ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1552.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1552/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Dipl. Ing. F. L., proti žalované Ing. I. M., zastoupené Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem Tábor, Ústecká 704, o zaplacení 1,240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 140/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 25. ledna 2011, č. j. 15 Co 817/2010-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tibora Stana, advokáta se sídlem Tábor, Ústecká 704.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 25. ledna 2011, č. j. 15 Co 817/2010-303, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 17. září 2010, č. j. 6 C 140/2006-265, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1,240.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Námitku, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal i z jiných důvodů, než byly v odvolání uplatněny, lze podřadit pouze dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a je v daném případě bezcenná (nelze k ní přihlížet).
V rámci přípustného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předložil žalobce k dovolacímu přezkumu posouzení, „kde je hranice mezi změnou žaloby spočívající ve změně vylíčení rozhodných skutečností a změnou právní kvalifikace žaloby“. Je přesvědčen o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí právě pro řešení zmíněné právní otázky, neboť pokud by odvolací soud došel ke správnému závěru, že podání ze dne 4. 11. 2009 není „ ve vztahu k částce 1,240.000,- Kč “ změnou žaloby, nýbrž pouhou změnou právní kvalifikace uplatněného nároku (žalobce původně požadoval tuto částku z titulu vydání plnění z bezdůvodného obohacení a posléze z titulu vrácení daru), musel by žalobě vyhovět. K promlčení práva na vrácení daru totiž nemohlo dojít, neboť bylo uplatněno již žalobou ze dne 7. 6. 2006. Žalobce připomíná, že „ ustálená judikatura připouští, že výzva k vrácení daru může být uplatněna i v samotné žalobě “.
Řešení otázky, zda podáním žalobce ze 4. 11. 2009 došlo ke změně žaloby či nikoli, nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je pro právní posouzení dané věci nevýznamné. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že právo žalobce na vrácení finanční částky, kterou žalované daroval na pořízení bytu, je promlčeno. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce vyzval žalovanou k vrácení tohoto finančního daru poprvé až podáním ze 4. 11. 2009, neboť ani žaloba podaná u soudu 7. 6. 2006, ani dopisy z 29. 10. 2004 a 10. 12. 2004, které právní zástupce žalobce žalované zaslal, neobsahují jednostranný právní úkon žalobce vyzývající žalovanou k vrácení darovaného finančního obnosu (posouzení, zda žaloba a korespondence žalobce obsahovaly výslovný projev vůle žalobce domáhat se vrácení daru adresovaný žalované, tedy otázka, co bylo obsahem těchto listin, je otázkou skutkovou, nikoli právní - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000 a ze dne 31. 10. 2001, sp zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Z tvrzení samotného žalobce vzal přitom odvolací soud za prokázané, že závadného chování (hrubého porušení dobrých mravů), pro které žádá vrácení daru, se vůči němu žalovaná dopustila již před 7. říjnem 2004. Tato skutková zjištění žalobce v dovolání nezpochybnil, a s přihlédnutím k tomu, že přípustnost dovolání lze v posuzovaném případě zvažovat pouze v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ani úspěšně zpochybnit nemohl. Lze proto sice přisvědčit žalobci, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu připouští, že jednostranný právní úkon, jímž dárce vyzývá obdarovaného k vrácení daru, nemusí předcházet žalobě o vrácení daru, resp. může být obsažen přímo v této žalobě, nicméně žalobce zcela přehlíží skutečnost, že jeho žaloba z 5. 6. 2006 došlá Okresnímu soudu v Táboře dne 7. 6. 2006 takový právní úkon neobsahuje.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Předpokladem pro vrácení daru je jednak kvalifikované chování obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny) a jednak jednostranný právní úkon, jímž dárce vyzve obdarovaného k vrácení daru (tj. výzva dárce k vrácení daru adresovaná obdarovanému).
Podle §100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Obstojí-li skutkové závěry, z nichž v dané věci odvolací soud vycházel (tedy že žalovaná se měla dopustit vůči žalobci závadného chování již v roce 2004 a že žalobce jí poprvé vyzval k vrácení finančního daru v roce 2009), musí nutně obstát i jeho právní závěr, že právo žalobce na vrácení daru je promlčeno, a je přitom irelevantní, zda podáním ze dne 4. 11. 2009 žalobce změnil žalobu podanou u soudu dne 7. 6. 2006 či nikoli.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) s připočtením částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu