ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.26.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 26/2011-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2011 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 7 To 201/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 82/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. B. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 6 T 82/2008, uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněný J. B. odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit České republice jako náhradu škody částku ve výši 318 956,- Kč.
O odvolání obviněného J. B. podaném proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 7 To 201/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil v napadeném rozsudku pouze výrok o náhradě škody, jinak ponechal rozsudek nezměněný.
Obviněný J. B. podal dne 26. 11. 2010 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný sice ve svém dovolání výslovně nerozlišil námitky k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům, avšak z jeho kontextu lze dospět k závěru, že svou argumentaci založil na námitkách, které se vztahují jen k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného popis skutkových okolností neumožňuje učinit závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zde shledává existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, protože z provedených důkazů údajně nelze dovodit fiktivnost opatřených faktur, a tím ani úmysl obviněného zkrátit daň z přidané hodnoty. Obviněný dále vytýká soudům nižších stupňů i to, že postupovaly v rozporu s pravidlem „in dubio pro reo“, neboť jeho obhajobu nevyvrátily ostatními důkazy. Obviněný zpochybnil i správnost posouzení výše způsobené škody, protože podle jeho názoru soudy nižších stupňů si k objasnění její výše neopatřily dostatečné důkazy a vycházely toliko ze sdělení poškozené České republiky. K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky.
Závěrem svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 7 To 201/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 6 T 82/2008, a aby buď podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud postupem podle §265m odst. 1 tr. řádu obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) nebo b) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. B. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru soudy nižších stupňů opřely svůj závěr ohledně fiktivnosti faktur, které obviněný použil ke zkrácení daně, o konkrétní provedené důkazy. Státní zástupkyně považuje za nedůvodnou rovněž námitku obviněného, v níž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné posouzení výše škody, protože obviněný tím v podstatě jen zpochybňuje dosavadní skutková zjištění, která se týkají této otázky. Podle názoru státní zástupkyně směřují námitky obviněného pouze proti rozhodným skutkovým zjištěním, takže nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Proto státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. B. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. B. však nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. B., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. B. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy obviněný J. B. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž nenaplňuje ani obecně formulovaná námitka obviněného J. B., v níž soudům nižších stupňů vytkl, že použitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. I tento závěr totiž obviněný dovozuje z nedostatků, kterými jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy a jimiž zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z těchto důkazů.
Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu k těm dovolacím námitkám obviněného J. B., jejichž prostřednictvím poukazuje na údajné porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže jeho případné porušení (resp. nedodržení) není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
Pokud jde o námitku obviněného J. B., podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Nad rámec výše uvedené argumentace uvádí Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a k námitkám obviněného J. B., kterými zpochybňuje posouzení výše škody u přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, následující skutečnosti.
Především škoda ani její konkrétní výše není znakem skutkové podstaty tohoto přečinu, ale je zde nutný větší rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Větším rozsahem se pak rozumí zkrácení daně, cla, poplatku nebo podobné povinné platby ve výši nejméně 50 000,- Kč (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr., které je nadále použitelné).
V trestní věci obviněného J. B. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obviněný zkrátil daň skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a odvést daň ve správné výši. Konkrétně vyjádřeno, obviněný v postavení jednatele obchodní společnosti HMT Invest, s. r. o., v úmyslu dosáhnout daňového zvýhodnění nechal zahrnout do účetnictví uvedené obchodní společnosti za IV. čtvrtletí roku 2004 a následně i do daňového přiznání podaného za totéž zdaňovací období u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku tam označené faktury, které měla převážně vystavit obchodní společnost GLM Invest, s. r. o., za konkrétní zboží a služby, ačkoliv obviněný věděl, že jde o faktury fiktivní, nepodložené uskutečněným zdanitelným plněním, a aniž by náležitě splnil povinnost přiznat a zaplatit daň ve výši, která odpovídala zákonu, způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty ve větším rozsahu, protože dosáhl daňového úniku v celkové výši 318 956,- Kč, což odpovídá větší škodě ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. prospěchu většího rozsahu ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku (jejich výše je nejméně 50 000,- Kč). Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil způsobení „škody“, za nedůvodné, neboť rozsudek soudu prvního stupně správně vychází ze skutečnosti, že škoda není znakem přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a že rozsah, v němž obviněný zkrátil daň, odpovídá většímu rozsahu ve smyslu citovaného ustanovení.
Proto bylo možné čin spáchaný obviněným J. B. posoudit jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, za jehož účinnosti rozhodovaly soudy nižších stupňů, když není sporu o tom, že v době spáchání tohoto skutku šlo o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku spáchaného obviněným J. B., kterým naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
Ke shora uvedené argumentaci Nejvyšší soud dále připomíná, že v trestním řízení se posuzuje otázka výše zkrácení daně nebo jiné podobné povinné platby samostatně jako předběžná otázka (§9 odst. 1 tr. řádu), a proto orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o vyměření daně v určité výši, resp. o doměření jejího nedoplatku. Na druhé straně se soud musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného příslušným finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněného J. B. pak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména jeho str. 4 a 5) vyplývá, že tento soud řádně vyhodnotil důkazy opatřené zejména od příslušného finančního úřadu a uvedl, na základě kterých skutečností dospěl k závěru o rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty, k němuž došlo spáchaným přečinem. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. řádu, přičemž své úvahy o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího ve zkrácení daně ve větším rozsahu opřel o odpovídající skutkové a právní závěry.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný J. B. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozhodl z podnětu odvolání obviněného o zrušení výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně a ve zbylém rozsahu neshledal odvolání důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný J. B. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu neodpovídají.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. B. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 1. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y