ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1559.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1559/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2011 o dovolání, které podal obviněný Č. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 270/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 208/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 270/2011, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 208/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 208/2010, byl obviněný Č. K. odsouzen pro pokus přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl uložen spolu se sbíhajícím se trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jímž byl obviněný Č. K. uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 10 T 100/2010, jenž nabyl právní moci dne 31. 7. 2010, souhrnný trest odnětí svobody podle §43 odst. 2 a §222 odst. 1 tr. zákoníku v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud prvního stupně podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 270/2011, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný Č. K. podal proti usnesení Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami a pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně. Obdobně jako ve svém odvolání namítal, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou existence závazku, který je znakem skutkové podstaty posuzovaného přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Přitom upozornil na nepravomocný rozsudek Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně (věc vedena pod sp. zn. 221 C 6/2009), který dospěl k závěru, že právní úkon – nájemní smlouva, na základě něhož měl vzniknout předmětný závazek, je absolutně neplatný. Současně se bránil odpovědnosti za případný vznik dluhu na nájemném tvrzením, že nájemcem nebyl on, nýbrž společnost, kterou údajně ani v rozhodné době „nevlastnil“ sám. Dále pak vytýkal odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy, jež mu v rámci odvolacího řízení předložil. Závěrem svého dovolání napadl způsob hodnocení důkazů krajským soudem, jímž v podstatě potvrdil nesprávný postup soudu prvního stupně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a sám znovu rozhodl rozsudkem, kterým obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že v převážné části nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť v něm obviněný napadá skutková zjištění soudu prvního stupně. Pokud jde o případnou platnost nájemní smlouvy, připomněl, že tento druh smluvního ujednání nevyžaduje písemnou formu a i v případě její neplatnosti bylo povinností obchodní společnosti platit za užívání nemovitosti. Osobou odpovědnou za plnění závazku byl právě obviněný jako jediný jednatel. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Č. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Protože Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného týkající se existence závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem jako předpokladu trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele ve smyslu §222 odst. 1 tr. zákoníku a odpovědnosti jednatele obchodní společnosti odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. ř., jakož i řízení, které mu předcházelo včetně rozsudku soudu prvního stupně. Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je z části důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tam, kde napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy v případech, kdy je věc nesprávně posouzena podle norem hmotného práva. Jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Lze jej úspěšně použít tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Dovolací soud proto nemůže přezkoumat napadené rozhodnutí z hledisek zakotvených v procesních ustanoveních, včetně těch, jež upravuje §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, ani rozsah dokazování tak nemůže být zásadně předmětem dovolacího přezkumu, Nejvyšší soud je totiž vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a nemůže se od něho odchýlit, aniž by je sám doplnil.
Z uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že pokud obviněný v dovolání poukazoval na rozpory v důkazech provedených soudem prvního stupně, tedy na jejich chybné hodnocení, a na základě toho se snažil zpochybnit skutková zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud převzal, jeho námitky neodpovídají obsahu citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání, ve které obviněný zpochybnil naplnění znaků pokusu přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku s odůvodněním, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou existence jeho závazku vůči věřitelům, jejichž uspokojení měl zmařit, resp. se o to pokusit.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželé F. a E. F. se v občanskoprávním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 C 6/2009 domáhali vůči společnosti P.C.B Brno, s.r.o., se sídlem v Brně, Nezamyslova 1843/21, zaplacení částky 274.854,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a že obviněný Č. K., jediný jednatel uvedené společnosti, předložil při jednání vedeném u soudu prvního stupně dne 31. 3. 2010 prostřednictvím svého zmocněnce padělané listiny, kterými se snažil prokázat, že zmíněná pohledávka žalobců zanikla. V odůvodnění rozsudku se okresní soud podrobně zabýval hodnocením výpovědi obviněného a všech ve věci provedených důkazů, avšak opomenul se vypořádat s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 221 C 6/2009. Okresní soud v dané trestní věci pak dospěl k závěru, že obhajoba obviněného ve vztahu ke splnění závazku byla v trestním řízení vyvrácena, aniž by v rámci svého hodnotícího postupu zaujal jasný názor o existenci závazku mezi obchodní společností P.C.B. Brno, s. r. o., jejíž byl obviněný statutárním orgánem, a manželi F. a E. F. Přitom z odůvodnění jeho rozsudku sp. zn. 2 T 208/2010 je patrné, že dne 19. 4. 2011 provedl v hlavním líčení důkaz rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 221 C 6/2009, kterým byla žaloba o zaplacení dlužného nájemného zamítnuta s odůvodněním, že nájemní smlouva, ze které žalobci dovozovali svůj nárok, je neplatná. Obviněný uplatnil totožnou námitku již ve svém odvolání, avšak odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se s ní vypořádal, v podstatě lze konstatovat, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu postrádá jakékoli vlastní úvahy, natož reakci na odvolací námitky. Proto jej lze označit za nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku a že otázku existence a obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), neboť jde o posouzení viny obviněného. Ve smyslu tohoto ustanovení soud sice není v trestním řízení vázán ani již pravomocným rozsudkem vydaným v rámci občanskoprávního řízení, avšak nemůže jej v rámci své hodnotící činnosti pominout. Naopak je povinen provést jím důkaz, zhodnotit jej v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a vypořádat se s jeho argumenty ve svém rozhodnutí (srov. č. 17/2009 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně proto pochybil, pokud obviněného shledal vinným ze spáchání pokusu přečinu podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku spočívajícího v tom že předstíral splnění svého závazku vůči věřitelům, s cílem zmařit jejich uspokojení, přestože neměl řádným způsobem posouzenu existenci závazku mezi obviněným a věřiteli a v podstatě ji jen prezumoval.
Z dosud učiněných skutkových zjištění vyplývá, že manželé F. a E. F. pronajali obchodní společnosti P.C.B Brno, s.r.o., nebytové prostory dne 1. 1. 2003, které byly společností užívány. Naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku dopadá na všechny závazkové právní vztahy mezi dlužníkem a věřitelem bez ohledu na to, zda-li byla důvodem jejich vzniku smlouva nebo jiná právní skutečnost uvedená v §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k uvedeným okolnostem případu proto ani případný závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, nevylučuje existenci závazku dlužníka vůči vlastníkovi nemovitosti za její užívání ve formě bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 občanského zákoníku.
Jestliže obviněný v závěru dovolání ve vztahu ke své odpovědnosti namítal, že dlužníkem manželů F. byla společnost P.C.B Brno, s.r.o., a že sám byl pouze jedním z jejích společníků, je třeba doplnit, že pachatelem trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku sice může být jen konkrétní subjekt (§114 odst. 1 tr. zákoníku), a to dlužník, který jedná ke škodě svých věřitelů, ovšem pokud je takovým dlužníkem právnická osoba (např. obchodní společnost), může být pachatelem – mimo jiné – fyzická osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby a v souvislosti s tímto svým postavením činila právní či jiné úkony za právnickou osobu, jimiž alespoň částečně zmařila uspokojení pohledávek věřitelů právnické osoby (§114 odst. 2 tr. zákoníku) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku č. 38, pod č. T 1014. Obviněnému bylo kladeno za vinu jednání, kterého se dopustil dne 31. 3. 2010, kdy byl podle výpisu z obchodního rejstříku jediným jednatelem společnosti P.C.B Brno, s.r.o., z toho je zřejmé, že se na něj vztahovalo postavení dlužníka ve smyslu §222 odst. 1 tr. zákoníku. V této části tedy Nejvyšší soud shledal dovolání nedůvodným.
Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného Č. K. po přezkoumání napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení zjistil, že soudy obou stupňů pochybily v hmotně právním posouzení skutku, když se v dané věci nevypořádaly s existencí a povahou závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem jako jednoho z předpokladů trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Brně, jak již bylo naznačeno, v podstatě vůbec nesplnil v dané věci svou přezkumnou povinnost a jen odkázal na závěry soudu prvního stupně. Za této situace nezbylo Nejvyššímu soudu než vyhovět dovolání obviněného v části, v níž jeho námitka odpovídala důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 270/2011, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 208/2010, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Protože vada zjištěná v dovolacím řízení měla svůj původ v řízení před soudem prvního stupně, bude na tomto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Brně se tak musí zabývat otázkou, zda mezi obviněným jako jednatelem obchodní společnosti a manželi F. a E. F. vznikl závazkový právní vztah, jakou měl povahu a zda z jeho titulu byl obviněný povinen plnit. Teprve potom soud provede kompletní hodnocení všech dosud provedených, případně v novém řízení doplněných důkazů a učiní jasný právní závěr o podané obžalobě. V době rozhodování Nejvyššího soudu nebylo dosud ukončeno odvolací řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 C 6/2009, ale jak bylo zdůrazněno, otázku existence závazku, který se měl obviněný pokusit zmařit předstíráním jeho splnění, je povinen soud vyřešit samostatně a nezávisle na výsledku řízení před civilním soudem, avšak musí se s ním vypořádat. Jen pro úplnost ještě Nejvyšší soud upozorňuje na možnost trestní odpovědnosti obviněného i za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Jestliže by důvodem vzniku závazku v daném případě nemohl být nájemní vztah ani bezdůvodné obohacení (které se však zřetelně nabízí), musel by se soud ještě vypořádat s případným postihem za nezpůsobilý pokus, samozřejmě pod podmínkou, že dojde k jistotě, že obviněný jednal ve skutkovém omylu a v rozporu se skutečností se domníval, že závazek mezi společností, jejímž jménem jednal, a manžely F. v rozhodné době vznikl a existuje.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. ř. je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová