ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1486.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1486/2011-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2011 o dovoláních, která podali obvinění P. S. , a R. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 5 To 87/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 10/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. S. a R. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 36 T 10/2002, byli obvinění P. S. a R. Š. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustili společně s obviněnými R. J., T. B., V. S. a J. M., a dále obviněný P. S. byl uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil společně s J. M.. Za to byl obviněný P. S. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a obviněný R. Š. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve stejné výměře. Pro výkon trestů byli oba obvinění zařazeni do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. a zároveň byl oběma uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti roků. Současně byli obvinění P. S. a R. Š. zproštěni obžaloby, a to zčásti podle §226 písm. a) tr. ř. a zčásti z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., ze skutků, které obžaloba kvalifikovala jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. Dále soud prvního stupně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2, 3 tr. ř. o nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění včetně obou dovolatelů, přičemž na podkladě všech odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 5 To 87/2009, jímž částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně všech obviněných v odsuzující části výroku o vině, ve výrocích o trestech a v navazujících výrocích o náhradě škody. Odvolací soud sám znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že mj. obviněné P. S. a R. Š. uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů(dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněného P. S. dále uznal vinným přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku. Tomuto obviněnému pak znovu uložil úhrnný trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání šesti roků a tří měsíců. Obviněného R. Š. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a devíti měsíců podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž pro výkon trestů zařadil oba obviněné podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obdobně jako soud prvního stupně odvolací soud uložil obviněným také tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti roků podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a rozhodl o nárocích na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Obvinění P. S. a R. Š. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím stejného obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že jim byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jim byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že obě dovolání obsahují zcela totožné námitky, může je Nejvyšší soud interpretovat a dále se k nim vyjadřovat společně. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé shodně namítali, že jednání, pro která byli stíháni a odsouzeni, nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku, konkrétně poukázali na nedostatek úmyslného zavinění. Vada v uloženém trestu ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak podle obviněných spočívala v jeho nepřiměřenosti ve vztahu k délce, po jakou probíhalo trestní řízení. Poukázali přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09. Oba obvinění závěrem svých podání shodně navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby věc přikázal tomuto soudu jako soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podaným dovoláním obviněných P. S. a R. Š. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že z provedených skutkových zjištění vyplývá, že jednání obviněných naplnilo všechny znaky posuzovaného trestného činu včetně úmyslného zavinění. Uložené tresty pokládala s přihlédnutím k okolnostem týkajícím se obviněných i spáchání protiprávního jednání za přiměřené. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění P. S. a R. Š. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud posoudil oba mimořádné opravné prostředky obviněných jako neopodstatněné, částečně podané z jiného důvodu, než připouští trestní řád.
Nejvyšší soud připomíná, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky je pak vyžadováno úmyslné zavinění podle §15 tr. zákoníku.
Vrchní soud v Olomouci se v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě a jednotlivá protiprávní jednání všech obviněných v podstatě převzal do popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku. Jediným důvodem pro nové rozhodnutí ve věci byla totiž aplikace nové právní úpravy trestního práva hmotného provedená již v úvodu citovaným zákonem č. 40/2009 Sb., který je z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, pro obviněné příznivější. Podle skutkových zjištění soudů obvinění P. S. a R. Š. společně s obviněnými R. J., T. B., V. S. a J. M. založili v září roku 1995 po vzájemné dohodě a za účelem vlastního obohacení společnost O. P., a. s., ve které R. J. zastával funkci předsedy představenstva, T. B. funkce ředitele pobočky a člena dozorčí rady a V. S. funkce ředitele pobočky a místopředsedy představenstva, a dohodli se, že budou předstírat poskytování zpětného nebo finančního leasingu podnikatelům za účelem inkasování první leasingové splátky, přičemž nedisponovali potřebným finančním kapitálem a věděli, že nebudou schopni plnit smluvní podmínky. Na základě toho v září a říjnu roku 1995 v Ostravě, Olomouci a Plzni, poté, co společně projednali jednotlivé žádosti o uzavření leasingových smluv, se pokusili vylákat nebo vylákali od poškozených finanční prostředky, které použili pro vlastní potřebu. Navíc R. Š., R. J., T. B. a V. S. se pokusili vyhnout v říjnu roku 1995 za pomoci J. M. a P. S. smluvní i trestní odpovědnosti opuštěním České republiky i se získanými penězi. Zároveň obvinění P. S. a R. Š. společně s obviněnými T. B., V. S. a J. M. založili v dubnu roku 1995 po vzájemné dohodě a za účelem vlastního obohacení společnost A., v. o. s., přičemž J. M., P. S. a R. Š. zařídili kancelář společnosti a zaškolili T. B. a V. S. v uzavírání smluv o tichém společenství a poskytli jim vzory smluv a další informace. Na základě toho T. B. a V. S., kteří se stali společníky uvedené společnosti, v období od dubna roku 1994 do března 1995 převážně v Brně, prostřednictvím smluv o tichém společenství nebo o půjčce, se pokusili vylákat nebo vylákali od poškozených finanční prostředky, které použili pro svou potřebu, další podnikání nebo je předali spoluobviněným.
Formulace skutkových závěrů, k nimž dospěl již soud prvního stupně po pečlivém dokazování ve věci, kterou následně převzal i soud odvolací, jednoznačně svědčí o tom, že popsaným způsobem byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku a že soudy v právním hodnocení skutku nepochybily. Nejvyšší soud považuje za nutné k uvedené námitce pouze doplnit, že spolupachatelství jako společné jednání dvou a více osob vedených shodným úmyslem není podmíněno tím, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jako společné jednání může být posouzen i případ, kdy každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i případ, kdy jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně či v návaznosti a jen ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu (srov. č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
Pokud obvinění v této souvislosti zpochybnili existenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, dovolací soud upozorňuje na to, že svými výhradami se především domáhají jiného vyhodnocení výpovědi spoluobviněného V. S. Tím se však ocitli mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž nelze zahrnout námitky vytýkající nesprávné skutkové zjištění, rozsah dokazování ani vadný způsob hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázky související s prováděním či hodnocením důkazů jsou upraveny v trestním právu procesním (zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl.), přičemž důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávně hmotně právní posouzení. Dovolací soud je tak v podstatě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak může výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikaci norem hmotného práva. Z tohoto pohledu nelze souhlasit ani s námitkami obviněných, že jejich zavinění nevyplývá z provedených důkazů, tedy učiněného skutkového zjištění. Podle přesvědčení dovolacího soudu již samotný popis skutkových okolností, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti, nedovoluje jiný závěr, než že obvinění jednali v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Kromě toho v daném případě nebylo naplnění subjektivní stránky obviněných založeno pouze na výpovědi spoluobviněného V. S. Již soud prvního stupně se snažil, byť poněkud nepřehledným způsobem v rámci svého rozsáhlého odůvodnění, vyhodnotit otázku zavinění nezpochybnitelně (viz závěr na str. 290 rozsudku). Odvolací soud se k totožné námitce snažil vypořádat s výhradami obviněných a zcela správně učinil jasný závěr, že všichni obvinění od počátku naplňovali společný úmysl obohatit se na úkor poškozených prostřednictvím právnických osob, a to příslibem plnění, o němž věděli, že jej nemohou realizovat (srov. zejména str. 69 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak na podkladě podaných dovolání neshledal v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci jakoukoli vadu v právním posouzení zavinění obou dovolatelů, když k jinému skutkovému stavu nabízenému obviněnými nemohl přihlížet.
V závěru svých dovolání se obvinění za použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ohrazovali proti výši trestu s tím, že odvolací soud nepřihlédl k nepřiměřené délce trestního řízení. S tím se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Podle přijatého výkladu Nejvyššího soudu může být dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn pouze tehdy, jestliže je obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až §42 tr. zákoníku), a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nemohou naplnit žádný ze zákonem definovaných důvodů dovolání (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. platný i po změně normy trestního práva hmotného).
Nelze ovšem pominout, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 67 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezovalo ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. (nyní obecné zásady trestání §37 až §45 tr. zákoníku). V ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku je výslovně zakotvena povinnost soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.
V posuzované trestní věci uplynulo od zahájení trestního stíhání do jeho skončení čtrnáct let, což lze samo o sobě hodnotit jako délku nepřiměřenou. Na druhou stranu z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je patrné, že si v rámci svých úvah o potrestání obviněných byly nepřiměřenosti doby trvání trestního řízení vědomy a přihlédly k této skutečnosti při ukládání trestů, mj. obviněným P. S. a R. Š. Již soud prvního stupně konstatoval, že složitost věci ani konkrétní chování obviněných P. S. a R. Š. nemohly odůvodnit neúměrnou délku řízení, a porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) promítl do rozhodování o trestu odnětí svobody v rámci tehdy platné trestní sazby, přičemž oběma uložil tresty odnětí svobody při dolní hranici této sazby. Odvolací soud především dospěl k závěru, že úprava nového trestního zákoníku je pro obviněné příznivější právě snížením horní hranice trestní sazby u trestného činu podvodu, a proto nově posoudil trestnost podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. Ukládal tak obviněným trest v rámci sazby od pěti do deseti let, namísto dřívější od pěti do dvanácti roků. Nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výši sedmi roků, které obviněným uložil soud prvního stupně, považoval odvolací soud ve vztahu ke kritériím obsaženým v novém trestním zákoníku za spíše mírné, avšak vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen v důsledku odvolání obviněných, nemohl jim, s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu, uložit přísnější tresty. V rámci svých úvah pak vrchní soud ve vztahu k obviněným P. S. a R. Š. přihlédl především ke skutečnostem, že trestnou činností páchanou v období od dubna roku 1994 do března 1995 byla způsobena škoda celkem 67 poškozeným ve výši 24.647.709,80 Kč, přičemž obvinění se dále pokusili způsobit škodu dalším 29 poškozeným ve výši 38.276.351,- Kč. Zároveň zohlednil, že obviněný P. S. byl navíc uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání, tj. v jeho neprospěch, a výslovně u obviněného R. Š. naopak přihlédl k jeho menšímu podílu na trestné činnosti. Proto jim, s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání posuzovaných trestných činů, a délku trestního řízení, na níž se konkrétně nepodíleli, uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby. Odvolací soud tedy, přestože považoval uložené tresty vzhledem k rozsahu, způsobu páchání trestné činnosti a jejímu následku za nedostatečné, zohlednil určitý stupeň porušení citovaných ústavně garantovaných práv obou dovolatelů, aby jejich věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Nepřiměřená délka trestního řízení tak byla kompenzována faktickým snížením trestu odnětí svobody u obou obviněných, jak nakonec výslovně zdůraznil odvolací soud na straně 74 svého rozsudku. Jestliže dovolatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, zmíněný v usnesení Nejvyššího ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I, není možné přehlédnout, že okolnosti obou případů nejsou natolik srovnatelné, aby bylo možné výměru trestů uložených obviněným považovat za odporující zákonu. Ústavní soud posuzoval při obdobné délce trestního řízení přiměřenost trestu odnětí svobody ve výši šesti a půl roku uloženého za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byla 25 útoky způsobena škoda 9.343.593,89 Kč, tedy trestnou činnost spáchanou v mnohem menším rozsahu, než tomu bylo v této věci.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněných P. S. a R. Š. jako částečně neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a pokud některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud opodstatněnou. Obě podaná dovolání proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová