ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3468.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3468/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka a ve věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Ludmilou Hudcovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Generála Sochora 705, proti žalovanému P. T. , zastoupenému Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 13, o 469.420,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 45/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2009, č. j. 12 Co 125/2007-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2009, č. j. 12 Co 125/2007-133, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. září 2005, č. j. 5 C 45/2005-32, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.)
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž přípustné pouze k řešení právních otázek, jež se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení dovolatel zpochybnil). V dovolání lze proto samostatně namítat zásadně jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Žalovaný s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř. I když sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, jeho stěžejní výtka je založena na kritice způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů a správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí. Je totiž přesvědčen, že v řízení provedenými důkazy (zejména výpověďmi svědkyň L. T. a M. K.) prokázal, že se dne 17. 8. 2005 na místě, kde mu mělo být soudní doručovatelkou předáváno předvolání k jednání a kde měl jeho převzetí odepřít, nezdržoval. Tato výhrada směřuje proti skutkovému, nikoli právnímu závěru. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Z dovolací argumentace je však zřejmé, že žalovaný formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a uvěřil jeho verzi, že v době od 8. 8. do 21. 8. 2005 pobýval mimo republiku), musel by dospět k odlišnému posouzení věci a to, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jak bylo výše vyloženo - není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Námitka žalovaného, že nedošlo k účinnému doručení žaloby a předvolání k jednání soudu, pakliže mu tyto listiny byly doručovány soudním doručovatelem místně nepříslušného soudu, vystihuje sice dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak výčet doručujících orgánů (tj. orgánů, prostřednictvím kterých lze doručovat písemnosti) je taxativně vymezen v §45a o. s. ř., takže nastolenou právní otázku lze mít za triviální (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. l. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru pod označením C 103/2, v němž byl zaujat názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti). Soudní doručovatelé jsou způsobilým doručujícím orgánem v občanském soudním řízení. Soudním doručovatelem je třeba v prvé řadě rozumět zaměstnance státu, který vykonává práci u soudu jako organizační složky státu a který byl předsedou soudu pověřen osobním doručováním písemností, a to jako jedinou náplní jeho pracovní činnosti nebo vedle jiných činností anebo jen v jednotlivém případě. Zákon nestanoví, že by doručení mohl provádět vždy pouze soudní doručovatel, který vykonává práci u soudu, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodování předmětné věci; rozhodující je, zda-li je doručující subjekt v pozici soudního doručovatele reálně schopen i povinen ve smyslu svého pověření písemnost doručit adresátu do jeho dispozice zákonem předepsaným způsobem. Procesně právní úprava doručování písemností totiž vychází z předpokladu, že soud musí mít možnost, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, zvolit odpovídající způsob doručení, pokud tak nelze učinit při jednání, popř. jakémkoliv jiném soudním úkonu. Doručování prostřednictvím soudních doručovatelů je efektivní a operativní zejména při doručování zásilek určených do vlastních rukou, kdy lze doručovat na nejvhodnějším místě a v nejvhodnější dobu. V posuzovaném případě místně příslušný soud (tj. Okresní soud v Třebíči) po zjištění, že žalovaný se v místě trvalého pobytu nezdržuje a jiné jeho bydliště se mu nepodařilo přes rozsáhlé ověřování zjistit, požádal o doručení listin prostřednictvím soudního doručovatele Okresní soud v Jihlavě, v jehož obvodu měl žalovaný pracoviště.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu