ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.51.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 51/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. L. , zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká ulice 92, proti žalovanému městu Karlovy Vary , zastoupenému JUDr. Liborem Čihákem, advokátem se sídlem v Sokolově, pobočce Karlovy Vary – Doubí, Západní 63, o zaplacení 282.263,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 156/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2008, č. j. 15 Co 423/2008-191, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 282.263,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí vznikla tím, že v důsledku nečinnosti žalovaného musela zaplatit kupní cenu i za druhého kupujícího a musela zaplatit náklady exekuce.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 6. 2008, č. j. 14 C 156/2005-158, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 282.263,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 30. 3. 2005 do zaplacení; co do zbývající části požadovaného úroku z prodlení ve výši 0,5% žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodoval tak poté, co jeho v pořadí první (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 20. 3. 2006, č. j. 14 C 156/2005-41, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2006, č. j. 15 Co 282/2006-54, a jeho v pořadí druhý (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 28. 3. 2007, č. j. 14 C 156/2005-91, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 8. 2007, č. j. 15 Co 316/2007-102, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že smlouvou ze dne 2. 12. 1993 prodal žalovaný žalobkyni a J. C. každému ideální polovinu domu čp. 911 se stavební parcelou č. 2110 v katastrálním území K. V. (dále jen „předmětné nemovitosti“) za dohodnutou kupní cenu 1.600.000,- Kč. Smluvní strany si sjednaly, že kupující zaplatí prodávajícímu kupní cenu společně a nerozdílně tak, že její polovinu uhradí ihned a polovinu v deseti ročních splátkách po 80.000,- Kč. Žalobkyně polovinu kupní ceny zaplatila, J. C. zaplatil pouze 560.000,- Kč, splátku ve výši 40.000,- Kč naposledy uhradil 30. 6. 1997. Na majetek J. C. byla nařízena exekuce ve prospěch oprávněného J. A., a to prodejem ideální poloviny předmětných nemovitostí. Žalobkyně v rámci této exekuce vydražila druhou polovinu předmětných nemovitostí patřící J. C. za částku 1.250.000,- Kč a stala se tak výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Z částky získané dražbou bylo oprávněnému přikázáno 974.932,90 Kč, byla uhrazena pohledávka Finančního úřadu v Ostrově ve výši 21.668,- Kč a zbývajících 253.399,10 Kč bylo v březnu 2000 poukázáno J. C. Dopisem z 21. 9. 1998 žalobkyně upozornila žalovaného na probíhající exekuční řízení a vyzvala jej, aby se u soudu „přihlásil s konkrétní částkou“, neboť jinak zůstatek finančních prostředků obdrží J. C., který dosud neuhradil svůj podíl kupní ceny za předmětné nemovitosti. V červnu 2004 došlo k nařízení exekuce k vymožení nedoplatku kupní ceny za předmětné nemovitosti ve výši 240.000,- Kč a nákladů exekuce ve výši 50.650,56 Kč. Dluh byl vymožen přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že „s ohledem na exekuce proti J. C. uhradila žalobkyně vyšší částky, než při zaplacení původně sjednané kupní ceny dohodnutým způsobem, navýšené ještě o náklady exekuce“. Žalovaný tím, že na upozornění žalobkyně ze dne 21. 9. 1998 nereagoval, nepokusil se získat souhlas J. C. k převodu zůstatku z exekučního řízení zahájeného k návrhu J. A. na svůj účet a použít ho k úhradě nezaplacených splátek kupní ceny, ani neprodleně nepodal svůj návrh na exekuci proti J. C., nezabránil škodě, která žalobkyni vznikla v žalované výši. Lze tudíž uzavřít, že žalovaný si nepočínal tak, aby ke škodě nedošlo, a proto za škodu odpovídá podle §415 obč. zák. Žalobu ohledně části požadovaného úroku z prodlení soud prvního stupně zamítl, neboť překračovala výši úroku z prodlení stanovenou pro rozhodné období.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 10. 2008, č. j. 15 Co 423/2008-191, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj dovodil, že v době, kdy žalobkyně složila u soudu 1.250.000,- Kč za exekuovaný spoluvlastnický podíl povinného J. C., neměl žalovaný vůči povinnému, ani vůči žalobkyni žádnou splatnou pohledávku. Podle ujednání obsaženého v kupní smlouvě ze dne 2. 12. 1993 totiž mělo být k 30. 6. 1998 na kupní ceně kupujícími zaplaceno 1.200.000,- Kč (tj. 800.000,- Kč složených při podpisu smlouvy a pět splátek po 80.000,- Kč), přičemž zaplaceno bylo celkem 1.320.000,- Kč. Odvolací soud nadto poznamenal, že žalovaný neměl možnost připojit se v exekučním řízení zahájeném k návrhu oprávněného A. také proto, že žalobkyně získala postižený spoluvlastnický podíl mimo dražbu. Nebyla-li vydána dražební vyhláška, nemohl žalovaný vstoupit do řízení jako další oprávněný. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalobkyně při rovnodílném spoluvlastnictví sice zaplatila žalovanému větší část kupní ceny než s ní společně a nerozdílně zavázaný J. C., avšak žalovaný jí nezpůsobil žádnou škodu, resp. neporušil vůči ní žádnou svou právní povinnost, ani se na její úkor bezdůvodně neobohatil. Povinnost žalobkyně k zaplacení celé kupní ceny vyplývala z kupní smlouvy, v níž přijala solidární závazek s druhým kupujícím. Žalovaný neporušil ani povinnost předcházet škodám, jestliže nereagoval na výzvu, kterou mu zaslala žalobkyně v průběhu exekučního řízení zahájeného na návrh oprávněného A. V té době totiž neměl vůči povinnému J. C. (ani vůči žalobkyni) splatnou pohledávku (dluh na splátkách kupní ceny začal vnikat až od 30. 6. 2001). Exekuce k vydobytí pohledávky žalovaného z titulu nedoplatku kupní ceny ve výši 240.000,- Kč realizovaná srážkou z účtu žalobkyně byla po právu, neboť žalobkyně byla podle kupní smlouvy povinna zaplatit kupní cenu společně a nerozdílně s J. C. Žalovaný byl podle §511 obč. zák. oprávněn vymoci plnění po kterémkoli z dlužníků, nemohl tak svým postupem porušit právní povinnost a jeho jednání nemůže mít za následek vznik odpovědnosti za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Je nadále přesvědčena, že byla jednáním žalovaného poškozena, resp. že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil. Má zato, že povinnost žalovaného reagovat na její dopis z 21. 9. 1998 vyplývala z článku IX. kupní smlouvy, podle něhož byly nemovitosti prodávány „s výhradou, že strana kupující je povinna nemovitosti prodávajícímu nabídnout ke koupi, kdyby je chtěla ve lhůtě do 10ti let prodat“. Protože se předkupní právo vztahuje na jakékoli zcizení nemovitosti, platí i pro exekuční řízení. Žalobkyně prosazuje názor, že nastala „situace, kdy v podstatě kupní smlouva a splátkový kalendář musejí přestat platit, neboť ve variantě předvídané smlouvou samotnou, tj. uplatněním předkupního práva města, by naopak došlo k vrácení kupní ceny“ (předkupní právo by bylo realizováno za cenu, kterou kupující dosud zaplatili). Nastala tudíž „povinná novace vztahů“, tedy vznikly nové vztahy zcela odlišné od těch, které byly založeny kupní smlouvou; jimi se však odvolací soud nezabýval. Protože nemohla tušit, na čem odvolací soud své rozhodnutí postaví, považuje je za nepředvídatelné. V jednání žalovaného žalobkyně spatřuje „porušení §3 obč. zák. o dobrých mravech“, neboť zůstal šest let nečinný, zatímco ona vynaložila veškeré úsilí, aby „byly splněny povinnosti s ohledem na novaci vztahů“ a musela vydat mnohem více prostředků, než kolik představovala na ni připadající část kupní ceny. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neměl vůči J. C. splatnou pohledávku v době exekuce, která byla nařízena na návrh oprávněného A. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí bylo nepředvídatelné (překvapivé). Tuto vadu spatřuje v tom, že „nemohla tušit, na čem odvolací soud své rozhodnutí založí“, jestliže se nezabýval výkladem článku IX. kupní smlouvy upravujícím „povinnou novaci vztahů při změně vlastníka či spoluvlastníka“.
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. O takovou situaci v dané věci nešlo. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobkyně při jednání, při němž měli účastníci řízení, resp. jejich zástupci, možnost k věci se vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování. Skutečnost, že odvolací soud právně posoudil zjištěný skutkový stav věci odlišně od soudu prvního stupně, nečiní jeho rozhodnutí „překvapivým“. V §212a o. s. ř. se určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci.
V dané věci soudy obou stupňů zjišťovaly skutečnosti významné pro posouzení, zda žalovaný porušil vůči žalobkyni své povinnosti, v důsledku čehož by jí vznikla škoda, popř. zda se na její úkor bezdůvodně obohatil. Protože žalobkyně tvrdila, že jí škoda vznikla v důsledku nečinnosti žalovaného v době exekučního řízení zahájeného k návrhu oprávněného A., zjišťovaly soudy mimo jiné, kdy a v jaké výši plnili kupující (tj. žalobkyně a J. C.) žalovanému splátky kupní ceny, resp. zda žalovaný měl vůči J. C. v inkriminované době splatnou pohledávku. Žalobkyně byla v tomto směru podle §118 odst. 1 a 3 o. s. ř. soudem prvního stupně vyzvána k doplnění skutkového tvrzení a byla to ona, kdo k doložení existence splatné pohledávky předložil soudu přehled provedených splátek na kupní cenu. Oba soudy na podkladě těchto zjištění učinily skutkové závěry, které právně vyhodnotily. Odvolací soud tedy nezaložil své rozhodnutí na skutečnostech, které by žalobkyni nebyly známy, nebo které by nemohla podle dosavadního průběhu řízení považovat za rozhodující. Nelze přisvědčit ani námitce, že se odvolací soud nezabýval výkladem článku IX. kupní smlouvy, z něhož žalobkyně dovozuje „povinnou novaci vztahů při změně vlastníka či spoluvlastníka“. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že se výkladem smlouvy zabýval a dospěl k závěru, že z ní žalovanému nevyplývala povinnost, kterou by porušil. Sama skutečnost, že žalobkyně se závěry odvolacího soudu nesouhlasí, nezpůsobuje „překvapivost“ napadeného rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatelka brojí proti závěru, že žalovaný neměl vůči J. C. v době exekučního řízení zahájeného na návrh oprávněného A. splatnou pohledávku.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazku 1, pod č. C 8).
Zjištění, zda měl žalovaný v době exekučního řízení zahájeného na návrh oprávněného A. vůči povinnému J. C. splatnou pohledávku, nebylo pro právní posouzení věci z hlediska hmotného práva nikterak významné, neboť z kupní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 2. 12. 1993, vyplývá, že kupující (tj. žalobkyně a J. C.) se zavázali zaplatit kupní cenu prodávajícímu (žalovanému) společně a nerozdílně. Ani případné zjištění, že v inkriminované době měl žalovaný vůči J. C. splatnou pohledávku z titulu nedoplatku kupní ceny, se nemohlo - jak bude níže vyloženo – nikterak promítnout do posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky.
Důkazy, které žalobkyně k dovolání připojila a jimiž hodlala prokazovat, že J. C. v inkriminované době dlužil žalovanému svůj podíl na kupní ceně, dovolací soud neprováděl proto, že mu to zákon nedovoluje (nové důkazy ohledně skutkového základu věci v dovolacím řízení nelze uplatnit – viz §243a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila dovolatelka závěr odvolacího soudu, že jí nesvědčí vůči žalovanému právo na zaplacení žalované částky ani z titulu odpovědnosti za škodu, ani z titulu bezdůvodného obohacení. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že žalovaný porušil svou povinnost tím, že nereagoval na její výzvu a nevymáhal doplatek kupní ceny po J. C. v době probíhajícího exekučního řízení nařízeného k návrhu a ve prospěch oprávněného A. Dále rekriminuje odvolací soud z toho, že chování žalovaného neposoudil jako příčící se dobrým mravům.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. odpovídá každý za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle druhého odstavce téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
V posuzované věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že byla-li smluvními stranami v kupní smlouvě dohodnuta solidární odpovědnost kupujících (tj. žalobkyně a J. C.) za zaplacení kupní ceny převáděných nemovitostí (tzv. pasivní solidarita dlužníků), byl žalovaný jako prodávající a věřitel ve smyslu ustanovení §511 obč. zák. oprávněn požadovat, a případně i vymáhat, kupní cenu po kterémkoli z kupujících, resp. neměl povinnost vymáhat - ať již v exekučním řízením zahájeném k návrhu jiného oprávněného či jinak - svou pohledávku z titulu nedoplatku kupní ceny po J. C., i když to byl právě on, kdo nezaplatil podíl kupní ceny, který by na něho jinak připadal s ohledem na velikost spoluvlastnického podílu na převáděných nemovitostech. Tento právní závěr odvolacího soudu je správný.
Předpokladem odpovědnosti za škodu podle shora citovaných ustanovení je porušení povinnosti. Pokud jde o prevenční povinnost upravenou §415 obč. zák., jejíhož porušení ze strany žalovaného se žalobkyně dovolává, je pro každého z účastníků občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat. Nedodržení prevenční povinnosti nejen představuje protiprávní jednání, ale je současně vyjádřením obecné zásady ochrany dobrých mravů v občanskoprávních vztazích spočívající v tom, že účastníci občanskoprávních vztahů se mají chovat vždy tak, aby nezpůsobili škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě či životním prostředí. Aplikace §415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Porušení prevenční povinnosti znamená zároveň porušení právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaný neporušil žádnou svou povinnost, jestliže v reakci na výzvu žalobkyně neuplatnil svůj nárok na zaplacení nedoplatku kupní ceny v exekučním řízení zahájeném k návrhu třetí osoby. Smluvní ujednání mu totiž umožňovalo domáhat se ve smyslu §511 obč. zák. zaplacení celé kupní ceny po kterémkoli z kupujících, tedy jak po žalobkyni, tak po J. C. Je-li závazek solidární (tak jak tomu bylo v případě úhrady kupní ceny v posuzovaném případě), je věřitel oprávněn požadovat celé plnění po kterémkoliv ze zavázaných nebo může podle své volné úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jinak řečeno, bylo-li zcela na vůli a úvaze žalovaného, po kterém z kupujících se bude domáhat zaplacení kupní ceny, nemohl výkon tohoto práva současně znamenat porušení právní povinnosti. Částečným splněním jedním ze solidárně zavázaných dlužníků zaniká v tomto rozsahu společný dluh všech, avšak ve zbývajícím rozsahu je spolu s ostatními zavázán solidárně i ten, kdo plnil více, než na něj připadá ve vnitřním poměru spoludlužníků. Jestliže tedy žalobkyně žalovanému kupní cenu zčásti (v rozsahu jedné poloviny) uhradila, nezanikl tím její závazek zaplatit kupní cenu vůči žalovanému, zanikl tím v tomto rozsahu společný dluh obou kupujících a žalovaný byl nadále oprávněn požadovat zbytek kupní ceny po kterémkoli z nich. Bylo-li povinností žalobkyně plnit žalovanému i částku 240.000,- Kč (nedoplatek kupní ceny), kterou žalovaný po ní a po J. C. vymáhal v exekuci, a potažmo i hradit náklady této exekuce v částce 42.263,- Kč, nemohou tyto částky představovat škodu, kterou by žalovaný žalobkyni způsobil.
Žalovaná částka sestávající z exekučně vymáhaného nedoplatku kupní ceny a z nákladů exekuce pak nemůže představovat ani bezdůvodné obohacení, které by žalovaný na úkor žalobkyně získal. Měl totiž právo i právní důvod tyto částky po žalobkyni požadovat. Žalobkyně plnila kupní cenu na základě kupní smlouvy, tedy nikoli bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu, z právního důvodu, který odpadl, a žalovaný zaplacením dohodnuté kupní ceny ani nezískal majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů (srov. §451 obč. zák.). Neplnila ani za jiného, plnila svou povinnost podle kupní smlouvy (i kdyby - jak dovozuje - plnila za spoludlužníka C., plněním by se na její úkor bezdůvodně neobohatil žalovaný, nýbrž spoludlužník). Nebyly tedy naplněny zákonné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení. O nákladech exekuce rozhoduje soud, popř. exekutor, takže povinný je oprávněnému hradí na základě autoritativního rozhodnutí k tomu příslušného orgánu.
Uplatnil-li žalovaný vůči žalobkyni nárok vyšší, než kolik na ni připadal podle vnitřního poměru, mohla žalobkyně požadovat náhradu pouze po J. C. podle jeho podílu (§511 odst. 3 obč. zák.). Za to, že J. C. svou povinnost vyrovnat se s žalobkyní v rámci tzv. vypořádání podle vnitřního poměru mezi dlužníky (liberační nárok), nesplnil a peníze získané prodejem jeho spoluvlastnického podílu v exekuci utratil, žalovaný jako věřitel, oprávněný požadovat celé plnění po kterémkoli z dlužníku, neodpovídá.
Ujednání o předkupním právu žalovaného obsažené v kupní smlouvě ze dne 2. 12. 1993 nezakládalo žalovanému žádnou povinnost, jak se snaží v dovolání prosazovat žalobkyně. Realizace práva, tedy i práva předkupního, je vždy na vůli nositele oprávnění, je pouze na jeho úvaze, zda své právo uplatní či nikoli. Nikdo není - logicky vzato - povinen právo uplatnit. Akceptace tohoto názoru žalobkyně by ve svém důsledku znamenala záměnu práva za povinnost. Skutečnost, že spoluvlastnický podíl J. C. byl zpeněžen v rámci exekuce, nemá žádný vliv na povinnost žalobkyně a J. C. doplatit žalovanému kupní cenu, a to v termínech stanovených smlouvou.
Námitka žalobkyně, že žalovaný se choval v rozporu s dobrými mravy, jestliže nevymáhal po J. C. část kupní ceny odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, není důvodná. Výkon subjektivních občanských práv – ať již se uskutečňuje formou právního úkonu či faktického chování – zásadně vylučuje na straně oprávněného subjektu protiprávnost (nedovolenost) a tím i případné uložení sankce. Tato zásada (qui suo iure utitur, neminem laedit, turis enim executio non habet iniuria) je považována za natolik samozřejmou, že se o ní občanský zákoník ani výslovně nezmiňuje. Žalovaný se choval pouze v intencích kupní smlouvy, v níž byla smluvními stranami dohodnuta solidární odpovědnost kupujících (žalobkyně a J. C.) za zaplacení kupní ceny; výkon práva uplatnil v zákonném rámci vymezeném jeho obsahem a cílem. Jestliže žalobkyně v kupní smlouvě projevila vůli umožnit žalovanému domáhat se zaplacení celé kupní ceny po kterémkoli z nich (neboli přijala riziko úhrady celé kupní ceny), nemůže se nyní samotnému výkonu tohoto práva bránit s poukazem na rozpor s dobrými mravy.
Nelze tedy než uzavřít, že žádný z uplatněných dovolacích důvodů nebyl v daném případě naplněn. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných závěrů správný a nebylo zjištěno (a ostatně ani žalobkyní tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu