ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1287.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1287/2011-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 o dovolání obviněných P. D. D. a L. R. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 10 To 23/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 50/2010, takto:
Dovolání P. D. D. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Dovolání L. R. M. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 T 50/2010, byli obvinění P. D. D., L. R. M. a P. I. G. uznání vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
po předchozí dohodě na přepadení herny - baru L. v K. ulici ve V. dne 18. 1. 2010 kolem 01:00 hod. navštívil obviněný L. R. M. uvedenou hernu proto, aby dosáhl toho, že budou otevřeny vstupní dveře, poté v herně hrál na hracích automatech a bavil se se servírkou, mezitím telefonicky informoval obviněné P. D. D. a P. I. G., že uvnitř není další host, a tito obvinění poté v době kolem 01:40 hod. do herny vnikli, maskováni tak, že obviněný P. D. D. měl na hlavě černou pletenou kuklu s otvory pro oči a v ruce měl piezoelektrický zapalovač ve tvaru pistole zn. Beretta, mod. 92 FS, obviněný P. I. G. měl na hlavě gumovou masku čerta, podle předchozí dohody obviněný P. D. D. shodil obviněného L. R. M. z barové stoličky na zem, mířil na něj atrapou pistole, kterou střídavě mířil též na servírku L. N., zatímco obviněný P. I. G. vnikl za bar, kde strhl na zem L. N., prohledal prostor za barem, kde z boxu na cigarety vzal nejméně tři krabičky cigaret v hodnotě 192,- Kč, následně dal jmenované pokyn, aby vstala a šla odemknout trezor, poškozená mu současně vydala číšnickou peněženku v hodnotě 350,00 Kč s přesněji nezjištěnou částkou v hotovosti, kterou měla u sebe, a poté, co odemkla trezor, ji obviněný P. I. G. opět odstrčil až upadla na zem, z trezoru odcizil další peníze v hotovosti včetně druhé číšnické peněženky v hodnotě 350,00 Kč, takže celkem získal v hotovosti 81.799,00 Kč, a dále odcizil kabelku poškozené s částkou 1.200,00 Kč, a osobními věcmi poškozené, poté obvinění P. I. G. a P. D. D. s odcizenými věcmi utekli pryč, čímž způsobili provozovateli herny společnosti Wizard s.r.o. se sídlem O., P., odcizením hotovosti, peněženek a cigaret škodu v celkové výši 82.691,- Kč, L. N. způsobili škodu v celkové výši 3.990,- Kč a v důsledku toho došlo u poškozené L. N. k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která si vyžádala její pracovní neschopnost od 28. 2. 2010 a jejíž léčba dosud trvá.
Za tento zločin byli P. D. D. a L. R. M. odsouzeni podle §173 odst. 2 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byli oba podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku oběma obviněným uložen trest vyhoštění na dobu deseti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo všem obviněným uloženo, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem P., O., škodu ve výši 1.940,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání jednak všichni obvinění, jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 10 To 23/2011, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ohledně všech obviněných zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu vyhoštění a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněným P. D. D., L. R. M. a dalšímu pachateli podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. řádu Vrchní soud v Praze odvolání všech tří obviněných zamítl jako nedůvodná.
Prostřednictvím svých obhájců podali obvinění P. D. D. a L. R. M. ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 10 To 23/2011, dovolání.
Obviněný P. D. D. uvedl, že svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a současně napadá i správnost předchozího řízení, tedy i v rozsahu výroků o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž své dovolání opírá o dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Především namítal, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoliv řízení předcházející jeho rozhodnutí spočívalo v nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení tím, že údajné jednání jeho osoby bylo podřazeno pod zákonný znak jednání „člena organizované skupiny“ ve smyslu ustanovení §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a dále ve vyhodnocení újmy poškozené jako těžké újmy na zdraví ve smyslu §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku již rozhodnutím soudu prvého stupně.
Dále uvedl, že v České republice pobýval toliko 20 dní, s ostatními spoluobviněnými se příliš neznal a nepřátelil, nemohl se tedy podílet na organizování žádného trestného činu, nic neplánoval a především s obviněným G. nebyl v žádném blízkém a častém kontaktu. Pokud by kdokoliv z obviněných plánoval a organizoval nějakou loupež již měsíc dopředu, jak uvedl obviněný G., pak ji nemohl plánovat s dovolatelem, který v té době ještě v České republice nebyl. Časový prostor pro přípravu, organizaci a koordinaci tedy nebyl ve vztahu k osobě dovolatele dán a skutkový stav byl tedy soudem vyhodnocen nesprávně, když jednání dovolatele bylo podřazeno pod ustanovení §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel označil výpověď obviněného G. za osamocenou, nepodepřenou žádným dalším přímým důkazem, a dle názoru dovolatele tedy nepostačuje k učinění závěru o jeho nepochybné vině.
Ve vztahu k otázce těžké újmy na zdraví poškozené N. dovolatel namítl, že s poškozenou byl pracovní poměr ukončen ze strany zaměstnavatele v době bezprostředně následující po přepadení herny a poškozená ukončila pracovní neschopnost až poté, co získala další práci. Neukončení její pracovní neschopnosti může být dle názoru dovolatele spojeno právě i s důvodem do té doby nezajištěného nového pracovního poměru a časový prostor mohl být poškozenou využit k hledání nové práce, bez souvislosti na možné přetrvávání následků utrpěné újmy. Dovolatel vyslovil podiv nad tím, že poškozená vyhledala novou práci též v herně, ačkoliv by ji měl pobyt v naprosto shodném prostředí, kde se udála traumatizující událost, zřejmě iritovat a k rekonvalescenci duševní rovnováhy zřejmě nepřispívat. Stanovení rozsahu újmy na zdraví u poškozené jako újmy těžké pouze s ohledem na dobu zařazení poškozené jako práce neschopné dovolatel označil za pouze obecný a ničím dalším nepodložený závěr.
V petitu svého dovolání obviněný D. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby buď sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, popřípadě aby věc přikázal (zřejmě soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný L. R. M. ve svém mimořádném opravném prostředku napadl výše označený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že vznáší námitky proti výroku o vině i výroku o trestu.
V odůvodnění svého dovolání zpochybnil především právní posouzení skutku ve smyslu §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy posouzení jeho jednání jako člena organizované skupiny. Tuto námitku s odkazem na odbornou literaturu a na obsah usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 954/2007 odůvodnil tím, že dělání tzv. zdi nebo volavky nelze zahrnout ani pod právní kvalifikaci spolupachatelství, tím méně pak pod právní kvalifikaci organizované skupiny a že by tedy bylo správnější takovou činnost posuzovat nanejvýš jako pomoc ve vztahu k určitému trestnému činu a nikoliv za spolupachatelství. Proto také nový trestní zákoník zařadil tato jednání do příkladného výčtu pomoci v ustanovení §24 odst. 1 písm. c).
Dovolatel spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ohledně jeho podílu na způsobení těžké újmy na zdraví u poškozené N. Poukázal na výpověď obviněného G., dle které byli obvinění dohodnuti, že se k servírce budou chovat bez násilí. Dovolatel namítl, že mu nemůže být k tíži jednání ostatních spoluobviněných, kteří od této dohody upustili a dopustili se násilí na poškozené, nadto v rozsahu těžké újmy na zdraví. Dovolatel k tomu uvedl, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dohoda se týkala provedení loupeže, pak bylo potřeba prokázat i to, že se tato dohoda týkala i srozumění s případným následkem spočívajícím ve způsobení těžké újmy na zdraví. V řízení ovšem dle názoru dovolatele vyplynulo, že žádná taková dohoda neexistovala, naopak, měl být výslovně dohodnut postup bez násilí.
Dovolatel dále namítl, že pro hodnocení jeho věrohodnosti byl jako důkaz hodnocen úřední záznam, který s ním byl sepsán před tím, než mu bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy sice soudy na jedné straně konstatovaly, že se jedná o dokument nepoužitelný u soudu jako důkaz, na druhé straně s tímto záznamem pracovaly a dovodily z něj některé závěry uvedené v odůvodnění rozsudku. Dovolatel v tomto postupu spatřuje porušení ustanovení §158 odst. 5 tr. řádu.
Další námitka dovolatele – byť výslovně označená nad rámec použitého dovolacího důvodu – se týkala okolnosti, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí nikde neuvedly, na základě jakých skutečností vyhodnotily část usvědčující výpovědi obviněného G. jako věrohodnou a část jako nevěrohodnou. Dovolatel namítl, že s takovým postupem soudu nelze souhlasit, neboť výpověď jako taková buď je nebo není věrohodná.
V petitu dovolání obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o obou označených dovoláních Nejvyšší státní zastupitelství nepodalo k obsahu těchto dovolání své stanovisko.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opřeli, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno (v případě dovolání obviněného D. pak i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu). Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).
Tento dovolací důvod uplatnil ve svém dovolání obviněný D., přičemž z obsahu jeho dovolání je patrno, že jeho naplnění spatřuje v jeho druhé alternativě, tedy v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán druhý z jím uplatněných dovolacích důvodů, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V projednávaném případě oba dovolatelé s odkazem na výše uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítli nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání podle §173 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Charakter této námitky proti právnímu posouzení skutku je s použitým dovolacím důvodem v souladu.
Nejvyšší soud však shledal obsah této námitky u obou dovolání zjevně neopodstatněným, a to jak ve vztahu k posouzení jednání obviněných jako členů organizované skupiny (§173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku), tak i ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví (§173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku).
Tuto námitku uplatnili oba dovolatelé již v rámci svých řádných opravných prostředkuů – odvolání - a Vrchní soud v Praze se s ní v rozsudku ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 10 To 23/2011, řádně vypořádal. Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné opakovat argumentaci odvolacího soudu (a tím spíše i soudu prvního stupně). Za vhodné však považuje poukázat na tu část odůvodnění napadeného rozsudku, v níž odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dospěl k právní kvalifikaci skutku na podkladě úplných a správných skutkových zjištění a řádným způsobem odůvodnil, proč v jednání obviněných spatřuje organizovanou skupinu, přičemž tato skutečnost je patrná již ze samotného výroku dovoláním napadeného rozsudku. Obvinění měli dle učiněných skutkových zjištění rozdělené úkoly, a tím docílili toho, že jejich jednáním tím, že tvořili organizovanou skupinu, snadněji spáchali přisouzený trestný čin. Pro posouzení pachatele jako člena organizované skupiny není nezbytné, aby se podílel na přípravě páchání trestného činu a rozdělování úkolů jednotlivým členům. Postačí, když rozdělení úkolů akceptuje a spolu s ostatními trestný čin spáchá. Časový prostor, který měl dovolatel k dispozici, mu bezpochyby umožňoval podílet se na loupežném přepadení. Soud prvního stupně také provedl dostatek důkazů k tomu, aby dospěl k závěru, že jednáním obviněných byla způsobena těžká újma na zdraví tak, jak je podrobně popsáno v napadeném rozsudku. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu druhého stupně, že právní posouzení jednání obviněných je v souladu se zákonem.
Stejný závěr přijal Nejvyšší soud k obsahově obdobnému dovolání obviněného M. Pokud tento dovolatel navíc s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 954/2007, namítl, že tzv. dělání zdi či volavky nelze zahrnout ani pod právní kvalifikaci spolupachatelství, nýbrž mělo být maximálně posouzeno jako pomoc ke spáchání trestného činu, pak Nejvyšší soud musí konstatovat, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 954/2007, se týká zcela odlišné právní věci, která nemá se spolupachatelstvím či členstvím v organizované skupině nic společného a dovolatel odkázal na toto rozhodnutí patrně omylem. Nejvyšší soud naopak považuje za vhodné poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, kde dovolání obviněného obsahující rovněž námitku nenaplnění znaku členství v organizované skupině bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Nadto Nejvyšší soud akcentuje to zjištění, že jednání tohoto obviněného bylo aktivní součástí skutkového děje a nešlo tak o „dělání zdi nebo volavky“. Jeho úkolem jako člena organizované skupiny, který také beze zbytku splnil, bylo zajistit otevření vstupních dveří herny, které se jinak v době nepřítomnosti hostů zamykaly, a poté ostatní telefonicky informovat, že v herně jiní hosté nejsou.
Ve vztahu k tvrzením, že u poškozené L. N. neměla být porucha na zdraví právně kvalifikovaná jako těžká újma na zdraví je třeba uvést, že charakter újmy na zdraví poškozené – posttraumatická stresová porucha – byl verifikován lékařskými zprávami a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jde o duševní chorobu, k jejímuž vzniku došlo následkem prodělaného stresu, přičemž jak uvedl znalec, užití bezprostředního fyzického násilí není podmínkou vzniku stresové zátěže a z toho se odvíjejícího traumatu. Je proto zcela nerozhodné, zda se obvinění předem dohodli užití fyzického násilí či nikoli, přičemž pro existenci následku kvalifikovaného jako těžká újma na zdraví postačuje zavinění pachatele v intencích §16 odst. 1 tr. zákoníku. Zpochybnění tohoto kvalifikačního momentu obviněným tak postrádá právní relevanci.
V posuzovaném případě obou podaných dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že v žádném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatelů založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami.
Pokud dovolatel M. ve svém mimořádném opravném prostředku v obecné poloze uvedl, že jím napadá rovněž výrok o trestu, pak je nutno konstatovat, že kromě výše uvedených námitek (vztahujících se vesměs k výroku o vině a právní kvalifikaci skutku) neuvedl nic, co by bylo možno považovat za relevantní dovolací námitku směřující proti výroku o trestu, přičemž dovolatel neuplatnil ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který jako specifický dovolací důvod je zásadně určen k přezkumu trestu v rámci řízení o dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě u obou dovolání shledal, že jsou zjevně neopodstatněná, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného P. D. D. i dovolání L. R. M. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná