ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.971.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 971/2011 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. září 2011 o dovolání, které podal obviněný J. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 7 To 338/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 118/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 1 T 118/2009, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (správně neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za to mu byl podle §147 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku za použití §§58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zák. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Č. J.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich prospěch také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 7 To 338/2010, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné J. D. a Č. J. uznal vinnými přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen „trestní zákoník“), který spáchali v podstatě tím, že J. D. jako jednatel společnosti CITUS PRAHA, s. r. o., se sídlem Argentinská 20, Praha 7, a Č. J. jako ekonomický ředitel uvedené společnosti v době od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 neodvedli za zaměstnance daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků v celkové výši 1.271.808,- Kč Finančnímu úřadu pro Prahu 7, ačkoli tato povinnost vyplývá ze zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v době od února 2005 do září 2006 neodvedli za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 309.889,- Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ačkoli tato povinnost vyplývá ze zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v době od července 2006 do září 2006 neodvedli za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení v celkové výši 119.088,- Kč Pražské správě sociálního zabezpečení, ačkoli tato povinnost vyplývá ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přestože zákonné dávky z mezd byly sraženy. Za uvedenou trestnou činnost byl každý z obviněných odsouzen podle §241 odst. 1, §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 7 To 338/2010, podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel úvodem svého mimořádného opravného prostředku zdůraznil, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu a že soudy zjištěný skutek nenese znaky žádného trestného činu. Zpochybnil zejména naplnění subjektivní stránky, neboť o neodvádění povinných plateb nevěděl a vyslovil názor, že z postavení jednatele nebylo možné bez dalšího vyvodit jeho trestní odpovědnost. Přitom poukázal na osobu spoluobviněného Č. J., který měl na starosti mzdovou agendu a byl oprávněn jednat s příslušnými úřady – příjemci povinných plateb. Nesprávné právní posouzení spatřoval dovolatel také v tom, že byl odsouzen i za tu část neodvedených povinných plateb, jež neodvedl sám za sebe, neboť i on byl ke společnosti CITUS PRAHA, s. r. o., v zaměstnaneckém poměru. Dále soudům vytkl, že nedoplnily dokazování o znalecký posudek zaměřený na ekonomický stav společnosti. Podle jeho názoru nebyla společnost natolik ekonomicky silná, aby mohla povinné platby hradit. Pokud soudy vyvozovaly dostatek finančních prostředků z nákupu nemovitosti a automobilu, ohradil se, že tyto investice byly realizovány z cizích zdrojů. Podrobněji měla být podle obviněného zkoumána rovněž okolnost, na co byly stržené částky použity, k čemuž odkázal na rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 490/04. Dovolatel zpochybnil konečně i samotné výpočty nedoplatků pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, jak byly vyčísleny Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky a Pražskou správou sociálního zabezpečení. Upozornil také na to, že dne 4. 3. 2005 byla Všeobecné zdravotní pojišťovně zaslána částka 306.371,- Kč, jež byla na pokyn spoluobviněného Č. J. použita na úhradu penále. Podle obviněného J. D. ji však soudy měly považovat za řádnou platbu pojistného na zdravotní pojištění. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení, popř. aby Nejvyšší soud rozhodl sám tak, že obviněného zprostí obžaloby.
K dovolání obviněného J. D. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce, který tak učinil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten se s námitkami dovolatele neztotožnil, až na výhradu, že v březnu roku 2005 společnost uhradila Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 306.371,- Kč, což odvolací soud připustil, ale ve výroku o vině nezohlednil. Podle státního zástupce zůstala otázka této platby nejasná a proto připustil její částečnou důvodnost. Na druhé straně je zcela evidentní, že skutek byl kvalifikován podle základní skutkové podstaty §241 odst. 1 trestního zákoníku, ačkoli i po případném snížení o částku 306.371,- Kč by celková výše neodvedených plateb mnohonásobně přesahovala spodní hranici většího rozsahu ve smyslu §138 odst. 1, 2 a §241 odst. 1 trestního zákoníku. Skutek by i v takovém případě formálně splňoval podmínky pro přísnější právní posouzení podle §241 odst. 3 trestního zákoníku (pak by však bylo nutné zvažovat výhodnost použití nové právní úpravy trestního práva hmotného ve smyslu §2 odst. 1 trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 trestního zákona). Jestliže byl každému z obviněných uložen trest hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby uvedené v základní skutkové podstatě, lze uzavřít, že projednání dovolání by nemohlo mít podstatný dopad na postavení obviněného v daném řízení jak ve vztahu k výroku o vině, tak i k výroku o trestu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl Nejvyššímu soudu dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť ani otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud obviněný J. D. uplatnil ve svém dovolání námitky odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít výlučně v těch případech, kdy soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jak byl kvalifikován, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak není možné uplatňovat výhrady proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a vytýkat případné nesprávné použití ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze s poukazem na dotčený dovolací důvod ani namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo opět o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména již citované ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dále ustanovení §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Podobně nelze s odkazem na uvedený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter.
Uvedenému výkladu dovolacího důvodu neodpovídají výhrady obviněného, jimiž se snažil sejmout ze sebe odpovědnost za plnění povinností odvádět příslušné platby oprávněným subjektům. V této části dovolání tak v podstatě zopakoval svou dosavadní obhajobu, s níž se však soudy vypořádaly a učinily jasný závěr o tom, že obviněný je pachatelem, resp. spolupachatelem přečinu podle §241 odst. 1 trestního zákoníku. Soudy za podklad svého závěru o odpovědnosti obviněného J. D. jako jednatele za neprovádění plateb, k nimž byla společnost CITUS PRAHA, s. r. o., povinna, vzaly především výpovědi spoluobviněného Č. J., který vykonával funkci ekonomického ředitele společnosti, a podle něhož obviněný J. D. věděl o finančních potížích společnosti i o povinných platbách, jež nebyly uhrazeny, a byl to právě dovolatel, kdo rozhodoval o tom, kterému subjektu a jaké úhrady bude společnost provádět (viz výpověď Č. J. u hlavního líčení, č. l. 301 a násl.). Tvrzení Č. J. v podstatě podpořila i svědkyně A. Š., která pracovala v obchodní společnosti jako hlavní účetní. Soudům proto nelze vyčítat, že obhajobě obviněného J. D. neuvěřily, považovaly ji za účelovou a nevěrohodnou, a tento svůj závěr řádně zdůvodnily (viz str. 4 rozsudku obvodního soudu, a str. 6 rozsudku městského soudu). V dovolacím řízení, v němž je nutno vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn před soudy nižších stupňů, tudíž Nejvyšší soud ani neměl možnost zpochybnit, že obviněný J. D. jako jednatel společnosti CITUS PRAHA, s. r. o., tj. jako její statutární orgán, měl přehled jak o ekonomickém stavu této obchodní společnosti, tak o dluzích vůči příjemcům povinných plateb. Takovým zjištěním odpovídají i další okolnosti např. že to byl právě dovolatel, kdo rozhodl o koupi nemovitosti v P. a osobního automobilu a stejně tak i o tom, že bude podán návrh na prohlášení konkursu. Lze si jen stěží představit, že by takováto významná rozhodnutí činil bez náležitých znalostí o výsledcích hospodaření společnosti a jejích finančních závazcích. S obviněným je možné souhlasit, pokud tvrdil, že obecně k pachatelství podle §241 odst. 1 trestního zákoníku nepostačuje pouhá okolnost, že obviněný byl statutárním orgánem. Přesto však byl obviněný J. D. správně shledán pachatelem, neboť v posuzované věci bylo objektivně zjištěno (viz shora), že svým konkrétním projevem vůle naplnil znaky stíhaného jednání, což podle ustálené soudní praxe je k trestnosti podle §147 tr. zák. (platí shodně i pro §241 trestního zákoníku) dostačující. V jeho případě nebyl znak pachatele shledán jen na podkladě formálního výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti jako subjektu povinnému k platbám, ale trestní odpovědnost obviněného vychází ze zjištění soudů o tom, že věděl o existujících finančních závazcích k povinným platbám, přesto nedal pokyn k jejich odvodům, ačkoli společnost disponovala dostatečnými zdroji a srážela příslušné částky všem zaměstnancům z mezd. V předmětné trestní věci tak nejde o stejný případ, který byl řešen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008, publikovaném pod č. T 1068 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 45/2008, na něž dovolatel odkázal.
Důvodným neshledal Nejvyšší soud ani tvrzení obviněného, jímž se zčásti skutkovou výhradou snažil vyvrátit závěr soudů o schopnosti obchodní společnosti CITUS PRAHA, s. r. o., odvádět příslušné platby a v této souvislosti se dožadoval vypracování znaleckého posudku k objasnění jejího ekonomického stavu. Soudy učinily jasný závěr o tom, že obchodní společnost disponovala dostatečnými finančními zdroji k úhradám povinných plateb, a pokud odmítly návrh obviněného na doplnění dokazování k objasnění svého názoru (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu), neporušily tím pravidla spravedlivého procesu, jak se snažil obviněný prosadit ve svém dovolání především odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04, publikovaný pod N 36 ve svazku 44 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba uvést na pravou míru, že dostatek peněžních prostředků podnikatelského subjektu k povinným odvodům jako jednu z podmínek trestnosti, vykládá judikatura odlišně, než jak ji pojal dovolatel. V souladu s názorem vysloveným v rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr. je k trestnosti podle §147 odst. 1 tr. zák. (resp. §241 odst. 1 trestního zákoníku) třeba zjištění, že pachatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Co se týká účelu, na který byly předmětné částky užity, obviněný s odkazem na rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 490/04 vytkl soudům, že neprokázaly použití stržených částek na jiný účel. S tím však Nejvyšší soud nemohl souhlasit, když bylo jednoznačně konstatováno, že v rozhodné době byl z peněz společnosti zakoupen dům a automobil v hodnotě zhruba 3 miliony Kč, což je téměř dvojnásobek celkové sumy, v jejímž rozsahu nebyly hrazeny povinné odvody. Navíc lze dodat, že konkrétní účel, na který byly použity z mezd zaměstnanců sražené peníze, je třeba zkoumat zejména z toho důvodu, že by se mohlo jednat o trestný čin zvýhodňování věřitele, pokud by z nich byl uhrazen dluh vůči jinému věřiteli insolventního zaměstnavatele (srov. č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). To však nebyl případ společnosti CITUS PRAHA, s. r. o., jež se v platební neschopnosti v rozhodné době nenacházela, a přestože disponovala dostatečným finančním kapitálem, neplnila svou povinnost odvádět zákonné platby.
Pokud obviněný J. D. spatřoval nesprávné právní posouzení v tom, že soudy vyslovily jeho vinu přečinem podle §241 odst. 1 trestního zákoníku i v rozsahu neuhrazených povinných plateb, které byly strhávány jemu jako zaměstnanci společnosti CITUS PRAHA, s. r. o., jednalo se o námitku neopodstatněnou. Dovolatel zjevně nesprávně interpretoval rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr., podle něhož zaměstnavatel jako dlužník daně, pojistného nebo příspěvku, který neodvede tyto platby v části, kterou je povinen odvádět sám za sebe, není za toto jednání trestně odpovědný. Musí se tedy jednat o platby, jež odvádí zaměstnavatel ze svých prostředků (nikoli o ty, jež strhává zaměstnancům z jejich mezd), tj. pod danou skutkovou podstatu nespadají např. dvě třetiny pojistného na veřejné zdravotní pojištění z celkových 13,5% z vyměřovacího základu, které hradí přímo zaměstnavatel a které zaměstnanci nejsou strhávány ze mzdy. Takové povinné platby hrazené přímo zaměstnavatelem – společností CITUS PRAHA, s. r. o., však do stíhaného skutku zahrnuty nebyly a soudy se tudíž dovolatelem vytýkané vady nedopustily. Evidentní mýlka obviněného je patrna zejména z jeho vyjádření, že povinné platby neodváděl sám za sebe, z čehož vyplývá, že ztotožnil sebe jako fyzickou osobu v postavení zaměstnance se zaměstnavatelem společností CITUS PRAHA, s. r. o., ačkoli se jedná o dva samostatné právní subjekty. Pokud zaměstnavatelem byla společnost CITUS PRAHA, s. r. o., jejímž byl obviněný mj. i zaměstnancem, z jehož mzdy jakožto poplatníka pojistného na veřejné zdravotní pojištění zaměstnavatel strhával příslušné částky a za něhož měl odvádět povinné platby, byly příslušné částky také z jeho mzdy strhávány zcela oprávněně a rovněž tak řádně zařazeny do celkové sumy neodvedených plateb ve výroku o vině. V již citovaném judikátu je mj. zřetelně vysvětleno, že trestní odpovědnost dopadá na zaměstnavatele, resp. jeho statutární orgán či odpovědného pracovníka jen za neodvedení jedné třetiny pojistného na zdravotní pojištění, nikoli za dvě třetiny, které zákon ukládá uhradit přímo jemu, tj. zaměstnavateli.
Nejvyšší soud neakceptoval ani námitky obviněného, jimiž zpochybnil výpočty nedoplatků pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, poskytla orgánům činným v trestním řízení „Přehled o výši dlužného pojistného za zaměstnance na veřejné zdravotní pojištění“, z něhož je zřejmé, že v lednu roku 2005 zaslala společnost CITUS PRAHA, s. r. o., finanční částku 992.453,- Kč, v následujících měsících tj. února 2005 až do konce srpna 2006 nebylo na úhradu běžného pojistného za zaměstnance na veřejné zdravotní pojištění nic zaplaceno (viz č. l. 59 trestního spisu). Z těchto skutečností však dovolatel vyvodil, že úhrada téměř milionové částky v lednu roku 2005 měla být zúčtována na běžné pojistné v době následující po této platbě, a nikoli započtena na předcházející dluh. Z údajů od pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky však jasně vyplynulo, že za období let 2002 až 2004 vznikl jmenované společnosti na povinných odvodech běžného zdravotního pojištění za zaměstnance dluh převyšující částku 1 milion korun. S ohledem na existenci tohoto dluhu i dobu, kdy byla úhrada společností CITUS PRAHA, s. r. o., vůči této zdravotní pojišťovně provedena, je proto zřejmé, že platba z ledna 2005 se vztahovala k existujícímu dluhu za období předcházející platbě, a zcela správně tak byla na jeho úhradu příjemcem dávky zaúčtována. Významným pro trestní odpovědnost obviněného je totiž to, že protiprávní období vymezené ve skutku napadeného rozsudku ve vztahu k tomuto druhu povinných plateb započalo v únoru roku 2005, odkdy již neproběhla ze strany společnosti CITUS PRAHA, s. r. o., žádná platba na pojistném na zdravotní pojištění za zaměstnance, ačkoli je společnost pravidelně v rozhodném období svým zaměstnancům ve výši 4,5% z vyměřovacího základu jejich mezd strhávala. Nejde tak o případ, který byl řešen ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1426/2004, a publikován pod č. 20/2005 Sb. rozh. tr. Předmětem trestního stíhání tam totiž bylo jednání obviněného, který v rozhodném období odváděl příslušné platby, avšak jejich příjemci je započítali na úhradu dřívějších nedoplatků na penále, pokuty a jiné sankce a na běžném pojistném pak vykazovali nulové odvody tomuto daňovému subjektu. Za takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší soud proto vyslovil názor, že pokud plátce povinné platby odvede v určitém období oprávněným příjemcům částky sražené v tomto období poplatníkům, nemůže se jednáním spadajícím do tohoto období dopustit trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. (platí i ve vztahu k přečinu podle §§241 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadní rozdíl mezi citovaným judikátem a projednávanou věcí obviněného spočívá tedy v tom, že obviněný v období, pro které byl uznán vinným, neodvedl částky sražené z mezd zaměstnanců a odpovídající výši běžného pojistného na zdravotní pojištění příslušné pobočce Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Zcela správně tak soudy v daném případě akceptovaly postup zdravotní pojišťovny, která započetla přijatou částku z ledna roku 2005 na úhradu existujících pohledávek, jež navíc byly vyšší než přijatá částka. Údaje o výši dlužného pojistného na veřejném zdravotním pojištění tak odpovídají výsledkům provedeného dokazování a výhrada obviněného není důvodná.
V podstatě podobným způsobem je nutné nahlížet i na charakter platby provedené dne 4. 3. 2005 ve prospěch téhož oprávněného subjektu - Všeobecné zdravotní pojišťovny, Krajské pobočky pro hl. m. Prahu. Ani úhrada částky 306 371,- Kč totiž nemůže být považovaná za odvod povinných plateb běžného zdravotního pojištění za zaměstnance, byť k ní došlo v období, za něž je obviněný odsouzen. Z listinných důkazů založených v trestním spise bylo zjištěno, že obchodní společnosti CITUS PRAHA, s. r. o., byl dne 3. 3. 2005 doručen „Platební výměr“ na částku 306 371,- Kč vystavený uvedenou pobočkou Všeobecné zdravotní pojišťovny, a představuje penále za dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění za období od 7. 10. 2003 do 25. 11. 2004. Obviněný Č. J. pak dne 9. 3. 2005 písemně požádal, aby odeslaná částka, která přesně odpovídala vyměřenému penále, byla použita na úhradu platebního výměru, který samotné platbě předcházel. Z výše odvedené částky i z data jejího odeslání je tudíž evidentní souvislost mezi platebním výměrem a účelem, na který byla dotčená platba určena, a nakonec i sám zástupce plátce povinné platby projevil dne 9. 3. 2005 výslovnou vůli uhradit vyměřenou finanční sankci. Navíc období vymezené v platebním výměru se zjevně neshodovalo s časovým úsekem, po který nebyly hrazeny povinné platby (únor 2005 – září 2006). Bylo tak vyloučeno, aby úhrada penále současně pokrývala pojistné na zdravotní pojištění zaměstnanců za časový úsek (či jeho část) uvedený ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Platba ve výši 306.371,- Kč proto nemohla být považována za úhradu běžného pojistného na zdravotní pojištění za zaměstnance, nemohlo tak dojít ke snížení celkové výše neodvedených plateb v předmětné trestní věci, a proto nebyl prostor pro úvahy o nenaplnění skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku ve smyslu citovaného judikátu.
Pokud se jedná o pojistné na sociální zabezpečení, Pražská správa sociálního zabezpečení vyčíslila dlužné pojistné za červenec až srpen 2006 na 119.088,- Kč (č. l. 114). V trestním spise je založen také zápis o provedené kontrole, v němž Pražská správa sociálního zabezpečení uvedla do kolonky přeplatek nebo nedoplatek na pojistném za červenec 2006 částku 1.938,- Kč a za srpen 2006 částku 434,- Kč (č. l. 163 verte). Na tyto údaje upozornil obviněný J. D., který se domáhal snížení výše nedoplatků. Jeho námitky však nemohly obstát. Bližší objasnění nešťastně zvoleného výrazu „nedoplatek“ podává textová část protokolu o kontrole provedené Pražskou správou sociálního zabezpečení v listopadu 2006. Z obsahu textové části č. I protokolu o kontrole č. 2890/06, Kontrola pojistného, plnění povinností v nemocenském pojištění a výplaty dávek nemocenského pojištění, je patrno (srov. zejména č. l. 167 verte), že tyto „nedoplatky“ značí rozdíl mezi účetním údajem vykázaným společností CITUS PRAHA, s. r. o., (konkrétně údajem o rozdílu mezi pojistným a dávkami), a tímtéž údajem, který zjistila kontrola. V rámci těchto kontrol tak nebyla zjištěna výše skutečně nezaplaceného pojistného na sociální zabezpečení, jež je ve vztahu k jednotlivým kalendářním měsícům a rokům patrna až z „Přehledu o výši dlužného pojistného za zaměstnance“ poskytnutého orgánům činným v trestním řízení v roce 2008 (č. l. 112 a násl.). Ten pak byl vzat jako podklad pro výpočet dlužných povinných plateb v rámci odsuzujícího výroku.
Nejvyšší soud tedy část obviněným uplatněných námitek, které byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil jako nedůvodné. Ostatními námitkami, jež překročily rozsah možného přezkumu v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud nezabýval. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného J. D. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová