ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.622.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 622/2011-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing. V. H. , CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 To 15/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 68/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 To 15/2010, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 T 68/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 T 68/2009, byl obviněný Ing. V. H., CSc., uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), který spočíval v tom, že jako likvidátor společnosti NEVA – NEKUT & MÜLLER, s. r. o., se sídlem Husova 537, Kardašova Řečice, v rozporu s ustanovením §72 odst. 1 a §567 obchodního zákoníku uzavřel za tuto společnost nevýhodné dohody o provedení práce a to konkrétně s V. K. na období od 1. 6. do 30. 6. 2006 s předmětem provedené práce „zajištění likvidace firmy – účetní a metodické řízení“ za dohodnutou odměnu 69.000,- Kč, dále opět s V. K. na období od 3. 2. 2006 do 30. 6. 2006 v rozsahu 90 hodin s předmětem práce „zajištění řádného provedení likvidace firmy po stránce účetní“ za dohodnutou odměnu ve výši 200.000,- Kč, dále s Ing. V. M. na období od 3. 2. 2006 do 30. 6. 2006 na provedení práce „zajištění řádného provedení likvidace firmy“ za dohodnutou odměnu ve výši 350.000,- Kč a s P. N. na období od 3. 2. 2006 do 30. 6. 2006 na provedení práce „zajištění řádného provedení likvidace firmy“ za dohodnutou odměnu ve výši 350.000,- Kč, ačkoli výše uvedené činnosti související s likvidací byly provedeny zcela nadbytečně, neboť nemají oporu v žádném účetním předpise a v ekonomické praxi, kdy navíc účetní závěrky společnosti byly až do roku 2003 prověřovány auditem, nebylo tudíž nutné kontrolu prvotní evidence účetních dokladů, pokladních dokladů, faktur apod. provést, likvidace společnosti přitom probíhala v krátkém časovém sledu po uzavření roku 2005, tudíž v rámci účetní závěrky za rok 2005 musely být provedeny účetní práce a postupy vyžadované zákonem o účetnictví, následně byly nároky vzniklé ze shora uvedených dohod o provedení práce zaúčtovány jako úhrada pohledávek ke společnosti DELTA Kardašova Řečice, a. s., se sídlem Husova 537, Kardašova Řečice, a tak způsobil společnosti NEVA - NEKUT & MÜLLER, s. r. o., která je nyní v konkursu, škodu ve výši 969.000,- Kč. Za to byl obviněný odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
Z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek okresního soudu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. V. H., CSc., zprostil obžaloby pro výše uvedený skutek podle §226 písm. b) tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 To 15/2010, podala dne 30. 9. 2010 dovolání nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renata Vesecká, a to v neprospěch obviněného Ing. V. H., CSc. (Trestní spis byl předložen Nejvyššímu soudu k provedení dovolacího řízení až dne 6. 5. 2011.) Dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu z citovaného důvodu v jeho první alternativě, byla přesvědčena, že vychází z nesprávného právního posouzení skutku. Úvodem nejvyšší státní zástupkyně připomněla jasné závěry znalce, který dohodnutou odměnu označil za neadekvátní odvedené práci, sám ji ohodnotil částkou 12.000,- Kč. Krajskému soudu vytkla, že ve svých úvahách směšoval majetek obchodní společnosti s ručení omezeným a majetek jejích společníků. Krajský soud totiž v podstatě akceptoval obhajobu svědků Ing. V. M. a P. N. založenou na tvrzení, že si formou uzavřených dohod o provedení prací fakticky rozdělili likvidační zůstatek, k čemuž by jako statutární orgány stejně byli oprávněni. Nejvyšší státní zástupkyně k této otázce citovala rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 294/2009. Argumentaci odvolacího soudu zpochybnila i proto, že nebyla aplikovatelná na dohodu o provedení práce uzavřenou s V. K., který nebyl společníkem a neměl tedy jakýkoli nárok na podíl na likvidačním zůstatku společnosti. Především však do doby skončení likvidace neměl žádný ze společníků oprávnění odčerpat jakoukoli formou finanční prostředky z majetku společnosti. Výhrady vznesla dovolatelka také k závěrům krajského soudu ohledně určení okamžiku vzniku škody, k níž podle odvolacího soudu došlo až započtením pohledávek. Domnívala se, že existence škody se vázala již k uzavření předmětných dohod (fingovaných) bez ohledu na to, jakým způsobem fakticky došlo k vyplacení odměn. V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně sice připustila úvahu odvolacího soudu, kterou vyloučil úmyslné zavinění na straně obviněného, avšak vyslovila zásadní nesouhlas s tím, že by čin nespáchal z vědomé nedbalosti. Na rozdíl od soudu druhého stupně byla přesvědčena, že obviněný jednal v hrubé nedbalosti ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., (dále jen „trestní zákoník“), přičemž novou právní úpravu je nutné vyhodnotit v nedbalostní alternativě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku jako pro obviněného příznivější. Pokud by snad bylo možné přijmout argument soudu, že obviněný jednal v omylu o ekonomickém stavu společnosti, který u něho vyvolali oba společníci, pak je významné, že on jako zkušený ekonom lehkovážně spoléhal na zcela nejistou skutečnost v budoucnosti, tj. že společnost bude zlikvidována se zůstatkem, o nějž se její společníci rozdělí. Takové jednání odpovídá zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 trestního zákoníku. Konečně nesouhlas vyjádřila dovolatelka rovněž s argumentem o možné aplikaci subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 trestního zákoníku) na daný případ, jak učinil krajský soud poukazem na již soudy vyslovenou odpovědnost obviněného za způsobenou škodu v rámci obchodního řízení. Vyslovila přesvědčení, že i v případě porušení zákonných nebo smluvních povinností, jež lze sankcionovat mimotrestními prostředky, není vyloučeno spáchání trestného činu a uložení trestu za něj.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 To 15/2010, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se obviněný písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce. Uvedl, že pouhým uzavřením dohod o provedení práce žádnou škodu nezpůsobil a ani způsobit nemohl, když on jediný ve funkci likvidátora společnosti mohl nakládat s jejím majetkem a měl tedy kontrolu nad výplatou odměn z dohod. Jestliže byly odměny uhrazeny formou zápočtů, stalo se tak nezávisle na něm deliktním jednáním jiné osoby. Zdůraznil, že krajský soud uzavřel, že obviněný se na zápočtech neúčastnil a nemohl proto způsobit škodu na cizím majetku. Vzhledem k tomuto závěru odvolacího soudu, pak obviněný považoval další argumenty tohoto soudu pro zproštění obviněného obžaloby za nadbytečné. Obviněný Ing. V. H., CSc., proto Nejvyššímu soudu navrhl dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., eventuelně podle §265i odst. 1 písm. i) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že konkrétní námitky dovolatelky odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkaly napadenému rozsudku i jemu předcházejícímu řízení nesprávnosti v aplikaci hmotného práva, Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházející řízení a zjistil, že uplatněné dovolací námitky mají opodstatnění. V právním posouzení subjektivní stránky pochybil nejen krajský soud, ale také soud prvního stupně, a proto Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil do stadia řízení před okresním soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít výlučně v těch případech, kdy soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jak byl kvalifikován, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu, popř., byl-li obviněný obžaloby zproštěn, může právní námitka nejvyššího státního zástupce spočívat ve tvrzení, že znaky určité skutkové podstaty byly dány. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu naopak není možné uplatňovat výhrady proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a vytýkat případné nesprávné použití ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména již citované ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dále ustanovení §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter.
Zásadní výtka nejvyšší státní zástupkyně směřovala proti závěru odvolacího soudu, jímž u obviněného Ing. V. H., CSc., vyloučil existenci subjektivní stránky a to i ve formě hrubé nedbalosti ve smyslu ustanovení §221, resp. §16 odst. 2 trestního zákoníku. Současně dovolatelka brojila proti té části odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, v níž se vyslovil pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Nejvyšší soud shledal obě dovolací námitky důvodnými.
Nejprve považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně připomenout, jak se s otázkou zavinění vypořádal soud prvního stupně, který rozhodoval ještě za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Obviněného Ing. V. H., CSc., uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., tj. v jeho úmyslné alternativě. Pokud jde o odůvodnění zavinění, omezil se okresní soud v podstatě pouze na konstatování, že v dané věci dovodil úmyslné zavinění s tím, že postačí i úmysl nepřímý, který považuje s ohledem na důkazy za „…pravděpodobnější“ (viz str. 6 rozsudku okresního soudu). Je proto zřejmé, že soud prvního stupně v podstatě žádným způsobem neprovedl zhodnocení podstatných okolností, jež charakterizují zavinění pachatele, pouze slovy zákona naznačil existenci nepřímého úmyslu, přičemž dokonce tuto variantu úmyslu zvolil jako pravděpodobnější. Soud prvního stupně tak naprosto nepřípustným způsobem posoudil subjektivní stránku jako jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, kterou postavil pouze na bázi pravděpodobnosti bez vyslovení jistoty, jak mu ukládá zákon. Navíc je třeba zdůraznit, že ohledně podmínek pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty, kterou přitom v dané věci aplikoval, není v odůvodnění rozsudku okresního soudu jakákoli zmínka. Přitom, jak již bylo uvedeno, rozhodoval Okresní soud v Jindřichově Hradci za trvání předcházející právní úpravy trestního práva hmotného, která pro trestnost činu vyžadovala nejen naplnění formálních znaků u jednotlivých trestných činů, ale i materiální znak spočívající ve vyšším než nepatrném stupni společenské nebezpečnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Přísnější právní kvalifikace činu pak mohla být použita jen v těch případech, kdy okolnost, jež podmiňovala použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. §88 odst. 1 tr. zák.). Jakákoli úvaha o důvodech, ať již ve vztahu k formálním podmínkám kvalifikovaného znaku „osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“ vyjádřeném v §255 odst. 2 písm. a) tr. zák., nebo naplnění materiální podmínky vyjádřené v citovaném ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., v rozsudku soudu prvního stupně chybí. Je proto evidentní, že ani právní posouzení skutku učiněné okresním soudem, nemohlo obstát.
Je možné souhlasit s hodnocením odvolacího soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku, které provedl ohledně možné aplikace ustanovení §255 tr. zák., kdy u obviněného prakticky vyloučil existenci i nepřímého úmyslu a to nikoli ve vztahu k porušení povinností likvidátora vymezených v ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obchodní zákoník“), nýbrž ve vztahu ke způsobení škody na majetku likvidované společnosti. Především s ohledem na zřejmou absenci volní složky úmyslu u obviněného, který zjevně nebyl srozuměn s možným škodlivým následkem resp. účinkem, jež by mohly vyvolat jím uzavřené smlouvy o provedení prací s oběma společníky a zaměstnancem společnosti, neboť vycházel z pravdivosti tvrzení, kterým byl těmito osobami ujišťován o kladném výsledku likvidace. Odvolací soud sice v rámci svých úvah na straně 8 napadeného rozsudku vyloučil složku vědění, s čímž Nejvyšší soud nemůže bezvýhradně souhlasit, nicméně nemá tato skutečnost žádný vliv na samotný výsledek úvah, jimiž byla odmítnuta možnost naplnění znaku úmyslu u obviněného v rozhodném okamžiku. Na druhou stranu je třeba odmítnout jako nesprávné tvrzení odvolacího soudu, podle něhož samotné uzavření předmětných smluv nezpůsobilo škodlivý následek, nad rámec provedených důkazů dokonce soud dovodil, že při standardním průběhu následujících událostí (rozuměj po uzavření smluv) by obviněný měl čas a možnost získat přehled o ekonomické situaci v obchodní společnosti a mohl tak po kontrole odvedených prací event. schválit případné vyplacení odměn. K tomu již však došlo bez jakékoli součinnosti obviněného a výhradně mimo jeho vůli. Z těchto skutečností pak Krajský soud v Českých Budějovicích dovodil, že zavinění obviněného ke způsobení škody lze dovodit maximálně ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., neboť „obviněný s ohledem na charakter smluv s nadsazenými odměnami sice věděl, že může dojí i ke způsobení značné škody, aniž se dostatečně seznámil s ekonomickou situací firmy, se skutečnými záměry společníků, bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovéto škodě nedojde“. V další části odůvodnění odvolací soud připustil i možnost právní kvalifikace skutku podle přísnějšího ustanovení §255a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., aniž by však okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, jak byla zmíněna výše, jakkoli hodnotil. Nakonec krajský soud (zcela správně) vyhodnotil jako pro obviněného příznivější novou právní úpravu zavedenou zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010. Potud jsou tedy úvahy odvolacího soudu vedeny v podstatě správným směrem, není totiž pochyb, že aktuální právní úprava nedbalostní alternativy trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 trestního zákoníku, je v dané věci pro obviněného příznivější. Na jedné straně sice trestní zákoník připouští spáchání činu z nevědomé nedbalosti, tím došlo k rozšíření trestního postihu, avšak na straně druhé trestnost omezuje na případy tzv. hrubé nedbalosti. Pokud je u obviněného zřejmé, že jednal ve vědomé nedbalosti, což za správné označil i nejvyšší státní zástupce v dovolání, potom je použití nového trestního zákona pro něho příznivější a jsou splněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 trestního zákoníku.
Svůj zprošťující výrok založil odvolací soud právě na tom, že nepovažoval jednání obviněného spočívající v uzavření smluv o provedení práce za hrubou nedbalost, jak je definována v ustanovení §16 odst. 2 trestního zákoníku. Podle názoru soudu obviněný zjištěným porušením povinností likvidátora obchodní společnosti neosvědčil svou zřejmou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákonem. Tento závěr učinil na podkladě zjištění, že obviněný smlouvy uzavřel ihned po vstupu do funkce likvidátora, kdy se nestačil ještě seznámit s ekonomickým stavem společnosti, smlouvy byly iniciovány společníky, předpokládal, že mu budou předloženy výsledky dohodnuté činnosti a on sám bude případně dávat pokyn k výplatě odměn. Tyto ve stručnosti shrnuté okolnosti nenaplnily podle názoru krajského soudu znak hrubé nedbalosti, který je v trestním zákoníku vyžadován pro trestní odpovědnost za trestný čin podle §221 odst. 1.
Vědomá nedbalost je definována v ustanovení §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku tak, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Podle §16 odst. 2 trestního zákoníku je čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Obecně vyžadovanou potřebnou míru opatrnosti ze strany pachatele nedbalostního činu tak hrubá nedbalost povyšuje na stav svědčící o zřejmé bezohlednosti k chráněným zájmům. Při konkrétním hodnocení okolností, za nichž došlo ke spáchání činu, tak bude nutné vycházet z výkladů právní teorie, která pro stanovení míry opatrnosti vychází ze spojení objektivního a subjektivního hlediska a jejich vzájemného vztahu (viz Solnař, V., Základy trestní odpovědnosti, 1. vydání, Academia, Praha 1972, str. 237). V případě obviněného je významným již objektivní porušení určité míry opatrnosti při uzavírání předmětných smluv ve vztahu k možnému způsobení škodlivého následku na majetku obchodní společnosti, a to především s ohledem na jeho postavení likvidátora. Obecně totiž právní nauka v podstatě předpokládá u každého stejnou míru objektivní opatrnosti, avšak u osob vykonávajících určité povolání (např. řidič) je možné vyžadovat míru vyšší. Stejně tak u obviněného, který ve smluvním vztahu jednal jménem likvidované společnosti, v jejímž zájmu měl konat, jeho funkce likvidátora obchodní společnosti jej zavazovala k vyšší než obvyklé ochraně likvidovaného majetku tak, aby mohlo být dosaženo účelu likvidace, tj. zániku společnosti zrušené s likvidací podle §68 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku.
Likvidátor je orgánem likvidované obchodní společnosti a vztahuje se na něj ustanovení §66 odst. 2 obchodního zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. I Odon 69/97), tj. přiměřeně se jeho vztah ke společnosti, jejímž je orgánem, řídí ustanoveními obchodního zákoníku o mandátní smlouvě (§566 a násl.). Vzhledem k tomu, že likvidátor je k obchodní společnosti v postavení obdobném mandatáři, má povinnost vykonávat svou funkci s náležitou péčí tak, aby likvidované společnosti nevznikla škoda, zejména při provádění likvidace postupuje se zřetelem k výnosu likvidace pro věřitele a následně společníky likvidované společnosti. Podle §70 odst. 3 obchodního zákoníku jmenováním přechází na likvidátora působnosti statutárního orgánu v omezeném rozsahu ve smyslu ustanovení §72 obchodního zákoníku, podle něhož smí likvidátor činit jen právní úkony směřující k likvidaci společnosti, tj. plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky a přijímá plnění, zastupuje společnost před soudy a jinými orgány, uzavírá smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků a vykonává práva společnosti, nové smlouvy může uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů, nebo je-li to potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití (§72 odst. 1 obchodního zákoníku). S ohledem na zákonné vymezení postavení likvidátora a výčet jeho povinností je možné zhodnotit očekávanou míru opatrnosti, s níž bude přistupovat k ochraně likvidovaného majetku, jako vyšší než obvyklou u osob bez takového zvláštního postavení.
Ke stanovení nedbalosti však musí ještě přistoupit tzv. subjektivní vymezení, které značí míru opatrnosti, jakou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Přiměřenost důvodů, z nichž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu [§16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] je vždy třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli a to nejen z hlediska jeho znalostí a zkušeností, ale i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. (Srov. Trestní právo hmotné – I. obecná část, Oto Novotný, Adolf Dolenský, Jiří Jelínek, Marie Vanduchová, 3. přepracované vydání, vydáno nakladatelstvím CODEX, Praha, 1997, s. 117-122, Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 1. vydání, Praha: Leges, 2009, 221-228.). V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za významné zjištění vyplývající z listinných důkazů založených v trestním spise, které osvědčují zkušenost obviněného v oblasti správy cizího majetku, resp. při ukončování činností obchodních společností, neboť byl opakovaně v letech 2000 až 2007 obchodními soudy ustanoven správcem konkursní podstaty po prohlášení konkursu na majetek různých úpadců (viz č. l. 182, 192, 203, 217). Obviněný tedy byl osobou, která měla potřebné odborné znalosti pro vedení obchodních společností směřujících ke zrušení, čemuž koresponduje také jeho výpověď u hlavního líčení. Obviněný Ing. V. H., CSc., potvrdil, že v seznamu konkursních a insolvenčních správců je veden již od roku 1997 nebo 1999, přičemž jenom za poslední rok byl ustanoven správcem v pěti konkursních řízeních (srov. č. l. 262). Je proto více než zřejmé, že obviněný byl osobou, jejíž osobní zkušenosti a znalosti v oblasti ukončení podnikání právnických osob, jej vybavily schopností vynaložit vyšší než běžnou míru opatrnosti ve vztahu k ochraně cizího majetku a možnostem způsobení škody na něm. Obviněný se tak měl chovat daleko obezřetněji nejen k informacím, jež mu byly předkládány společníky likvidované společnosti, ale především při uzavírání nových smluvních vztahů, jimiž zavázal společnost k poměrně vysokému finančnímu závazku a to navíc za činnost, k jejímuž výkonu byl ustanoven do funkce likvidátora on sám. (K možnosti uzavření nových smluv srov. §72 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku.) Jestliže obviněný, prakticky v samém počátku výkonu funkce, bez jakýchkoli znalostí a informací o likvidované společnosti, uzavřel společníky připravené smlouvy, jejichž předmětem bylo provedení prací směřující k likvidaci, těmito společnost zavázal k finančnímu plnění, aniž by mohl odhadnout nutný rozsah takové činnosti a potřebu jejího vykonání, jedná se z jeho strany o hrubou nedbalost.
Obviněný tak osvědčil naprostý nezájem opatřit si podklady pro své rozhodnutí uzavřít předmětné smlouvy, a to ani v nejmenším možném rozsahu a míře, zcela bezdůvodně spoléhal na pravdivost jemu tvrzených skutečností, které teprve měly být předmětem jeho vlastní likvidátorské činnosti a které mu navíc předávaly osoby, druhé strany smluv, v jejichž prospěch mělo být z tohoto závazkového vztahu plněno. Ze strany obviněného se tak jedná o zjevnou bezohlednost k zájmu na ochraně majetkových práv, jak předpokládá ustanovení §221 trestního zákoníku. Postoj obviněného k ochraně cizího majetku dovolují konkrétní okolnosti, za nichž byly jednotlivé smlouvy uzavřeny, označit za více než neopatrný, a svědčí o vyšší míře rizika, které jako smluvní strana podstoupil. Z hlediska hodnocení otázky jeho vlastních představ o možnosti způsobit škodlivý následek totiž nelze přijmout jeho obhajobu, že zcela důvěřoval informacím, které mu poskytli oba společníci o ekonomickém stavu společnosti a o předpokládaném výsledku likvidace (dosažení likvidačního zůstatku). Jestliže obviněný přijal funkci likvidátora, musel si být nejen vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem a vzdělání vědom vysoké odpovědnosti vůči ochraně cizího majetku a své povinnosti zabránit možným škodám nejen vůči vlastnímu majetku likvidované společnosti, ale i vůči třetím osobám.
Je naprosto nepřijatelné přistoupit na obviněným tvrzenou představu, že později mohl zabránit naplnění smluvního ujednání, k čemuž však nedostal příležitost. Tuto část obhajoby převzal do svých argumentů i odvolací soud, aniž by však hodnotil veškeré okolnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování. V bodě 3. jednotlivých smluv není obsažena jakákoli další podmínka proplacení jasně vyčíslené odměny, než splnění smlouvy, tj. odvedení práce. Obsahu smluv odporuje tvrzení obviněného, že odměny byly nastaveny jako maximální, protože všechny tři dohody o provedení práce obsahují zcela jasné vymezení finančního ohodnocení hodinového rozsahu prací, a to v částkách 350.000,- Kč (č. l. 148, 150) a 200.000,- Kč (č. l. 152). Formulace výše odměny nedává jakýkoli prostor pro vyjednávání o její vyplacení za provedené práce v nižší výši nežli dohodnuté, kdy jedinou podmínkou pro vznik nároku na proplacení odměny bylo odvedení práce. Obviněný si tak musel být vědom, že společnost na základě těchto dohod bude zkrácena o majetek v hodnotě dosahující téměř jeden milion Kč. Pokud se obviněný v rámci své obhajoby snažil prosadit, že by mohl zabránit výplatě odměn, resp. následnému započtení vzájemných pohledávek, avšak nezávisle na své vůli tak nemohl učinit, neboť mu nebyla dána příležitost ke kontrole plnění ze smluv, je jeho tvrzení v rozporu s listinou založenou na č. l. 147 trestního spisu. Jde o „Průběžnou zprávu likvidátora o likvidaci firmy č. 1“, kterou obviněný vypracoval dne 31. 7. 2006, tj. měsíc po ukončení doby, na kterou byly předmětné smlouvy o provedení prací uzavřeny. Pod bodem 5. této zprávy sděluje obviněný, že „byla proúčtována smlouva o dílo – za přípravu likvidace společnosti (společníci + ekonom)“. Je tak zcela evidentní, že obviněný, ačkoli zřejmě nedal výslovný pokyn k výplatě dohodnutých odměn oběma společníkům a zaměstnanci V. K., byl si vědom, že tato část ujednání byla naplněna a to zjevně i v rozsahu, v jakém bylo dohodnuto. Dokonce sám proplacení odměn zahrnul do seznamu vykonané činnosti v průběhu likvidace. Nelze proto přijmout jeho následnou obranu, že by mohl zabránit vzniku škody, jež představuje částku odpovídající výši odměny účelově určené k narovnání vztahů mezi obchodními společnostmi NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., a DELTA Kardašova Řečice, a. s. Jmenovanou společnost založili Ing. V. M. a P. N., přičemž jejich evidentním cílem byl zánik závazku této společnosti vůči poškozené NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., který vznikl z poskytnuté půjčky. Dosažení uvedeného cíle oběma společníky je dále potvrzováno i samotnou výpovědí svědka P. N., který se ani netajil tím, že jeho vzdělání je čistě technické, ekonomické otázky tak nemohl řešit. S ohledem na jasný účetní charakter činnosti, jež byla předmětem smluv, je proto v podstatě vyloučeno, aby tento svědek mohl fakticky vykonat dohodnuté práce. Nakonec i znalec Ing. Zdeněk Čaňo ve svém posudku založeném v trestním spise na č. l. 136 a násl. označil jak časové vymezení rozsahu nasmlouvaných prací i výši odměny za neadekvátní množství zpracovaných údajů v účetnictví likvidované firmy za období od 3. 2. 2006 do 31. 12. 2006. Odvedené práce ohodnotil na částku 12.000,- Kč a samotné dohodnuté práce považoval za zcela nadbytečné, neboť účetnictví společnosti NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., nebylo rozsáhlé, bylo řádně vedeno a společnost neměla zaměstnance. Smluvená odměna v celkové výši 969.000,- Kč nebyla společností NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., nikomu přímo proplacena, neboť byla uhrazena vzájemnými zápočty mezi ní a společnostmi DELTA Kardašova Řečice, a. s., a NEVA-TRADE, s. r. o., jež byly dlužníky společnosti NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., z titulu půjček. V konečném důsledku tedy byly výrazně sníženy pohledávky likvidované společnosti a to provedením zápočtů proti mnohonásobně nadhodnoceným odměnám za práce ze zmíněných dohod.
Naprosto přiléhavá je i argumentace dovolání, jíž nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s přístupem odvolacího soudu k otázce závislosti výsledku hospodaření likvidované společnosti na trestní odpovědnosti obviněného Ing. V. H., CSc. Nelze totiž klást rovnítko mezi případy rozdělení likvidačního zůstatku ve smyslu §75a obchodního zákoníku a způsobem odčerpání finančních prostředků likvidované společnosti ještě před ukončením procesu likvidace, jak se stalo v dané věci. Navíc z důkazů vyplývá, že oba společníci po delší dobu připravovali společnost k likvidaci, odstraňovali majetek zjevně při vědomí závazku, který reálně hrozil z probíhajícího soudního řízení ve věci porušení patentového práva v cizině, a který nakonec dosáhl částky téměř půl milionu EUR. Už jenom tato okolnost, která by mohla jednoznačně vyvrátit společníky tvrzený výsledek likvidace, mohla být obviněnému v poměrně krátké době po nástupu do funkce likvidátora známa, neboť soudní spor probíhal po delší dobu (údajně již od roku 1998) a poprvé byla vyslovena povinnost k náhradě škody již v září roku 2004. Ohledně těchto významných skutečností musely v účetnictví společnosti existovat dokumenty, s nimiž měl obviněný povinnost se seznámit. Jak již bylo zdůrazněno, obviněný se neměl spoléhat jen na to, co mu bylo sděleno společníky, ale poté, co převzal funkci likvidátora, si na základě vlastního zjišťování měl učinil náhled na hospodaření společnosti NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., a teprve nato se mohl samostatně rozhodnout, zda je či není vhodné za daných okolností zatížit společnost tak významným závazkem jako je úhrada 969.000,- Kč.
Je možné tudíž shrnout, že kromě toho, že obviněný se aktivně o stav společnosti nezajímal, ačkoli to bylo jeho úkolem, ale zcela lehkovážně spoléhal na informace poskytnuté společníky a jednateli likvidované společnosti, v rozporu s citovanými ustanoveními obchodního zákoníku uzavíral nové smlouvy, jimiž zatěžoval společnost novými závazky a které k likvidaci společnosti ani vzdáleně nesměřovaly. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný Ing. V. H., CSc., v postavení likvidátora nepostupoval s nejmenší, natož s potřebnou, mírou opatrnosti a své povinnosti při správě cizího majetku porušil z hrubé nedbalosti.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za nutné se vyjádřit k možnému uplatnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spočívající v tom, že pachatel je osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Obecně se jedná o specifickou povinnost, která může vyplývat rovněž ze smlouvy nebo právního předpisu, odvozována bývala v praxi zejména z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo z jiného právního vztahu pachatele k poškozenému, z něhož vyplýval jednoznačný a především hlavní úkol pachatele zabezpečovat zájmy poškozeného (viz přiměřeně č. 28/1992 Sb. rozh. tr., jež se týkalo zvlášť uložené povinnosti u trestného činu zpronevěry). Za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného tedy nelze považovat jakoukoli obecnou, popř. důležitou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jejíž porušení je předpokladem k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 trestního zákoníku (před 1. 1. 2010 podle §255 odst. 1 tr. zák.), popř. porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 trestního zákoníku (před 1. 1. 2010 podle §255a odst. 1 tr. zák.). Pouhá existence povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ještě neznamená, že pachatel má zároveň uloženou zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného, bez dalšího za ni nelze považovat ani povinnosti vyplývající z postavení ředitele akciové společnosti, který se nadto zavázal v tzv. manažerské smlouvě, že nebude postupovat při své činnosti tak, aby získal na úkor společnosti pro sebe nebo pro cizí podnikání přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu a že nebude za stejným účelem přijímat jakýkoli prospěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, uveřejněné pod č. T 688 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 5/2004). Zcela shodně se stavěla ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ke zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, uveřejněném pod č. T 1157 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 52/2009, Nejvyšší soud uvedl, že, má-li pachatel zákonem nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku podle §225a odst. 1 tr. zák., ještě to neznamená, že je zároveň nositelem zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255a odst. 2 písm. a) tr. zák. Konkrétně v citovaném rozhodnutí nespatřoval Nejvyšší soud bez dalšího tuto zvláštní povinnost v souhrnu povinností vyplývajících z postavení ředitele základní školy a příkladem dále jmenoval další osoby, u nichž nelze dovodit zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Zařadil mezi ně mj. i jednatele obchodní společnosti. Přitom právě jednatelská oprávnění statutárního orgánu společnosti NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., přešla na obviněného Ing. V. H., CSc., jeho jmenováním do funkce likvidátora, byť funkce statutárního orgánu jako takového nezanikla. Okolnostmi, za nichž by bylo možné nahlížet na obviněného v postavení likvidátora jako na osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a dovodit naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty, se dosud nezabývaly oba ve věci rozhodující soudy, přičemž okresní soud dokonce vinu v tomto ohledu vyslovil.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v novém rozhodnutí se soud bude muset vypořádat rovněž se znakem „důležité povinnosti“, k jejímuž porušení musí dojít v nedbalostní alternativě trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku již v základní skutkové podstatě §221 odst. 1 trestního zákoníku. Ačkoli odvolací soud připustil naplnění této skutkové podstaty, nezabýval se hodnocením skutečností charakterizujících naplnění uvedeného zákonného znaku. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na poměrně jasný výklad uvedeného pojmu, který se sice týkal předcházející právní úpravy u §255a odst. 1 tr. zák , ale je nadále platný i v současnosti. Ke spáchání trestného činu přitom nestačilo porušení jakékoli povinnosti, jež se týkala opatrování nebo správy cizího majetku, ale muselo se jednat o důležitou povinnost, tj. takovou, která je z tohoto hlediska významnější. Vodítkem pro rozlišení, kdy již půjde o důležitou povinnost, je okolnost, že její porušení je zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku citelných škod na opatrovaném nebo spravovaném majetku. V praxi se bude jednat typicky např. o povinnost zabezpečit ochranu majetku před jeho poškozením, povinnost obezřetně nakládat se svěřeným majetkem, povinnost učinit včas vhodná opatření ke zhodnocení majetku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1510/2006, uveřejněné pod č. T 1006 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 37/2007). Vzhledem k obecně vymezené úloze likvidátora při likvidaci společnosti lze jeho povinnosti hodnotit jako natolik významné pro opatrování a správu cizího majetku, že odpovídají znaku důležité povinnosti ve smyslu §221 odst. 1 trestního zákoníku.
Z hlediska určení výše škodlivého následku je nutné upozornit na další nedostatek, který se vyskytl již v řízení před okresním soudem. Soud prvního stupně nevzal v potaz závěr znalce Ing. Zdeňka Čaňa, podle něhož sjednaným pracím odpovídala obvyklá odměna ve výši 12.000,- Kč. V této částce tedy nebyla smluvně ujednaná cena nadhodnocená, což se správně mělo odrazit v celkovém vyčíslení způsobené škody, která měla být o příslušnou částku snížena. V tomto smyslu tedy bude nutné upravit skutková zjištění v rámci nového rozhodnutí soudu.
Nesprávnost napadeného rozsudku spočívala i v použití ustanovení o subsidiaritě trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku odvolacím soudem. Zmíněnou zásadu je totiž v první řadě možné aplikovat až tehdy, kdy je obviněný shledán trestně odpovědným za určitý skutek, v němž je spatřován konkrétní trestný čin. K takovému závěru však krajský soud nedospěl a přesto naprosto předčasně užil argument tzv. ultima ratio na podporu zprošťujícího výroku. Krajský soud v Českých Budějovicích založil svůj závěr o tom, že k potrestání obviněného postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na rozhodnutích vydaných Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 875/2008 a 13 Cm 888/2008. Těmito rozsudky byla obviněnému uložena povinnost zaplatit do konkursní podstaty úpadce NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., celkem 619.000,- Kč (350.000,- Kč + 269.000,- Kč) s příslušenstvím. Podle krajského soudu žalovaný č. 1 (obviněný Ing. V. H., CSc.) uzavřením dohod o provedení práce s P. N. a V. K. překročil své pravomoci likvidátora a způsobil společnosti NEVA- NEKUT & MÜLLER, s. r. o., škodu. V době rozhodování odvolacího soudu v trestní věci citované rozsudky ještě nenabyly právní moci, nehledě k tomu je však třeba připomenout, že v souladu s ustálenou soudní praxí ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. T 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Jestliže tedy připadá v úvahu postihnout jednání obviněného v jiném než trestním řízení, neznamená to, že by při naplnění znaků určité skutkové podstaty nemohly nastoupit prostředky trestního práva.
Na podkladě podaného dovolání po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud zjistil, že je důvodné, a to v zásadě v rozsahu uplatněných námitek, jak byly v tomto rozhodnutí interpretovány. Soud druhého stupně nesprávně vyhodnotil naplnění znaku „hrubé nedbalosti“ ve smyslu §16 odst. 2 trestního zákoníku, resp. §221 trestního zákoníku a předčasně se zabýval užitím zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Okresní soud pochybil podobně jako odvolací soud v otázce zavinění, na rozdíl krajského soudu však vadně shledal obviněného vinným úmyslnou alternativou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Došlo tak k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej uplatnila dovolatelka, proto Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 To 15/2010. Vzhledem k tomu, že vadami byl zatíženo i předcházející rozhodnutí, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 T 68/2009, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci jako soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání, bude se náležitým způsobem zabývat naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní alternativě podle §221 trestního zákoníku včetně možnosti přísnější právní kvalifikace. Přitom je povinen respektovat právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) a současně dbát na zachování zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.) Pokud vyvstane potřeba, provede soud prvního stupně doplnění dokazování a upraví popis skutkových okolností tak, aby skutečně vyjadřoval všechny znaky skutkové podstaty včetně výše způsobené škody.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová