ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.5150.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 5150/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Pražské plynárenské, a. s. se sídlem v Praze 4, U Plynárny 500, identifikační číslo 60193492, zastoupené JUDr. Petrem Santarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem se sídlem v Praze 5, Moulíkova 2240/5, o zaplacení 83.984,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 228/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2009, č. j. 14 Co 219/2009-170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 94.864,- Kč s příslušenstvím s tím, že tuto částku jí žalovaný dluží za dodávky plynu do odběrního místa B., P..
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. prosince 2008, č. j. 26 C 228/2005-139, poté, kdy řízení ohledně částky 10.879,50 Kč zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 83.984,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 30. 3. 2005 do zaplacení (výrok IV.), žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 10.879,50 Kč ve výši 2,5 % ročně od 30. 3. 2005 do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o vrácení soudního poplatku a o nákladech řízení (výroky II. a V.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. srpna 2009, č. j. 14 Co 219/2009-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku IV. tak, že se žaloba o zaplacení 83.984,50 Kč s příslušenstvím zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 12. 1998 smlouvu o dodávce a odběru zemního plynu, na základě které se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému do odběrného místa B. v P. zemní plyn a žalovaný se zavázal jej odebírat a platit za jeho spotřebu. V článku III. smlouvy bylo sjednáno, že odběr plynu měří a účtuje dodavatel podle údajů vlastního měřícího zařízení (plynoměru), které odběrateli na svůj náklad osadí, zapojí, udržuje a pravidelně ověřuje správnost měření. Odběratel se zavázal umožnit dodavateli přístup k měřícímu zařízení i provedení odečtu, kontrol a údržby. Podle článku V. odst. 2 smlouvy se platby za odebraný plyn uskutečňovaly formou měsíčních záloh s následným vyúčtováním podle odečtu spotřeby; odst. 7 uvedeného článku umožňoval dodavateli provést opravu, pokud původní vyúčtování obsahuje chyby vzniklé nesprávným odečtem měřícího zařízení, chybou způsobenou nesprávným chodem měřícího zařízení, použitím nesprávné ceny plynu, početní chybou, nesprávným uvedením odečtového období, nesprávně uvedenou výší zaplacených záloh či stálých platů a podobně. Na odběrném místě P., B., byl plynoměr umístěn v nice u vjezdu na pozemek č. 204, kde se nacházejí „Unimo buňky“ provozované žalovaným. Byl označen a byl volně přístupný; jeho umístění bylo popsáno v příloze č. 1 smlouvy. Při odečtech plynu k 30. 4. 2001 a k 31. 3. 2002 pracovník žalobkyně plynoměr na odběrném místě B. nenalezl, neboť hledal byt, v němž se měl plynoměr nacházet, nikoli niku, v níž se skutečně nacházel. Podle údajů na plynoměru byl odpočet naposledy proveden k 31. 3. 2000. Dne 19. 11. 2002 vyúčtovala žalobkyně žalovanému odběr za období od 1. 5. 2001 do 31. 3. 2002 a z tohoto vyúčtování vzešel přeplatek 1.729,- Kč, neboť zaplacené zálohy činily 5.960,- Kč a spotřeba plynu (včetně DPH) představovala 4.230,- Kč; přeplatek byl žalovanému žalobkyní vyplacen. Při kontrole odběrného místa dne 13. 8. 2003 byla zjištěna závada plynoměru č. 3515504 a proto byl vyměněn za nový; stav stávajícího plynoměru činil 13.941 m3, nově osazený plynoměr č. 35022576 vykazoval spotřebu 00001 m3. Pro účely vyúčtování plynu za období od roku 2001 do roku 2003 byla spotřeba plynu na odběrném místě P., B. stanovena odhadem s odůvodněním, že odečty nebyly v tomto období prováděny proto, že plynoměr nebyl v místě nalezen, a skutečné údaje byly zjištěny teprve v roce 2003 v souvislosti s demontáží vadného plynoměru. K 12. 10. 2004 byl proveden odečet nově osazeného plynoměru a byla zjištěna spotřeba 15.827 m3 plynu. Z této spotřeby žalobkyně vycházela i při přepočtu skutečné roční spotřeby v období od 1. 5. 2001 do 31. 3. 2002, která byla vypočtena na 14.155 m3, resp. 13.031 m3. Žalobkyně v roce 2004 vyzvala žalovaného k osobnímu jednání v souvislosti s doúčtováním spotřeby plynu a dodatečnou fakturací. Žalovaný s doúčtováním a s opravnou fakturou ze dne 15. 3. 2005 znějící na částku 94.864.- Kč nesouhlasil. Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalobkyni nic nebránilo v provedení opravného vyúčtování spotřeby plynu, a právo na zaplacení žalované částky jí přiznal (důvodnou přitom neshledal námitky žalovaného, že právo žalobkyně je promlčeno a že výkon práva se nepříčí dobrým mravům), odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že v daném případě nelze postupovat podle §71 odst. 11 zákona č. 458/2000 Sb., podle něhož se v případě poruchy měřícího zařízení určí množství odebraného plynu podle pravidel provozu, neboť v řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že v období od 1. 5. 2001 do 31. 3. 2002 byla na plynoměru závada; ta byla zjištěna teprve v roce 2003. Žalobkyně nebyla oprávněna postupovat podle vyhlášky č. 251/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla provozu přepravní soustavy a distribučních soustav v plynárenství a vypočítat spotřebu plynu způsobem podle přílohy č. 2 této vyhlášky a podle §6 odst. 7 této vyhlášky. Podmínky pro takový postup nebyly splněny, neboť žalovaný jako konečný zákazník umožnil v době odečtu odebraného množství plynu přístup k měřícímu zařízení. Ani ze zákona č. 458/200 Sb. takové oprávnění žalobkyně nevyplývá, jestliže měla k dispozici přístupný, správně označený a nezávadný plynoměr (závada plynoměru byla zjištěna teprve v roce 2003). Žalobkyně porušila smlouvu tím, že v uvedeném období neprovedla odečet na svém měřícím zařízení s odůvodněním, že její zaměstnanec měřící zařízení v odběrném místě nenalezl a nebyl tudíž dán ani postup podle článku V. odst. 7 smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, tj. vystavení opravné faktury. Protože žalobkyně neprokázala (a s ohledem na absenci měření ani prokázat nemohla), jaká byla v období od 1. 5. 2001 do 31. 3. 2002 skutečná spotřeba plynu na odběrném místě B., nelze její žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v daném případě bylo podle článku V. odst. 7 smlouvy možné přistoupit k vystavení opravné faktury a určit výši spotřeby plynu podle §71 odst. 11 zákona č. 458/2000 Sb., resp. podle §6 odst. 6 nebo 7 vyhlášky č. 251/2001 Sb. Ze znění článku V. smlouvy totiž vyplývá, že případy umožňující ji vystavit opravnou fakturu jsou zde uvedeny pouze příkladmo. Protože jí smluvní ujednání umožňovalo vystavit opravnou fakturu, postupovala přiměřeně podle §71 odst. 11 zákona č. 458/2000 Sb., resp. podle vyhlášky č. 251/2001 Sb. Žalovaný měl možnost vyúčtování odběru reklamovat. Tomuto postupu nebránila skutečnost, že porucha plynoměru nebyla zjištěna v průběhu odběrového období, ale až při výměně plynoměru dne 13. 8. 2003. Zákon i vyhláška stanoví pouze oprávnění dodavatele určit výši spotřeby plynu při poruše plynoměru, nikoli povinnost zjišťovat a prokazovat počátek a délku trvání závady. Žalobkyně připomíná, že povinností žalovaného podle článku IV odst. 2 písm. a/ smlouvy bylo sledovat správný chod plynoměru a hlásit jí okamžitě jeho případné poškození, což žalovaný neučinil, přestože plynoměr „zadrhával“. Z jeho chování lze navíc dovozovat, že jí znemožnil přístup k plynoměru, jestliže smlouvu „uzavřel v kategorii domácnosti nikoli maloodběr (firmy)“ a uvedl nesprávné příjmení (K. místo K.), čímž ji uvedl v omyl. Do tří dnů ode dne, kdy měl být odečet proveden, jí žalovaný ani nezaslal údaje o stavu plynoměru. Žalobkyně připomíná, že údaje o skutečné spotřebě měřené plynoměrem č. 3515504 získala až kontrolou místa odběru a výměnou plynoměru dne 13. 8. 2003; teprve tehdy zjistila, že původní vyúčtování ze dne 19. 11. 2002 je chybné. Chyby obsažené v původním vyúčtování, kdy výše spotřeby byla stanovena z důvodu znepřístupnění plynoměru odhadem, napravila vystavením opravné faktury, v níž byla vyčíslena skutečná spotřeba plynu za předmětné období, která byla zjištěna z plynoměru č. 3515504. Nesprávný je tudíž závěr odvolacího soudu, že neznala a neprokázala skutečnou spotřebu plynu za inkriminované období. V této souvislosti žalobkyně zdůrazňuje, že žalovanému nebyl doúčtován ani 1 m3 plynu navíc, neboť od uzavření smlouvy do 12. 8. 2003, resp. do výměny plynoměru, byl do odběrného místa P., B., dodán plyn v celkovém množství 67.340 m3. Výše spotřeby přepočtená podle vyhlášky č. 251/2001 Sb. za odběrové období 12/1998 – 4/2001 činila pouze 13.031 m3 a je pro žalovaného výhodnější. Žalovanému byl sice zpětně za uvedené odběrové období vyčíslen nedoplatek v částce 177.871,- Kč, nebyl mu však dán k úhradě a je zanesen do ztrát žalobkyně. Žalovaný si musel být vědom, že spotřeba, která mu byla účtována fakturou z 19. 11. 2002, jakož i v předchozím období, neodpovídá skutečnosti, neboť plyn používal k podnikatelským aktivitám (k provozu 24 kusů Unimo buněk). Bylo by proto v rozporu s dobrými mravy, aby žalovanému bylo umožněno neplnit povinnost platit za spotřebovaný plyn. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně namítá, že zjištění, že plynoměr byl umístěn v nice u pozemku č. 274 a že byl pracovníkům žalobkyně volně přístupný nemá oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaným předložené fotografie nejsou průkazné. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Skutkové zjištění, že plynoměr byl umístěn v nice u pozemku č. 274 a že byl pracovníkům žalobkyně volně přístupný, učinil odvolací soud z výsledků dokazování, a to především z listinných důkazů, konkrétně z ručně psané přílohy č. 1 ke smlouvě uzavřené účastníky dne 21. 12. 1998, kterou pořídil pracovník žalobkyně v odběrném místě, z listiny označené jako „Odečet domácností k 30. 4. 2001“ a z fotodokumentace pořízené žalovaným. Ze všech těchto důkazů se shodně podává, že v odběrném místě v P., B., byl plynoměr umístěn v nice u vjezdu na pozemek č. 274. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud čerpal údaje o umístění plynoměru a o přístupu k němu pouze z fotografií, které mu předložil žalovaný. To, že žalobkyně měla vědomost o místu, kde se nacházel plynoměr, vyplývá - logicky vzato - již z toho, že to byla ona (resp. její pracovníci), kdo prováděl osazení plynoměru. Nelze klást k tíži žalovaného coby spotřebitele, že žalobkyně poskytla pracovníku provádějícímu odečet listinu obsahující nesprávné údaje ohledně umístění plynoměru. Listiny obsahující relevantní údaje vyhotovila žalobkyně a odpovídá za to, že údaje obsažené ve formuláři, který byl vyplněn jejím pracovníkem v místě odběru, a údaje obsažené v přepisu tohoto dokumentu (strojopisu), který pořídila, se lišily. Že měla k plynoměru volný přístup pak dosvědčuje sama skutečnost, že žalobkyně získala údaje z plynoměru, které použila při vyúčtování spotřeby plynu dne 19. 11. 2002. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl užit právem, neboť skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou vadná.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že nebyla oprávněna postupovat podle vyhlášky č. 251/2001 Sb. a vypočíst spotřebu plynu způsobem podle přílohy č. 2 a podle §6 odst. 7 této vyhlášky a že k takovému postupu ji neopravňovalo ani žádné ustanovení zákona č. 485/2000 Sb.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Lze přisvědčit žalobkyni, že výčet případů opravňujících ji provést opravu fakturace, je ve smlouvě o dodávce a odběru zemního plynu, kterou účastníci uzavřeli 21. 12. 1998, pouze příkladmý, tedy že podle smlouvy mohla přistoupit k vystavení opravné faktury i v jiných, než ve smlouvě uvedených případech. Nelze však již akceptovat její názor, že byla oprávněna postupovat podle vyhlášky č. 251/2001 Sb. a vypočíst spotřebu plynu způsobem podle přílohy č. 2 a podle §6 odst. 7 této vyhlášky, resp. že k takovému postupu ji opravňoval zákon č. 485/2000 Sb.
Podle §71 odst. 11 zákona č. 485/2000 Sb., energetického zákona, ve znění účinném v rozhodné době, v případě závady měřícího zařízení se určí množství odebraného plynu podle pravidel provozu stanovených v příloze č. 2 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 251/2001 Sb.
Podle §6 odst. 6 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 251/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla provozu přepravní soustavy a distribučních soustav v plynárenství, neumožní-li konečný zákazník v době odečtu odebraného množství plynu přístup k měřícímu zařízení a nesdělí-li údaje o naměřeném množství plynu provozovateli příslušné soustavy do tří dnů od termínu odečtu, vypočte se spotřeba plynu způsobem uvedeným v příloze č. 2. Podle odst. 7 citovaného ustanovení vyhlášky, pokud nelze z důvodu poruchy měřícího zařízení určit skutečně odebrané množství plynu, vypočte se odebrané množství plynu na základě množství plynu dodaného ve stejném období minulého roku; nelze-li spotřebu takto stanovit, určí se množství dodaného plynu dodatečně podle odečtu odebraného množství plynu naměřeného v následujícím srovnatelném období. Tento způsob výpočtu se používá pouze pro konečné zákazníky s ročním nebo osmnáctiměsíčním odečtovým obdobím.
Z uvedených právních předpisů vyplývá, že dodavatel plynu a provozovatel příslušné soustavy je oprávněn určit odběrateli (resp. konečnému zákazníkovi) množství odebraného plynu podle pravidel provozu stanovených v příloze č. 2 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 251/2001 Sb., tj. vypočíst spotřebu plynu způsobem uvedeným v této vyhlášce, pouze ve zde vymezených případech, konkrétně v případě závady měřícího zařízení a dále tehdy, kdy mu konečný zákazník v době odečtu neumožnil přístup k měřícímu zařízení a současně ani ve stanovené lhůtě nesdělil údaje o naměřeném množství plynu. V posuzovaném případě však ani jedna z těchto situací nenastala. Žalobkyni se - jak bylo výše vyloženo - nepodařilo zpochybnit správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že v rozhodném období (tj. od 1. 5. 2001 do 31. 3. 2002) měla přístup k měřícímu zařízení (v odběrném místě P., B., provedla odečet promítnutý do vyúčtování odběru plynu fakturovaného žalovanému 19. 11. 2002), přičemž na měřícím zařízení (plynoměru č. 3515504) nebyla v této době zjištěna závada (porucha); ta byla zjištěna teprve při kontrole 13. 8. 2003. Žalobkyně byla podle smlouvy uzavřené dne 21. 12. 1998 povinna provádět pravidelně odečty plynu za odečtová období a účtovat žalovanému spotřebu plynu podle údajů o spotřebě zaznamenávaných jí instalovaným měřícím zařízením. Nenastal-li žádný z případů předvídaných citovanými právními předpisy, nebyla oprávněna vypočíst spotřebu plynu v odběrném místě P., B. způsobem podle vyhlášky č. 251/2001 Sb. Nelze akceptovat názor dovolatelky, že jí žalovaný „znemožnil přístup k měřícímu zařízení“ tím, že při uzavření smlouvy o odběru uvedl nesprávně své příjmení a kategorii odběru. Bylo na žalobkyni, aby totožnost osoby, s níž uzavřela smlouvu o odběru plynu, ověřila z dokladu, jímž je totožnost běžně prokazována (např. občanský průkaz apod.) a aby provedla tzv. kategorizaci odběru. Protože sama osadila plynoměr pro odběrné místo v P., B., musela znát jeho umístění a bylo rovněž na ní, aby toto umístění řádně vyznačila v písemnostech předávaných pracovníkům provádějícím odečty plynu.
Lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že vyúčtovala-li žalobkyně žalovanému v období od 1. 5. 2001 do 31. 3. 2002 odběr plynu jiným způsobem než podle údajů zaznamenaných funkčním měřícím zařízením, k němuž měla běžný přístup (konkrétně postupem podle vyhlášky č. 251/2001 Sb.), nemůže být po právu její požadavek na zaplacení žalované částky představující výsledek takového vyúčtování. Ani dovolací důvod uvedený v §214a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl žalobkyní uplatněn důvodně.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu