ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1682.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1682/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. C. a b) M. C. , zastoupených JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti žalovaným 1) J. Z. , zastoupenému JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, a 2) Z. K. , o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 258/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 391/2009-175, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného Zdeňka Kedroutka se zastavuje .
II. Dovolání žalovaného Josefa Zeithamla se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 391/2009-175, potvrdil rozsudek ze dne 16. prosince 2008, č. j. 13 C 258/2007-127, jímž Obvodní soud pro Prahu 8, stanovil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 100.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí, má-li dovolatel právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v §21 nebo v §21a anebo v §21b, která má právnické vzdělání. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Podle §241 odst. 4 o. s. ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v §21 nebo §21a anebo §21b, která má právnické vzdělání. Citované ustanovení představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit; bez jejího splnění však nelze vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí (rozhodnutí ve věci samé).
Protože žalovaný Z. K. nebyl při podání svého dovolání zastoupen advokátem, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by měl právnické vzdělání (a jeho podání navíc nemělo náležitosti řádného dovolání ve smyslu §241a o. s. ř.), byl usnesením ze dne 3. 2. 2010, č. j. 13 C 258/2007-203, soudem prvního stupně vyzván mimo jiné, aby ve lhůtě 14 dnů od doručení tohoto usnesení odstranil nedostatek povinného právního zastoupení. Současně byl poučen jak o právních následcích neuposlechnutí této výzvy, tak ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. o tom, že splňuje-li předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, může soud požádat o ustanovení zástupce, je-li to třeba k ochraně jeho zájmů. Na výzvu, která mu byla doručena 15. 2. 2010, reagoval žalovaný Z. K. sdělením, že si s ohledem na své poměry nemůže právního zástupce dovolit, o ustanovení zástupce, popř. o osvobození od soudních poplatků však nepožádal a soudní poplatek za dovolání zaplatil.
Povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání – vyjma usnesení, jímž se dovolací řízení právě pro jeho neodstranění zastavuje – vydání rozhodnutí, kterým se řízení končí (§241 o.s.ř.). Protože ke zhojení nedostatku tzv. povinného zastoupení žalovaného Z. K. přes opatření soudu nedošlo, Nejvyššímu soudu nezbylo než řízení o jeho dovolání zastavit (§104 odst. 2, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného J. Z., které bylo podáno včas při splnění náležitosti zastoupení advokátem, proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přestože žalovaný J. Z. v dovolání zpochybnil právní závěr o platnosti ujednání o vyklizení nemovitostí a o smluvní pokutě za porušení závazku prodávajících převáděné nemovitosti ve sjednané lhůtě vyklidit, resp. zajistit změnu zápisu trvalého bydliště všech osob hlášených k pobytu v převáděném domě, které jsou obsaženy v kupních smlouvách, jimiž každý z žalovaných prodal žalobcům svůj spoluvlastnický podíl na společných nemovitostech, učinil tak výhradně námitkou skutkového charakteru. Brojí totiž proti výkladu obsahu kupní smlouvy, kterou s žalobci dne 28. 6. 2006 uzavřel. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že z této kupní smlouvy není jednoznačně seznatelný okruh jejích účastníků, resp. že z ní nevyplývá, „jakých osob se závazek k vyklizení týká“. V této souvislosti připomíná, že každý z prodávajících uzavíral vlastní kupní smlouvu (každá z kupních smluv měla tudíž vlastního převodce), ani jeden z prodávajících v převáděném domě trvale nebydlel a bydlela zde jejich matka jako třetí nezúčastněná osoba, která mohla být „zavazující se osobou rovněž míněna“. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, resp. činí-li zjištění o tom, co bylo smluvními stranami ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů jejich vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Argumentuje-li v posuzovaném případě dovolatel nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by soudy dospěly ke zjištění, že ve smlouvě není jasně definován okruh jejich účastníků, resp. osob zavazujících se splnit závazek zajištěný smluvní pokutou (tzn. pokud by nepochybily při posouzení obsahu kupní smlouvy), musely by nutně dovodit, že vedlejší smluvní ujednání o vyklizení převáděných nemovitostí je neplatné a nemůže proto obstát ani ujednání o smluvní pokutě. Jak již bylo shora zmíněno, uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, resp. k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se nepřihlíží.
Přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihl žalovaný J. Z. výhradou proti správnosti závěru odvolacího soudu, že závazek zaplatit žalobcům smluvní pokutu tíží žalované společně a nerozdílně. Rozhodnutí odvolacího soudu však ohledně zpochybněné právní otázky vychází z konstantní judikatury a protože dovolacímu soudu není známo, že by řešení této právní otázky činilo v praxi potíže, není ani uvedená námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. Solidarita závazku žalovaných zaplatit smluvní pokutu nevyplývá z dohody účastníků a je tudíž zbytečné posuzovat, zda takový závazek může vzniknout dohodou, z níž výslovně solidarita nevyplývá. Jak správně uzavřel odvolací soud, solidarita závazku žalovaných zaplatit žalobcům smluvní pokutu vyplývá z jeho povahy, resp. jeho přímé návaznosti na závazek k vyklizení prodávané nemovitosti, který byl smluvní pokutou zajištěn a jehož solidární povaha je dána přímo ustanovením §139 odst. 1 obč. zák., podle něhož jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Skutečnost, že závazek vyklidit společnou nemovitost měl být splněn až v okamžiku, kdy tato nemovitost již nebyla ve vlastnictví žalovaných, nemění nic na závěru, že se jedná o závazek týkající se společné věci; byl přímo podmíněn spoluvlastnickým vztahem žalovaných k uvedené nemovitosti a souvisel s dispozicí se společnou věcí (s jejím prodejem).
Jen na okraj dovolací soud dodává, že pro případ, že by nebyl závazek žalovaných shledán závazkem solidárním, muselo by to nutně vést k závěru, že se každý ze žalovaných zavázal uhradit smluvní pokutu v plně výši (tj. každý 100.000,- Kč), neboť žádný jiný závěr by nebylo možné z kupních smluv dovodit.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání prvního žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu