ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4580.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4580/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. A. T. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Vyskočilem, advokátem, se sídlem v Brně, Rezkova 4, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Věrou Surmíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Heranova 1544, o zaplacení částky 973.859,70 Kč s příslušenstvím a částky 45.176,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 327/1994, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2010, č. j. 8 Cmo 80/2010-227, takto:
I. Dovolání žalobce a dovolání žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2009, č. j. 39 Cm 327/1994-201, uložil žalované zaplatit žalobci (z titulu zákonného ručení jejího právního předchůdce, Fondu národního majetku České republiky, podle zákona č. 92/1991 Sb.) částku 973.859,70 Kč se 17% úrokem z prodlení od 5. srpna 1993 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II) a co do částky 45.176,- Kč a 17% úroku z prodlení z částky 973.859,70 Kč za dobu od 18. dubna 1993 do 4. srpna 1993 řízení zastavil (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované, které směřovalo pouze proti přisouzení jistiny ve výši 80.454,41 Kč a proti přisouzení celého úroku z prodlení, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 8 Cmo 80/2010-227, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku o věci samé pod bodem I změnil tak, že „žalovaná není povinna zaplatit žalobci z částky 973.859,70 Kč částku 80.454,41 Kč“ a co do částky 80.454,41 Kč se žaloba zamítá [výrok pod bodem I. písm. a)] a že žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 17% p. a. z částky 973.859,70 Kč od 5. srpna 1993 do 22. ledna 1994 a ve výši 2,5 % p. a. z částky 893.404,59 od 23. ledna 1994 do zaplacení se zamítá [výrok pod bodem I. písm. b)], a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Žalobce dovoláním (podle jeho obsahu, srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) napadl měnící výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu. Dovolání, jímž bylo napadeno měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ovšem za předpokladu, že přípustnost není vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V souzené věci jde z procesního hlediska o obchodní věc, neboť předmětem řízení je nárok za zákonného ručení Fondu národního majetku České republiky podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 12. srpna 1993, jež v rozsahu, v němž nebylo upraveno tímto zákonem, podléhalo režimu obchodního zákoníku (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2000, sp. zn. 32 Cdo 515/1999, a ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 234/2000, oba in www.nsoud.cz ). Bylo-li proto výrokem dotčeným dovoláním žalobce rozhodnuto o jistině ve výši 80.454,41 Kč, přičemž k úrokům z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 občanského zákoníku), se z hlediska přípustnosti dovolání nepřihlíží, není dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Dovolání žalované bylo podáno výslovně proti výroku pod bodem I písm. b) rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výroku, jímž odvolací soud částečně vyhověl jejímu odvolání a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba požadující zaplacení úroků z prodlení ve výši 17% p. a. z částky 973.859,70 Kč od 5. srpna 1993 do 22. ledna 1994 a ve výši 2,5 % p. a. z částky 893.404,59 od 23. ledna 1994 do zaplacení se zamítá.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). V situaci, kdy napadeným výrokem byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu I. stupně ve prospěch žalované na zamítavý, nelze dospět k závěru, že tímto rozhodnutím byla žalované způsobena újma na jejích právech, která by zrušením napadeného výroku mohla být odstraněna. Podmínka subjektivní přípustnosti dovolání není tudíž splněna a přípustné není ani dovolání žalované.
Žalovaná podle obsahu svého dovolání nebrojí ve skutečnosti proti tomu, že odvolací soud žalobu co do části úroků z prodlení zamítl, nýbrž namítá, že žalobci neměl být přiznán vůbec žádný úrok z prodlení. Napadá tak výrok o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části přisuzující žalobci 14,5% úrok z prodlení z částky 893.405,29 Kč od 23. ledna 1994 do zaplacení, tedy výrok, který odvolací soud neučinil, ač tak vzhledem k rozsahu, v jakém bylo rozhodnutí soudu prvního stupně napadeno, a podle obsahu odůvodnění svého rozhodnutí učinit měl. V tomto rozsahu nebylo o odvolání žalované dosud rozhodnuto, rozsudek soudu prvního stupně tudíž nenabyl v této části právní moci (srov. §206 odst. 1 o. s. ř.). Toto pochybení odvolacího soudu nelze napravit v dovolacím řízení, neboť neexistující výrok nelze přezkoumat (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97, a ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, oba in www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce i dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože odmítnuta byla dovolání obou účastníků, Nejvyšší soud nepřiznal náhradu těchto nákladů žádnému z nich.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu