ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.643.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 643/2011-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného Ing. M. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 T 5/2000, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. l, 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „tr. zák.“) dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. l k §148 odst. l, 4 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. l tr. zák., obviněný J. K. byl uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. l, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. l k §148 odst. l, 4 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. l tr. zák., obviněný K. S. byl uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. l, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. l k §148 odst. l, 4 tr. zák., obviněný P. Š. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokračujícímu trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., obviněný V. B. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokračujícímu trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a obviněný J. F. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokračujícímu trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že
obvinění Ing. M. V., J. K. a K. S.
poté, co obviněný Ing. M. V. v průběhu měsíce prosince 1997 sjednal přepravu s firmou U. N., na základě objednávky od fiktivní společnosti BAWAG, s. r. o., se sídlem Chrenova 31/2, Nitra, Slovenská republika, v době od 17. 12. 1997 do 6. 2. 1998 nakoupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A., Via Braia 21/23/25, Ronco Scrivia, Italská republika, celkem ve 14-ti případech kosmetický líh - podpoložka celního sazebníku 22072000 a ve dvou případech ethylalkohol získaný destilací - podpoložka celního sazebníku 22071000 pro fiktivního příjemce polskou firmu BAWAG Ltd., Mierzyn 135, Szcecin, když obviněný J. K. zajišťoval některé platby, na které dostával finanční prostředky od obviněného Ing. M. V., za dodávky zboží z účtů vedených na jeho jméno u Československé obchodní banky, a. s., hlavní pobočky Teplice, a z účtu vedeného na jeho jméno u Československé obchodní banky, a. s., pobočka Ústí nad Labem, které na pokyn obviněného Ing. M. V. za tím účelem zřídil v měsíci prosinci 1997 a v měsíci lednu 1998, obviněný K. S. pak objednával jednotlivé dodávky zboží a některé platby za něj uskutečňoval v hotovosti přímo v sídle společnosti DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A., byl přítomen nakládce objednaného zboží na jednotlivé kamionové soupravy v sídle jmenované firmy, dále pak koordinoval přepravu zboží na Celní úřad Rozvadov, kam bylo zboží dodáno a kde zajišťoval jeho odbavení u spediční společnosti CARGO TRANSPORT, s. r. o., se sídlem Legerova 60, Praha 2, pobočka Rozvadov, a dále dohlížel na území České republiky na přepřahání návěsů s dovezeným zbožím na jiné tahače, ačkoliv bylo zboží propuštěno do celního režimu přímý tranzit od Celního úřadu Rozvadov do Celního úřadu Cínovec, kde mělo opět opustit území České republiky, do celního úřadu určení však nebylo fyzicky dodáno, jeho výjezd z území České republiky do Spolkové republiky Německo však byl administrativně potvrzen dalšími obviněnými, čímž byla umožněna jeho realizace na území České republiky; takto jednali v následujících případech:
1) dne 17. 12. 1997 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku 22071000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 18. 12. 1997 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 604.156,- Kč, spotřební daň ve výši 5.054.400,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.403.303,- Kč, tedy celkem 7.061.859,- Kč,
2) dne 7. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 8. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
3) dne 12. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 24.600 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 34.440,- DEM, který deklarovali dne 13. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 427.002,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 243.053,- Kč, tedy celkem 670.055,- Kč,
4) dne 15. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 16. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
5) dne 20. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 21. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
6) dne 21. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 22. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
7) dne 23. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku 22071000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 24. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 607.026,- Kč, spotřební daň ve výši 6.065.280,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.631.567,- Kč, tedy celkem 8.303.873,- Kč,
8) dne 27. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 28. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno P. J., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
9) dne 27. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 28. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
10) dne 28. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 29. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
11) dne 28. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 29. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
12) dne 30. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 31. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
13) dne 4. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 5. 2. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno P. J., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem 788.355,- Kč,
14) dne 5. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 6. 2. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem 788.355,- Kč,
15) dne 5. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 6. 2. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem 788.355,- Kč,
16) dne 6. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 40.500,- DEM, který měli v úmyslu deklarovat u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopravováno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zde však 7. 2. 1998 byla zásilka zadržena a vrácena zpět do Spolkové republiky Německo a nebyla propuštěna do režimu přímý tranzit, v důsledku čehož škoda na cle ve výši 502.391,- Kč a dani z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem 788.355,- Kč, nevznikla,
II. obviněný P. Š.
jako celní inspektor zaměstnaný na Celním úřadu Cínovec, okr. Teplice, se podílel na realizaci 9 fiktivních tranzitů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku 22071000 a kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, popsaných v bodě I. výrokové části rozsudku tím, že svým osobním razítkem a podpisy stvrzoval tranzitní celní prohlášení (TCP) ke shora uvedeným zásilkám, čímž potvrzoval výjezdy nákladu z území České republiky do Spolkové republiky Německo, ačkoliv věděl, že zboží ve skutečnosti zůstalo na území České republiky a u Celního úřadu Cínovec nebylo fyzicky přítomno ani kontrolováno; takto jednal v následujících případech:
1) dne 9. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/2 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
2) dne 14. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/3 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 670.055,- Kč,
3) dne 24. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/5 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
4) dne 24. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/6 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
5) dne 26. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/7 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 8.303.873,- Kč,
6) dne 30. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/8 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
7) dne 30. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/9 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
8) dne 31. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/10 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
9) dne 31. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/11 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
III. obviněný V. B.
jako celní inspektor zaměstnaný na Celním úřadu Cínovec, okr. Teplice, se podílel na realizaci 2 fiktivních tranzitů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku 22071000 a kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, popsaných v bodě I. výrokové části rozsudku tím, že svým osobním razítkem a podpisy stvrzoval tranzitní celní prohlášení (TCP) ke shora uvedeným zásilkám, čímž potvrzoval výjezdy nákladu z území České republiky do Spolkové republiky Německo, ačkoliv věděl, že zboží ve skutečnosti zůstalo na území České republiky a u Celního úřadu Cínovec nebylo fyzicky přítomno ani kontrolováno; takto jednal v následujících případech:
1) dne 19. 12. 1997 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/1 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 7.061.859,- Kč,
2) dne 20. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/4 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
IV. obviněný J. F.
jako celní inspektor zaměstnaný na Celním úřadu Cínovec, okr. Teplice, se podílel na realizaci 4 fiktivních tranzitů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, popsaných v bodě I. výrokové části rozsudku tím, že svým osobním razítkem a podpisy stvrzoval tranzitní celní prohlášení (TCP) ke shora uvedeným zásilkám, čímž potvrzoval výjezdy nákladu z území České republiky do Spolkové republiky Německo, ačkoliv věděl, že zboží ve skutečnosti zůstalo na území České republiky a u Celního úřadu Cínovec nebylo fyzicky přítomno ani kontrolováno; takto jednal v následujících případech:
1) dne 3. 2. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/12 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 735.425,- Kč,
2) dne 8. 2. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/13 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 788.355,- Kč,
3) dne 9. 2. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/14 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 788.355,- Kč,
4) dne 9. 2. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/l5 výroku rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 788.355,- Kč,
V. obviněný J. K.
v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 1997 si nezjištěným způsobem obstaral padělaný občanský průkaz, který měl být vydán dne 30. 8. 1993 Okresním ředitelstvím Policie České republiky v Brně a v průběhu doby od prosince 1997 do února 1998 se jím prokazoval při jednáních v Československé obchodní bance, a. s., pobočka Teplice a pobočka Ústí nad Labem, a dále se jím prokázal při svém výslechu obviněného dne 12. 5. 1998 u tehdejšího Krajského úřadu vyšetřování Policie České republiky Plzeň,
VI. obviněný Ing. M. V.
dne 19. 2. 2000 v 15.20 hodin jako řidič osobního vozidla Volvo 960, při kontrole na hraničním přechodu Dolní Dvořiště, okr. Český Krumlov, kterým vycestovával z České republiky do Rakouska, předložil celním orgánům cestovní pas Slovenské republiky znějící na jméno O. P., vydaný orgány pasové služby v Rožňavě, Slovenská republika, dne 3. 4. 1998 s platností do 3. 4. 2008 a dále řidičský průkaz na jméno O. P., vydaný dne 8. 7. 1998 Dopravním inspektorátem Rožňava, Slovenská republika, přičemž v obou těchto dokladech byly změněny fotografie majitele dokladu za fotografie obviněného.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. V. odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a spotřební daně v trvání sedmi roků. Obviněný J. K. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a spotřební daně v trvání sedmi roků. Obviněný K. S. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a spotřební daně v trvání sedmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 11. 2003, č. j. 23 T 17/2003-90, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. Š. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu povolání ve státní správě v trvání sedmi roků. Obviněný V. B. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu povolání ve státní správě v trvání sedmi roků. Obviněný J. F. byl odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu povolání ve státní správě v trvání sedmi roků. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to částky 77.000,- Kč, uložené pod položkou č. 5/38 Knihy trestních depozit Krajského státního zastupitelství v Plzni. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Celní ředitelství Plzeň, Antonína Uxy 11, Plzeň, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění Ing. M. V., J. K., K. S., P. Š. a V. B. odvoláními. Vrchní soud poté usnesením ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 3 To 68/2005, podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil trestní věc obviněného Ing. M. V. ze společného řízení, a usnesením ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 3 To 68/2005, odvolání zbývajících obviněných podle §256 tr. ř. zamítl. Poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 3 To 115/2005, rozhodl, že podle §302 tr. ř. se ve věci obviněného Ing. M. V. nadále povede řízení proti uprchlému. Vrchní soud v Praze poté, co rozhodl o řízení proti uprchlému, projednal odvolání obviněného Ing. M. V. a rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2006, č. j. 3 To 115/2005-5130, tak, že se podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá. Po zatčení obviněného Ing. V. dne 27. 9. 2010 a řádném poučení tento využil ustanovení §306a odst. 2 tr. ř. a na jeho návrh Krajský soud v Plzni dne 27. 10. 2010 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 3 To 115/2005, zrušil. Z podnětu nového odvolání Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, tak, že podle §258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného Ing. M. V. ve výroku o vině v bodě I. a v celém výroku o uloženém trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „tr. zákoník“) dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
I.
poté, co v průběhu měsíce prosince 1997 sjednal přepravu s firmou U. N., na základě objednávky od fiktivní společnosti BAWAG, s. r. o., se sídlem Chrenova 31/2, Nitra, Slovenská republika, v době od 17. 12. 1997 do 6. 2. 1998 nakoupil s dnes již odsouzenými J. K. a K. S. od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A., Via Braia 21/23/25, Ronco Scrivia, Italská republika, celkem ve čtrnácti případech kosmetický líh - podpoložka celního sazebníku 22072000 a ve dvou případech ethylalkohol získaný destilací - podpoložka celního sazebníku 22071000 pro fiktivního příjemce polskou firmu BAWAG Ltd., Mierzyn 135, Szcecin, když dnes již odsouzený J. K. zajišťoval některé platby, na které dostával finanční prostředky od obviněného, za dodávky zboží z účtů, vedených na jeho jméno u Československé obchodní banky, a. s., hlavní pobočky Teplice, a z účtu, vedeného na jeho jméno u Československé obchodní banky, a. s., pobočka Ústí nad Labem, které na pokyn obviněného za tím účelem zřídil v měsíci prosinci 1997 a v měsíci lednu 1998, dnes již odsouzený K. S. pak objednával jednotlivé dodávky zboží a některé platby za něj uskutečňoval v hotovosti přímo v sídle společnosti DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A., byl přítomen nakládce objednaného zboží na jednotlivé kamionové soupravy v sídle jmenované firmy, dále pak koordinoval přepravu zboží na Celní úřad Rozvadov, kam bylo zboží dodáno a kde zajišťoval jeho odbavení u spediční společnosti CARGO TRANSPORT, s. r. o., se sídlem Legerova 60, Praha 2, pobočka Rozvadov, a dále dohlížel na území České republiky na přepřahání návěsů s dovezeným zbožím na jiné tahače, ačkoliv bylo zboží propuštěno do celního režimu přímý tranzit od Celního úřadu Rozvadov do Celního úřadu Cínovec, kde mělo opět opustit území České republiky, do celního úřadu určení však nebylo fyzicky dodáno, jeho výjezd z území České republiky do Spolkové republiky Německo však byl administrativně potvrzen dalšími dnes již odsouzenými osobami z řad celníků, čímž byla umožněna jeho realizace na území České republiky; takto jednali v následujících případech:
1)
dne 17. 12. 1997 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku 22071000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 18. 12. 1997 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 604.156,- Kč, spotřební daň ve výši 5.054.400,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.403.303,- Kč, tedy celkem 7.061.859,- Kč,
2)
dne 7. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 8. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
3)
dne 12. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 24.600 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 34.440,- DEM, který deklarovali dne 13. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 427.002,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 243.053,- Kč, tedy celkem 670.055,- Kč,
4)
dne 15. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 16. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
5)
dne 20. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 21. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
6)
dne 21. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 22. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
7)
dne 23. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku 22071000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 24. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 607.026,- Kč, spotřební daň ve výši 6.065.280,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.631.567,- Kč, tedy celkem 8.303.873,- Kč,
8)
dne 27. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 28. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno P. J., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
9)
dne 27. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 28. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
10)
dne 28. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 29. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
11)
dne 28. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 29. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
12)
dne 30. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 31. 1. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem 735.425,- Kč,
13)
dne 4. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 5. 2. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno P. J., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem 788.355,- Kč,
14)
dne 5. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 6. 2. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem 788.355,- Kč,
15)
dne 5. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 6. 2. 1998 u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem 788.355,- Kč,
16)
dne 6. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu 27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v hodnotě 40.500,- DEM, který měli v úmyslu deklarovat u Celního úřadu Rozvadov, kam bylo dopravováno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zde však 7. 2. 1998 byla zásilka zadržena a vrácena zpět do Spolkové republiky Německo a nebyla propuštěna do režimu přímý tranzit, v důsledku čehož škoda na cle ve výši 502.391,- Kč a dani z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem 788.355,- Kč, nevznikla,
tímto jednáním celkem zkrátil clo ve výši 7.363.297,- Kč, spotřební daň ve výši 11.119.680,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 6.536.700,- Kč a způsobil tak škodu českému státu zastoupenému Celním ředitelstvím v Plzni ve výši 25.019.677,- Kč, dále se pokusil zkrátit clo ve výši 502.391,- Kč, daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč a způsobit českému státu zastoupenému Celním ředitelstvím v Plzni škodu ve výši 788.355,- Kč.
Za tento zločin a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., který zůstal zrušením nedotčen, uložil odvolací soud obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a spotřební daně v trvání pěti let.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájců JUDr. Martina Macha, LL. M., Ph. D. a JUDr. Tomáše Rydvala, dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), b), d), g), h), k) a l) tr. ř., a to proti všem výrokům shora uvedeného rozsudku v plném rozsahu. V podrobnostech dovolatel k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř., podle nichž ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, a vyloučený orgán, uvedl, že o jeho odvolání neměl rozhodovat předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Jiří Hnilica. Jmenovaný soudce nemůže přistupovat k záležitosti dovolatele a úkonům v ní činěných objektivně z důvodu jeho zájmu krýt vlastní chybu v odvolacím řízení v minulosti (v roce 2006), neboť se v rámci tohoto prvního odvolacího řízení, jakož i rozhodnutí o zamítnutí odvolání, vůbec nezabýval a nevypořádal s námitkou dovolatele, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, kdy následně konkrétně napadal postup JUDr. Hnilici při rozhodování a odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí odvolání a rozhodnutí o vzetí do vazby. Také chování JUDr. Hnilici směrem k soudnímu znalci Ing. Kokišovi vzbuzuje pochybnosti o jeho nezájmu na výsledku trestního řízení dovolatele, neboť tento znalec při nahlížení do spisu dne 6. 12. 2010 strávil čas přesahující jednu hodinu v rozmluvě s JUDr. Hnilicou, kdy se mělo jednat o soudcovu iniciativu. Následně dovolatel napadal faktický stav listiny obsahující jeho souhlas (padělek souhlasu ze dne 2. 3. 2005 s konáním hlavního líčení dne 11. 3. 2005). Následná snaha JUDr. Hnilici v rámci odvolacího řízení v roce 2010 vysvětlit roztržení a následné slepení souhlasu formou úředního záznamu o rozhovoru s rozhodujícím soudcem Krajského soudu v Plzni, jenom dokresluje podjatost tohoto soudce.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dovolatel poznamenal, že ve stádiu řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. o přítomnosti dovolatele u hlavního líčení, a to v případě hlavních líčení konaných dne 11. 3. 2005, 25. 10. 2004 až 27. 10. 2004 a 10. až 11. 1. 2005. Pokus odvolacího soudu v rámci odvolacího řízení v roce 2010 vysvětlit roztržení a následné slepení souhlasu dovolatele (ze dne 2. 3. 2005) stářím a manipulací se spisem od roku 2006 formou úředního záznamu, je přinejmenším nedostatečným. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že soud polemizuje s dílčími výsledky zkoumání znalce, což mu nepřísluší, kdy se dále snaží zpochybnit znalecký posudek tím, že jej nepovažoval za důkaz, přitom mohl být v průběhu veřejného zasedání o odvolání proveden postupem podle §211 odst. 5 tr. ř. Obhajoba nemá pochybnosti o správnosti a úplnosti znaleckého posudku. Poučení podle §106 tr. ř. plyne bez dalšího z profese soudního znalce. Odvolací soud již v průběhu veřejného zasedání jasně vyjádřil své pochybnosti o znaleckém posudku a bylo proto jeho povinností dotčeného znalce poučit a vyslechnout. Ze znaleckého posudku plyne další podezření dovolatele, že souhlas s konáním hlavního líčení bez jeho přítomnosti v celém soudním řízení učinil pouze jednou, a to směrem k hlavnímu líčení dne 10. 1. až 11. 1. 2005, jinak řečeno souhlas ze dne 22. 10. 2004 je taktéž padělkem. Soud prvního stupně pochybil, pokud dovolatele písemně nevyrozuměl o konání hlavních líčení 10. až 11. 1. 2005 a 11. 3. 2005, když naposledy se dovolatel účastnil hlavního líčení dne 25. 8. 2004, v mezidobí se konala hlavní líčení 25. až 27. 10. 2004 bez přítomnosti dovolatele, a tak na jejich konci nemohl vzít na vědomí, kdy se koná další hlavní líčení.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud chybně právně kvalifikoval skutek ad 16, který na straně 6 v právní větě výroku o vině pojmenoval za pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu, jelikož jej subsumoval pod neexistující zákonné ustanovení tr. zákoníku, a sice cit. „§21 odst. 1 k §240 odst. 1, 4 tr. zákoníku“. Pokud jde o skutky pod body ad 1 - 15, jedná se nanejvýš o přípravu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Důvodem je neexistence důkazu o tom, že dovezený líh opustil území České republiky. V celém spise o neopuštění lihu území České republiky svědčí pouze zpráva z německé celnice Pirna ze dne 24. 4. 1998, úřední záznam Generálního ředitelství Cel ze dne 13. 2. 1998 a odpověď samotného vyšetřovatele ze dne 20. 4. 1998. Naproti tomu z dopisu celé řady celníku z celnice Cínovec plyne, že po projednání a fyzické kontrole zboží není nikde zaznamenáno, že zkontrolovaný kamion opustí území České republiky. Protože k projednání odvolání došlo za účinnosti nového trestního zákoníku, kdy příprava tohoto trestného činu již nebyla trestná, tak zanikla trestnost činu a dovolateli měl být uložen nanejvýše trest ukládaný za spáchání takového činu ve značném rozsahu (ve skutku ad 16 vznikla škoda 788.355,- Kč). Dovolatel se také zabýval výpovědí K. ze dne 8. 12. 2010, kdy tento důkaz byl odvolacímu soudu znám, a dovolatel je přesvědčen, že tento důkaz svědčí o jeho nevině. Odvolací soud tak měl na základě tohoto důkazu, dříve v hlavním líčení neprovedeným, buď korigovat skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a sám zprostit dovolatele obžaloby, anebo, jak navrhovalo státní zastupitelství, věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Za stavu, kdy jediným usvědčujícím důkazem jsou rozporuplné a zřejmě i lživé výpovědi K., není možné soudy v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ uzavírat, že se dovolatel dopustil souzeného zločinu. Přestože K. doposud měnil své výpovědi a uváděl ztrátu paměti, žádný ze soudů nižších instancí si nevyžádal znalecký posudek z oboru psychologie na zjištění jeho psychických vlastností, ale namísto toho soudy jeho výpovědi označují za usvědčující.
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, dovolatel namítal, že doba uplynulá od údajného spáchání trestného činu dovolatelem vyžaduje aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., čímž by došlo k podstatnému snížení trestu, tj. přesunutí do základní skutkové podstaty. Aplikace nového trestního zákona by tedy nebyla příznivější. Pokud by došel Nejvyšší soud k témuž závěru (ke spáchání trestného činu podle §148 tr. zák.), odvolací soud uložil trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou ve starém trestním zákoně. Přesvědčení odvolacího soudu, že se dovolatel vyhýbal uloženému trestu je chybné, neboť dovolatel o pravomocném skončení řízení nevěděl, naopak po podání prvního odvolání včetně námitky padělku jeho souhlasu, očekával nařízení nového hlavního líčení. Napadeným rozhodnutím, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně, mělo dojít i ke zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2005, č. j. 1 T 65/2000-4990, a uložení souhrnného trestu. Takový postup pak byl na místě i pro následné problematické započítání vazeb dovolatele vykonaných v trestním řízení 1 T 65/2000 do trestu uloženého napadeným rozhodnutím.
Jako poslední dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V napadeném rozhodnutí podle dovolatele chybí zamítnutí odvolání do výroku o vině v bodě VI. rozsudku nalézacího soudu jako nedůvodného, jelikož dovolatel se v průběhu veřejného zasedání o odvolání k tomuto trestnému činu přiznal. Dovolací důvod podle písm. l) je dán tím, že odvolání mělo být do výroku o vině v bodě VI. rozsudku nalézacího soudu jako nedůvodné zamítnuto, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody shora uvedenými.
Dovolatel v části VI. svého mimořádného opravného prostředku zkonstatoval další závažné důvody, které jej vedly k podání dovolání. Podle dovolatele soudy vynesly odsuzující rozsudek, ač vina nebyla nepochybně prokázána, přičemž v podrobnostech dovolatel ocitoval několik pasáží z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, na které odvolací soud v plném rozsahu odkazoval. Dovolatel nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, podle nějž musí respektovat zásadu obžalovací. Dovolatel je přesvědčen, že soudy chybují, pokud na jedné straně vyjadřují pochybnosti o okruhu pachatelů postavených před soud a na straně druhé uznávají vinným jeho jako hlavního pachatele. Pochybnosti soudů o okruhu všech pachatelů mu nijak neprospívají, resp. nejsou zohledněny v rozhodnutí o jeho vině a trestu. Soudy tak porušily další zásady vyjádřené v ustanovení §2 tr. ř., a to zásadu materiální pravdy, zásadu vyhledávací včetně zásady bezprostřednosti, jakož i zásadu rychlosti řízení. Další zásadní vada řízení spočívá v postupu soudu při provádění dokazování v hlavním líčení konaném dne 27. 10. 2004. Až v tomto hlavním líčení byla čtena většina výpovědí z přípravného řízení, ovšem v nepřítomnosti dovolatele, který k tomu nedal souhlas, a tak tyto přečtené protokoly včetně všech provedených důkazů u hlavních líčení v termínu 25. 10. – 27. 10. 2004 proto nemohou být podkladem výroku o vině dovolatele. Kromě toho dovolatel nikdy nedal v rámci hlavního líčení v termínu 5. 5. 2003 a 25. – 27. 10. 2004 souhlas se čtením protokolů svědků namísto jejich výslechu v rámci hlavního líčení.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný Ing. V. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí a zprostil jej obžaloby ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal. Za přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku navrhl, aby byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v přiměřené době trvání, zejména s přihlédnutím k délce trestního řízení a okolnostem na něm nezávislých, pod jejichž vlivem spáchal tento trestný čin. Eventuálně, pokud by se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací dovolatele, že nebylo možno učinit napadené rozhodnutí, jakožto odsuzující rozsudek, na základě skutkového stavu zjištěného k 13. 12. 2010, tak se dovolatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání této záležitosti k novému projednání a rozhodnutí jinému odvolacímu soudu, a to Vrchnímu soudu v Olomouci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. M. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a b) tr. ř., je evidentní, že se v případě JUDr. Hnilici nejedná o případ předvídaný v ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., kdy je nestrannost soudce chráněna absolutně. Pokud však obviněný namítá jeho podjatost ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., nepředložil jedinou relevantní námitku, která by bez dalšího zakládala pochybnosti o jeho nestranném a nezávislém rozhodování. Je třeba uvést, že okolnost spočívající ve vyloučení orgánu činného v trestním řízení byla dovolateli již v původním řízení známa a také před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pokud obviněný dovozoval důvody podjatosti ze způsobu hodnocení důkazů a rozhodnutí ve věci, pak tyto skutečnosti neodůvodňují naplnění okolností požadovaných §30 tr. ř. Soudce nemá žádný vztah k osobám ani k projednávané věci. Pokud obviněný dovozuje tento vztah ze způsobu rozhodnutí, jež učinil, nebylo zjištěno nic, co by vzbuzovalo pochybnost o nestranném projednání a rozhodnutí. Taktéž nelze přisvědčit námitce o nezapočtení vazby a konečně pokud je namítáno falzum na souhlasu obviněného s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, pak ani tato námitka nemůže vést k závěru o podjatosti soudce.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že totožnou námitkou dovolatele se již zabýval i odvolací soud a s názorem tam prezentovaným se plně ztotožňuje. Texty a úprava listin s omluvou na dny 10. - 11. 1. 2005, kdy sepsání listiny dovolatel nepopírá, jsou shodné i s ostatními listinami, kde měl udělit souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Znaleckým posudkem se nepotvrdilo ani to, že by listina ze dne 2. 3. 2005, označená jako falzum, byla složena ze dvou částí. Soud závěrům znalce, jež označil podpis na listině z 2. 3. 2005 tak, že velmi pravděpodobně není pravým podpisem obviněného, nepřisvědčil. S konáním hlavních líčení ve dnech 25. - 27. 10. 2004 byl obviněný seznámen při skončení předešlého hlavního líčení dne 25. 8. 2004. Na začátku hlavního líčení byly přečteny žádosti obviněných, tedy i obviněného Ing. V., a poté vyhlášeno usnesení o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných. Pokud je tedy v trestním spise založen výslovný souhlas obviněného s jednáním v jeho nepřítomnosti, je jeho námitka nedůvodná.
Dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však ve vztahu k tomuto skutku dovolatel namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Taktéž námitka týkající se právní kvalifikace ve výroku rozsudku na straně 6, kdy je nesprávně uvedeno ...dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1
odst. 4 tr. zákoníku, když trestní zákoník odstavec 4 neobsahuje a správně mělo být uvedeno odst. 3, nenaplňuje jím uváděný dovolací důvod.
Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., k odstranění uvedených vad vyhotovení a opisů rozhodnutí spočívajících v jejich neshodě s tím, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno, není určeno dovolání, ale jen postup podle §131 tr. ř., resp. za použití §138 tr. ř. Je tedy třeba rozlišovat mezi rozhodnutím, v tomto případě rozsudkem, a jeho písemným vyhotovením. Obsah rozhodnutí, tak jak bylo vyhlášeno, je zachycen v protokolu o veřejném zasedání soudu a ve stejném znění v protokolu o hlasování. Pouze z jejich obsahu lze zjistit, zda skutečně některý výrok chybí nebo je neúplný nebo došlo k vadě pouze při vyhotovování rozsudku a jeho opisů.
V případě ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se jedná o dovolací důvod, kterým lze napadnout toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin trestním zákonem. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani žádného jiného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu a výměře uloženého trestu. Jestliže soud druhého stupně využil příznivější právní kvalifikaci nového tr. zákoníku, nelze s ohledem na shora uvedené namítat neužití §88 odst. 1 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně poznamenala, že odvolací soud rozhodoval o odvolání obviněného rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a ve výroku rozsudku je odsouzen za zločin podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., který zůstal zrušením nedotčen, k úhrnnému trestu odnětí svobody. V tomto výroku je tedy obsaženo i stanovisko odvolacího soudu k tomuto trestnému činu.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., by mohl být relevantním důvodem dovolání toliko v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky dovolatele jsou však ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a na tento závěr lze tedy vztáhnout i uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného Ing. V. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasila ve smyslu §265 odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a ve spojení s nimi i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, a proto se jimi bude dovolací soud zabývat podrobněji níže. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného Ing. M. V. podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Již z toho vyplývá, že tento důvod nebyl uplatněn v souladu se zákonem, neboť námitky obviněného Ing. M. V. v podaném dovolání se zaměřují pouze na podjatost předsedy senátu JUDr. Jiřího Hnilici, což však spadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soudce vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především uvést, že okolnost spočívající ve vyloučení orgánu činného v trestním řízení byla dovolateli v původním řízení známa a také před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel v průběhu trestního řízení opakovaně namítal podjatost předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jiřího Hnilici. Tu dovozuje z těch okolností, že jmenovaný soudce nemůže přistupovat k záležitosti dovolatele a úkonům v ní činěných objektivně z důvodu jeho zájmu krýt vlastní chybu v odvolacím řízení v minulosti (v roce 2006), neboť se v rámci tohoto prvního odvolacího řízení, jakož i rozhodnutí o zamítnutí odvolání, vůbec nezabýval a nevypořádal s námitkou dovolatele, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, kdy následně konkrétně napadal postup JUDr. Hnilici při rozhodování a odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí odvolání a rozhodnutí o vzetí do vazby. Také chování JUDr. Hnilici směrem k soudnímu znalci Ing. Kokišovi vzbuzuje pochybnosti o jeho nezájmu na výsledku trestního řízení dovolatele, neboť tento znalec při nahlížení do spisu dne 6. 12. 2010 strávil čas přesahující jednu hodinu v rozmluvě s JUDr. Hnilicou, kdy se mělo jednat o soudcovu iniciativu. Dále dovolatel napadal faktický stav listiny obsahující jeho souhlas („padělek souhlasu“ ze dne 2. 3. 2005 s konáním hlavního líčení dne 11. 3. 2005). Následná snaha JUDr. Hnilici v rámci odvolacího řízení v roce 2010 vysvětlit roztržení a následné slepení souhlasu, formou úředního záznamu o rozhovoru s rozhodujícím soudcem Krajského soudu v Plzni, jenom dokresluje podjatost tohoto soudce.
Odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. a §30 tr. ř. není předseda senátu JUDr. Jiří Hnilica vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obviněnému Ing. M. V. Proti tomuto rozhodnutí si podal obviněný Ing. M. V. stížnost, o které Nejvyšší soud již rozhodl usnesením ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 11 Tvo 3/2011. Přitom své rozhodnutí zdůvodnil tím, že pokud jsou obviněným v této věci dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu ze způsobu jeho postupu v řízení, včetně způsobu hodnocení provedených důkazů a rozhodnutí ve věci samé, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti jmenovaného soudce. Předně je třeba uvést, že dotčený soudce nemá žádný vztah k osobám a rovněž tak nemá žádný osobní poměr k posuzované věci. Pokud stěžovatel uvádí, že takovýto vztah dovozuje z obsahu výše již citovaných rozhodnutí, které dříve v této věci učinil odvolací senát Vrchního soudu v Praze za předsednictví JUDr. Jiřího Hnilici, tak nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že tento senát, resp. jeho předseda postupoval v této věci takovým způsobem, že by to mohlo opodstatněně vzbuzovat pochybnosti o jeho způsobilosti tuto věc nezávisle a nestranně projednat a rozhodnout (srov. str. 3 uvedeného usnesení). Nejvyšší soud setrvává na svém stanovisku o nepodjatosti předsedy senátu odvolacího soudu. Námitky dovolatele o tom, že JUDr. Hnilica měl rozmlouvat se znalcem dne 6. 12. 2010, když nahlížel do spisu, nejsou z tohoto hlediska relevantní, zvláště, když z této námitky pouhého rozhovoru nevyplývá nic, co by podjatost ve smyslu §30 tr. ř. mohlo zakládat. K námitkám dovolatele o faktickém stavu listiny Nejvyšší soud poznamenává, že znalecký posudek, který byl vypracován na žádost obhajoby, ve svých závěrech uvádí, že improvizovaným technickým zkoumáním v prostorách soudu byly zjištěny poznatky výrazným způsobem nasvědčující ve prospěch možnosti, že obě slepené části sporné listiny „Omluvení se z hlavního líčení konaného dne 11. března 2005“ ze dne 2. března 2005 spolu dříve tvořily jeden celek (srov. č. l. 6099). Z tohoto hlediska je také třeba hodnotit využití úředního záznamu ze dne 23. 11. 2010 (č. l. 5911 spisu), kde by sice bylo vhodnější vyžádání písemného vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Plzni JUDr. Jana Špety, avšak s ohledem na obsah uvedeného znaleckého posudku, který jeho vyjádření v zásadě v žádném směru z hlediska toho, že obě části předmětné listiny spolu původně tvořily jeden celek, nezpochybňuje, nelze ani v tomto postupu JUDr. Jiřího Hnilici shledávat důvod pro založení jeho podjatosti. Z těchto důvodů nebyl shledán oprávněným ani návrh obviněného, aby věc byla dále projednávána Vrchním soudem v Olomouci jako odvolacím soudem.
Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§3 tr. zákoníku), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Z toho vyplývá, že podmínky tohoto dovolacího důvodu nebyly dány, když obviněný Ing. M. V., pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve svém dovolání namítal, že doba uplynulá od údajného spáchání trestného činu dovolatelem vyžaduje aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., čímž by došlo k podstatnému snížení trestu, tj. přesunutí do základní skutkové podstaty. Aplikace nového trestního zákona by tedy nebyla příznivější. Pokud by došel Nejvyšší soud k témuž závěru (ke spáchání trestného činu podle §148 tr. zák.), odvolací soud uložil trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou ve starém trestním zákoně. Přesvědčení odvolacího soudu, že se dovolatel vyhýbal uloženému trestu je chybné, neboť dovolatel o pravomocném skončení řízení nevěděl, naopak po podání prvního odvolání včetně námitky padělku jeho souhlasu, očekával nařízení nového hlavního líčení. Napadeným rozhodnutím, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně mělo dojít i ke zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2005, č. j. 1 T 65/2000-4990 a uložení souhrnného trestu. Takový postup pak byl na místě i pro následné problematické započítání vazeb dovolatele vykonaných v trestním řízení 1 T 65/2000 do trestu uloženého napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud k těmto námitkám obviněného považuje za nutné ještě uvést, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí týkající se druhu a výše trestu mimo jiné konstatováním, že s ohledem na to, že dovolatel byl pro orgány činné v trestním řízení dlouhodobě od roku 2005 nedosažitelný a byl zadržen až 27. 9. 2010, nelze spolehlivě hodnotit jeho činnost po pravomocném odsouzení v roce 2006. Odvolací soud s přihlédnutím k §2 odst. 1 tr. zákoníku, kdy musel zohlednit příznivější sazbu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (účinném od 1. 1. 2010), dospěl k závěru, že při zvážení všech hledisek uvedených v ustanovení §39 tr. zákoníku se zohledněním trestní sazby v rozmezí 5 až 10 let je nutno uložit trest odnětí svobody mírně nad dolní hranicí této zákonné trestní sazby, kdy soud nepřihlíží k délce řízení, kterou zavinil dovolatel tím, že se vyhýbal výkonu uloženého trestu, ale přihlédl k trestu původně uloženému, změně rozmezí zákonné trestní sazby a celkové délce od spáchání trestného jednání. Současně přihlédl k jeho zdravotnímu stavu. Proto podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. l tr. zákoníku za tento zločin a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. l tr. zák., který zůstal zrušením nedotčen, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Jeho výkon shodně uložil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Následně v rámci důvodů uvedených v napadeném rozsudku uložil podle §73 odst. l tr. zákoníku opětovně, jak již učinil soud I. stupně, trest zákazu činnosti podrobně specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, kdy však z hlediska celkové doby od spáchání trestné činnosti a též s ohledem na uložený trest odnětí svobody stanovil dobu pěti let (srov. str. 27 až 28 rozsudku odvolacího soudu). Kromě toho se oba soudy nižších stupňů již vyjadřovaly k období, kdy byl obviněný pro orgány činné v trestním řízení nezvěstný. Obviněný Ing. M. V. se stal pro orgány činné v trestním řízení od 31. 5. 2005 nedostupným, a to po dobu téměř 4 a půl roku až do svého dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Účinkem se míjely všechny zákonné instituty, jakými byl příkaz k dodání do výkonu trestu, mezinárodní zatýkací rozkaz a evropský zatýkací rozkaz. Skutečnosti uváděné obviněným Ing. M. V. při jeho výslechu ohledně vědomosti o stavu řízení a ohledně jeho pobytu v cizině, nemohou obstát. Obviněný vzhledem k délce trestního řízení věděl, že toto probíhá, znal i jeho nepravomocný výsledek, dokonce i věděl, že v jeho prospěch je podané odvolání (srov. str. 9 usnesení nalézacího soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 5 T 5/2000-5846). Na tyto závěry soudu prvního stupně navázal soud druhého stupně, když uvedl, že nemůže přehlédnout nekritičnost postoje obviněného Ing. V. k celé věci, pokud tvrdí, že by se k jednání odvolacího soudu dostavil, pokud by o něm byl vyrozuměn. Vrchní soud v Praze učinil celou řadu pokusů k zajištění jeho účasti u veřejného zasedání včetně vydání zatýkacího rozkazu, když o jeho pobytu ani obhájce ani rodinní příslušníci neměli žádné zprávy. Bylo na obviněném, aby se zajímal prostřednictvím svého obhájce o průběh a výsledky řízení. Jeho tvrzení spočívající na předjímání rozhodnutí odvolacího soudu a délce odvolacího řízení považuje Vrchní soud v Praze za účelové (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2010, č. j. 3 To 64/2010-5906). Oba soudy nižších stupňů se již dostatečně vyjádřily k období, kdy byl dovolatel pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný a Nejvyšší soud nemá, co by těmto závěrům dodal.
Obecně, pokud jde o délku trestního řízení, ze spisového materiálu bylo zjištěno, že dovolateli bylo doručeno sdělení obvinění pro trestný čin zkrácení daně poplatku a povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, 4 tr. zák. dne 10. 3. 1998 (č. l. 4 až 5 spisu) a pro trestný čin podle §176 odst. 1 tr. zák. dne 20. 2. 2000 (č. l. 15 až 16 spisu). Obžaloba byla podána k soudu dne 22. 5. 2000 (č. l. 3580 až 3597 spisu). Nalézací soud po rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby obviněného Ing. M. V. a provedení dalších úkonů konal hlavní líčení od 5. 9. 2000 (č. l. 3856 spisu) do 20. 9. 2000 (č. l. 3956 spisu). Další hlavní líčení proběhlo až ve dnech 3. až 5. 6. 2002 (č. l. 4268 až 4287 spisu), a to z toho důvodu, že v mezidobí probíhalo celostátní pátrání po spoluobviněném K., jehož účast z hlediska nutnosti jeho výslechu a vedení společného řízení s obviněným Ing. M. V. v hlavním líčení byla nezbytná. Navíc byl obviněný J. K. bezprostředně po zatčení dne 29. 10. 2001 hospitalizován. Následně 26. 2. 2002 soud nařídil již v novém složení senátu další hlavní líčení na 3. až 6. 6. 2002 (srov. č. l. 4182 až 4184 spisu). Další hlavní líčení proběhla ve dnech 24. až 27. 6. 2002 a 9. až 11. 9. 2002. Další hlavní líčení se mělo konat ve dnech 2. až 5. 12. 2002, ale bylo odvoláno k žádosti obviněného Ing. M. V., který byl po operaci kolena v pracovní neschopnosti (č. l. 4447 a 4448 spisu). Následující hlavní líčení se konaly ve dnech 3. 3. 2003, 5. 5. 2003, 1. 9. 2003, 24. 11. 2003, 25. 1. 2004, 7. 6. 2004, 24. a 25. 8. 2004, 25. až 27. 10. 2004, 10. a 11. 1. 2005 a konečně 11. 3. 2005, kdy byl vyhlášen shora uvedený rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 T 5/2000 (č. l. 4474 až 4987 spisu). Neodůvodněné průtahy v řízení u nalézacího soudu tak nebyly shledány. Pokud jde o řízení před odvolacím soudem (srov. čl. 5069 až 5142 spisu) nebyly neodůvodněné prodlevy shledány ani u odvolacího soudu, kterému byla věc předložena dne 27. 8. 2005, poté tento soud dne 4. 10. 2005 nařídil veřejné zasedání na den 13. 12. 2005, ke kterému se obviněný Ing. M. V. nedostavil, neboť se mu přes veškerou snahu odvolacího soudu nepodařilo doručit předvolání k tomuto veřejnému zasedání (srov. č. l. 5075 až 5077 spisu), dále provedl po vydání příkazu k zatčení (č. l. 5107 až 5109 spisu) shora uvedené úkony a o odvolání obviněného Ing. M. V. rozhodl v řízení proti uprchlému usnesením ze dne 7. 2. 2006, č. j. 3 To 115/2005-5130, tak, že se podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá (viz č. l. 5119 až 5141 spisu). K období, kdy byl dovolatel pro orgány činné v trestním řízení nezvěstný, se v návaznosti na závěry obou soudů Nejvyšší soud již vyjádřil shora. Ve světle těchto skutečností nemá dalšího opodstatnění námitka dovolatele o tom, že doba uplynulá od spáchání trestného činu vyžaduje aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., čímž by mělo podle něj dojít k podstatnému snížení hrozícího trestu, tj. přesunutí do základní skutkové podstaty, nehledě k tomu, že při zkoumání, zda je splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. se před účinností trestního zákoníku vycházelo z hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., tedy zejména z významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, tedy z okolností vztahujících se k spáchanému trestnému činu a nikoli k průběhu trestního řízení, a proto pod ně nelze zařadit délku trestního řízení (srov. č. 4/1965 a č. 48/1998 Sb. rozh. tr.).
K započtení vazby z trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem do výše trestu uloženému dovolateli v projednávané věci, odvolací soud poznamenal, že mezi projednávaným trestním stíháním a trestním stíháním vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem existují podmínky souhrnnosti. To je též vyjádřeno v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (srov. č. l. 6129 spisu), kdy soud mimo jiné konstatuje, že v případě odsuzujícího rozsudku by musel dovolateli uložit souhrnný trest odnětí svobody k již uloženému trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni, když současně zdůvodňuje, proč takovýto postup nepovažuje za účelný (srov. str. 4 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, č. j. 3 To 20/2011-6247). Usnesením ze dne 20. 4. 2011, č. j. 5 T 5/2000-6274 byla dovolateli do uloženého trestu započítána vazba vykonaná v trestní věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem (č. l. 6274 až 6275 spisu). Nejvyšší soud tak považuje námitku dovolatele týkající se uložení souhrnného trestu a započtení vazby z jiného trestního řízení za bezpředmětnou, neboť jednak k započtení vazby z trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem do uloženého trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let došlo, navíc základním předpokladem k uložení souhrnného trestu podle ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku je odsuzující rozsudek soudu o jiném trestném činu téhož pachatele, přičemž odsuzujícím je rozsudek, kterým se pachatel uznává vinným trestným činem a za tento trestný čin je mu uložen trest, ve vztahu k němuž se poté ukládá souhrnný trest. V případě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 1 T 65/2000, však došlo k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. M. V., v jehož důsledku mu nebyl uložen žádný trest, a proto k němu nelze ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládat souhrnný trest (srov. č. l. 6124 až 6130 spisu).
Obviněným dále namítaný chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá alternativa spočívá v tom, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně.
K odůvodnění tohoto použitého dovolacího důvodu obviněný Ing. M. V. namítl, že ve výroku napadeného rozsudku chybí zamítnutí odvolání do výroku o vině v bodě VI. rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné, jelikož dovolatel se v průběhu veřejného zasedání o odvolání k tomuto trestnému činu přiznal. Tato námitka je zcela nedůvodná, neboť podle ustálené judikatury je odvolání z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o jediné odvolání, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 uveřejněné pod č. T 417-3. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, 2002, s. 225 a násl.).
Obviněný Ing. M. V. ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pokud soud v předvolání k hlavnímu líčení upozorní obžalovaného na to, že hlavní líčení lze provést i v jeho nepřítomnosti, a obžalovaný se bez omluvy nedostaví k hlavnímu líčení ani nepožádá o jeho odročení, pak při splnění dalších zákonných podmínek uvedených v §202 odst. 2 a 4 tr. ř. není konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ani tehdy, byl-li k němu obžalovaný předvolán s upozorněním, že jeho účast je nutná. Rovněž konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného), třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel namítal, že ve stádiu řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. o přítomnosti dovolatele u hlavního líčení, a to v případě hlavních líčení konaných dne 11. 3. 2005, 25. 10. 2004 až 27. 10. 2004 a 10 až 11. 1. 2005. Pokus odvolacího soudu v rámci odvolacího řízení v roce 2010 vysvětlit roztržení a následné slepení souhlasu dovolatele (ze dne 2. 3. 2005) stářím a manipulací se spisem od roku 2006 formou úředního záznamu, je přinejmenším nedostatečným. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že soud polemizuje s dílčími výsledky zkoumání znalce, což mu nepřísluší, kdy se dále snaží zpochybnit znalecký posudek tím, že jej nepovažoval za důkaz, přitom mohl být v průběhu veřejného zasedání o odvolání proveden postupem podle §211 odst. 5 tr. ř. Obhajoba nemá pochybnosti o správnosti a úplnosti znaleckého posudku. Poučení podle §106 tr. ř. plyne bez dalšího z profese soudního znalce. Odvolací soud již v průběhu veřejného zasedání jasně vyjádřil své pochybnosti o znaleckém posudku, a proto bylo jeho povinností dotčeného znalce poučit a vyslechnout. Ze znaleckého posudku plyne další podezření dovolatele, že souhlas s konáním hlavního líčení bez jeho přítomnosti v celém soudním řízení učinil pouze jednou, a to směrem k hlavnímu líčení ve dnech 10. až 11. 1. 2005, jinak řečeno souhlas ze dne 22. 10. 2004 je taktéž padělkem. Soud prvního stupně pochybil, pokud dovolatele písemně nevyrozuměl o konání hlavních líčení ve dnech 10. až 11. 1. 2005 a 11. 3. 2005, když naposledy se dovolatel účastnil hlavního líčení dne 25. 8. 2004, v mezidobí se konalo hlavní líčení ve dnech 25. až 27. 10. 2004 bez přítomnosti dovolatele, a tak na jeho konci nemohl vzít na vědomí, kdy se koná další hlavní líčení.
Odvolací soud se v napadeném usnesení nově vyjadřoval ke znaleckému posudku z oboru kriminalistika, technické zkoumání listin a písmoznalectví – ruční a strojové písmo, který zpracoval Ing. Pavel Kokiš dne 8. 12. 2010 (č. l. 6067 až 6099 spisu), přičemž uvedl, že znalecký posudek nesplňuje všechny náležitosti, přičemž se odvolací soud současně dopustil písařské chyby, pokud zapsal, že se týká „posuzovaného sporného podpisu na listině ze dne 2. 3. 1998“, zatímco správně se jednalo o datum 2. 3. 2005. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při posuzování správnosti a důvodnosti závěru o pravděpodobné nepravosti podpisu obviněného na tomto či dokonce i dalším dokumentu, musel současně zvažovat i důvody a okolnosti, za kterých by mělo dojít k jejich podvržení soudu prvního stupně jako pravých. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný do doby, než znal udávané výsledky zkoumání nepravosti podpisu dokonce i na dokumentu, kterým se omlouval z neúčasti ve dnech 25. až 27. 10. 2004, nic takového pro tento případ nenamítal a jeho námitka směřovala pouze do pravosti podpisu na listině ze dne 2. 3. 2005. Vrchní soud v Praze nemůže přijmout tvrzení obviněného Ing. V., že dal obhájci pokyny, aby bez jeho přítomnosti jednání neprobíhala. Nelze pominout, že obviněný byl seznámen s konáním hlavních líčení ve dnech 25. až 27. 10. 2004 při skončení předešlého hlavního líčení dne 25. 8. 2004. Je s podivem, že obviněný, ačkoliv o konání jednání v uvedených dnech 25. až 27. 10. 2004 věděl, se přesto těchto jednání nezúčastnil, a to podle něho údajně bez omluvy, když toto v minulosti nepraktikoval a dále se ani nezajímal, zda jednání proběhla a v jakém rozsahu, v jakém rozsahu tedy bylo prováděno i dokazování, při kterém mohl v případě osobní účasti sám uplatňovat své právo na obhajobu. To zvláště za situace, že v případě hlavního líčení ve dnech 10. až 11. 1. 2005 je naopak závada v doručení, přičemž se podle jeho vyjádření informoval o jejich konání a proto též dal souhlas s konáním v nepřítomnosti. Musel tedy současně vědět o předešlých jednáních, kterých se nezúčastnil a již tehdy musel být seznámen i s tím, že pokud bylo přesto jednáno v jeho nepřítomnosti v souladu s ustanovením §202 odst. 2, odst. 3 tr. ř., samozřejmě svá práva při provádění dokazování, kterých se nyní domáhá, mohl uplatňovat pouze prostřednictvím svého obhájce. Nemůže se za této situace spravedlivě domáhat práva na závěrečnou řeč právě dne 11. 3. 1998 (odvolací soud opět uvedl chybné datum, neboť se správně jednalo o 11. 3. 2005), když on sám se vyloučil z možnosti ovlivnit průběh řízení před soudem I. stupně a nemohl tedy s jistotou předpokládat, kdy budou přednášeny. Pokud jde o zmíněné hlavní líčení dne 11. 3. 1998 (správně 11. 3. 2005 - znovu chybně uvedené datum), kdy údajně nedal souhlas s konáním v jeho nepřítomnosti, toto bylo nařízeno výhradně k vyhlášení rozhodnutí. Toho dne tedy došlo sice k podstatnému úkonu, nicméně v této fázi svá práva mohl obviněný uplatnit pouze omezeně, zejména vyjádřit se k podání opravného prostředku. Ten byl skutečně v zákonné lhůtě podán jak jeho obhájcem, tak i samotným obviněným. Nemohl přehlédnout, že s trestním spisem v této době nemohl manipulovat nikdo jiný než soud a osoby oprávněné do něho nahlížet. Přičemž nelze pominout shodnost textu a úpravu listin s omluvou na dny 10. až 11. 1. 2005, tedy kdy sepsání listiny obviněný nepopírá. Nepotvrdilo se ani to, že by tato listina byla složena ze dvou odlišných částí (srov. str. 16 až 17 rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud dále uvedl, že „… pod tíhou této argumentace musel … kriticky přehodnotit závěry poskytnuté soudním znalcem, když je nutno připomenout jistou rozpornost spočívající na jedné straně ve vyjmenování velkého počtu společných znaků (12) ve sporném podpisu a na druhé straně 7 znaků rozdílných, přičemž závěr těmto zjištěním je až překvapivě kategorický, když je konstatováno, že podpis na sporné listině velmi pravděpodobně není pravým podpisem obviněného.“ Výslech znalce obviněný nepožadoval a ani Vrchní soud v Praze při zohlednění všech výše uvedených okolností nedospěl k závěru o jeho nutnosti (srov. str. 17 rozsudku odvolacího soudu).
Na podkladě spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že pokud se jedná o hlavní líčení dne 25. 8. 2004, kterému byl dovolatel osobně přítomen, bylo vyhlášeno usnesení o jeho odročení na 25. až 27. 10. 2004, což přítomní, tedy i dovolatel, vzali na vědomí s tím, že již nebudou obesláni (srov. č. l. 4683 až 4684). Souhlas dovolatele ze dne 22. 10. 2004 s konáním hlavních líčení ve dnech 25. až 27. 10. 2004 bez jeho osobní účasti je zažurnalizován na č. l. 4708 a opatřen poznámkou, že byl předložen při hlavním líčení dne 25. 10. 2004, kde byl čten za přítomnosti obhájce obviněného JUDr. Štěpána Bednáře, který k němu nevznesl žádných námitek. Ze znaleckého posudku Ing. Kokiše bylo zjištěno, že největší míra shod a podobností se sporným podpisem (myšleno podpisem na „souhlasu“ ze dne 2. 3. 2005) byla zjištěna u srovnávacího podpisu na souhlasu s konáním hlavního líčení ze dne 22. 10. 2004. Znalcem vyjmenované pochybnosti podle jeho závěru vzbuzují pochybnosti i ohledně pravosti tohoto podpisu (tj. podpisu ze dne 22. 10. 2004) – k tomu srov. č. l. 6096 spisu, str. 30 znaleckého posudku. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 25. 10. 2004 vyplývá, že po přečtení žádosti mj. obviněného Ing. V., bylo podle §202 odst. 2, 5 tr. ř. toto hlavní líčení konáno v nepřítomnosti dovolatele (srov. č. l. 4698).
Dovolatel byl předvolán k hlavnímu líčení konanému ve dnech 10. až 12. 1. 2005, avšak předvolání se mu nepodařilo doručit (srov. č. l. 4757, 4763, 4791 a 4836). Přesto se na č. l. 4794 a 4827 nachází omluva dovolatele z hlavního líčení konaného ve dnech 10. až 12. 1. 2005, v němž dovolatel současně žádá, aby hlavní líčení proběhlo bez jeho osobní účasti. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že nebyl o konání těchto hlavních líčení vyrozuměn, přesto, i když se mu opakovaně nedařilo předvolání doručit, zaslal soudu omluvu a souhlas s konáním hlavního líčení bez jeho přítomnosti, které jak sám v dovolání uvedl, falešné není. Na počátku hlavního líčení dne 10. 1. 2005 (č. l. 4797) bylo konstatováno, že u obviněného Ing. V. nastala závada v doručení a byla za přítomnosti jeho obhájce JUDr. Štěpána Bednáře přečtena jeho omluva. Podle ustanovení §202 odst. 2, 5 tr. ř. bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti.
Pokud se týká předvolání dovolatele k hlavnímu líčení konanému dne 11. 3. 2005, tomuto se opět nepodařilo doručit (srov. č. l. 4844, 4846, 4875 a 4876). Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 3. 2005 (č. l. 4857) byla u obviněného Ing. M. V. konstatována závada v doručení, přičemž následně obhájce obviněného JUDr. Štěpán Bednář uvedl, že včerejšího dne mu byla doručovací službou doručena písemnost, která byla adresována k rukám předsedy senátu, a proto mu obsah písemnosti z 2. 3. 2005 předložil. V protokolu je dále zachyceno, že JUDr. Bednář předsedovi senátu předložil dopis obviněného Ing. V. ze dne 2. 3. 2005, který předseda senátu přečetl. Následně bylo podle §202 odst. 2, 5 tr. ř. hlavní líčení konáno v nepřítomnosti dovolatele (srov. č. l. 4858). Omluvení se z hlavního líčení, které dovolatel označuje jako falzum, se nachází na č. l. 4873 a na jeho horní části je opatřené poznámkou, že bylo předloženo při hlavním líčení dne 11. 3. 2005.
Nejvyšší soud se následně zabýval znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, technické zkoumání listin a z oboru písmoznalectví, specializace ruční a strojové písmo, který zpracoval znalec Ing. Pavel Kokiš dne 8. 12. 2010 (č. l. 6067 až 6099 spisu), z jehož závěrečné části vyplývá, že sporný podpis na „Omluvení se z hlavního líčení konaného dne 11. 3. 2005“ ze dne 2. 3. 2005, které je založeno v trestním spise na č. l. 4873, velmi pravděpodobně není pravým podpisem Ing. M. V., jehož vzorky podpisu byly předloženy k expertize. Improvizovaným technickým zkoumáním v prostorách soudu byly zjištěny poznatky výrazným způsobem nasvědčující ve prospěch možnosti, že obě slepené části sporné listiny „Omluvení se z hlavního líčení konaného dne 11. 3. 2005“ spolu dříve tvořily jeden celek (srov. č. l. 6099). Z těchto závěrů i z celého obsahu znaleckého posudku vyplývá, že jeho závěry mají podstatný význam pro posouzení námitek obviněného Ing. M. V. vznesených v rámci dovolání. Podle §110a tr. ř., jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Je sice pravdou, že znalecký posudek zpracovaný Ing. Pavlem Kokišem neobsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, avšak vzhledem k tomu, že byl zpracován soudním znalcem zapsaným v seznamu znalců, měl k němu Vrchní soud v Praze přistupovat tak, že jde o znalecký posudek, který z hlediska §110a tr. ř. obsahuje vady odstranitelné postupem podle §109 tr. ř., podle něhož, je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Jiný přístup nezachovává rovnost stran a je v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení. Nelze totiž přehlédnout, že ustanovení §110a tr. ř. bylo do zákona o trestním řízení soudním vloženo novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. v zájmu posílení principu, aby plnohodnotný znalecký posudek (nikoli jen listinný důkaz) mohla předložit i strana.
Pochybnost o správnosti znaleckého posudku se může opírat např. o neúplnost nebo nevěrohodnost materiálu nebo vnitřní rozpornost, nedostatky v odůvodnění, zejména když závěr nevyplývá logicky z předpokladů, popř. o skutečnost, že vyžádaný znalecký posudek je v diametrálním rozporu s posudkem, který o téže otázce byl podán v jiném řízení (kterýžto posudek má v daném řízení ovšem pouze povahu listinného důkazu podle §112 odst. 2 tr. ř.) – srov. č. 27/1977-II. Sb. rozh. tr. Pochybnosti pak mohou být odůvodněny i např. tím, že znalec vyřešil jednoznačně otázku, ač úroveň rozvoje příslušného vědeckého oboru takové řešení zatím neumožňuje, nebo znalec použil takové metody, která je na základě současných vědeckých poznatků odmítána, či způsob a podmínky zkoumání materiálu neodpovídaly požadavkům příslušného vědeckého oboru, anebo se ukázalo, že znalec nemá dostatečné specializované odborné předpoklady, aby mohl svůj úkol náležitě vykonat atd. O nejasný znalecký posudek jde zejména tehdy, když jeho závěr nebo odůvodnění jsou neurčité, tedy z nich není zřejmé stanovisko znalce ke kladeným otázkám. O neúplný znalecký posudek jde zejména tehdy, když neobjasňuje všechny okolnosti, k nimž v něm mělo podle §107 odst. 1 věty první tr. ř. být zaujato stanovisko, ale i tehdy pokud neobsahuje všechny náležitosti; u posudku předloženého stranou i doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Doplnění znaleckého posudku může znalec podat písemně nebo při výslechu ústně do protokolu. Podobně i vysvětlení může znalec podat podle §59 odst. 1 tr. ř. písemně nebo ústně do protokolu. Jestliže vysvětlení nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný, který musí podat nový znalecký posudek, v němž se musí vyrovnat i se znaleckým posudkem předchozího znalce (srov. č. 11/1987-I. Sb. rozh. tr.). Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, které vyžadují zvláštního vědeckého posouzení, je možné zejména tehdy, jestliže si navzájem odporují dva znalecké posudky a ani vysvětlením znalců ani zhodnocením znaleckých posudků není možné dospět z odborného hlediska k spolehlivému závěru o skutečnosti důležité pro trestní řízení, postupovat podle §110 odst. 1 tr. ř. a rozhodnout o přibrání státního orgánu, vědeckého ústavu, vysoké školy nebo instituce specializované na znaleckou činnost.
Ve smyslu těchto ustanovení však odvolací soud nepostupoval, a to přesto, že obhájce obviněného JUDr. Tomáš Rydval navrhl ve veřejném zasedání provedení důkazu znaleckým posudkem. Ze spisového materiálu se podává, že v průběhu veřejného zasedání konaného u Vrchního soudu v Praze dne 13. 12. 2010 bylo předsedou senátu vyhlášeno usnesení, že podle §213 odst. 1 tr. ř. bude provedeno dokazování listinnými důkazy, načež byl bez dalšího přečten znalecký posudek Ing. Pavla Kokiše (srov. č. l. 6045 až 6046). Z toho vyplývá, že odvolací soud jím provedl důkaz pouze jako listinným důkazem a navíc v odůvodnění svého napadeného rozsudku dodal, jak již bylo uvedeno, že výslech znalce obviněný nepožadoval. Takový postup však vykazuje znaky překvapivosti, zvláště když odvolací soud hodnotil úplnost znaleckého posudku i jeho závěry až v rámci rozhodnutí, a z tohoto důvodu se obviněný nemohl k zvolenému postupu soudu v rámci veřejného zasedání náležitě vyjádřit a uplatnit proti němu námitky, a to včetně odvolacím soudem vytýkaného chybějícího návrhu obviněného na výslech znalce (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. července 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, ze dne 25. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 atd.).
Trestní řád zásadně předpokládá, že znalec bude v řízení před soudem vyslýchán, což navazuje na zásadu ústnosti vymezenou v §2 odst. 11 tr. ř., podle kterého je jednání před soudy ústní, přičemž důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Podle ustanovení §106 tr. ř. znalec musí být poučen o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku; to se vztahuje i na znalce, který podal posudek na základě žádosti některé strany podle §89 odst. 2 tr. ř. Toto poučení je zpravidla buď součástí opatření o přibrání znalce, nebo je k němu připojeno. Pokud by znalec nebyl poučen před podáním znaleckého posudku, je samozřejmě možné tento nedostatek napravit případným doplňujícím výslechem znalce, v jehož rámci bude teprve poučen a zopakuje již předtím podaný znalecký posudek. I znalec, který podává znalecký posudek na základě žádosti některé ze stran, musí být poučen o významu znaleckého posudku a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku, stejně jako musí být upozorněn na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl vyloučen nebo které mu jinak brání, aby byl ve věci činný jako znalec. Toto poučení přichází v úvahu jen při výslechu znalce, který podal znalecký posudek na základě žádosti některé ze stran, v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Odvolací soud pochybil, jestliže v odůvodnění svého rozhodnutí vytkl, že znalecký posudek nesplňuje všechny náležitosti, aniž by procesně jakkoliv usiloval o jejich odstranění. Ve světle ustálené judikatury nelze souhlasit ani s tou částí argumentace odvolacího soudu, kde uvádí, že „musel kriticky přehodnotit závěry poskytnuté soudním znalcem“. Soud sice hodnotí znalecký posudek volně jako každý jiný důkaz (§2 odst. 6 tr. ř.), neboť jím není bezpodmínečně vázaný, ale současně nemůže libovolně nahradit odborný závěr znalce vlastním, v dané otázce laickým míněním, ale může a je povinný prověřit znalecký posudek zejména z toho hlediska, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, které mají význam pro podání posudku, nebo zda se skutková východiska znaleckého posudku opírají o skutečnosti v trestním řízení náležitě zjištěné anebo naopak o skutečnosti, které jsou pochybné, nebo dokonce odporující jiným výsledkům dokazování, a zda řešení znalce logicky vyplývá z těchto skutkových předpokladů (srov. č. 40/1972-I., č. 62/1973, č. 55/1986 a č. 2/1989-I. Sb. rozh. tr.). Měl-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, byl povinen požádat znalce o vysvětlení (srov. §109 tr. ř.) a zaujmout k jeho závěrům jednoznačný postoj a v případě, že by se mu nepodařilo odstranit vady posudku, které zjistil, byl povinen přibrat znalce jiného. Přitom se měl náležitě vypořádat i s určitostí závěrů znalce, zejména zda jeho závěr o pravosti podpisu obviněného Ing. M. V. je jistý či jen pravděpodobný, a to příp. i s tím jaká je míra takové pravděpodobnosti. Teprve poté mohl přihlížet také k dalším okolnostem, na které poukazuje odvolací soud ve svém rozhodnutí. Z těchto důvodů jsou uvedené námitky obviněného ohledně postupu odvolacího soudu ve vztahu k znaleckému posudku zpracovanému Ing. Pavlem Kokišem opodstatněné.
Naproti tomu námitky dovolatele týkající se hlavního líčení, konaného ve dnech 10. a 11. 1. 2005, kdy i podle vlastního vyjádření dal souhlas k jeho konání za jeho nepřítomnosti, jsou ve světle výše provedeného zhodnocení spisového materiálu bezpředmětné, neboť sice mu nebylo doručeno předvolání, ale podle vlastního vyjádření se informoval o jeho konání, a proto též požádal, aby hlavní líčení proběhlo bez jeho osobní účasti (č. l. 4794 spisu). Za této situace se uplatní ustanovení §202 odst. 5 tr. ř., podle kterého se pak ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. užije přiměřeně. Jestliže tedy obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, a to přestože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody anebo je stíhán pro trestný čin, za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, může být hlavní líčení nejen provedeno bez účasti obžalovaného, ale soud je oprávněn postupovat stejně, jako kdyby se obžalovaný k hlavnímu líčení nedostavil bez řádné omluvy ve smyslu §202 odst. 3 tr. ř. To znamená, že v hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obžalovaného lze v takovém případě k důkazu přečíst protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných za podmínek uvedených v §211 tr. ř.
Obviněný Ing. M. V. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněného.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů (příp. na základě majetkových převodů nebo jiných zákonem stanovených skutečností) do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba) nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a tento čin spáchá ve velkém rozsahu. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně (poplatku, cla, pojistného, jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Při zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou (poplatkovou, celní atd.) povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen, např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč. Jde o hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem.
Trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. spáchal ten, kdo padělal veřejnou listinu nebo podstatně změnil její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užil takové listiny jako pravé.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Ing. M. V. spatřuje v tom, že odvolací soud chybně právně kvalifikoval skutek ad 16, který na straně 6 v právní větě výroku o vině pojmenoval za pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu, jelikož jej subsumoval pod neexistující zákonné ustanovení tr. zákoníku, a sice cit. „§21 odst. 1 k §240 odst. 1, 4 tr. zákoníku“. Pokud jde o skutky pod body ad 1 – 15, jedná se nanejvýš o přípravu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Důvodem je neexistence důkazu o tom, že dovezený líh opustil území České republiky. V celém spise o neopuštění lihu území České republiky svědčí pouze zpráva z německé celnice Pirna ze dne 24. 4. 1998, úřední záznam Generálního ředitelství Cel ze dne 13. 2. 1998 a odpověď samotného vyšetřovatele ze dne 20. 4. 1998. Naproti tomu z dopisu celé řady celníků z celnice Cínovec plyne, že po projednání a fyzické kontrole zboží není nikde zaznamenáno, že zkontrolovaný kamion opustí území České republiky. Protože k projednání odvolání došlo za účinnosti nového trestního zákoníku, kdy příprava tohoto trestného činu již nebyla trestná, tak zanikla trestnost činu a dovolateli měl být uložen nanejvýše trest ukládaný za spáchání takového činu ve značném rozsahu (ve skutku ad 16 vznikla škoda 788.355,- Kč). Dovolatel se také zabýval výpovědí dříve spoluobviněného J. K. ze dne 8. 12. 2010, kdy tento důkaz byl odvolacímu soudu znám, a dovolatel je přesvědčen, že tento důkaz svědčí o jeho nevině. Odvolací soud tak měl na základě tohoto důkazu přečteného ve veřejném zasedání dne 13. 12. 2010, dříve v hlavním líčení neprovedeným, buď korigovat skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a sám zprostit dovolatele obžaloby, anebo, jak navrhovalo státní zastupitelství, věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Za stavu, kdy jediným usvědčujícím důkazem jsou rozporuplné a zřejmě i lživé výpovědi K., není možné soudy v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ uzavírat, že se dovolatel dopustil souzeného zločinu. Přestože J. K. doposud měnil své výpovědi a uváděl ztrátu paměti, žádný ze soudů nižších instancí si nevyžádal znalecký posudek z oboru psychologie na zjištění jeho psychických vlastností, ale namísto toho soudy jeho výpovědi označují za usvědčující.
Především je třeba k těmto námitkám poznamenat, že nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku uvedl, že ze zprávy Hlavního celního úřadu Pirna (č. l. 1935) vyplynulo, že přezkoumáním předložených českých přepravních dokumentů pro přepravu celkem 15-ti zásilek zboží - ethylalkoholu - do Německa bylo na základě oběžníku prokázáno, že na Celním úřadě Cínovec (na německé straně) nedošlo ze strany dovozu v žádném případě k převedení, popř. k odbavení. Podobné skutečnosti byly zachyceny v úředním záznamu Ministerstva financí České republiky – Generální ředitelství cel (č. l. 2029). Z tohoto úředního záznamu vyplynulo, že orgány inspekce generálního ředitele bylo provedeno šetření, zda výstupy kamionových souprav, které jsou předmětem tohoto trestního řízení, jsou evidovány na vstupu u celních orgánů v SRN na hraničním přechodu Cínovec. Podle sdělení německé strany ani jedna z problémových přeprav nevstoupila na území SRN, nejsou zachyceny na vstupní evidenci CÚ v SRN a k těmto přepravám chybí průvodní lístky (srov. str. 90 až 91 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se v napadeném rozsudku vyjádřil tak, že se nemůže ztotožnit s tím, že nebylo dostatečně prokázáno, že předmětné zboží skončilo na území České republiky. Za situace, kdy byly spedicí vypsány dokumenty pro přímý tranzit mezi celnicí Rozvadov a celnicí Cínovec by toto zboží ani přes žádnou jinou celnici bez změn provedených v dokladech s vědomím celníků projet nemohlo, navíc tažené vozidlem, které nebylo uvedeno na průvodních dokladech, nehledě na to, že dnes již odsouzený J. F. přiznal, že za úplatu potvrzoval výstupy kamionů z republiky, aniž by je fakticky kontroloval. Nelze ani přisvědčit tomu, že ani německé celní orgány přesvědčivě nepotvrdily, že kamiony na území SRN nevstoupily, když byla převážena komodita kosmetický líh a ony byly tázány na etylalkohol. Kdyby toto mělo platit, potom by musely nutně zaznamenat průjezd kamionů z přepravy č. l a 7 kdy byl deklarován právě ethylalkohol. Nicméně upraveným ethylalkoholem je i kosmetický líh, který jenom proto nepodléhá spotřební dani. Ostatně na deklaracích na č. l. 1938 až 1952 je zboží nazýváno buď ethylalkohol – kosmetický líh, nebo ethylalkohol nedenaturovaný. Na dokladech z likérky DISTILLERIA CHRISTIANI S. p. a je potom uvedeno alcool etilico 96% VOL for cosmetic applic. a na některých mezinárodních nákladních listech alcool etilico di origine agricola 96% VOL, str. 2067 a násl. K výše uvedenému přistupuje zjištění o neexistenci příjemce - firmy Bawag Štětín, jakož i zpráva na č. l. 2029, ve které je konstatováno, že k předmětným soupravám nejsou průvodní lístky (srov. str. 19 rozsudku odvolacího soudu).
K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a má proto za dostatečně a bez jakýchkoliv pochybností prokázané, že pokud se jedná o skutky 1 až 16 výroku rozsudku odvolacího soudu, jedná se o pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nikoliv o přípravu k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §20 odst. 1, §240 odst. 1, 3 tr. zák., která by nebyla ve smyslu těchto ustanovení trestná, neboť předložené důkazy a odůvodnění soudů nižších stupňů svědčí o tom, že dovezený líh neopustil území České republiky. Nelze tak dospět k závěru, že trestnost činu zanikla, pokud podle nové úpravy trestního zákoníku příprava projednávaného trestného činu již není trestná. Závěry obou soudů nižších stupňů jsou v tomto směru podpořeny dostatečným důkazním materiálem a jejich odůvodnění jsou logická a přesvědčivá.
Jednotlivými výpověďmi dnes již odsouzeného J. K. se zabýval již nalézací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 T 5/2000, dostatečně předestřel a rozvedl důvody a důkazy, ze kterých vycházel při posuzování věrohodnosti výpovědi jmenovaného spoluobviněného. I když také jeho výpověď vykazovala některé rozpory, skutečnosti, které uváděl, byly mnohdy prokázány dalšími ve věci provedenými důkazy, které měl soud k dispozici (srov. str. 68 až 69 rozsudku nalézacího soudu). Vzhledem k tomu, že v rámci veřejného zasedání dne 13. 12. 2010 byl přečten záznam o důkazu podle §89 odst. 2 tr. ř. (srov. č. l. 6045), který se týkal výslechu dožádané osoby J. K. (srov. č. l. 6064), odvolací soud se k tomuto důkazu vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí tak, že jej musel podrobit kritickému pohledu. Předně se musel odvolací soud pozastavit nad celou vágností a nepřesvědčivostí jeho odpovědí, zejména následně též nad jeho přiznáním, že se účelově v hlavním líčení na některé skutečnosti nerozpomněl. Vrchní soud v Praze rozporně pojaté sdělení ze dne 8. 12. 2010, tedy několik dnů před konáním veřejného zasedání dne 13. 12. 2010 o odvolání, nemohl vzít za základ úvahy o nutnosti výslechu této osoby, zvláště pak za situace, že ani obhajoba, která dokument soudu předložila, nic takového nepožadovala, naopak zcela jasně dala najevo, že očekává rozhodnutí ve věci téhož dne, a to takové, že obviněný Ing. M. V. bude zproštěn obžaloby, pokud se jedná o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., a bude mu uložen podmíněný trest pouze za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. (srov. str. 18 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud podle §213 odst. 1 tr. ř. provedl dokazování listinným důkazem – záznamem o důkazu podle §89 odst. 2 tr. ř. a usnesení představenstva České advokátní komory č. 13 2004 Věstníku sepsaným mezi obhájci JUDr. Rydvalem, JUDr. Machem LL. M, Ph. D. a dožádanou osobou J. K. (srov. č. l. 6045 až 6046 spisu). Poté intervenující státní zástupkyně uvedla, aby odvolací soud „… uvážil, zda by K. nevyslechl k tomu, jak to myslel, o co tam vlastně šlo, když se dostavil do té advokátní kanceláře…“. Předseda senátu odvolacího soudu k tomuto vyjádření státní zástupkyně uvedl, že návrh na výslech K. si odvolací soud ponechává do závěrečné porady (srov. č. l. 6064 spisu). Za této situace odvolací soud nepostupoval podle ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., ani sám odsouzeného J. K. nevyslechl jako svědka k jeho výpovědi zachycené na záznamu o důkazu (srov. č. l. 6064 až 6066 spisu), přičemž svůj postup odůvodnil tím, že obhajoba očekávala rozhodnutí téhož dne a že samotná výpověď je vágní a nepřesvědčivá. Odůvodnění odvolacího soudu v tomto bodě je vzhledem k jeho stručnosti a značné neurčitosti nepřezkoumatelné, přičemž je zřejmé, že věrohodnost a pravdivost výpovědi odsouzeného J. K., která se v podstatných bodech odchyluje od jeho dřívějších výpovědí, mohla být jeho výslechem ve veřejném zasedání odvolacího soudu jako svědka náležitě ověřena. Nejvyšší soud považuje za nutné v té souvislosti zdůraznit, že jestliže se spoluobviněný nebo svědek, jehož výpověď má podstatný význam pro rozhodnutí o vině a trestu, ve svém vyjádření předloženém odvolacímu soudu v podstatných bodech odchyluje od svých předchozích výpovědí, je třeba ho vždy k rozhodným skutečnostem osobně ve veřejném zasedání odvolacího soudu vyslechnout, pokud nebude z tohoto důvodu věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (srov. §259 odst. 1 a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Dále dovolatel správně namítl, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, pochybil, když na straně 6 v právní větě výroku o vině uznal obviněného vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť v právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. M. V. užil neexistující zákonné ustanovení, a to §240 odst. 4 tr. zákoníku. Tato nesprávnost, která je nepochybně zřejmou nesprávností, jak to vyplývá i ze skutečnosti, že v téže větě odvolací soud použil správnou právní kvalifikaci zločinu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zák., je uvedena nejen v písemném vyhotovení napadeného rozsudku, ale i v protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 20. 12. 2010 (srov. č. l. 6052 a 6140 spisu), a proto je třeba ji v dalším řízení napravit.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného Ing. M. V. důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, zrušil, přičemž podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání Nejvyššího soudu.
V novém řízení Vrchní soud v Praze napraví procesní pochybení týkající se provedení důkazů předložených obhajobou, a to znaleckého posudku Ing. Pavla Kokiše a výpovědi dnes již odsouzeného J. K. a tyto důkazy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu náležitě provede a poté je ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotí z hlediska jejich významu pro rozhodnutí o vině a trestu obviněného Ing. M. V.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Praze, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným Ing. M. V., samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Vrchní soud v Praze bude také při odůvodňování svého rozsudku postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odvolací soud se bude muset při novém projednání věci rovněž řídit ustanovením §39 odst. 3 tr. zákoníku, podle nějž při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne také k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.