ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3008.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3008/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. E. , zastoupeného JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2328/30, proti žalovanému V. M. , zastoupenému Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 1, o zaplacení 361.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 32/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Co 564/2008-302, takto:
I. Odmítá se dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Co 564/2008-302, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. srpna 2008, č. j. 9 C 32/2005-271, v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 336.000,- Kč s příslušenstvím, a proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů .
II. Zamítá se dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Co 564/2008-302, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. srpna 2008, č. j. 9 C 32/2005-271, změněn tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 25.800,- Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v konečném znění žaloby ze dne 31. 12. 2004 domáhal po žalovaném zaplacení 5,024.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku mu žalovaný dluží podle smlouvy ze dne 16. 2. 1995 na jistině půjčky, na úrocích a smluvní pokutě.
Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. srpna 2008, č. j. 9 C 32/2005-271, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 8.000,- Kč s 7,5 % úrokem z prodlení z této částky od 16. 1. 2002 do zaplacení (výrok I.), částku 2,100.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III.), a částku 25.800,- Kč (výrok IV.). Žalobu zamítl v části požadující, aby žalovaný žalobci zaplatil částku 336.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a částku 2,554.200,- Kč (výrok V.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky VI. a VII.) Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 24. 1. 2007, č. j. 9 C 32/2005-168, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 4. 2008, č. j. 12 Co 611/2007-227, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Co 564/2008-302, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 25.800,- Kč. Ve výrocích I., II., III. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 16. 2. 1995 uzavřel žalobce s žalovaným V. M., M. M., R. H. a M. H. smlouvu nazvanou „Zástavní smlouva“, na jejímž základě půjčil „Sdružení podnikatelů NOVA“ zastoupenému žalovaným a R. H. peněžní prostředky ve výši 3,000.000,- Kč. Žalovaný se spolu s ostatními dlužníky zavázal půjčku žalobci vrátit společně a nerozdílně tak, že 2,000.000,- Kč budou zaplaceny do 31. 12. 2001 a zbývající 1,000.000,- Kč bude uhrazen v měsíčních splátkách po 100.000,- Kč od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2015. Platba ve výši 2,000.000,- Kč splatná do 31. 12. 2001 nebyla uhrazena, zaplacena nebyla ani splátka splatná do 31. 12. 2005. Dále bylo zjištěno, že si smluvní strany sjednaly úročení částky 2,000.000,- Kč roční úrokovou sazbou 4,8 % (tj. 96.000,- Kč ročně) v období od 16. 2. 1995 do 31. 12. 2001; úrok měl být hrazen v měsíčních zálohách po 8.000,- Kč splatných vždy k patnáctému dni následujícího měsíce; pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta. Soudy obou stupňů shodně posoudily smlouvu ze dne 16. 2. 1995 jako smlouvu o půjčce (§657 a násl. obč. zák.). Pokud jde o úroky z půjčky, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že nárok na jejich zaplacení v době od 1. 6. 1998 do 30. 11. 2001 v kapitalizované výši 336.000,- Kč je promlčen. Promlčen není toliko nárok na zaplacení splátky úroku za prosinec 2001. Zatímco soud prvního stupně přiznal žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 25.800,- Kč, neboť výkladem smlouvy dospěl k závěru, že „dlužnou částkou“ byla míněna splátka úroků nikoli dlužná jistina půjčky, odvolací soud posoudil ujednání účastníků o smluvní pokutě jako neplatné pro neurčitost.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 336.000,- Kč (s příslušenstvím) představující úroky z půjčky za dobu od 1. 6. 1998 do 30. 11. 2001, a proti nákladovým výrokům podal žalobce dovolání. Oproti soudům obou stupňů prosazuje názor, že právní vztahy ze smlouvy uzavřené dne 16. 2. 1995 se podle dohody smluvních stran řídí obchodním zákoníkem, a vytýká soudům, že nepřípustně zasáhly do smluvní autonomie, jestliže tyto vztahy poměřovaly ustanoveními občanského zákoníku a dovodily proto, že jeho právo na zaplacení úroků z půjčky za období od 1. 6. 1998 do 30. 11. 2001 je promlčeno. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 16. 2. 1995 je absolutně neplatné pro neurčitost. Má zato, že odvolací soud pochybil při výkladu tohoto smluvního ujednání, když nepřihlédl náležitě k vůli účastníků smlouvy, ani k tomu, která smluvní strana text ujednání formulovala. Je přesvědčen, že „ smlouva explicitně uvádí, co je myšleno dlužnou částkou, jak je tato částka vysoká, kdy má být vrácena a smluvní pokuta je taková označena, a znám způsob jejího výpočtu s limitem prodlení “. V této souvislosti pak připomíná, že se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky. Dovolatel nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť má zato, že „ nebyla respektována paremie “. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky.
Dovolání žalobce směřující proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 336.000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (odvolací soud ve svém rozhodnutí, jímž zrušil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, nevyloučil, neomezil ani neusměrnil rozhodování soudu prvního stupně tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, na které ve svém rozhodnutí odkázal již odvolací soud, či rozhodnutí ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005), při výkladu ustanovení §261 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, dovodil, že na právní vztahy vyplývající ze smluv, jež jsou typově upraveny pouze v občanském zákoníku, je třeba v plném rozsahu aplikovat občanský zákoník, což se týká i posouzení promlčení práv z těchto smluv vyplývajících. Od této rozhodovací praxe nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se ani v posuzovaném případě, kdy odvolací soud posoudil otázku promlčení práva žalobce na zaplacení úroků z půjčky sjednaných smluvními stranami ve smlouvě o půjčce, ve shodě s již ustálenou, a soudy respektovanou, judikaturou. Řešení otázky promlčení práva žalobce na úroky z půjčky tak nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 336.000,- Kč s příslušenstvím, přípustným.
Přípustné není ani dovolání směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle §237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku v úvahu, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolací soud proto dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 336.000,- Kč s příslušenstvím, a dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 25.800,- Kč z titulu smluvní pokuty, je sice přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nebylo však shledáno důvodným.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci tohoto dovolacího důvodu zpochybnil žalobce závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 16. 2. 1995 neobstojí z hlediska určitosti právního úkonu ve smyslu §37 obč. zák., a je proto neplatné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že si účastníci ve smlouvě ze dne 16. 2. 1995 v jejím čl. IV. odst. 1/ sjednali, že „v případě, že dlužníci neuhradí měsíční zálohu úroku v sjednané lhůtě, jak je sjednáno v čl. II. bod 4 písm. a) této smlouvy, uhradí smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý den prodlení z dlužné částky, max. po dobu 30-ti dnů“ .
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372). Jazykové vyjádření právního úkonu lze vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. však nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně (a smluvní pokuta musí být sjednána jen písemně), určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ujednání účastníků o smluvní pokutě je neurčité, neboť z něj nelze zjistit výši smluvní pokuty, resp. nelze z něj spolehlivě zjistit způsob určení smluvní pokuty (a tudíž ani posoudit, nepříčí-li se výše smluvní pokuty dobrým mravům). Z textu smlouvy je sice nepochybné, že účastníci se dohodli na tzv. procentuální smluvní pokutě, tedy na tom, že smluvní pokuta bude určena procentem ze stanovené částky za každý den prodlení se zaplacením splátky úroku. Zatímco procentní sazba je v textu vyjádřena jednoznačně (0,25 %), není z něho dostatečně zřejmý základ pro výpočet této sazby. Jinak řečeno, sankce má být vypočtena z „dlužné částky“, aniž je specifikováno, zda je jí míněn nedoplatek půjčky (dlužná jistina) nebo pouze splátka zálohy sjednaného úroku z půjčky, která nebyla dlužníky včas zaplacena (dlužná splátka úroku). Text smluvního ujednání neumožňuje postavit na jisto, zda vůlí smluvních stran bylo sankcionovat nevčasnou platbu zálohy úroků částkou odpovídající 0,25 % z částky 3,000.000,- Kč (jak prosazuje žalobce) nebo částkou odpovídající 0,25 % z částky 8.000,- Kč (jak prosazuje žalovaný). Tuto nejasnost nelze odstranit ani výkladem smluvního ujednání, neboť obě zmíněné alternativy jsou možné a mají logické opodstatnění. Protože se žalobci prostřednictvím námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jeho dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný v této fázi řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu