souhlas zřizovatele s převodem práva hospodaření nevyžadovala, stejně tak jako jiný zvláštní předpis, a nevyžadoval jej ani zákon o státním podniku. Nebylo třeba ani souhlasu zřizovatele SOUd jako příspěvkové organizace ministerstva vnitra, neboť jeho potřeba z ustanovení §32 vyhlášky č. 119/1988 Sb. nevyplývá. Zřizovatel jí sice mohl stanovit, ve kterých případech je třeba k účinnosti smlouvy o převodu práva hospodaření jejího schválení, v řízení však nevyšlo najevo, že by se tak stalo. Soud prvního stupně dále dovodil, že uzavřením uvedené smlouvy nedošlo ani k porušení ustanovení §45 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, neboť jeho první odstavec se vztahuje pouze na převody vlastnictví majetku, k němuž mají státní podniky právo hospodaření, a smlouva o převodu práva hospodaření není nájemní smlouvou ani jinou smlouvou o užívání státního majetku ve smyslu odstavce 3. Na základě těchto úvah soud prvního stupně uzavřel, že s účinností od 30. června 1992 přešlo právo hospodaření k pozemku parc. č. 855/1 z ČSAO na SOUd a počínaje tímto dnem tedy nemohl s tímto pozemkem nakládat ČSAO, resp. jeho zřizovatel. Ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj tedy nemohl účinně dne 29. července 1992 rozhodnout o vynětí tohoto pozemku z ČSAO a o jeho převedení na FNM s účinností k 1. srpnu 1992 a nemohlo pak ani dojít na základě kupní smlouvy uzavřené mezi FNM a žalobkyní dne 31. července 1992 k nabytí vlastnického práva k tomuto pozemku. Soud prvního stupně usoudil, že tato kupní smlouva je ve vztahu k předmětnému pozemku částečně neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má, a že počínaje dnem 30. června 1992 mohl s pozemkem disponovat pouze SOUd, který kupní smlouvou registrovanou státním notářstvím dne 9. prosince 1992 převedl vlastnictví pozemku podle ustanovení §347 HZ a §14 vyhlášky č. 119/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 425/1990 Sb. na první žalovanou. Vlastnictví přešlo registrací smlouvy podle ustanovení §133 odst. 2 obč. zák., ve znění do 31. prosince 1992. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 9. července 1998 s právními účinky převodu vlastnictví k 10. červenci 1998 pak vlastnictví pozemku nabyla třetí žalovaná. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně vlastníkem pozemků parc. č. 855/1, parc. č. 855/16 a parc. č. 855/17 není a nikdy nebyla.
Ohledně pozemku parc. č. 331 v katastrálním území Trnitá pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že jeho vlastníkem není žalobkyně, nýbrž druhá žalovaná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. dubna 2010, č. j. 47 Co 29/2004-328, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) jej změnil (výroky pod body II a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi těmito účastníky (výroky pod body IV a V). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho právními závěry. Doplnil, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vůči první žalované, neboť ta není subjektem pasivně legitimovaným v této věci, a že usnesení vlády o schválení privatizačního projektu ČSAO nemohlo mít vliv na platnost smlouvy o převodu práva hospodaření, neboť jím nedošlo ani k převodu vlastnického práva ani k převodu „správy“ předmětného pozemku.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla žalobkyně dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka podrobila kritice především právní závěr odvolacího soudu , že „smlouva o hospodaření“ uzavřená mezi ČSAO a SOUd není tzv. jinou smlouvou o užívání majetku ve smyslu ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. Argumentovala, že „smlouva o hospodaření ve své podstatě zahrnuje užívání věci (v tomto případě pozemků), a že takový předmět smlouvy je svou podstatou obdobou nájemního vztahu“, resp. že „podstatou smlouvy o právu hospodaření je právo hospodařit, tedy užívat“. To podle jejího mínění vede k důsledku, že (vzhledem k druhé větě citovaného ustanovení) „právo hospodařit s pozemky, k. ú. Kohoutovice zaniklo ke dni, kdy byly tyto pozemky převedeny na Fond“, tedy ke dni 1. srpna 1992.
Dovolatelka zpochybnila též závěr o převodu vlastnictví ze SOUd na první žalovanou; vyjádřila mínění, že mělo-li SOUd pouze právo hospodaření, „které nezakládalo právo vlastnické“, nemohlo převést více práv, než kterými samo „disponovalo“.
Dovolatelka je přesvědčena, že „smlouva o hospodaření“ nemohla být uzavřena, neboť tomu bránily zákonné překážky; smlouva odporovala rozhodnutí vlády o schválení privatizačního projektu a k její platnosti by musel být udělen předchozí souhlas zřizovatele. Závěr o tom, že souhlasu nebylo třeba, vychází dle jejího názoru z nesprávného výkladu právních předpisů. Zdůraznila, že souhlas byl udělen až 5. října 1992, „přičemž v případě uzavření smlouvy o právu hospodaření se jednalo o antidatování podpisu“.
Závěrem dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nedostatečně vypořádal s odůvodněním nedostatku pasivní legitimace první žalované, ačkoliv takové odůvodnění je zásadní pro určení, kdo je vlastníkem pozemku.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I, III a V, tak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a V, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná a třetí žalovaná se ve svých vyjádřeních k dovolání ztotožnily s právními závěry odvolacího soudu a navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl; třetí žalovaná tento návrh ve svém podrobně odůvodněném vyjádření učinila pro případ, že by dovolání nebylo odmítnuto.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak a jenž by byl zrušen odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Otázky, zda do kategorie „nájemních a jiných smluv o užívání majetku“ upravené ustanovením §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. ( dále též jen zákon č. 92/1991 Sb.), patří též hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s majetkem státu podle ustanovení §347 odst. 1 HZ a zda samotné schválení privatizačního projektu podniku vládou podle ustanovení §10 odst. 2, odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. je překážkou převodu práva hospodaření s majetkem státu, jenž je předmětem privatizačního projektu, nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, což opodstatňuje závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce a tedy i závěr o přípustnosti dovolání.
Důvodné však dovolání není.
Podle ustanovení §6 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku (účinného do 30. června 1997), upravujícího majetkové postavení podniku, podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví (odstavec 1). Podnik má právo majetek, se kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy. Majetek může být podniku odňat pouze v případech a za podmínek stanovených zákonem (odstavec 2).
Podle ustanovení §5 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 7. prosince 1992, převod majetku podle tohoto zákona se provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu majetkové účasti státu na podnikání.
Podle ustanovení §45 téhož zákona podniky nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání právnických osob, ani tyto zakládat (odstavec 1). Podniky mohou uzavírat nájemní smlouvy a jiné smlouvy o užívání majetku uvedeného v §1 jinými osobami jen na dobu do dne přechodu tohoto majetku na příslušný fond. Pokud by uvedené smlouvy byly po dni 28. února 1992 uzavřeny na dobu delší, zaniká právo užívat majetek dnem jeho přechodu na příslušný fond (odstavec 3). S majetkovými účastmi státu na podnikání právnických osob lze nakládat pouze podle schváleného privatizačního projektu účastí (odstavec 4).
Již ze samotné dikce ustanovení §6 odst. 2 věty první zákona č. 111/1990 Sb. je nade vši pochybnost zřejmé, že právo hospodaření s majetkem státu zdaleka nebylo pouhým právem užívacím; jeho obsahem bylo též právo takový majetek držet a nakládat s ním (v souladu s právními předpisy). Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi vyložil, že ratio legis tohoto ustanovení tkví v tom, zdůraznit (ve zjevné vazbě na dikci ustanovení §123 obč. zák., které určuje, že vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi), že státnímu podniku příslušejí ohledně majetku ve státním vlastnictví, k němuž má právo hospodaření, v zásadě stejná práva jako vlastníku (státu), [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 75/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále též např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 54/2000 tamtéž či rozsudek ze dne 28. února 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor”), pod číslem C 1045, svazek 14/2002], resp. že právo hospodaření s majetkem státu je právem obdobným (téměř na roveň postaveným) právu vlastnickému, spočívajícím v právu subjektu, jemuž právo hospodaření přísluší, vykonávat za stát jakožto přímého vlastníka majetku jeho vlastnická práva, za určitých státem (vlastníkem) předem stanovených podmínek, a že toto právo v sobě zahrnuje jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva (i primárního vlastnického práva státu) [srov. rozsudek ze dne 27. února 2003, sp. zn. 33 Odo 23/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C 1747, svazek 24/2003].
Dovolatelka se tedy mýlí v názoru, že právo hospodaření s majetkem státu příslušející státnímu podniku je podle svého obsahu pouhým užívacím právem obdobným právu nájemnímu. Právo hospodaření mělo ostatně – stejně jako právo vlastnické, od něhož se odvozovalo - povahu práva věcného a bylo časově neomezené (vznikalo či bylo převáděno relativně „provždy“), jeho převodem tedy nedošlo k zatížení majetku právy třetích osob, nýbrž (toliko) ke změně oprávněného subjektu, a nepřicházelo v úvahu, tak jako u práva nájmu a u jiných obdobných závazkových užívacích vztahů, aby byl „přenecháno“ jen na určitou dobu; v tom je třeba přisvědčit argumentaci třetí žalované.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr o převodu vlastnictví ze SOUd na první žalovanou prostřednictvím argumentace, že SOUd mohlo mít pouze právo hospodaření, pak zřejmě přehlédla právní úpravu obsaženou v ustanovení §8 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., z něhož vyplývá, že státní organizace (mezi něž patřily též organizace rozpočtové, srov. §1 odst. 1) byly za podmínek v této vyhlášce upravených oprávněny převést právo hospodaření k majetku státu na jiné státní organizace, popřípadě státnímu podniku či místnímu nebo okresnímu národnímu výboru, anebo převést tento majetek do vlastnictví jiné organizaci než státní nebo do vlastnictví občanů. Kritizované právní posouzení ostatně není pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu určující. Případný poznatek, že první žalovaná vlastnické právo k předmětnému pozemku vůbec nenabyla, by nikterak neovlivnil závěr, že vůči ní žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., a dovození důsledku, že potom nemohla vlastnické právo nabýt ani třetí žalovaná, by samo o sobě neumožnilo vyhovět žalobě ani vůči této žalované, neboť takové posouzení nelze směšovat se závěrem, že vlastníkem je žalobkyně. K takovému závěru by mohlo vést pouze posouzení smlouvy o převodu práva hospodaření na SOUd jako neplatné, popřípadě z jiného důvodu neúčinné.
Dovolatelka neuvádí, z čeho dovozuje, že rozhodnutí vlády o schválení privatizačního projektu bránilo platnému uzavření smlouvy o převodu práva hospodaření s majetkem státu. V zákoně č. 92/1991 Sb. takovou překážku nalézt nelze (nevyplývá ani z citovaného §5) a nelze ji dovodit ani z jiných právních předpisů. K povaze rozhodnutí vlády o privatizaci na základě privatizačních projektů se Nejvyšší soud vyslovil ve stanovisku svého obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. dubna 1994, sp. zn. Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněném pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že takové rozhodnutí je rozhodováním jménem státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Nemá tedy povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. V rozsudku ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4894, svazek CD-6, pak Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou, popř. vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami (způsoby). V rozsudku ze dne 30. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1501/2006, uveřejněném v Souboru pod číslem C 6770, svazek CD-8, pak Nejvyšší soud shodně uzavřel, že privatizační projekt, byť schválený vládou, není právní skutečností zakládající práva a povinnosti třetích osob k privatizovanému majetku (z poslední doby srov. shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, in www.nsoud.cz ). Překážkou převodu práva hospodaření k majetku státu by tedy bylo až rozhodnutí zakladatele o vynětí části majetku podniku a přechod této části majetku na Fond podle ustanovení §11 odst. 1, 3 zákona č. 92/1991 Sb.; v důsledku těchto skutečností by totiž státní podnik pozbyl právo hospodaření k této části majetku a tudíž i právo s ní nakládat. Rozhodl-li však zakladatel o vynětí části majetku podniku až poté, co se stala účinnou smlouva o převodu práva hospodaření k věcem z takového majetku, pak mělo být vyňato něco, co již v privatizovaném majetku nebylo, a k přechodu vlastnictví k takovým věcem na Fond nemohlo proto dojít. V rozsudku ze dne 11. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2853/1999, in www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vysvětlil, že Fond národního majetku může převést privatizovaný majetek na nabyvatele jen tehdy, pokud tímto majetkem disponuje právem vlastníka; pouze v takovém případě může přejít vlastnické právo k majetku na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy.
Pro úplnost (protože v tomto ohledu dovolatel právní posouzení odvolacího soudu nezpochybnil) lze pak poukázat na to, že již v rozsudku ze dne 21. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 3451/2009, in www.nsoud.cz , Nejvyšší soud přijal závěr, že zákon č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 92/1992 Sb. převod práva hospodaření nezakazoval.
Opodstatněnost nelze přiznat ani blíže nezdůvodněné námitce, že k platnosti smlouvy o hospodaření by musel být udělen předchozí souhlas zřizovatelů. Soud prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud v této otázce zcela ztotožnil, podrobně vyložil, z jakého důvodu nebylo souhlasu zřizovatelů k účinnosti posuzované hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření třeba, a Nejvyšší soud shledává toto právní posouzení zcela správným. Není zřejmé, který právní předpis měl být soudy nižších stupňů interpretován chybně a v jakém ohledu. Na skutečnosti, že k účinnosti smlouvy nebylo třeba souhlasu, lhostejno zda dodatečného či předchozího, pak nemůže nic změnit skutečnost, že příslušné orgány, vycházejíce zřejmě z jiného právního názoru, popřípadě z opatrnosti, takový souhlas poskytly.
Zcela lichá je pak dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že se nedostatečně vypořádal s důvody zamítnutí žaloby vůči první žalované. Soudy nižších stupňů řádným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou vysvětlily, proč neshledaly naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení vůči první žalované. Odvolacímu soudu lze toliko vytknout argumentační nepřesnost, jestliže závěr o nedostatku takového naléhavého právního zájmu odůvodnil též nedostatkem pasivní věcné legitimace na straně první žalované (k tomu srov. např. výklad podaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněném v Souboru pod číslem C 1116, svazek 15/2002). Dovolatelka se mýlí též v názoru, že bylo úkolem soudů určit, kdo je vlastníkem pozemku. Soudy v tomto řízení, jsouce vázány předmětem řízení vymezeným žalobou (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.), mohly pouze žalobě vyhovět a určit, že žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků, anebo žalobu na takové určení (v důsledku přijetí opačného právního závěru) zamítnout, tak jak se také stalo. Na určení, že vlastníkem je třetí osoba, by žalobkyně, i kdyby se ho domáhala, ostatně neměla naléhavý právní zájem vyžadovaný ustanovením §80 písm. c) o. s. ř.
Namítá-li pak dovolatelka antidatování podpisu smlouvy o převodu práva hospodaření, pak zřejmě přehlédla, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod nějž lze tuto její námitku podle jejího obsahu podřadit (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení, v němž je dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatnit nelze.
Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) je rozsudek odvolacího soudu v části podrobené dovolacímu přezkumu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
První žalovaná a třetí žalovaná, které byly v dovolacím řízení zcela úspěšné, mají podle ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5 větou první o. s. ř. vůči neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložily a které u obou spočívají v odměně jejich advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát každé z těchto žalovaných učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se jeho odměna určuje podle ustanovení §5 písm. b) ve spojení s §18 odst. 1 větou první a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám každého z advokátů v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která rovněž patří k nákladům řízení (§137 odst. 3 o. s. ř.). Náhradu nákladů dovolacího řízení, jež vůči každé z žalovaných činí celkem částku 12.360,- Kč, je žalobkyně povinna zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám příslušného advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu