ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.295.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 295/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2011 o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 9 To 110/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 107/2009 takto:
Z podnětu dovolání obviněného P. Š. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 9 To 110/2010, a to pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti výroku o vině trestnými činy předlužení podle §256c odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. uvedenými pod body 2. a 3. v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 3 T 107/2009.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušuje též rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 3 T 107/2009, a to ve výrocích o vině pod body 2. a 3., jimiž byl obviněný P. Š. uznán vinným trestnými činy předlužení podle §256c odst. 2, 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 3 T 107/2009, uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil společně s obviněnou T. Š. (odsouzenou samostatně v jiném trestním řízení) skutkem uvedeným pod bodem 1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Dále byl obviněný uznán vinným trestnými činy předlužení podle §256c odst. 2, 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se dopustil skutky, které jsou podrobně popsané pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. Š. odsouzen podle §125 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. soud prvního stupně uložil obviněnému rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 roků.
O odvolání obviněného P. Š. podaném proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 9 To 110/2010, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný P. Š. podal prostřednictvím svého obhájce dne 30. 9. 2010 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o trestný čin podle §125 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného soudy nižších stupňů pominuly okolnost, že statutárním orgánem obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., byly dvě osoby, z nichž pouze svědkyně T. Š. odpovídala za účetní evidenci. Obviněný zpochybnil závěr soudů nižších stupňů o svém úmyslném zavinění, přičemž poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Pokud jde o výrok o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný namítl, že jako fyzická osoba podnikající pod jménem P. Š. dodal do majetku obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., zásoby zboží. Proto zde mezi uvedenými subjekty vznikl závazkový vztah, který zanikl tím, že jmenovaná obchodní společnost uhradila prostřednictvím úvěrových prostředků poskytnutých Komerční bankou, a. s., dřívější závazek obviněného, který mu jako podnikající fyzické osobě vznikl vůči jmenované obchodní společnosti. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů v posuzované věci nevzaly v úvahu zánik závazku započtením pohledávek mezi dotčenými subjekty. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že zde nešlo o přijetí nového závazku, neboť jiný závazek tím zanikl. Podle obviněného se navíc soudům obou stupňů nepodařilo prokázat stav předlužení obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., ke dni 30. 5. 2007.
Obviněný vytkl i nesprávné právní posouzení skutku popsaného pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle svého přesvědčení obviněný jako podnikající fyzická osoba uhradil splátky vyplývající z úvěrové smlouvy ve prospěch soukromého majetku svého syna P. Š. Takové jednání obviněný odůvodňuje tím, že příbuzní prodali nemovitost jeho synovi, přičemž kupní cena této nemovitosti byla uhrazena ze zmíněného úvěru. Podle názoru obviněného byly tyto úvěrové prostředky následně použity jako půjčka, kterou mu poskytli příbuzní (rodiče) do podnikání, a kterou proto také splácel formou pravidelných měsíčních splátek na příslušný úvěrový účet. Obviněný zpochybnil i naplnění znaku „odstranil část svého majetku“ ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože již nemohl dále nakládat s finančními prostředky připsanými na uvedený úvěrový účet.
Závěrem svého dovolání obviněný P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je v případě skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že pokud obviněný nezajistil, aby účetnictví bylo případně zpracováno jinou osobu, musel být přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s tím, že účetnictví obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., může vykazovat nedostatky, a že by tím mohlo dojít k ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně, jak ostatně dovodily soudy nižších stupňů. Podle státního zástupce tedy obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu §125 odst. 1 alinea 1 tr. zák., přičemž toto jednání obviněného je společensky škodlivé a k jeho postihu nepostačuje uplatnění norem jiných právních odvětví.
Pokud jde o další námitky obviněného P. Š., podle názoru státního zástupce rozsudek Okresního soudu v Břeclavi postrádá konkrétní závěry k posouzení ekonomického stavu obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., přičemž z okolností popsaných pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze dospět k závěru o použité právní kvalifikaci. Jak dále v této souvislosti státní zástupce namítl, v posuzované věci nebylo zjištěno, v kterém okamžiku se obchodní společnost ŠULTES-VOZ, s. r. o., ocitla ve stavu předlužení. Podle státního zástupce pak není zřejmé ani to, zda se v něm vůbec nacházela v inkriminované době, pokud její aktiva dosahovala částky ve výši 5 359 378,- Kč a závazky popsané ve výroku o vině činily částku ve výši 4 105 031,70 Kč. Státní zástupce má za to, že zcela bez významu není ani námitka obviněného, podle níž není patrné, jakým způsobem byla účetně a právně posouzena okolnost, že obchodní společnost ŠULTES – VOZ, s. r. o., sice uhradila za obviněného jako fyzickou osobu pohledávku, avšak za současného zániku dřívější pohledávky jmenované obchodní společnosti vůči němu. Závěr o spáchání trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 a 3 tr. zák. je tedy podle státního zástupce přinejmenším předčasný.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl posouzen jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., státní zástupce se především domnívá, že z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi není zejména zřejmé, jakým způsobem se vypořádal s výpovědí obviněného P. Š., podle které byly finanční prostředky z úvěru půjčeny obviněnému pro jeho podnikání. V tomto ohledu zde tedy podle názoru státního zástupce přetrvávají pochybnosti o tom, zda lze realizaci splátek posoudit jako odstranění majetku, když odstraněním se chápe ukrytí majetku, při kterém si pachatel uchová nadále možnost s ním disponovat. Podle názoru státního zástupce soudy nižších stupňů důsledně neodůvodnily ani to, že obviněný měl splácením úvěru částečně zmařit uspokojení svých dalších věřitelů.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, a to v jeho výrocích o vině pod body 2. a 3. a ve výroku o trestu, a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. Š. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá především tvrzení obviněného, kterým zpochybnil naplnění znaků objektivní stránky trestných činů předlužení podle §256c odst. 2, 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným pod body 2. a 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. Š. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný P. Š. částečně zpochybnil i správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah provedeného dokazování, a to zejména ve vztahu k trestným činům předlužení podle §256c odst. 2, 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným pod body 2. a 3. odsuzujícího výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů údajně nezabývaly, a zčásti popsal vlastní verzi skutkového děje.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikací skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu i z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. Š. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněného P. Š., v níž poukázal na nutnost použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chránil – jak vyplývá z ustanovení §1 tr. zák. – též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha 2009). V posuzované věci je přitom zcela zřejmé, že obviněný zasáhl do majetkových práv subjektů soukromého práva způsobem, který vyžadoval použití prostředků trestního práva.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i tu část argumentace obviněného P. Š., v jejímž rámci zpochybňuje svou trestní odpovědnost za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 1 tr. zák., který spáchal skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje námitky obviněného za takové, které sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak jsou neopodstatněné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pachatelem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. mohla být kterákoli fyzická osoba, která splňuje podmínky věku a příčetnosti. Pokud tato fyzická osoba jednala v rámci činnosti právnické osoby (což byl i případ obviněného a jeho manželky, kteří vystupovali v pozici statutárních orgánů obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o.), tj. typicky i obchodní společnosti, mohl být pachatelem i její statutární orgán (např. jednatel společnosti s ručením omezeným) nebo osoba pověřená zastupovat právnickou osobu navenek. Je-li statutární orgán kolektivní (např. představenstvo akciové společnosti), mohou být pachateli všichni členové tohoto orgánu (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 47/2001 Sb. rozh. tr.). Jak přitom vyplývá z výsledků dokazování v nyní posuzované věci, obviněný P. Š. byl v inkriminované době (tj. v období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007) jednatelem obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., a to se stejnými pravomocemi, jaké měla druhá jednatelka T. Š. Ze způsobu jednání jménem této obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku je patrné, že „za společnost jedná a podepisuje jednatel samostatně“. Obviněnému tak nepochybně z jeho funkce vyplývalo oprávnění činit veškeré právní úkony jménem obchodní společnosti a současně ho zatěžovaly povinnosti uvedené zejména v ustanoveních §66 odst. 2, resp. §567 odst. 1, §134, §135 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době spáchání označeného trestného činu (dále ve zkratce „obch. zák.“). Proto podle názoru Nejvyššího soudu se obviněný nemůže zprostit své odpovědnosti za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 1 tr. zák. jen s poukazem na případnou spoluodpovědnost své manželky jako další jednatelky, která byla údajně odpovědná za vedení účetnictví. Takovou povinnost má totiž ve smyslu §135 odst. 1 obch. zák. každý jednatel, což platí tím zřetelněji za situace, kdy je více jednatelů oprávněno jednat jménem obchodní společnosti samostatně, jak tomu ostatně bylo v posuzované věci. Navíc jednání obviněné T. Š. bylo předmětem samostatného trestního řízení, takže námitky obviněného v uvedeném směru jsou nedůvodné.
Nejvyšší soud ovšem neakceptoval ani námitku obviněného P. Š., kterou zpochybnil své úmyslné zavinění. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 1 tr. zák., Nejvyšší soud obecně připomíná, že ke spáchání tohoto trestného činu se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele (§4 tr. zák.) a postačoval zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§4 písm. b) tr. zák.].
Rozhodné skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci pak svědčí o zavinění obviněného P. Š. ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz s. 7 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění totiž vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 1 tr. zák. se obviněný dopustil společně se samostatně odsouzenou T. Š. tím, že – zkráceně vyjádřeno – jako jednatelé obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., vedli účetnictví jmenované obchodní společnosti tak, že nebylo úplné, protože nevedli řádně sestavy hlavní knihy, účetní deník, skladovou evidenci zásob, deník jednotlivých účtů, splátkové kalendáře, mzdové rekapitulace a sestavy. Obvinění rovněž nevypracovali účetní závěrku za rok 2007 a nepodali přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2007. Přitom počáteční zůstatky rozvahových účtů ke dni 1. 1. 2007 neodpovídaly skutečnosti a uvedené vady vedly k porušení ustanovení §4, §6 a §7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku popsaného jednání obviněných pak došlo jednak k ohrožení majetkových práv věřitelů zmíněné obchodní společnosti blíže označených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jednak bylo ohroženo řádné vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 2007. Takový popis skutkových okolností svědčí o tom, že obviněný věděl o možnosti porušení zájmu na řádném vedení účetnictví a pro případ, že toto porušení způsobí, s tím byl srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ostatně obviněný P. Š. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 1 tr. zák. zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného P. Š. popsaného ve skutkové větě pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na řádném vedení účetnictví, s nímž byl obviněný s ohledem na funkci člena statutárního orgánu srozuměn.
Ostatní dovolací námitky obviněného P. Š. ovšem už Nejvyšší soud shledal opodstatněnými, neboť naplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Skutky popsané pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným, totiž soud prvního stupně nesprávně právně posoudil a odvolací soud tuto vadu neodstranil, ač tak mohl učinit z podnětu odvolání obviněného.
K trestnému činu předlužení podle §256c odst. 2 a 3 tr. zák. Nejvyšší soud uvádí, že se ho mohl dopustit jen dlužník, který byl předlužen. Šlo tedy o tzv. konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák. Citovaná skutková podstata pak dopadala na případy, kdy pachatel byl ve stavu předlužení, který následně prohloubil některým ze dvou způsobů zde předpokládaných. Mohl tak učinit jednak přijetím nového závazku, jednak tím, že zřídil zástavu ke svému majetku. Ke spáchání trestného činu podle §256c odst. 2 tr. zák. se vyžadovalo úmyslné zavinění nebo zavinění z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.]. O přijetí nového závazku šlo přitom tehdy, když se pachatel v rámci určitého právního vztahu zavázal k plnění povinnosti, kterou dosud neměl. Zmíněný závazek musel ovšem významněji ovlivnit majetkovou situaci již předluženého dlužníka. Proto bylo třeba v konkrétním případě pečlivě posoudit ekonomické a právní důsledky takového závazku. Nikoli každé přijetí nového závazku totiž muselo nutně vést ke zhoršení hospodaření předluženého subjektu. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1327/2005, uveřejněné pod č. T 833. v sešitě 19 Souboru trestních rozhodnutí vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2005), skutkovou podstatu trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. naplnil pachatel, který za již existujícího stavu předlužení přijal nový závazek, jímž jen prohloubil uvedený úpadkový stav, aniž ho tím zmírnil či dokonce odstranil.
Jak je v posuzované věci patrné z popisu skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. Š. jako jednatel obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., uzavřel dne 30. 5. 2007 úvěrovou smlouvu s Komerční bankou, a. s., jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 2 000 000,- Kč, který byl účelově vázán na úhradu kontokorentního úvěru fyzické osoby podnikající pod jménem P. Š., ač obviněný věděl, že jmenovaná obchodní společnost je předlužena, že má ke dni 30. 5. 2007 nesplacené závazky a že přijetím tohoto úvěrového závazku neobdržela odpovídající protihodnotu od podnikající fyzické osoby P. Š. Popsaným jednáním pak měl obviněný zmařit uspokojení věřitelů konkretizovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve výši zde uvedené. Z odůvodnění tohoto rozsudku (viz jeho s. 5 a 6) ovšem nevyplývá, jak se soud vypořádal s otázkou hospodářského stavu obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o. Na jedné straně měl soud prvního stupně sice k dispozici odborné vyjádření daňového poradce Ing. Františka Nešpora, podle něhož nelze s ohledem na neúplné účetnictví odpovědně stanovit, kdy došlo k předlužení jmenované obchodní společnosti. Na druhé straně pak soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, podle něhož uvedená obchodní společnost byla v inkriminovaném období ve špatné ekonomické situaci. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „špatná ekonomická situace“ konkrétního podnikatelského subjektu ještě bez dalšího nemusí svědčit o existenci jeho předlužení. Takový závěr je možné učinit teprve na podkladě dostatečných důkazů, zejména účetních dokumentů, případně jiných ekonomických ukazatelů, z nichž vyplývá stav a výsledek hospodaření daného dlužníka.
Soudy nižších stupňů však v posuzované věci neměly dostatek podkladů pro závěr, že obchodní společnost ŠULTES – VOZ, s. r. o., byla skutečně ve stavu úpadku ve formě předlužení, jak mimo jiné požadovala skutková podstata podle §256c odst. 2 tr. zák. Pokud by zde existoval objektivně zjištěný stav předlužení jmenované obchodní společnosti, přijetím jejího nového závazku vůči Komerční bance, a. s., (z titulu úvěrové smlouvy, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 2 000 000,- Kč) mohl obviněný spáchat trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., jen kdyby tím zároveň prohloubil zmíněný úpadkový stav. Takový závěr ovšem soudy nižších stupňů neučinily. Navíc z jejich rozhodnutí není zřejmé, v čem spatřovaly škodu způsobenou trestným činem předlužení a v jaké výši ji obviněný způsobil. Škoda jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty podle §256c odst. 2 a 3 tr. zák. přitom spočívá v rozdílu mezi výší původního předlužení existujícího k okamžiku přijetí nového závazku a konečnou výší předlužení způsobeného nově přijatým závazkem (viz rozhodnutí pod č. 39/2008-I. Sb. rozh. tr.). Z tohoto hlediska pak soudy nižších stupňů v podstatě vůbec nekonkretizovaly, jaká byla výše předlužení obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., před přijetím závazku z úvěrové smlouvy uzavřené s Komerční bankou, a. s., a po přijetí tohoto závazku.
Jak tedy již výše Nejvyšší soud zdůraznil, dosavadní skutková zjištění v posuzované trestní věci neposkytují podklad k závěru o tom, jaké byly celkové majetkové poměry obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., jako dlužníka a zda se v rozhodném období nacházela ve stavu předlužení ve smyslu §256c odst. 2 tr. zák. Zmíněný úpadkový stav (viz §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době spáchání posuzovaného skutku, a §3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, který platí nyní) nelze zatím – s ohledem na chybějící skutkový podklad o celkové majetkové situaci jmenované obchodní společnosti – konstatovat v trestní věci obviněného P. Š., takže skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemůže být zatím kvalifikován jako trestný čin předlužení §256c odst. 2, 3 tr. zák., jak rozhodly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného P. Š., kterou zpochybnil naplnění objektivní stránky citovaného trestného činu, jako opodstatněnou.
V této souvislosti není možné zcela opomenout ani tvrzení obviněného P. Š., že obchodní společnost ŠULTES – VOZ, s. r. o., byla dlužníkem obviněného jako podnikající fyzické osoby a že zmíněné peněžní prostředky získané úvěrem od Komerční banky, a. s., použila na úhradu svého dluhu vůči obviněnému. K uvedené námitce obviněného se soudy obou stupňů doposud nevyjádřily, takže jejich právní závěry jsou i z tohoto hlediska neúplné. Pokud by totiž obviněný jednající jménem obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., skutečně použil získané peněžní prostředky na úhradu existující a splatné pohledávky, která zde vznikla na základě konkrétního právního (závazkového) vztahu mezi obviněným jako podnikající fyzickou osobou a jmenovanou obchodní společností, muselo by být současně zjištěno, zda takový právní úkon mohl vytvořit podmínky pro zlepšení hospodaření obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o. Jinak vyjádřeno, v posuzované věci je třeba učinit jednoznačný závěr o tom, že na základě přijetí předmětného závazku obviněným nebyl zjištěný úpadkový stav ve formě předlužení zmírněn či dokonce odstraněn. Nejvyšší soud přitom nezpochybňuje závěr, který v této souvislosti učinil soud prvního stupně (viz s. 7 jeho rozsudku) a podle něhož došlo uzavřením úvěrové smlouvy s Komerční bankou, a. s., ke zmaření uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o. Uvedené konstatování ovšem vychází toliko ze skutečnosti, že obviněný vynaložil získané úvěrové prostředky bezdůvodně na úhradu dluhů, které měl sám jako podnikající fyzická osoba, aniž by poskytl jmenované obchodní společnosti nějakou protihodnotu. Přitom není vyloučeno, že obviněný uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řešil i případné jiné dluhy obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., které zde mohly existovat na základě závazkového vztahu vůči obviněnému jako podnikající fyzické osobě, jak naznačuje ve svém dovolání.
I když tedy obviněný P. Š. věděl o stavu hospodaření obchodní společnosti ŠULTES – VOZ, s. r. o., a o pohledávkách jejích věřitelů, prozatím nelze učinit závěr, že obviněný uzavřením úvěrové smlouvy s Komerční bankou, a. s., neřešil nepříznivý stav hospodaření této obchodní společnosti. Navíc v úvahu pak přichází i jiný trestný čin, např. trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., kdyby se jmenovaná obchodní společnost nacházela v úpadku ve formě insolvence a jestliže by obviněný přednostně uspokojil svou pohledávku vůči ní na úkor ostatních věřitelů.
Nejvyšší soud považuje za důvodnou rovněž námitku obviněného P. Š., kterou zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem uvedeným pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného objektivně nemohlo dojít k odstranění majetku náležejícího do jeho podnikání, neboť jednak nemohl disponovat s peněžními prostředky vloženými na účet stavební spořitelny, jednak do svého majetku získal protihodnotu v podobě finanční částky odpovídající kupní ceně nemovitosti, kterou mu poskytli příbuzní.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku. Zmíněné alternativy jednání představují zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by věřitel mohl uspokojit svou pohledávku. Pohledávka věřitele tak v důsledku jednání pachatele zůstane neuspokojena zcela nebo jen částečně, takže věřitel neobdrží od dlužníka plnění, na které by jinak měl nárok, pokud by pachatel nejednal protiprávně. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání takového stavu, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka, který je k takovému uspokojení použitelný. Naproti tomu ovšem nemůže jít o trestný čin poškozování věřitele, jestliže dlužník prodejem svého majetku nebo jeho části sice pouze ztíží nebo oddálí uspokojení věřitele, avšak věřiteli zůstává možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku (viz rozhodnutí pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr.).
Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006, publikované pod č. T 957. v sešitě 32 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007), pro právní závěr o tom, v jakém rozsahu pachatel jako dlužník zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a zda tím způsobil značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu ve smyslu §256 odst. 3, 4 tr. zák., musí mít soud dostatečný podklad ve skutkovém zjištění o tom, jaká byla hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku pachatele a jakou výši měla pohledávka věřitele (resp. její neuspokojená část), jejíž uspokojení tím pachatel zmařil. Pokud jde o výši škody způsobené zmíněným trestným činem, představuje ji hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.).
Podle rozhodných skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 3. obviněný P. Š. jako fyzická osoba podnikající podle příslušných právních předpisů zcizil část svého majetku v celkové hodnotě ve výši 67 142,- Kč tím, že od prosince roku 2005 do ledna 2007 hradil penězi ze svého podnikání úvěrové splátky ve výši 4 934,- Kč měsíčně a v lednu roku 2007 splátku ve výši 3 000,- Kč, což byly splátky k úhradě dluhů z meziúvěru v celkové výši 724 000,- Kč poskytnutého Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., synovi obviněného P. Š., a to na základě smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření. Popsaným jednáním pak měl obviněný zmařit uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve výši 67 142,- Kč.
Soudy nižších stupňů pochybily, jestliže v tomto jednání obviněného P. Š. a v jeho následku bez dalšího shledaly naplnění znaků objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívajících ve zmaření uspokojení pohledávek věřitelů obviněného ve výši 67 142,- Kč. Soudy se totiž už nezabývaly tím, aby zjistily, jaký byl celkový rozsah majetku dlužníka – obviněného podnikajícího jako fyzická osoba, který by mohl být případně použitelný k uspokojení pohledávek poškozených věřitelů, ani neučinily závěr, zda vůbec existoval jiný takový majetek kromě toho, s nímž obviněný disponoval způsobem popsaným v posuzovaném skutku. Možnost alespoň částečného poškození věřitelů zde tedy závisí na zjištění, jaká byla hodnota zbývajícího majetku obviněného jako dlužníka ve vztahu k výši pohledávek jeho věřitelů a zda vůbec bylo možné takový majetek použít pro uspokojení těchto pohledávek. Navíc soudy obou stupňů se nezabývaly ani obhajobou obviněného stran údajné existence závazkového vztahu mezi ním a jeho rodiči, kteří mu měli půjčit do podnikání peněžní částku za prodej své nemovitosti. Jak přitom jednoznačně vyplynulo ze svědecké výpovědi P. Š. (viz s. 5 rozsudku soudu prvního stupně), peněžní částku ve výši 700 000,- Kč, kterou tento svědek získal z úvěrových prostředků od Českomoravské stavební spořitelny, a. s., půjčili jeho prarodiče právě do podnikání obviněného. Svědek dále uvedl, že dlužnou částku pak obviněný ve splátkách hradil přímo jmenované stavební spořitelně.
V posuzované věci je nesprávný i právní závěr soudu prvního stupně vtělený do tzv. právní věty ve výroku o vině pod bodem 3., podle které měl obviněný P. Š. částečně zmařit uspokojení svých věřitelů tím, že odstranil část svého majetku. Za odstranění majetku ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se přitom považovalo ukrytí majetku nebo jeho části, přičemž pachatel si nadále zachoval možnost disponovat s takovým majetkem. V daném případě je ovšem na podkladě dosavadních skutkových zjištění zřejmé, že obviněný neukrýval před věřiteli žádnou částku ze svého majetku. Pokud totiž obviněný skutečně splácel půjčku, kterou mu měli poskytnout jeho rodiče do podnikání, a činil tak formou pravidelných měsíčních splátek za svého syna na účet Českomoravské stavební spořitelny, a. s., nemohl zde vůbec přicházet v úvahu závěr o odstraňování byť jen části majetku obviněného. Ve smyslu §497 obch. zák. je totiž dlužník povinen vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky. Takto zaplacené peněžní prostředky pak přecházejí do majetku věřitele (např. banky nebo stavební spořitelny) a dlužník již není oprávněn s nimi jakkoli disponovat. Pokud tedy obviněný poukázal na účet stavební spořitelny uvedenou částku ve splátkách, zbavil se tak možnosti další dispozice s těmito peněžními prostředky. Proto zde nemohl být naplněn ani znak spočívající v „odstranění části majetku“ ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak nesprávně uvedl soud prvního stupně v tzv. právní větě výroku o vině ve svém rozsudku.
Protože soudy nižších stupňů se nezabývaly ze všech zmíněných hledisek právním posouzením skutků, jejichž spácháním byl obviněný P. Š. uznán vinným pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil jednak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 9 To 110/2010, a to pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti výroku o vině trestnými činy předlužení podle §256c odst. 2, 3 tr. zák. uvedenými pod body 2. a 3. v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 3 T 107/2009, jednak citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body 2. a 3. a v celém výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Břeclavi tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného P. Š. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí, zda obviněný skutkem obsaženým pod bodem 2. ve výroku o vině v částečně zrušeném rozsudku soudu prvního stupně naplnil skutkovou podstatu trestného činu předlužení podle §256c odst. 2, 3 tr. zák., nebo jiného trestného činu či žádného trestného činu. Skutková zjištění odpovídající použité právní kvalifikaci je pak nutno následně promítnout do formulace tzv. skutkové věty a právní úvahy vyložit v odůvodnění nového rozhodnutí.
Totéž platí ohledně skutku dosud obsaženého pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jímž měl obviněný P. Š. spáchat trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. I zde je třeba, aby soud náležitě vyjádřil skutková zjištění odpovídající použité právní kvalifikaci a uvedl své právní úvahy v odůvodnění nového rozhodnutí.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu) a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného P. Š. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 3. 2011
Předseda senátu
JUDr. František P ú r y