ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.897.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 897/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky, Vězeňské služby České republiky se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice - Semtín, Budova P 9, čp. 81, proti žalovanému M. P. , o zaplacení 40.843,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 64 C 139/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 8 Co 540/2009-18, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady spojené s výkonem vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 40.843,- Kč. Ačkoli žalovaný svůj závazek při propuštění z výkonu trestu písemně uznal a zavázal se k úhradě dluhu ve splátkách, nic žalobkyni nezaplatil.
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 22. července 2009, č. j. 64 C 139/2009-9, zastavil řízení (výrok I.), rozhodl o postoupení věci řediteli Věznice Pardubice (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 8 Co 540/2009-18, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že pravomoc soudů není v případě nároku na úhradu nákladů spojených s výkonem trestu a výkonem vazby dána, neboť pravomoc k vydání takového rozhodnutí je svěřena řediteli věznice podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů (dále jen „vyhláška č. 10/2000 Sb.“), na kterou odkazuje §35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“). Řízení je tudíž zatíženo takovým neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který soud musí řízení zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Zpochybňuje závěr o nedostatku pravomoci soudu argumentem, že svůj nárok opírá o listinu „závěrečné vyúčtování nákladů spojených s výkonem vazby“, jež obsahuje písemné uznání dluhu žalovaným v požadované výši. Je přesvědčena, že smyslem zákona č. 169/1999 Sb. je vyřešit vzájemné vztahy orgánů zajišťujících výkon trestu a odsouzených k výkonu trestu po dobu výkonu trestu. Jeho působnost proto nelze rozšiřovat i na osoby z výkonu trestu propuštěné. Má za to, že poté, co je trest vykonán, ředitel věznice již nemá možnost požadovat úhradu těchto nákladů. Žalobou požadované plnění je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč. zák.; poté, co byl žalovaný propuštěn z výkonu trestu, se její nárok vůči němu stal nárokem soukromoprávním. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „o. s. ř.“) a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly žalobkyní tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vylíčila.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že soudy nemají pravomoc ke stanovení povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem trestu.
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudu nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle §7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Pravomoc soudu představuje zákonem vymezený okruh věcí, které je soud oprávněn projednat a rozhodnout. Do pravomoci soudu náleží zásadně rozhodování o všech věcech vyplývajících z právních vztahů vyjmenovaných v §7 odst. 1 o. s. ř. Občanskoprávními vztahy ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. jsou především takové právní vztahy, které občanský zákoník definuje v §1, tedy majetkové vztahy fyzických a právnických osob a majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§1 odst. 1 obč. zák.); vyznačují se rovným postavením účastníků (§2 odst. 2 obč. zák.) spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost. Právě metodou právní regulace se občanskoprávní vztahy liší od vztahů, které se souhrnně označují za vztahy veřejnoprávní, pro něž je naopak charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě, a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srovnej Švestka J., Spáčil, J., Škárová M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. str. 35 a násl., a řadu nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky - např. usnesení ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, Nález ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, Nález ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3).
Podle §35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. je odsouzený povinen hradit náklady výkonu trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít peněžní prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici. Výši nákladů výkonu trestu a podrobnosti její úhrady stanoví ministerstvo vyhláškou.
Podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb. vydá rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu podle §8 ředitel věznice. Podle odst. 2 může odsouzený proti rozhodnutí podle odstavce 1 do 3 dnů od doručení podat stížnost řediteli věznice, který rozhodnutí vydal; stížnost může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu a nemá odkladný účinek.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Povinnost odsouzeného k náhradě nákladů výkonu trestu je stanovena zákonem a její výši určuje ředitel věznice svým rozhodnutím. Rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vykonatelným rozhodnutím správního orgánu, opravňujícím věřitele (žalobkyni) k podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí (exekuci) - srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 560/2005, popř. ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4240/2008. Okolnost, že žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni uznal co do důvodu a výše, je z hlediska úvah o tom, zda je či není dána pravomoc soudu projednat a rozhodnout danou věc, bezvýznamná. Uznáním závazku co do jeho důvodu a výše se povaha závazku nemění; uznání závazku totiž není samo o sobě samostatným zavazovacím důvodem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4683/2008, nebo ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009).
V posuzované věci se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Tato povinnost vyplývá z veřejnoprávního předpisu, nikoli ze soukromoprávního vztahu. Rozhodnutí o náhradě nákladů spojených s výkonem trestu přísluší řediteli věznice, jehož rozhodnutí již samo o sobě je vykonatelným rozhodnutím správního orgánu. Skutečnost, že odsouzený byl již z výkonu trestu propuštěn, nemá vliv na vykonatelnost rozhodnutí ředitele věznice a povahu závazku odsouzeného nemůže změnit ani jeho písemné uznání.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci není pravomoc soudu dána. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Námitkou, že nárok žalobkyně je třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení, se s ohledem na přijaté závěry již nezabýval.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. září 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu