ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.5379.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5379/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) F. C. a b) G. N. , zastoupených JUDr. Ing. Zdeňkem Solařem Lic. iur., Ph. D., advokátem se sídlem České Budějovice, Rudolfovská 1817/4, proti žalované E. N. , zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, o zaplacení částky 73.698,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 128/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008, č. j. 18 Co 155/2008-187, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2008, č. j. 18 Co 155/2008-243, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008, č. j. 18 Co 155/2008-187, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2008, č. j. 18 Co 155/2008-243, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se původně po žalované a jejím bývalém manželovi M. N. domáhali zaplacení 73.698,- EUR s příslušenstvím. Uváděli, že jim v období od roku 1996 do srpna 1998 postupně půjčili 110,000.000,- ITL a do října 1998 dalších 32,700.000,- ITL. Ačkoli žalovaní dne 31. 12. 1999 celkový dluh 142,700.000,- ITL (po zániku původní měny přepočteno na 73.698,- EUR) uznali co do důvodu i výše, dosud jej nevrátili. Podáním ze dne 2. 3. 2004 vzali žalobci žalobu proti žalovanému zpět. Obvodní soud pro Prahu 7 řízení proti žalovanému zastavil usnesením ze dne 26. března 2007, č. j. 5 C 128/2003-82, které nabylo právní moci téhož dne.
Obvodní soud pro Prahu 7 následně rozsudkem ze dne 20. června 2007, č. j. 5 C 128/2003-104, žalobu o zaplacení 73.698,- EUR s úroky z prodlení ve výši 10 % p. a. od 1. 1. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobcům se nepodařilo provedenými důkazy prokázat vznik smluv o půjčce, na jejichž základě měli postupně poskytnout původně žalovaným finanční prostředky na koupi domu v P. Výpovědi žalobců a M. N., kteří shodně tvrdili, že k půjčení finančních prostředků došlo, soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodné pro jejich nekonkrétnost co do doby, výše a účelu postupně poskytnutých částek a splatnosti dluhu. Výpověď M. N. navíc posoudil jako zjevně účelovou vzhledem k jeho příbuzenskému vztahu k žalobcům a zájmu na věci poté, co bylo řízení proti němu zastaveno. Listině ze dne 31. 12. 1999, kterou žalobci předložili k prokázání svého tvrzení, upřel vypovídací hodnotu, neboť sice obsahuje potvrzení o celkově půjčené částce za určité období, avšak postrádá výslovné prohlášení původně žalovaných, že zde uvedenou částku uznávají co do důvodu a výše za svůj dluh. Jestliže žalovaná popřela pravdivost obsahu listiny tvrzením, že jí žalobci nikdy žádnou půjčku neposkytli, bylo na nich, aby tuto skutečnost prokázali. Protože žalobci neunesli důkazní břemeno o uzavření smluv o půjčce konkrétního obsahu, a nebylo tudíž možno uvažovat o uznání neexistujícího dluhu podle italského ani českého práva, soud prvního stupně konstatoval, že nárok by bylo možno posoudit leda podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“ a §15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění - dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“). Protože listinu ze dne 31. 12. 1999 nelze považovat za uznání dluhu s účinky podle §110 odst. 1 obč. zák., soud prvního stupně dovodil, že žalovaná uplatnila námitku promlčení úspěšně; žaloba byla u soudu podána teprve dne 27. 12. 2002, tedy po marném uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 občanského zákoníku).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č. j. 18 Co 155/2008-187, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2008, č. j. 18 Co 155/2008-243, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, částku 73.698,- EUR s 10 % úroky z prodlení p. a. od 1. 1. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V prvé řadě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě, který je majetkovým sporem, je dána pravomoc českých soudů, neboť podle českých právních předpisů je dána jejich příslušnost (§37 zákona č. 97/1963 Sb. a §84, §85 odst. 1 o. s. ř.), a že právní vztahy mezi stranami sporu se řídí českým právním řádem (konkrétně občanským zákoníkem), poněvadž jeho použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (§9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. - správně §10 odst. 1 uvedeného zákona). Z listiny ze dne 31. 12. 1999, jíž zopakoval k důkazu, odvolací soud zjistil, že je podepsána žalovanou a M. N., kteří v ní potvrdili, že obdrželi od žalobců půjčku ve výši 110,000.000,- ITL od roku 1996 do srpna 1998 a ve výši 32,000.000,- ITL koncem října 1998, tedy celkem 142,000.000,- ITL. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že uvedená listina je platným uznáním dluhu podle §558 obč. zák., neboť splňuje podmínky písemné formy, uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Nepřisvědčil námitce žalované, že listina není uznáním dluhu podle §558 obč. zák., neobsahuje-li příslib zaplacení dluhu. Právně relevantním pro posouzení této otázky shledal to, že původně žalovaní v listině potvrdili, že od žalobců obdrželi půjčku. Jestliže je pojmovým znakem půjčky ve smyslu §657 obč. zák. závazek dlužníka dluh vrátit, pak nepovažoval za nezbytné tuto zcela samozřejmou skutečnost v rámci uznání dluhu opakovat. Protože uznání dluhu založilo vyvratitelnou právní domněnku existence půjčky, bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala opak. Žalovaná, ač poučena soudem, nenabídla žádné důkazy, které by vyvrátily skutečnosti obsažené v listině. Bránila se pouze tvrzením, že listinu podepsala, přestože si byla vědoma nepravdivosti jejího obsahu, a že podepisovala i další nepravdivé listiny, které byly následně uplatňovány u finančních institucí v Německu a Itálii, neboť k tomu byla donucena bývalým manželem, a tvrdila, že uznání dluhu podepsala v omylu. Odvolací soud tuto její obranu shledal nevěrohodnou. Uzavřel, že žalobcům se podařilo formou uznání dluhu prokázat půjčku i její výši. Jelikož bylo právo žalobců písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se v desetileté promlčecí době (§110 odst. 1 obč. zák.); žaloba byla tudíž podána včas a právo žalobců se nepromlčelo.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž označila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Není srozuměna s právním závěrem odvolacího soudu, že listina ze dne 31. 12. 1999 je uznáním dluhu podle §558 obč. zák., i když neobsahuje projev její vůle dluh z půjčky uhradit. Příslib úhrady dluhu považuje za pojmový znak uznání dluhu podle uvedeného ustanovení; názor, že požadavkům §558 obč. zák. vyhovuje samotný údaj o poskytnuté půjčce, odvolací soud učinil v rozporu s rozhodovací a výkladovou soudní praxí. Navíc má za to, že nebyla prokázána existence půjček a že není možné uznat dluh, který neexistuje. Dále namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud, ač změnil právní názor na listinu, nepoučil ji v souladu s §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, v jakém směru má svá tvrzení doplnit, a o následcích nesplnění této výzvy, ani ji neposkytl lhůtu ke splnění výzvy. K prokázání tvrzení, že na ni M. N. vykonával soustavný tlak a nutil ji k podpisu různých listin, mohla navrhnout další důkazy (spisy soudu prvního stupně vedené pod sp. zn. 5 C 361/2002 a 5 C 14/2004). Odvolací soud pochybil i tím, že nenapravil vadu řízení, které se dopustil soud prvního stupně tím, že M. N. původně vystupoval v řízení jako účastník a poté, co žalobci vzali žalobu vůči němu zpět, měl v řízení postavení svědka, a přesto k jeho tvrzením účastníka řízení bylo přihlíženo. Výhrady má i k rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci s odkazem na odůvodnění svého odvolání z 25. 7. 2007 se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Mají za to, že žalovaná jako dospělá osoba a podnikatel ničím neprokázala, že na ni byl v souvislosti s podpisem listiny vyvíjen nátlak. Navrhuje-li nově provedení důkazu obsahem spisu sp. zn. 5 C 361/2002, vyplynulo by z něho jen to, že spolu s bývalým manželem obdrželi též půjčku od pana M.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že listina ze dne 31. 12. 1999 je uznáním dluhu z půjčky podle §558 obč. zák., i když neobsahuje příslib vrácení dluhu.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Uznání dluhu je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání (§133 o. s. ř.). Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Se splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. jsou spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák. Místo doposud uběhlé promlčecí doby začíná běžet nová desetiletá promlčecí doba, a to ode dne, kdy k uznání došlo, případně od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznání uvedena. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Uznání, že dlužník splní dluh s uvedením jeho důvodu a výše, musí být, vzhledem k obligatorní písemné formě, obsaženo v písemném projevu vůle dlužníka nebo z něho musí za pomoci výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák. alespoň nepochybně vyplývat tak, aby byly tyto údaje objektivně seznatelné i třetím osobám; nestačí, jsou-li známy dlužníku a věřiteli (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 33 Odo 507/2001, a ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod č. C 1065 a C 1663, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1635 s. a násl.).
Odvolací soud právní závěr, že listina ze dne 31. 12. 1999 je uznáním dluhu podle §558 obč. zák., založil na skutkovém zjištění (jehož správnost není zpochybňována), že v této listině žalovaná a M. N. potvrdili, že od žalobců v období od roku 1996 do konce října 1998 postupně obdrželi půjčku v celkové výši 142,000.000,- ITL. Jazykovým výkladem textu obsaženého v této listině je možno dojít jedině k závěru, že listina není ničím jiným než písemným potvrzením o tom, že žalobci v uvedeném období postupně půjčili žalované a jejímu tehdejšímu manželovi finanční obnos, který dosáhl celkové výše 142,000.000,- ITL. Nejenže lze přisvědčit žalované, že v textu listiny není obsažen její projev vůle vyjadřující uznání povinnosti dluh uhradit (tj. příslib úhrady dluhu, který je esenciálním znakem uznání dluhu podle §558 obč. zák.), ale za pomoci interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. není možno učinit ani závěr, že z listiny vyplývá projev vůle žalované, že dluh uznává co do důvodu a výše (tj. že je v listině uvedeno, z kterých jednotlivě uzavřených smluv o půjčce žalovaná dluh uznává a v jaké výši).
Jestliže odvolací soud dovodil, že listina je platným uznáním dluhu, i když neobsahuje vyjádření příslibu zaplatit dluh, protože pojmovým znakem půjčky je její vrácení, zcela pominul, že příslib zaplacení dluhu je zákonnou podmínkou platného uznání dluhu podle §558 obč. zák. Lze uzavřít, že žalované se podařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že v listině ze dne 31. 2. 1999 platně uznala dluh podle §558 obč. zák. s účinky s tím spojenými. Znamená to, že nemohla být založena vyvratitelná právní domněnka existence dluhu žalované a ani nemohlo dojít k přechodu důkazního břemene ze žalobců (věřitelů) na žalovanou (dlužnici). Odtud vyplývá, že právní posouzení otázky rozložení důkazního břemene odvolacím soudem nemůže obstát. V posuzovaném případě nemohly nastat ani právní účinky uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby v důsledku jejího přetržení podle §110 odst. 1 obč. zák., jelikož, jak bylo uvedeno výše, listina ze dne 31. 12. 1999 postrádá nejen příslib úhrady dluhu, ale i uznání práva co do důvodu a výše (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, a ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008).
Vzhledem k řečenému bylo již nadbytečné zabývat se námitkami žalované uplatněnými prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
S ohledem na učiněné závěry dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. února 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu