ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4955.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4955/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobců a) DAP PRAHA CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Nuslích, Bělehradská 1678/13, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 42 24 02, b) D. D. a c) R. D. , všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, PSČ 115 02, proti žalované FAST HYPO, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 48 58 93, o zaplacení částky 638.637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 430/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2009, č. j. 13 Co 151/2009-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. října 2008, č. j. 17 C 430/2007-52, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 638.637,- Kč s úroky z prodlení z částek a ve výši uvedenými ve výroku, a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná jako věřitelka a žalobci jako dlužníci uzavřeli 29. března 2006 smlouvu o úvěru (dále též jen „smlouva“) podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž se žalovaná zavázala při splnění podmínek dohodnutých v čl. III bodu 3.1. smlouvy poskytnout úvěr ve výši 2,502.000,- Kč na koupi, opravu a údržbu nemovitosti. K zajištění závazků ze smlouvy byl téhož dne sepsán notářský zápis sp. zn. NZ 71/2006, N 72/2006 s prohlášením žalobců o svolení k vykonatelnosti zápisu ohledně odstupného žalované ve výši 10.000,- Kč, poplatku za rezervaci finančních prostředků složených žalovanou do notářské úschovy dne 19. května 2006 ve výši 375.000,- Kč, poplatku za vyhotovení smluv ve výši 5.000,- Kč a nákladů na vyhotovení notářského zápisu a návrhu na vklad zajišťovacího převodu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve výši 55.000,- Kč. Žalovaná od smlouvy odstoupila 9. června 2006 pro nesplnění podmínek pro čerpání úvěru dohodnutých v čl. III bodu 3.1. písm. c) [předložit pojistnou smlouvu nemovitosti spolu s dokladem o uhrazení pojistného na jeden rok a originál vinkulace pojistného plnění], písm. d) [předložit potvrzení o zřízení inkasa k provádění srážek ze mzdy], písm. e) [předložit doklad o připsání částky ve výši 100,- Kč z účtu žalobců] a podle písm. h) [předložit kupní smlouvu k nemovitostem spolu s návrhem na vklad vlastnického práva s razítkem podatelny katastrálního úřadu]. Na základě notářského zápisu byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky žalované ve výši 445.000,- Kč, náklady exekuce představovaly částku 103.373,- Kč a náklady právního zastoupení žalobců 92.464,- Kč. Ujednání v čl. III bodu 3.1. pod písm. a) až i) smlouvy, jimiž bylo podmíněno čerpání úvěru byla splnitelná, obsahem ani jedné z podmínek nebylo plnění nemožné. Všechny podmínky byly žalobcům známy při podpisu smlouvy, z jednání žalované nelze dovodit, že by smlouvu uzavřela s úmyslem obohatit se na úkor žalobců.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož zaplacením částky 445.300,- Kč nevzniklo žalované bezdůvodné obohacení, když nebyly shledány žádné důvody, pro které by smlouva a s ní související notářský zápis byly neplatné. Vzhledem k tomuto závěru se již nezabýval tvrzenou škodou představující náklady exekučního řízení a právního zastoupení.
Odvolací soud neakceptoval výhradu žalobců, podle níž se ve smlouvě nemohli zavázat k čerpání úvěru, neboť takový závazek nevyplývá ze zákonné úpravy, ani námitku, že strany smlouvy se nemohou odchýlit od základních ustanovení jednotlivých typů smluv a od ustanovení předepisujících písemnou formu právního úkonu. Ustanovení §497 obch. zák. je ustanovením dispozitivním a strany si tak mohou svá práva a povinnosti upravit odchylně. Ustanovení §263 odst. 1 obch. zák. stanoví, že strany se mohou odchýlit od ustanovení zákona nebo jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou ustanovení zde výslovně vyjmenovaných, přičemž ustanovení §497 mezi těmito ustanoveními není. Smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální a nemusí mít písemnou formu. Neshledal proto ani rozpor s ustanovením §263 odst. 2 obch. zák.
K výhradě, podle níž kupujícím nemovitosti (na jejíž koupi měl být úvěr poskytnut) byla pouze žalobkyně a), a tudíž pouze ona mohla plnit podmínky smlouvy, odvolací soud uvedl, že ze smlouvy vyplývá, že ji uzavřeli všichni žalobci solidárně, proto povinnosti uložené smlouvou mohl splnit kterýkoli z nich a tato skutečnost nezpůsobuje neplanost smlouvy. Důvodnou neshledal ani námitku nemožnosti kumulativního splnění podmínek smlouvy týkajících se předložení výpisů z katastru nemovitostí, když lhůtu 60 dnů vzhledem „ke lhůtám katastru nemovitostí“ považoval sice za krátkou, nikoli však nemožnou. Zdůraznil, že obsah smlouvy byl žalobcům znám před jejím podpisem, se všemi podmínkami jasně a srozumitelně formulovanými, byli seznámeni, smlouvu podepsali, a to včetně podmínek pro poskytnutí úvěru i sankcí za nesplnění smluvních ujednání. Jednání žalované nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, a v případě žalobců b) a c) ani za jednání v rozporu s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách podle ustanovení §55 a §56 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují „v naprosto nesprávné aplikaci ustanovení §263 odst. 2, §262 odst. 4 a §497 obch. zák. a ustanovení §36 odst. 2, §39, §55 a §56 obč. zák.“ Odvolací soud (i soud prvního stupně) výše uvedená ustanovení „zcela pominul“, čímž bylo žalobcům upřeno právo na spravedlivý proces. Rozsudek odvolacího soudu je nadto i nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se nevypořádal s argumentací žalobců uvedenou v odvolání.
Dovolatelé namítají, že pominul-li odvolací soud, že podle ustanovení §263 odst. 2 obch. zák. se nelze odchýlit od základních ustanovení, zřejmě neví, co jsou to základní ustanovení. Z ustanovení §497 obch. zák. nevyplývá povinnost dlužníka sjednaný úvěr skutečně čerpat, ale naopak závazek věřitele finanční prostředky poskytnout. Pokud byla taková povinnost dlužníka ve smlouvě uvedena, je tento závazek v přímém rozporu se smyslem úvěrového vztahu, kde vůle čerpat úvěr závisí zcela na dlužníkovi a nemůže být koncipována jako povinnost. Takové ujednání smlouvy je neplatné pro rozpor s ustanovením §497 obch. zák. ve smyslu §263 odst. 2 obch. zák. Přitom je-li neplatné základní ustanovení smlouvy o úvěru, jsou neplatná i ostatní ujednání o závazcích dlužníka. Dovolatelé upozorňují na nesplnitelnost podmínek smlouvy, když podle jejich názoru je nemožné dosáhnout ve smlouvou stanovených lhůtách zápisu práv do katastru nemovitostí.
Dovolatelé shledávají neplatnost smlouvy též z důvodů porušení ustanovení §55 a §56 obč. zák., citujíce konkrétně ustanovení §56 odst. 3 písm. j) a k) obč. zák. Žalobci b) a c) jsou fyzickými osobami a je na ně třeba hledět jako na spotřebitele. Ve vztahu k těmto dvěma žalobcům je smlouva i v rozporu s dobrými mravy, neboť jim jako dlužníkům ukládá nepřiměřené povinnosti, a ze stejného důvodu je smlouva v rozporu s poctivým obchodním stykem ve vztahu k žalobkyni a).
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolateli zpochybněný právní závěr, podle něhož smlouva uzavřená mezi účastníky obsahující závazek dovolatelů čerpat úvěr je platnou smlouvou, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu, že ustanovení §497 obch. zák. upravující obsahové náležitosti smlouvy o úvěru je ve smyslu ustanovení §263 odst. 1 obch. zák. ustanovením dispozitivním, od něhož se strany mohou odchýlit s výjimkou vyplývající z ustanovení §263 odst. 2 obch. zák., jež se týká základních ustanovení v části třetí obchodního zákoníku a ustanovení předepisujících písemnou formu právního úkonu, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem. Obsahovala-li smlouva o úvěru vedle podstatných náležitostí vyžadovaných zákonem pro tento typ smlouvy v ustanovení §497 obch. zák. s přihlédnutím k ustanovení §263 odst. 2 a §269 odst. 1 obch. zák. i závazek dovolatelů čerpat úvěr oproti závazku žalované rezervovat požadované úvěrové prostředky složením do notářské úschovy, nejde o ujednání, jež by bylo důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák., když toto ujednání není v rozporu se zákonem, zákon neobchází, není ani v rozporu s dobrými mravy, ale jde o ujednání, jež je v souladu s jednou ze základních zásad, na nichž obchodní zákoník spočívá, a to se zásadou smluvní volnosti stran. Zavázali-li se tedy dovolatelé k čerpání úvěru, využili tak možnosti upravit vzájemná práva a povinnosti nad rámec dispozitivního ustanovení zákona, a závěr odvolacího soudu, že ujednání o čerpání úvěru nezpůsobuje neplatnost smlouvy, je správný.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, podle níž odvolací soud nepřihlédl k ustanovením §56 odst. 3 písm. j) a k) obč. zák. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, smlouva neobsahuje žádné ujednání, jež by přikazovalo žalobcům splnění všech závazků i v případě, že žalovaná nesplnila závazky, které jí vznikly [písm. j) citovaného ustanovení] ani ujednání dovolující žalované převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu žalobců, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky žalobců [písm. k) citovaného ustanovení]. Argumentace dovolatelů „nesprávnou aplikací“ ustanovení §56 odst. 3 obč. zák. tak není přiléhavá.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným rovněž námitka, že podmínky pro čerpání úvěru stanovené v čl. III bodu 3.1. smlouvy nebylo možné kumulativně splnit, neboť touto námitkou dovolatelé nezpochybňují správnost volby a výkladu normy hmotného práva či její aplikaci na zjištěný skutkový stav, ale skutkové závěry odvolacího soudu, které u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou být zpochybněny. Vedle toho dovolatelé přehlížejí, že žalovaná odstoupila od smlouvy pro nesplnění povinností uvedených v čl. III bodu 3.1. pod písmeny c), d), e) a h), nikoliv pro nesplnění všech podmínek.
Dovolatelé nevymezili žádnou otázku zásadního právního významu ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., poukazovali-li bez bližší konkretizace na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalobců zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu