ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1587.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1587/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. Š. , zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 13/271, proti žalované METRIE spol. s r. o. se sídlem v Lošticích, Moravičanská 20, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Langrova 7, o zaplacení 2,776.378,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 44/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 9. prosince 2009, č. j. 40 Co 537/2006-342, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 9. prosince 2009, č. j. 40 Co 537/2006-342, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. prosince 2005, č. j. 7 C 44/2000-243, tak že se zamítá žaloba v části, v níž bylo žádáno uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 2,040.456,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do zaplacení, se zamítá .
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 9. prosince 2009, č. j. 40 Co 537/2006-342, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. prosince 2005, č. j. 7 C 44/2000-243, v zamítavém výroku o částce 735.922,- Kč s 21% úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 1997 do zaplacení, s 21% úrokem z prodlení z částky 85.520,- Kč od 1. 1. 1997 do 7. 4. 2000, s 11% úrokem z částky 85.520,- Kč od 8. 4. 2000 do zaplacení, s 26% úrokem z prodlení z částky 691.607,- Kč od 1. 1. 1998 do 7. 4. 2000, s 16% úrokem z prodlení z částky 691.607,- Kč od 8. 4. 2000 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení z částky 753.001,- Kč od 1. 1. 1999 do 7. 4. 2000, s 5% úrokem z prodlení z částky 753.001,- Kč od 8. 4. 2000 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z částky 510.328,- Kč od 1.1. 2000 do 7. 4. 2000, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 62.832,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Hasaly, advokáta se sídlem v Šumperku, Langrova 7.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 7 C 44/2000-243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2.040.456,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do zaplacení, zamítl žalobu v rozsahu částky 2.135.544,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení včetně poplatkové povinnosti. Vzal za prokázané, že účastníci dne 27. 1. 1994 uzavřeli smlouvu, kterou se žalobce zavázal pro žalovanou vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu se třetí osobou o prodeji své produkce, za což mu měla být zaplacena úplata (provize) z realizovaného prodeje výrobků žalované (ze všech budoucích zakázek). Výše provize v případě obchodu se společností Landstrasser GmbH byla určena dodatkem č. 1 ze dne 27. 1. 1994. Dopisem ze dne 27. 12. 1994 žalovaná žalobci oznámila, že ke dni 31. 12. 1994 smlouvu ukončuje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle §51 občanského zákoníku („obč. zák.“), z níž žalobci náleží právo na dohodnutou odměnu podle čl. III. smlouvy a jejího dodatku č. 1., přičemž výše odměny neodporuje dobrým mravům. Ujednání o odměně se „nejvíce přiblížilo smlouvě o důchodu podle §842 a násl. obč. zák., přičemž pokud bylo vyplácením odměny honorováno plnění žalobcem již předtím poskytnuté, je podle názoru soudu prvního stupně pojmově vyloučeno, aby žalovaná závazek k vyplácení takové odměny jednostranně vypověděla či od něj odstoupila“. Podáním žalované ze dne 27. 12. 1994 tak nemohlo dojít k zániku sporné smlouvy. Pro vznesenou námitku promlčení přiznal soud prvního stupně žalobci jen provizi za dobu od 24. 11. 1996 do 31. 10. 1999; jinak žalobu za období od 1. 1. 1995 do 23. 11. 1996 zamítl.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co 537/2006-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 2.040.456,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do zaplacení zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o částce 735.922,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů státu (výroky III. a IV.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 27. 1. 1994 je neplatná, neboť v rozporu s dobrými mravy zakládala právo žalobce na časově neomezenou provizi z uzavřených dohod s rakouskou firmou bez jeho přičinění. Otázkou promlčení se odvolací soud nezabýval na základě závěru, že žalobci právo na zaplacení žalovaných částek (z neplatného právního vztahu) nevzniklo.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 1977/2007, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co 537/2006-273, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výkladem čl. I. a III. smlouvy ze dne 27. 1. 1994 a jejího dodatku č. 1 uzavřel, že uvedená smlouva je platnou (nepojmenovanou) smlouvu podle §51 obč. zák., ze které žalobci vzniklo právo na provizi. Odměna vázaná na objem prodaného zboží žalované (na majetkovou výhodu, kterou uzavřením dlouhodobého kontraktu žalovaná získala přičiněním žalobce) neodporuje zákonu ani jej neobchází a není v rozporu s dobrými mravy. Jestliže nebylo dohodnuto, že právo na provizi náleží žalobci i z dílčích kupních smluv uzavřených po zániku závazkového vztahu výpovědí, nemá žalobce právo na provizi poté, co výpověď smlouvy ze dne 27. 1. 1994 nabyla účinnosti.
Rozsudkem ze dne 9. prosince 2009, č. j. 40 Co 537/2006-342, Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 2.040.456,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do zaplacení zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o částce 735.922,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů státu (výroky III., IV. a V.). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zdůraznil, že žalobce až v odvolacím řízení přednesl tvrzení o tom, že nebyl prokázán okamžik doručení výpovědi ze dne 27. 12. 1994, zároveň ale nepopřel, že výpověď obdržel. S odkazem na obsah žalobních tvrzení, podání žalobce ze dne 28. 5. 2001 a ze dne 23. 9. 2002 považuje odvolací soud za nesporné, že žalobce výpověď obdržel a její účinky nastaly nejpozději k 31. 12. 1994. Právní posouzení věci soudem prvního stupně shledal správným potud, že vztah mezi účastníky je vztahem podléhajícím režimu občanského zákoníku, neboť v okamžiku uzavření smlouvy dne 27. 1. 1994 nebyl žalobce podnikatelem a nedošlo mezi nimi ani k dohodě podle §262 obchodního zákoníku. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu o charakteru této smlouvy uzavřel, že žalobce nemá právo na provizi podle čl. III a dodatku č. 1 z prodeje skládacího dřevěného dvoumetru firmě Landstrasser Metall- und Holzwarenfabrik GmbH z dílčích smluv o dodávkách této komodity uzavřených po výpovědi smlouvy ze dne 27. 1. 1994. Dodal, že za přispění žalobce byla uzavřena koncem roku 1993 dohoda o ceně za 1 ks výrobku žalované, o způsobu dopravy, podmínkách placení a byl dohodnut objem první dodávky. Jelikož tato „rámcová smlouva“ neobsahovala ujednání o množství dodaného zboží, předpokládaly smluvní strany uzavírání dílčích kupních smluv na konkrétní množství výrobků žalované na základě objednávky společnosti Landstrasser Metall- und Holzwarfabrik GmbH. Smlouva včetně dotčeného dodatku tak vázala odměnu žalobce na realizovaný prodej a na každý prodaný kus výrobku žalované, což znamená, že ke vzniku práva na provizi nebyla určující jen „rámcová smlouva“, jejíhož sjednávání se žalobce účastnil, nýbrž až na ni navazující dílčí kupní smlouvy; bez nich nebylo možno výši jeho odměny určit. Nebylo-li ve sporné smlouvě dohodnuto, že právo na provizi náleží žalobci i z dílčích smluv realizovaných se společností Landstrasser Metall- und Holzwarenfabrik GmbH po zániku závazkového vztahu účastníků řízení výpovědí, nemůže být žalobce úspěšný s požadavkem na zaplacení odměny za dobu po 1. 1. 1995. Jelikož v souladu s §582 obč. zák. může každá ze smluvních stran vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, a dotčené ustanovení dopadá i na inominátní smlouvy, nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o neúčinnosti výpovědi se zřetelem k obsahu listiny ze dne 27. 12. 1994 a k tomu, že je nesporné, že žalobce tuto listinu obdržel nejpozději 31. 12. 1994. K zániku smluvního vztahu (včetně práva žalobce na dohodnutou provizi) založeného dotčenou smlouvou tak došlo k 31. 3. 1995. Odvolací soud neakceptoval závěr, že dohoda o výplatě odměny se obsahově „přiblížila“ smlouvě o důchodu podle §842 obč. zák., jíž nelze jednostranně vypovědět ani od ní odstoupit. S přihlédnutím k tomu, že žalobce požadoval provizi za období od 1. 1. 1995 do 31. 10. 1999 a že žalobu o zaplacení podal 24. 11. 1999, zohledňuje vznesenou námitku promlčení žalovanou, odvolací soud uzavřel, že nárok na zaplacení provize za období 1. 1. 1995 do 31. 3. 1995, za které by mu s přihlédnutím k délce výpovědní doby ještě svědčil, je promlčen. V otázce promlčení nároku za toto období se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, který na rozdíl od něj dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen za dobu od 1. 1. 1995 do 23. 11. 1996; odvolací soud přitom neopomenul podotknout, že otázku promlčení práva za dobu od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1995 žalobce nezpochybňoval. Domáhal-li se žalobce revize rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 735.922,- Kč za dobu 327 dnů roku 1996, šlo z pohledu odvolacího řízení o období mimo rámec rozhodné doby.
V dovolání, jehož přípustnost ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., při označení dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř., tomuto soudu vytýká chybný skutkový závěr, že výpověď smlouvy žalobce obdržel do 31. 12. 1994, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Zpochybňuje, že již v žalobě učinil nespornou okolnost sdělení výpovědi žalovanou. Má zato, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno odeslání, popř. doručení výpovědi do sféry dispozice žalobce v termínu do 31. 12. 1994. Od uvedeného chybného závěru se odvíjí nesprávné právní posouzení věci o ukončení smluvního vztahu mezi účastníky. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu shledává žalobce přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud se nezabýval otázkou promlčení práva na provizi ve výši 735.922,- Kč za 327 dní roku 1996, jelikož chybně vycházel ze skutečnosti doručení výpovědi smlouvy žalobci a z toho, že smluvní vztah mezi účastníky řízení zanikl výpovědí. S tímto odůvodněním žalobce navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť žalobce nepopírá, že výpověď smlouvy neobdržel; dovolání proti jeho potvrzujícímu výroku navrhla pro nepřípustnost odmítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a - ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu - je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 1. zákona č. 7/2009 Sb.).
I když žalobce avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 1 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti pouze vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něj správného) skutkového závěru, že výpověď smlouvy nebyla žalobci doručena, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tj. že právo na provizi podle smlouvy trvalo i po 1. 1. 1995.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Pro vyřešení otázky nároku žalobce na odměnu bylo stěžejní zjištění, zda žalobce obdržel výpověď smlouvy ze dne 27. 12. 1994.
Skutkový závěr, že žalobce obdržel výpověď smlouvy, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z listin ze dne 28. 5. 2001 a ze dne 23. 9. 2002. Z obsahu spisu se navíc podává, že žalobce podáním ze dne 17. 6. 2002 (čl. 78 spisu) - v reakci na vyjádření žalované ze dne 17. 4. 2002 – uvedl, že „po obdržení sdělení METRIE o zániku smlouvy z 27. 12. 1994 (…) dne 2. 2. 1995 jednal s Johnem ve věci této smlouvy a také (…) restitučních nároků vůči Logarexu n. p. nyní METRIE“. V podáních ze dne 28. 5. 2001 a ze dne 23. 9. 2002 rozebíraje „právní účinky“ listiny ze dne 27. 12. 1994 přitom žalobce nepopírá, že ji do 31. 12. 1994 obdržel. V důsledku doručené výpovědi dne 2. 2. 1995 žalobce jednal se zástupcem žalované, a je nade vší pochybnost, že se s obsahem listiny ze dne 27. 12. 1994 seznámil nejpozději 2. 2. 1995. I když již nelze přesně určit den, kdy byla žalobci výpověď smlouvy doručena (kdy se s jejím obsahem měl poprvé možnost seznámit), lze s pravděpodobností hraničící s jistotou dospět závěru, že se tak muselo stát v období od 27. 12. 1994 do 2. 2. 1995. V situaci, kdyby účinky výpovědi nastaly až po 2. 2. 1995 (výpovědní doba by skončila 2. 5. 1995), nic to nemění na závěru, že nárok na provizi za toto období je promlčen.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s .ř. tak nebyl žalobcem uplatněn důvodně. Jeho prostřednictvím se mu nepodařilo zpochybnit správnost dovoláním napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud proto jeho dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. prosince 2005, č. j. 7 C 44/2000-243, v zamítavém výroku o částce 735.922,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoli žalobce v rozsahu dovolání směřujícího proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti i v této části uplatnil pouze dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Neúplnost (a tedy i nesprávnost) právního posouzení věci (promlčení práva) zakládá na vlastním skutkovém závěru, že nebylo prokázáno doručení výpovědi. Pokud argumentuje nesprávným (neúplným) právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému právnímu posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se ovšem v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Není proto důvod revidovat závěry odvolacího soudu vztahující se k otázce existence nároku popř. jeho promlčení.
Protože dovolání žalobce v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce byl z části odmítnuto a z části zamítnuto, má žalovaná vůči němu podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst.1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady představuje paušální odměna ve výši 39.055,- Kč (ve věci, ohledně níž bylo dovolání zamítnuto) a ve výši 13.005,- Kč (ve věci, ohledně níž bylo dovolání odmítnuto), tj. celkem 52.060,- Kč [§3 odst.1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16, §17 písm.b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů], paušální částka náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a 20 % DPH ve výši 10.472,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. března 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu