ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.149.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 149/2011-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2011 o dovolání, které podal obviněný F. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 2 To 203/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 163/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 1 T 163/2009, uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zák.“) a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný F. S. odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody uplatněných poškozenými, kteří jsou označeni ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
O odvoláních obviněného F. S. a poškozených rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 2 To 203/2010, tak, že odvolání obviněného a jednoho z poškozených podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. Z podnětu odvolání poškozené obchodní společnosti UNIPRO plus, s. r. o., odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ve vztahu k této poškozené. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak znovu rozhodl tak, že jmenovanou obchodní společnost podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný F. S. podal dne 13. 12. 2010 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především zpochybnil skutková zjištění, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle obviněného soudy dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ze soukromoprávních úkonů, přičemž nevzaly v úvahu okolnosti týkající se převodu leasingové smlouvy na třetí osobu. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů se nezabývaly ani tím, že v průběhu trvání leasingové smlouvy uhradil ve splátkách značnou částku, která současně představuje určitou hodnotu, jež by se projevila v majetkové sféře poškozeného po převodu předmětné smlouvy. Z provedeného dokazování tedy podle názoru obviněného nevyplývá, že by uvedl jiného v omyl, protože soudům nižších stupňů se údajně nepodařilo prokázat, zda to byl právě obviněný, kdo ujistil poškozeného o skutečnostech popsaných ve výroku o vině v rozsudku prvního stupně, když s poškozeným prokazatelně jednala jiná osoba a trestní odpovědnost obviněného nelze automaticky dovozovat jen z jeho postavení jako jediného jednatele a společníka obchodní společnosti, jež byla nájemcem. Přitom poškozený byl dlužníkem tohoto nájemce, takže mu nemohla vzniknout majetková újma ve výši 300 000,- Kč, k jejíž náhradě byl obviněný zavázán.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného v posuzované věci neexistoval právní vztah mezi ním a jednotlivými věřiteli, přičemž v souladu se zásadou loajality jednal ve snaze vymoci pohledávky obchodní společnosti SF-Montplast, s. r. o., a zajistil zpětný převod pohledávek pro případ, že by nedošlo k vymožení plnění z nich.
Závěrem svého dovolání obviněný F. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného F. S. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakuje námitky, kterými se již zabýval a s nimiž se vypořádal odvolací soud, přičemž obviněný se domáhá především přezkumu skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Takový závěr platí i pro ty námitky obviněného, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, pro který byl stíhán a odsouzen pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o námitku obviněného, že za dobu trvání leasingového vztahu uhradil určitou částku na leasingových splátkách, považuje ji státní zástupce za nevýznamnou pro naplnění znaků zmíněného trestného činu. Podle jeho názoru totiž obviněný vylákal od poškozeného peněžní částku ve výši 300 000,- Kč jako zálohu za převod leasingu nákladního motorového vozidla, ačkoli byl od počátku srozuměn s tím, že se převod leasingu neuskuteční. V rozporu se skutkovými zjištěnými je podle státního zástupce též námitka obviněného, že sám poškozený byl jeho dlužníkem. Jak dále uvádí státní zástupce, v případech, kdy poškozený poskytne pachateli finanční plnění proto, že pachatel podvodně předstírá existenci jiného právního důvodu pro platbu, je existence případného dluhu poškozeného vůči pachateli z hlediska existence znaků trestného činu podvodu bez významu, a to i ve vztahu ke znaku spočívajícímu ve způsobení škody.
Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce je přesvědčen, že neobstojí námitka obviněného F. S. týkající se neexistence právního vztahu mezi ním a poškozenými. Obviněný totiž zcela pomíjí ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., podle kterého jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Obviněný byl v době spáchání trestného činu poškozování věřitele jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o., takže v posuzované věci jsou naplněny znaky konkrétního subjektu. Za absurdní považuje státní zástupce tvrzení obviněného, že chtěl zajistit vymožení pohledávek jejich fakticky bezúplatným převodem na jiný subjekt. Obviněný podle státního zástupce totiž přesvědčivě nevysvětlil, jaký byl další osud vymožené částky ve výši 1 975 000,- Kč a proč tuto peněžní částku nepoužil k alespoň částečnému uspokojení věřitelů.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného F. S., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný F. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný F. S. z převážné části zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se znaků trestných činů podvodu a poškozování věřitele, pro které byl stíhán a odsouzen, a vytkl nedostatečný rozsah dokazování u soudů nižších stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud se nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný F. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení opatřených důkazů a z neúplnosti provedeného dokazování, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného F. S. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak jsou popsány především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeny v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného F. S., v jejímž rámci zejména zpochybnil jednak naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak možnost být subjektem (pachatelem) trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu obsaženou ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a o odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněný F. S. se dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o., po ujištění, že po zaplacení zálohy ve výši 300 000,- Kč převede na poškozeného M. T. předmět leasingu – ve výroku o vině specifikované nákladní motorové vozidlo včetně návěsu, které na základě leasingové smlouvy uzavřené s obchodní společností UniLEASING, a. s., užíval od 28. 8. 2006 a na němž podle jeho ujištění nebyly dlužné splátky a zbývalo uhradit asi 14 splátek ve výši asi 46 832,- Kč měsíčně, obviněný dne 29. 3. 2007 převzal od poškozeného oproti příjmovému dokladu bez číselného označení finanční hotovost ve výši 300 000,- Kč. Vzhledem k všeobecným obchodním podmínkám označené leasingové společnosti, s nimiž byl obviněný seznámen, již v době převzetí finanční hotovosti věděl, že převod leasingu na nového nájemce není možný, neboť měsíční splátky nebyly uhrazeny v plné výši a včas. Navíc na leasingových splátkách zbývalo uhradit nikoli jen 14, ale až 40 splátek, přičemž obviněný nepožádal o převod leasingu, poškozenému M. T. nevrátil poskytnutou finanční částku, a to ani poté, co byla leasingová smlouva vypovězena a předmět leasingu byl obviněnému dne 5. 11. 2007 odebrán, čímž způsobil poškozenému M. T. škodu ve výši 300 000,- Kč.
Popis těchto rozhodných skutkových okolností podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr o způsobení škody v uvedené výši, která přitom v posuzované věci představuje škodu nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 2 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „obch. zák.“). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz přiměřeně stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.).
V trestní věci obviněného F. S. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku poškozeného M. T. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tedy obviněný jednal způsobem vyjádřeným ve skutkové větě a od jmenovaného poškozeného podvodně vylákal částku ve výši 300 000,- Kč, vznikla zde činem obviněného škoda v této výši, která je bez jakýchkoli pochybností škodou nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 2 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Jejich zjištění je v tomto směru zcela v souladu s citovanou dosavadní judikaturou, a Nejvyšší soud nezjistil žádné nedostatky v použité právní kvalifikaci, pokud jde o posouzení výše škody způsobené obviněným.
Úvahy obviněného F. S. o tom, že již dříve uhradil určitou částku v leasingových splátkách, a že se tedy takový postup musel promítnout do majetkové sféry poškozeného M. T., jsou z hlediska trestného činu podvodu nerozhodné. Především je třeba vyjít ze skutkového závěru soudů obou stupňů, který není Nejvyšší soud oprávněn v řízení o dovolání nijak zpochybňovat a podle něhož obviněný nepožádal o převod leasingové smlouvy a navíc z důvodu závažného porušení jeho povinností mu byl odebrán předmět leasingu. Jak je z uvedeného závěru jednoznačně patrné, poškozený nemohl získat žádnou majetkovou hodnotu z titulu předchozích úhrad leasingových splátek ze strany obviněného, jak tvrdí ve svém dovolání. Uhrazení těchto leasingových splátek se promítlo toliko v majetkové sféře leasingové společnosti UniLEASING, a. s., která ovšem v posuzované trestní věci nevystupovala jako poškozená.
Trestní odpovědnost obviněného F. S. za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nemůže vyloučit ani jeho tvrzení, podle něhož poškozený M. T. byl dlužníkem nájemce, jehož jménem jednal obviněný. Takový právní vztah totiž nebyl předmětem posuzování v nyní projednávané trestní věci, přičemž z hlediska naplnění znaků zmíněného trestného činu zde nejde o okolnost, která by mohla jakkoli zpochybnit správnost závěrů soudů nižších stupňů. Navíc, jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1196/2007, publikované pod č. T 1072. v sešitě 44 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008), o trestný čin podvodu se může jednat i v případech, když podvodné jednání pachatele (věřitele) směřuje k tomu, aby od poškozeného (dlužníka) vylákal plnění týkající se jiného závazku, přičemž dlužník nevěděl o této skutečnosti. Jelikož zde nebyla prokázána existence jiného závazkového vztahu mezi obchodní společností SF-MONTPLAST, s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný, a poškozeným, odpovídá použitá právní kvalifikace posuzovaného skutku zákonu.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného F. S., kterými soudům nižších stupňů vytkl nesprávné posouzení subjektu (pachatele) u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak totiž vyplývá z ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., jestliže zákon stanovil, že pachatel musel být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačilo, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení byly dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jednal. Přitom v projednávané trestní věci měla obchodní společnost SF-MONTPLAST, s. r. o., jako dlužník zvláštní vlastnost tzv. konkrétního subjektu, jehož jménem jednal právě obviněný F. S. jako jediný jednatel a společník. Proto ani z uvedeného hlediska nic nebránilo tomu, aby obviněný nesl trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, byť dlužníkem ve vztahu k poškozeným věřitelům byla jmenovaná obchodní společnost jako právnická osoba, jejímž jménem obviněný činil právní úkony spočívající i v hospodaření s jejím majetkem.
Dále se Nejvyšší soud zabýval i námitkami obviněného F. S., v nichž v souvislosti s převodem pohledávek poukázal na nesprávné posouzení principu loajality a na svou motivaci dosáhnout vymožení pohledávek obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o. Jednak obviněný založil tyto námitky převážně na polemice se skutkovými zjištěními, jednak je Nejvyšší soud považuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud v obecné rovině především připomíná, že ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. bylo nezbytné, aby pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení pohledávky svého věřitele mimo jiné tím, že zcizil část svého majetku, a aby způsobil tímto činem značnou škodu. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání takového stavu pachatelem, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení pohledávky věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka.
Jak přitom vyplývá z popisu rozhodných skutkových zjištění, obviněný F. S. jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o., v období od 30. 10. do 5. 11. 2007, než jako jediný jednatel a společník jmenované obchodní společnosti na základě notářsky ověřené smlouvy o převodu 100% obchodního podílu ze dne 29. 11. 2007 převedl celý obchodní podíl na nekontaktního nabyvatele – zahraniční právnickou osobu TRANSATLANTIC INVESTEMENTS LLC se sídlem v USA, na základě písemných smluv o postoupení pohledávek celkem v 10 případech postoupil splatné pohledávky obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o., za jejími dlužníky v celkové výši 5 201 985,- Kč na nového postupníka, jímž byla obchodní společnost REINISCH CONSULTING, s. r. o., a to za celkovou částku ve výši 519 200,- Kč, kterou však podle ústní dohody s Mgr. J. R. ani nepřevzal. Svědek Mgr. J. R. následně ke dni 18. 12. 2007 vymohl z neuhrazené pohledávky za dlužníkem – obchodní společností Waler, spol. s r. o., část uznané pohledávky ve výši 1 950 000,- Kč a ke dni 28. 12. 2007 vymohl celou postoupenou neuhrazenou pohledávku ve výši 25 000,- Kč za dlužníkem – obchodní společností Bomar Spedice, s. r. o., zbylé pohledávky již nevymohl, neboť byly ze strany dlužníků rozporovány, případně byly nedobytné. Uvedeným jednáním obviněný způsobil věřitelům specifikovaným ve výroku o vině, jejichž splatné pohledávky v době převodu obchodního podílu dosahovaly částky nejméně ve výši 7 017 123,- Kč, škodu ve výši odpovídající minimálně hodnotě snadno vymožených postoupených pohledávek, tedy ve výši 1 975 000,- Kč. Takové jednání podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o naplnění všech znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněný totiž postoupením zmíněných pohledávek na obchodní společnost REINISCH CONSULTING, s. r. o., bez získání protihodnoty jednoznačně zmařil uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o. Naplnění zákonných znaků posuzovaného trestného činu včetně úmyslného zavinění obviněného přitom prokazuje i způsob, jakým se obviněný vypořádal se svými dalšími povinnostmi po postoupení pohledávek na jmenovaného postupníka. Za popsané situace totiž obviněný následně převedl obchodní podíl v obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o., bez majetku a bez konkrétních podnikatelských aktivit na zcela nekontaktní a podnikatelsky poněkud pochybný zahraniční subjekt. Taková představa obviněného o způsobu řešení závazků dlužníka, jehož jménem v inkriminovaném období jednal, proto odporuje nejen obecným obchodněprávním zásadám a pravidlům (včetně zmíněného principu loajality), ale i omezením vyplývajícím z trestního práva. Námitky obviněného uplatněné ve výše uvedeném směru jsou proto neopodstatněné.
K argumentům obviněného F. S. Nejvyšší soud dále připomíná, že obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o., byl v této funkci oprávněn činit právní úkony jménem jmenované obchodní společnosti podle §133 odst. 1 obch. zák. a mimo jiné nesl odpovědnost za její obchodní vedení ve smyslu §134 obch. zák. V obou zmíněných případech přitom dochází k uskutečňování vůle obchodní společnosti jako právnické osoby, ať již navenek ve vztahu k třetím osobám, jako je tomu v případě jednání jejím jménem, anebo směrem dovnitř při rozhodování o vnitřních poměrech obchodní společnosti, pokud jde o její obchodní vedení. Popsaná oprávnění statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným mu však neumožňují svévolně nakládat s majetkem této obchodní společnosti, neboť nejde o vlastní majetek statutárního orgánu, ale o majetek obchodní společnosti. Jednatele totiž nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobou, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty (viz rozhodnutí pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný uskutečnil předmětné zcizovací úkony spočívající v postoupení splatných pohledávek obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o., za pouhou jednu desetinu jejich hodnoty na obchodní společnost REINISCH-CONSULTING, s. r. o., přičemž posledně uvedená společnost z takto postoupených pohledávek vymohla částku ve výši 1 975 000,- Kč, z níž nebyla vyplacena žádná dlužná částka ve vztahu k věřitelům obchodní společnosti SF-MONTPLAST, s. r. o., pak obviněný jednal protiprávně ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona, jak správně uvedl soud prvního stupně ve výroku o vině ve svém rozsudku, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný F. S. podal proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 2. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y