ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.746.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 746/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2011 dovolání, které podal obviněný G. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 8 To 1/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 139/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného G. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 2 T 139/2010, byl obviněný G. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 4. 6. 2010 v době kolem 09.25 hodin v B., na ulici K., v 9. patře chodby panelového domu, po předchozí verbální rozepři, fyzicky napadl R. M., a to tak, že jej opakovaně udeřil pěstí do obličejové části hlavy, kdy tento následně upadl na podlahu a dále pokračoval v jeho fyzickém napadání a v tomto neustával ani když se jej syn poškozeného M. S. snažil odtrhnout a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjdoucího dělníka pracujícího na zateplení domu a následně až po ukončení fyzického konfliktu, kdy poškozený R. M. z místa napadení odcházel, vytáhl zavírací nůž, který otevřel a bez varování bodl R. M. do jeho levé střední části zad, čímž mu způsobil bodnou ránu v hrudníku vlevo, v oblasti hrotu levé lopatky, kdy rána mířila ventrokraniálně v délce 12 cm a běžela po povrchu žeber, kdy mohlo velice snadno dojít k vážnému poranění plíce, resp. život ohrožující poranění, kdy zranění si vyžádalo operační zákrok a zavedení dvou hrudních drenů a jeho hospitalizaci a dále mu způsobil zhmoždění obličeje v oblasti horního rtu.
Za tento zločin byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm.b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený R. M., trvale bytem H., B., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu včas podaného odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 8 To 1/2011, zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu pouze ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §72 odst. 1 tr. řádu byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 8 To 1/2011, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že bylo nesprávně právně posouzeno jeho jednání, jehož se dopustil v situaci, kdy byla před ním napadána verbálně i brachiálně jeho sedmdesátiletá nemocná matka, proti obviněnému útočili dva muži, kteří nad ním měli nepochybně fyzickou převahu a zkušenosti ze rvaček a potyček. Dle názoru dovolatele bylo nutno při právním posouzení jeho jednání vycházet z jeho subjektivních pocitů, kdy z ničeho nedovodil, že napadání jeho samotného a jeho matky již bylo skončeno, viděl matku zraněnou, krvácející a v šoku, přičemž mezi ním a matkou byly agresivní útočící osoby. Obviněný sám po napadení, které nevyvolal ani nezapříčinil, byl v šoku a v hlubokém rozrušení, kdy měl obavu o život a zdraví matky i své vlastní. K těmto jeho osobním postojům přispívá i jeho gruzínská výchova a mentalita, kdy snad největší urážkou syna, které se může kdokoliv dopustit, je urážet či dokonce fyzicky napadat jeho matku.
Dle názoru dovolatele měl soud při právním posouzení jeho jednání z těchto skutečností vycházet a v případě, že by nebylo jeho jednání považováno za jednání v nutné obraně, bylo na místě kvalifikovat jeho jednání podle ustanovení §146a odst. 1 tr. zákoníku, neboť se v době incidentu nacházel ve stavu silného rozrušení, ve strachu a zmatku.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a aby věc buď tomuto soudu vrátil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K dovolání obviněného G. S. podal své písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto stanovisku poukázal na to, že obviněný ve své barvité argumentaci vykreslil skutkový děj výrazně odlišně od toho, jak je popsán ve výroku rozsudku. Dle názoru státního zástupce o jednání v nutné obraně nelze uvažovat, pokud je obviněný stíhán nikoli za účast na celém incidentu, nýbrž toliko za bodnutí nožem do zad, jež zasadil již odcházejícímu poškozenému. Pokud se obviněný snažil vysvětlit údajný stav rozrušení, strachu a zmatku svou gruzínskou výchovou, pak státní zástupce upozornil na skutečnost, že ke skutku nedošlo v G., nýbrž v České republice, a pokud obviněný pobývá na jejím území a případně zde chce pobývat i nadále, měl by své chování přizpůsobit nejen právnímu řádu tohoto státu, ale i běžným morálním normám uznávaným na našem území. Stav silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jak ho má na mysli ustanovení §146a odst. 1 tr. zákoníku, předpokládá zcela jinou kvalitu psychického stavu pachatele, vysvětlitelnou okolnostmi prokázanými v souvislosti s trestným činem, než jak si ji vysvětluje dovolatel. V této souvislosti státní zástupce odkázal i na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu.
Státní zástupce má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, toto dovolání má za zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolání naplňuje svým obsahem zvolený dovolací důvod toliko částečně, a to pouze v té části, kdy dovolatel namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, popřípadě jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. V souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není ta část obsahu dovolání, ve které obviněný uvádí odlišné skutkové okolnosti, než které jsou jako skutková zjištění uvedeny ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně. Pokud by se podané dovolání omezilo pouze na námitky tohoto charakteru, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Námitky dovolatele, které zvolenému dovolacímu důvodu odpovídají, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
Jednání obviněného popsané ve výroku o vině, nemohlo být v žádném případě posouzeno jako jednání v nutné obraně. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle skutkových zjištění soudu (jejichž zpochybnění dovolatelem není v řízení o dovolání relevantní) se v posuzovaném případě ze strany obviněného nejednalo o odvracení hrozícího ani trvajícího útoku a znaky nutné obrany nebyly zcela zjevně naplněny.
Stejně tak je zjevně neopodstatněnou námitka dovolatele, že soud měl posuzovat jeho jednání z hlediska jeho subjektivních pocitů a přihlédnout k jeho gruzínské výchově a že tedy měl skutek kvalifikovat podle §146a odst. 1 tr. zákoníku jako jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Takové zohlednění okolností, které jako důvod k takovému právnímu posouzení dovolatel uvedl, by byly v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními soudu a jednalo by se o vadnou právní kvalifikaci. Nejvyšší soud se přiklonil k výše uvedenému názoru státního zástupce, že pokud se obviněný dopustil svého jednání na území České republiky, podléhá normám chování (včetně norem upravených právním řádem) platících na tomto území. Nejvyšší soud nepovažuje za možné, aby pachatelé trestných činů byli i z hlediska subjektivní stránky posuzováni různě podle toho, jakého se jim dostalo výchovy v různém kulturním prostředí a aby se z tohoto důvodu domáhali zvláštní právní kvalifikace svého jednání. Tímto právním názorem Nejvyššího soudu je rozvedena zásada jednotnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, aniž by byl zpochybňován princip individualizace trestu, což však v daném případě nebylo dovolací námitkou.
Ze skutkových zjištění soudu sice vyplynulo, že k pokusu spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví došlo po předchozí rozepři mezi obviněným a poškozeným, tato skutková zjištění však neumožnila učinit závěr ani - jak výše uvedeno - o jednání v nutné obraně, ani o jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. V předmětně trestní věci byl dovolatel odsouzen za jednání následující až po konfliktu s poškozeným, kdy poškozený již byl na odchodu z místa střetu s obviněným a jeho matkou a kdy skutková zjištění soudu jednoznačně nasvědčují tomu, že obviněný jednal sice v možném afektu, ale zjevně ve snaze po pomstě a v přímém úmyslu spáchat trestný čin, kterým byl posléze uznán vinným. Žádná skutková zjištění nasvědčující jednání obviněného jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky soudem učiněna nebyla a právní kvalifikace podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, které se dovolatel domáhá, tak nebyla možná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání v té části, v níž odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného G. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. června 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á