ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.357.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 357/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně STEELMAT spol. s r. o. se sídlem v Litoměřicích, Těchobuzice 1, identifikační číslo osoby 47051850, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti žalované PRECHEZA a. s. se sídlem v Přerově, nábřeží Dr. E. Beneše 24, identifikační číslo osoby 26872307, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, o určení neplatnosti smluvního ujednání, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 58/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. října 2010, č. j. 40 Co 53/2007-326, takto:
I.
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Kopeckého, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 24.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. října 2010, č. j. 40 Co 53/2007-326, potvrdil rozsudek ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 7 C 58/2000-225, ve znění opravného usnesení zde dne 13. prosince 2006, č. j. 7 C 58/2000-240, kterým Okresní soud v Přerově určil, že je neplatné jak ujednání obsažené v článku XI. kupní smlouvy a smlouvy o věcném břemenu uzavřené dne 23. 2. 1999, tak i odstoupení právní předchůdkyně žalované od této smlouvy ze dne 1. 7. 1999, a jímž rozhodl o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Odvolací soud byl při rozhodování dané věci podle §243d odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory, které vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 4079/2007-301, jímž jeho předchozí rozsudek ze dne 25. dubna 2007, č. j. 40 Co 53/2007-278, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí vypořádal se všemi rozhodnými právními aspekty věci a své právní závěry, od nichž nemá důvod se při nezměněném skutkovém základu věci odchýlit, uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud právní názory Nejvyššího soudu správně interpretoval a při rozhodování dané věci je respektoval, resp. rozhodl v jejich intencích. Dovoláním zpochybněný závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno [tzn. závěr, že plnění sjednané smluvními stranami v článku XI. smlouvy ze dne 23. 2. 1999 je nemožné, a ujednání o takovém plnění, i s ním spojené ujednání o možnosti prodávajícího (právní předchůdkyně žalované) odstoupit od smlouvy, jsou proto podle §37 odst. 2 obč. zák. neplatná], nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Již proto, že odvolací soud při rozhodování postupem podle §35 obč. zák. neinterpretoval vůli účastníků projevenou v ujednání čl. XI. smlouvy, nýbrž posuzoval, zda je plnění podle sporného ujednání vůbec možné, nemůže obstát námitka dovolatelky, že v souladu s principem ochrany dobré víry je třeba ujednání obsahující nejasnosti a připouštějící různý výklad v pochybnostech vykládat k tíži smluvní strany, která si je ve smlouvě vymínila (v dané věci žalobkyni) a jí pak přičíst nepříznivé důsledky. S výhradami k výkladu ujednání obsaženého v článku XI. smlouvy je pak spojena i dovolací námitka, že soudy nerespektovaly dostatečně princip smluvní autonomie. Dovolatelka prosazuje názor, že smluvní ujednání mělo být „veřejnou mocí respektováno“, neboť bylo „autonomním projevem, jenž měl odraz v konkrétním jednání, které zákon výslovně nezakazuje, přičemž ani z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit“. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že je zásadně „ponecháno na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, její forma, potažmo jaký typ smlouvy si pro konkrétní případ zvolí“, a přisvědčit lze rovněž tomu, že smluvní strany se mohou svobodně dohodnout na zániku smluvního vztahu a na případných následcích dohody o zrušení smlouvy. V posuzovaném případě však odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že plnění, které si smluvní strany v článku XI. smlouvy dohodly, je – objektivně posuzováno – nemožné a v tom případě platí zásada impossibilium nulla obligatio est. Závěr, že smluvní ujednání, kterým bylo dohodnuto nemožné plnění, je neplatné, odpovídá §37 odst. 2 obč. zák., neodporuje zásadě ochrany dobré víry, ani nepředstavuje nepřípustný zásah do smluvní autonomie, jak dovozuje dovolatelka.
Výhrady dovolatelky k procesnímu postupu soudů (vadám řízení), kdy odvolací soud byl zavázán právním názorem, který Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí opraveném „nestandardním postupem“, tedy poté, kdy jeho rozhodnutí doručením nabylo právní moci, lze podřadit toliko ustanovení 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak již bylo výše uvedeno, k okolnostem, uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se v případě dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží. Navíc namítaná vada řízení ani není dána. Nestandardní procesní postup spatřuje žalovaná v tom, že po doručení rozsudku dovolacího soudu byly účastnice řízení vyzvány, aby vrátily písemné vyhotovení rozsudku s odůvodněním, že byla rozeslána jedna z pracovních verzí obsahující zjevné nesprávnosti, která nebyla přijata senátem. Dne 30. 7. 2010 jí pak byl doručen rozsudek dovolacího soudu s odlišným odůvodněním. Má zato, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4079/2007-301 nabyl podle §159 o. s. ř. právní moci doručením (a to ve znění které původně obdržela) a nemohl již být následně opraven.
Podle ustanovení §164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Vyskytnou-li se tedy ve vyhotovení rozsudku chyby v psaní a v počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti, je předseda senátu (samosoudce) povinen rozsudek opravit. Zákon tu má na mysli zjevné nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení (vydání) nebo ve vyhotovení rozsudku, jako jsou písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky, která byla použita, a jiné podobné nesprávnosti, které jsou zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné. Oprava vyhotovení rozsudku se může týkat záhlaví rozsudku, jeho výroku, odůvodnění, poučení, popřípadě i data vyhlášení a podpisu. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; soud proto může opravit rozsudek kdykoliv, jakmile chyba vyjde najevo, a to samozřejmě i po právní moci rozsudku.
V daném případě došlo při elektronickém přenosu dat (v důsledku selhání techniky i kontrolního systému, které nebylo včas zjištěno) k tomu, že odůvodnění rozhodnutí obsahovalo zjevné nesprávnosti, resp. zjevně nekorespondovalo s textem, který byl po odsouhlasení senátem předložen k přepisu a vyhotovení originálu rozhodnutí. Nejednalo se tedy o opravu odůvodnění ve smyslu §165 o. s. ř., jak se mylně domnívá dovolatelka, ale o opravu zjevné nesprávnosti rozsudku ve smyslu §164 o. s. ř., respektive jeho písemného vyhotovení.
Dovolací soud dovolání žalované pro jeho nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 560,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu